U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Jaromírem Kaláčem, advokátem se sídlem v
Želechovicích nad Dřevnicí, Výpusta 462, proti žalované I. V., zastoupené Mgr.
Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu 1837, o
vrácení darů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 111 EC 154/2010,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června
2013, č. j. 17 Co 162/2013-468, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobce se po žalované domáhal vrácení darů v podobě dvaceti tří hotovostí v
celkové výši 283.100,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. října 2012, č. j. 111 EC
154/2010-286, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 17 Co
162/2013-468, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla
zamítnuta žaloba co do 171.460,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech
řízení (výrok I.); „odvolání žalobce co do částky v celkové výši 111.640,- Kč s
příslušenstvím“ odmítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však není podle §
238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť směřuje proti rozsudku,
jímž odvolací soud rozhodl o dvaceti třech peněžitých plněních (z titulu
vrácení darů), která jednotlivě nepřevyšují 50.000,- Kč. Z obsahu spisu je jednoznačné, že žalovaná částka 287.100,- Kč sestává z více
samostatných nároků s odlišným skutkovým základem. Žalobce se po žalované
domáhá vrácení 23 hotovostí, které jí v rozmezí let 2007 až 2009 postupně
daroval (předal) na pořízení věcí osobní potřeby, věcí do její domácnosti, na
úhradu jejích dluhů, popř. „překlenutí přechodného nedostatku peněz“ či na
zaplacení společných dovolených a výletů. Právo dárce domáhat se vrácení daru
je založeno zákonem. Právní vztah z darovací smlouvy však nezaniká přímo ze
zákona, nýbrž záleží na dárci, zda při splnění stanovených předpokladů toto své
právo uplatní (jak vyplývá z přednesů žalobce, nepožadoval po žalované vrácení
všech darů, které jí v průběhu jejich známosti poskytl). V posuzovaném případě
mohlo být vrácení každého z poskytnutých darů uplatněno samostatnými žalobami. Bylo-li jedinou žalobou uplatněno více nároků na vrácení vícero darů, musela
být v prvé řadě u každého z darů prokazována jeho existence (tedy skutečnost,
že byla uzavřena darovací smlouva) i to, že dar byl poskytnut předtím, než se
obdarovaný vůči dárci zachoval hrubě v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. 29 Cdo 228/2000,
popř. ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Cdo 1420/2005). Uplatnil-li účastník v jednom řízení více samostatných nároků nebo spojil-li
soud více samostatných věcí ke společnému řízení, je třeba posuzovat
přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. u každé jednotlivé
věci (u každého jednotlivého nároku) podle uvedených hledisek samostatně
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo
735/98, a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněná v časopise
Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, pod č. 113, a č. 1, ročník 2000, pod č. 9, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09,
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 3298/13, ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1232/08, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05 a
ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 390/09). Žádný z dvaceti tří žalobcem
tvrzených a řádně specifikovaných finančních darů nepřevyšuje částku 50.000,-
Kč. Dovolání žalobce směřuje výslovně rovněž proti nákladovým výrokům napadeného
rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o
nákladech odvolacího řízení, není objektivně přípustné, neboť náklady
odvolacího řízení, jejichž náhrada byla žalované proti žalobci přiznána,
nepřevyšují částku 50.000,- Kč (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrokem, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení, sice bylo rozhodnuto o částce převyšující 50.000,- Kč (konkrétně o
částce 54.804,- Kč), nicméně dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat; ve vztahu k tomuto výroku žalobce neuvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a
o tuto náležitost již nemůže být dovolání doplněno (§ 241b odst. 3 věta první
o. s. ř.). Lze tak uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je
proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že i kdyby nešlo – pokud jde o věc
samu - o případ uvedený v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nebylo by dovolání
beztak přípustné, neboť z jeho obsahu se podává, že žalobce neuplatnil jediný
způsobilý důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. Podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je
tedy prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní
závěr (v dané věci, že v řízení zjištěné chování žalované coby obdarované vůči
žalobci coby dárci je v hrubém rozporu s dobrými mravy). Vedle námitek, že
řízení před soudy obou stupňů bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jsou podstatou obsáhlé argumentace dovolatele
výhrady vůči shodnému závěru soudů obou stupňů, že v řízení neprokázal své
tvrzení, že u žalované šlo o „citové zlatokopectví“, tedy že s ním navázala a
udržovala známost pouze ze zištných důvodů, že zneužila jeho citovou vazbu k ní
k získávání hmotného prospěchu, a že známost s ním ukončila výhradně proto, že
již neměl dostatek finančních prostředků a trpěl psychickými obtížemi
zapříčiněnými nepřízní v rodině i při profesní seberealizaci. Je-li
argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že
pokud by soudy nepochybily ve skutkovém zjištění a vyšly ze skutkové verze
žalobce, musely by nutně dospět k závěru, že došlo k naplnění skutkové podstaty
ustanovení § 630 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu