33 Cdo 494/2022-117
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Pavel ŠEDIVÝ – stavební práce s. r. o., se sídlem ve Vítězné, Komárov 76 (identifikační číslo osoby 027 69 018), zastoupené JUDr. Janou Špačkovou, advokátkou se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, T. G. Masaryka 80, proti žalované I. V., bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Slovenským, advokátem se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská 186, o zaplacení 28.582,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 114 C 37/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2021, č. j. 47 Co 120/2021-97,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2021, č. j. 47 Co 120/2021-97, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 5. 2021, č. j. 114 C 37/2019-78, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 47 Co 120/2021-97, potvrdil rozsudek ze dne 20. 5. 2021, č. j. 114 C 37/2019-78, jímž Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 28.582,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. od 15. 6. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně v postavení zhotovitelky a žalovaná v postavení objednatelky spolu uzavřely smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala provést na domě žalované tam specifikované stavební práce.
Cena díla byla sjednána ve výši 300,- Kč za hodinu práce každého pracovníka žalobkyně + DPH a dále náklady na dopravu podle přiloženého ceníku; materiál měla žalovaná hradit podle předložených vyúčtování. Ke dni 2. 5. 2019 měla žalovaná zaplatit 50.000,- Kč jako zálohu na materiál a dopravu; doplatek za práci se zavázala uhradit po dokončení díla (na základě vyúčtování ze strany žalobkyně). Text smlouvy je opatřen rukou psaným ujednáním, že podle oboustranné dohody byly práce ukončeny dne 21. 5.
2019 po provedení opravy štítu. Následně zástupce žalobkyně žalované vyúčtoval cenu díla částkou 209.294,- Kč, s níž žalovaná nesouhlasila, a s žalobkyní nadále jednal manžel žalované. Z e-mailové korespondence zástupce žalobkyně s manželem žalované se podává, že tito spolu komunikovali o konečné ceně díla a vyměňovali si tabulky se vstupy pro její výpočet. Tabulka „oprava fasády štítu“ obsahuje podrobný rozpis nákladů na materiál, dopravu a provedenou práci. Práce je zde vyčíslena částkou 150.600,- Kč, materiál částkou 39.947,- Kč, uvedena je zde záloha 50.000,- Kč a částka 140.547,- Kč, pod níž je uvedeno 190.547,- Kč bez DPH, po odečtení zálohy 140.547,- Kč bez DPH; závěrem zástupce žalobkyně uvedl „navrhuji, abyste zaplatil na konto soukromé tuto částku 140547 na mé konto.
Smlouvu a záruku máte. č. ú. 288401742/0300“. V e-mailu ze dne 29. 5. 2019 se pak manžel žalované zástupce žalobkyně dotazoval, zda je nutná další osobní schůzka, na což zástupce žalobkyně odpověděl „ani ne pokud to pošlete tak je to vyřízeno“. Přestože částka 140.547,- Kč byla zástupci žalobkyně odeslána třemi platbami z účtu manžela žalované, žalobkyně žalované vyfakturovala částku 219.129,- Kč sestávající z 190.547,- Kč s připočtením DPH ve výši 28.582,- Kč). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky došlo k dohodě o konečné ceně díla ve výši 140.547,- Kč; tato částka vzešla z komunikace smluvních stran a nic nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně z ní měla navíc uhradit daň z přidané hodnoty.
Ostatně částka 28.582,- Kč, kterou žalobkyně žalobou požaduje, neodpovídá 15 % DPH z částky 140.547,- Kč, nýbrž z částky 190.547,- Kč.
Odvolací soud akcentoval, že zástupce žalobkyně nebyl schopen racionálně objasnit, proč v korespondenci navrhl jako konečnou cenu díla částku 140.547,- Kč bez specifikace DPH a požadoval ji uhradit na svůj soukromý účet, odlišný od účtu uvedeného ve smlouvě o dílo; konstatoval, že takový postup nevylučuje záměr směřovat platbu mimo oficiální účetnictví žalobkyně (a tedy odvod DPH).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje ze přípustné podle § 237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, jeho rozsudkem ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4276/2010, i s ustanoveními § 564 a § 1758 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o. z.“), uzavřel, že smluvní strany si (v e-mailové korespondenci) platně dohodly cenu za provedené práce. Dohodu uzavřel manžel žalované, který nebyl účastníkem smlouvy o dílo, ani zmocněncem žalované, a nemohl proto změnit cenu díla sjednanou v písemné smlouvě o dílo, ani smlouvu o dílo jako takovou (změna smlouvy mohla být provedena pouze formou písemného dodatku sjednaného oběma smluvními stranami).
Pro případ, že by dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu, že došlo k uzavření platné dohody o ceně díla, zpochybňuje výklad ujednání o ceně díla. Svou argumentaci v tomto směru podpořila odkazy na rozsudky ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3371/2020, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a usnesení ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 468/202, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu právních jednání. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Zcela se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Zdůraznila, že žalobkyně prováděla práce na nemovitosti ve společném jmění manželů a veškerá jednání s ní od počátku vedl manžel žalované, s čímž byla vždy srozuměna.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení platnosti dohody o konečné ceně díla, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu zpochybnila žalobkyně především právní závěr odvolacího soudu, že s žalovanou uzavřela platnou dohodu o ceně díla poté, co byly předčasně ukončeny stavební práce (dohodou vlastnoručně zaznamenanou do smlouvy o dílo). Prosazuje, že dohoda nemohla být platná, neboť ji s ní uzavřel manžel žalované, který nebyl účastníkem smlouvy o dílo, nadto ve formě, která nekorespondovala s ujednáními smlouvy o dílo. V rozsudku ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4276/2010, jímž příhodně argumentuje dovolatelka, Nejvyšší soud dovodil, že „judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, podle něhož vznikne-li závazkový právní vztah, může se dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen, a na tomto závěru nic nemůže změnit ani právní úprava obsažená v § 145 odst. 4 obč. zák. (míněno zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013). Představa, že by ze smlouvy mohl být oprávněn někdo, kdo nebyl jejím účastníkem (jen proto, že je manželem věřitele), nebo že by smlouva měla dostat (zčásti) jiný obsah (jen proto, že věřitel je ženatý či věřitelka vdaná), by vnášela nejistotu do závazkových právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně věřitele, ale i dlužníka, a představovala by nepřípustné popření zásady, že ze závazkového právního vztahu vzniklého ze smlouvy jsou oprávněny a povinny jen strany smlouvy (a jejich právní nástupci), že obsah závazkového právního vztahu je určován zásadně smluvními stranami a že plnění ze závazkového právního vztahu může požadovat jen účastník smlouvy (na straně věřitele).
Právní úprava uvedená v § 145 odst. 4 obč. zák. nemůže "modifikovat" okruh účastníků, obsah závazkových právních vztahů nebo jejich plnění a nutně dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při jejich vypořádání majetku a závazků, které tvoří jejich společné jmění. K vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel, a to bez zřetele k tomu, zda tato pohledávka tvoří součást společného jmění manželů (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007, popř. ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010). K otázce pasivní legitimace jednoho z manželů ve vztahu k závazkům vzniklým ze smluvních vztahů uzavřených (jen) druhým z manželů se vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2008; v něm formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno.
Protože žalovaný nebyl smluvní stranou smlouvy o dílo uzavřené pouze žalovanou (jeho manželkou), nemohl se stát přímým nositelem práv ani povinností z této smlouvy vyplývajících, byť předmětem smlouvy byla přístavba nemovitosti v jejich společném jmění.“ Uvedené závěry lze vztáhnout i na právní poměry vzniklé za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Přeneseno do poměrů nyní projednávané věci, pokud v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely smlouvu o dílo, že práce prováděné podle ní předčasně dohodou ukončily a v návaznosti na to jednal s žalobkyní o doplatku ceny díla manžel žalované, nelze dospět k jinému závěru, než že výsledkem takového jednání nemohla být dohoda o ceně díla prováděného na základě inkriminované smlouvy o dílo, ani její dodatek.
Pokud totiž manželovi žalované nesvědčily ze smlouvy o dílo žádná práva ani povinnosti a soudy v řízení nezjišťovaly, zda byl žalovanou platně zmocněn k jednání stran změny obsahu této smlouvy nebo dojednávání ceny prací v rozsahu, který neodpovídal ujednáním o způsobu určení ceny díla obsaženým ve smlouvě o dílo, nemohla mít jednání žalobkyně a manžela žalované žádný účinek na cenu díla, která měla být určena po dokončení prací způsobem ujednaným ve smlouvě. Je ostatně zřejmé, že žalobkyně a žalovaná nedosáhly shody o konečné ceně díla, neboť ta se stala předmětem soudního sporu.
Odvolací soud shora uvedené závěry Nejvyššího soudu nezohlednil a poté, kdy dovodil, že smluvní strany se platně dohodly na konečné ceně díla, vyložil, že vůle účastníků dohody směřovala k tomu nezahrnout do ceny díla daň z přidané hodnoty; jeho úvahy v tomto směru však jsou ve světle shora uvedených závěrů předčasné.
Za dané procesní situace považuje dovolací soud za bezpředmětné (a předčasné) zabývat se druhou dovolací námitkou, kterou žalobkyně uplatnila v rámci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, a to výkladem právního jednání (dohody o ceně díla) podle § 556 odst. 1 o. z.
Protože závěr odvolacího soudu, že došlo k platné dohodě smluvních stran o konečné ceně díla, je nesprávný, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci bude odvolací soud, resp. soud prvního stupně reflektovat skutečnost, že smlouvu o dílo spolu uzavřely žalobkyně a žalovaná, zatímco k dohodě o konečné ceně díla provedeného podle této smlouvy o dílo dospěli (ve zjevně sporné výši) žalobkyně a manžel žalované. Zjistí-li, že manžel žalované nedisponoval zmocněním k jednání, a v řízení se ukáže, že žalovaná plnila žalobkyni na cenu díla částku 140.547,- Kč bez právního podkladu a bez zřejmé souvislosti s ujednáním o způsobu určení ceny díla obsaženým ve smlouvě o dílo, bude na něm, aby přezkoumal způsob určení konečné ceny díla a její výši a rozhodl, zda částka 140.547,- Kč byla „dostačující“ nebo zda má žalobkyně nárok na doplatek ceny díla ve výši, jakou požaduje, či v jiné, soudem určené výši.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu