33 Cdo 4683/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
I. P., zastoupené JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se sídlem v Olomouci,
Horní náměstí 17, proti žalovanému K. N., zastoupenému JUDr. Ladislavou
Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 468, o zaplacení
29.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn.
9 C 122/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně-
pobočky ve Zlíně ze dne 22. května 2008, č.j. 59 Co 180/2007-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. září 2006, č.j. 9 C
122/2006-96, v zamítavých výrocích o věci samé (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č.
7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace
nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Bez významu je tudíž výhrada žalobkyně vůči závěru, že neprokázala předání
částky 30.000,- Kč žalovanému (a tím uzavření smlouvy o půjčce). Nejde totiž o
zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu
věci. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně
neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených
důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho
rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné
pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru).
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší
dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu
eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
žalobkyně namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku důkazního břemene v
situaci, kdy žalovaný uznal svůj dluh z titulu dvou smluv o půjčce v celkové
výši 50.000,- Kč. Řešení této otázky nečiní z napadeného rozsudku odvolacího
soudu rozhodnutí zásadně právně významné.
V souzené věci vyšel odvolací soud z toho, že žalovaný uznal dne 23. 8. 2003
závazek ve výši 50.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce a zavázal se tuto částku
vrátit do 31. 3. 2004. Jelikož se mu podařilo listinnými důkazy prokázat, že
částku 30.000,- Kč od žalobkyně nepřevzal, vyvrátil (v rozsahu této částky)
domněnku založenou uznáním dluhu podle § 558 obč. zák. V důsledku toho se
důkazní břemeno o existenci smlouvy o půjčce částky 30.000,- Kč přeneslo na
žalobkyni.
Uznání dluhu podle § 558 obč. zák., jak správně poukázaly soudy obou stupňů, je
zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení právní domněnky existence
dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele (v
daném případě žalobkyně), neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho
trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi (tady žalovaném),
který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn či zanikl jinak, nebo že byl
převeden na jiného, aby to prokázal. Uznání dluhu není samostatným zavazovacím
důvodem, nelze jím tedy založit nový závazek, ale jen uznat závazek již
existující.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na úsudku, že žalovaný (v rozsahu částky
30.000,- Kč) uznal neexistující dluh, neboť nedošlo k přenechání (předání) této
částky žalovanému, a tudíž smlouva o půjčce, jako smlouva reálná a nikoliv jen
konsenzuální, nevznikla. Vyvrátil tím zákonnou domněnku, že mu uznaný dluh po
právu vznikl, existoval a v době uznání trval.
Případná neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní právní úkon uznání dluhu
(závazku) neplatným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004,
sp. zn. 32 Odo 453/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp.
zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 7/2002 pod č. 127,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005).
Otázku rozložení důkazního břemene soudy obou stupňů vyhodnotily v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 29. června 2006, sp. zn.
33 Odo 988/2004) i s tím, jak je tato otázka pojímána v odborné literatuře
(srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 618 s.).
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může
soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím
řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani
úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či
důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995,
sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v
dovolacím řízení přišla žalobkyně s (novým) tvrzením, že částka 30.000,- Kč
nebyla předána (přenechána) žalovanému jednorázově, nýbrž postupně v několika
blíže nespecifikovaných platbách. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl
přihlédnout, neboť, jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o
dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalobkyně uplatnit v
průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto –
aniž se mohl věcí dále zabývat – je jako nepřípustné odmítl [§ 243a odst. 1
věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly. Náklady spojené s písemným vyjádřením k dovolání sepsaným
advokátem nelze za účelné považovat, neboť toto podání neobsahuje žádné
argumenty, které by polemizovaly s přípustností dovolání, pouze se omezuje na
souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu