Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) M. M. a B) J. M., oba právně zastoupeni JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem AK se sídlem Nerudova 21, 370 04 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2008 č. j. 12 K 276/2007-99, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2008 č. j. 12 K 276/2007-171, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2008 č. j. 1 Ko 131/2008-338 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4875/2008-747, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud podle ust. § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uložil účastníkovi řízení (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) nahradit jim náklady řízení před Ústavním soudem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2008 č. j. 12 K 276/2007-99 byl na majetek dlužníka Výrobně obchodní družstvo Dříteň v likvidaci prohlášen konkurs; správcem konkursní podstaty byl ustanoven J. P.
Usnesením ze dne 28. března 2008 č. j. 12 K 276/2007-171 zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích návrh konkursních věřitelů (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") na zrušení konkursu prohlášeného na majetek úpadce Výrobně obchodní družstvo Dříteň v likvidaci, s odůvodněním, že dle stížnosti těchto stěžovatelů nejde o žádný z případů uvedených v ust. § 44 odst. 1 písm. a) - f) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). K odvolání těchto konkursních věřitelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. června 2008 č. j. 1 Ko 131/2008-338 uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud s odkazem na ust. § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání uzavřel (vycházeje ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že podle uvedeného ustanovení nelze konkurs zrušit na základě tvrzení, že byl prohlášen neoprávněně. Dále poukázal na to, že ve věci se dosud nekonalo přezkumné jednání, jehož výsledky nelze předjímat, takže při úvaze o splnění předpokladů pro zrušení konkursu je nutno vycházet z pohledávek všech dosud přihlášených věřitelů (potud odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2006 sp. zn. 29 Odo 1273/2004).
Uvedení konkursní věřitelé (stěžovatelé) podali proti usnesení odvolacího soudu s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že důvod připustit dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neshledal, neboť odvolací soud ve věci přiléhavě vyšel z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu k ust. § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, obsažených v rozhodnutí R 29/2006, s nímž se dovolání vypořádává pouhým (a podle dovolacího soudu zjevně nesprávným) konstatováním, že ve věci nemělo být užito.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti uvedli, že jsou v současné době bez finančních prostředků a odkázáni pouze na pobírání dávek důchodového zabezpečení, a proto žádají, aby Ústavní soud podle ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil účastníku řízení (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) nahradit jim ve lhůtě 15 dnů ode dne vykonatelnosti tohoto usnesení náklady řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud především podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V souzené věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že věřitelé úpadce M. a J. M. (stěžovatelé) neuvedli ve svém návrhu žádné důvody, jež by mohly být podkladem pro závěr, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.
Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu, neshledal dovolání stěžovatelů přípustným, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že odvolací soud ve věci správně vyšel z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu k ust. § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, obsažených v rozhodnutí R 29/2006.
Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy) a má oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2008 č. j. 12 K 276/2007-99 podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem; ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud rozhodl o povinnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích k náhradě jejich nákladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud připomíná, že podle ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu