U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobců a) Ing. P. N., a b) I. N., zastoupených JUDr. Pavlem Pileckým,
advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti žalovanému Mgr. J. K.,
zastoupenému JUDr. Alešem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská
716/27, o zaplacení 6,263.566,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 295/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 22 Co 98/2010-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na
nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Aleše Linharta, advokáta se sídlem v Praze 5, Zborovská
716/27.
Dovolání žalobců proti shora označenému rozsudku, kterým Městský soud v Praze
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. srpna 2009, č. j. 27 C
295/2007-86, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 6,263.566,- Kč s
příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží.
Přestože žalobci v dovolání avizují uplatnění dovolacího důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti
uplatnili pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Při podrobné
rekapitulaci dosavadního průběhu řízení totiž odvolacímu soudu vytýkají, že
nesprávně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že jediná skutečnost, s níž
smlouva o úschově spojovala povinnost žalovaného vrátit jim složené finanční
prostředky, nenastala, jestliže na základě kupní smlouvy uzavřené dne 14. 10.
2004, resp. 12. 11. 2004, byl povolen vklad jejich vlastnického práva k
převáděným nemovitostem. Prosazují názor, že tento závěr „nemůže platit“,
protože „kupní smlouva nebyla uzavřena platně, „podepsala-li ji jako
prodávající jiná osoba než vlastník převáděné věci“. Co bylo ve smlouvě o
úschově, kterou žalobci s žalovaným uzavřeli 14. 10. 2004, resp. 12. 11. 2004,
sjednáno ohledně podmínek případného vrácení složených finančních prostředků
zpět složitelům, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Stejný charakter má
výhrada dovolatelů vůči zjištění, co bylo ve smlouvě účastníky sjednáno ohledně
příjemce složené finanční částky. Uvedenými námitkami jsou uplatněny okolnosti,
k nimž není možné v případě přípustnosti dovolání v intencích ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlížet. Sluší se připomenout, že skutečnost, zda
byla kupní smlouva, na základě které byli žalobci zapsáni v katastru
nemovitostí jako vlastníci nemovitostí specifikovaných ve smlouvě o úschově,
platným právním úkonem, nebyla pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného
nároku rozhodující. Žalobci se totiž nedomáhají vrácení plnění z (neplatné)
kupní smlouvy (v takovém případě by jejich žaloba musela podle § 457 obč. zák.
směřovat vůči druhé straně kupní smlouvy), nýbrž požadují, aby jim žalovaný
vydal finanční částku, kterou v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy coby
sjednanou kupní cenu poukázali na jeho bankovní účet (složili do jeho úschovy)
s příkazem vyplatit ji ve smlouvě uvedeným způsobem osobě, s níž uzavřeli kupní
smlouvu (prodávajícímu). Z obsahu spisu se přitom nepodává - a žalobci ostatně
ani v dovolání netvrdí - že by žalovaný v rozporu s jejich příkazem vyplatil
finanční prostředky, které mu svěřili, osobě odlišné od osoby, s níž uzavřeli
kupní smlouvu (prodávajícímu). Zda tato osoba (prodávající) byla vlastníkem
převáděných nemovitostí, je pro posouzení, zda žalovaný splnil povinnost
uloženou mu „Smlouvou o úschově“ (tj. povinnost vyplatit složenou částku
určeným způsobem prodávajícímu), nevýznamná.
Regulérní není ani výtka žalobců, že odvolací soud při rozhodování
„nevzal v potaz“, že osoba, které měla být poukázána podstatná část jimi
složené částky, konkrétně částka 6,062.500,- Kč (prodávající), nebyla
účastníkem „Smlouvy o úschově“. I touto výtkou žalobci zpochybnili správnost,
resp. úplnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování
vycházel. Ostatně zjištění, zda smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je
dvoustranným právním úkonem, popř. právním úkonem vícestranným - trojstranným,
je významné pouze z hlediska posouzení, zda složením peněz došlo ke splnění
povinnosti žalobců uhradit kupní cenu. Již v rozsudcích ze dne 27. 4. 2011, sp.
zn. 33 Cdo 2025/2010, a ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, Nejvyšší
soud dovodil, že přijetí předmětu závazku (peněz) advokátem v rámci jeho
činnosti podle § 56 a 56a zákona č. 85/1996 Sb. je výrazem správy cizího
majetku, která se uskutečňuje na základě smlouvy s klientem. Přijme-li advokát
do „úschovy“ peníze klienta, tedy spravuje-li jeho majetek, popř. část majetku
účelově vymezenou, nestává se tím dlužníkem osoby, které má podle ujednání s
klientem peníze vydat; tato osoba totiž není účastníkem právního vztahu
advokáta a jeho klienta. Důsledkem toho, že smlouva o „úschově“ peněz zakládá
právní vztah pouze mezi advokátem a jeho klientem, který finanční prostředky na
zvláštní účet advokáta ukládá, je, že složením peněz, které mají být podle
smlouvy (při splnění určených podmínek) vyplaceny třetí osobě, se dlužník
nezbavuje svého závazku vůči věřiteli (např. závazku zaplatit kupní cenu /§ 588
obč. zák./), není-li depozitní účet advokáta podle dohody věřitele a dlužníka
místem plnění (§ 567 odst. 1 obč. zák.). Na rozdíl od této situace, pro kterou
je určující absence práv a povinností třetí osoby (oprávněného příjemce
složených finančních prostředků), soudní praxe připustila trojstranné právní
vztahy založené tzv. svěřeneckou smlouvou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29
Odo 399/2003). Jde o inominátní kontrakt ve smyslu § 51 obč. zák., který
uzavírají s advokátem všechny strany závazkového právního vztahu, a jehož
účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků
daného hmotně právního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních
prostředků na depozitní účet advokáta dosáhne toho, že jeho závazek - bez
ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice
věřitele - zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu
finančních prostředků od „nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba
účastníci závazkového právního vztahu shodli.
Přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nevystihuje
žádná z dovolacích námitek.
Lze uzavřít, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému
vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1, bod 8. ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení
s § 15, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a
náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. června 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu