33 Cdo 5299/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem se sídlem v Praze
1, Senovážné náměstí 23, proti žalované APOTEX (ČR), spol. s r. o. se sídlem v
Praze 1, Salvátorská 10, zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem
Praze 1, Politických vězňů 14, o 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 102/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č.j. 16 Co 68/2008-137,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. října 2002, č. j. 13 C
102/2000-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 200.000,- Kč s 11%
úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení, zamítl žalobu o vydání souboru
22 barevných diapozitivů s motivy kompozic léčiv a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. května 2003, č. j. 13 Co 138/2003-68,
zrušil shora uvedený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé, včetně výroku
o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení. Kasační rozhodnutí odůvodnil tím, že domáhal-li se
žalobce vydání diapozitivů a pro případ, že je žalovaná nebude mít v držení,
zaplacení smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč, pak se soud prvního stupně
nezabýval otázkou její přiměřenosti a souladu s dobrými mravy, možnosti jejího
snížení na základě § 3 odst. 1 obč. zák.; nezbytným se jeví doplnit v tomto
směru dokazování. Rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 13 C 102/2000-91, Obvodní soud pro Prahu
1 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované zaplatit žalobci částku
20.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení ročně od 15. 10. 1999 do zaplacení, ohledně
částky 180.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, rozhodl o tom, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a o náhradě nákladů řízení
státu. Uzavřel, že nemá-li žalovaná již soubor 22 žalobcem zhotovených
diapozitivů, je povinna uhradit žalobci částku, kterou si smluvně dohodli, tj. desetinásobek dohodnuté ceny; odpovídající ujednání ve smlouvě posoudil jako
dohodu o smluvní pokutě podle § 544 obč. zák. Smluvní pokuta je však
nepřiměřeně vysoká a soud prvního stupně na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. za přiměřenou (v souladu s dobrými mravy) považoval pouze částku 20.000,-
Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2004, č. j. 13 Co 370/2004-108,
ve znění opravného usnesení ze dne 1. dubna 2005, č. j. 13 Co 370/2004-112,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovanou
zavázal zaplatit žalobci „dalších“ 80.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na
základě úvahy o nutnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. dospěl ke
shodnému závěru jako soud prvního stupně, že dohoda o smluvní pokutě ve výši
desetinásobku dohodnuté ceny díla je nepřiměřeně vysoká. S přihlédnutím k ceně
díla, jeho charakteru a možnému dalšímu využití považoval smluvní pokutu za
přiměřenou jen ve výši pětinásobku, tj. v rozsahu částky 100.000,- Kč. Ujednání
o smluvní pokutě v rozsahu přesahujícím 100.000,- Kč považoval za neplatné pro
rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, odmítl
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004,
č.j. 13 Co 370/2004-108, ve znění opravného usnesení ze dne 1. dubna 2005,
č.j. 13 Co 370/2004-112, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1, ze dne 6. dubna 2004, č.j. 13 C 102/2000-91, ve výroku o zamítnutí
žaloby co do částky 100.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 13 Co 370/2004-108, ve
znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. dubna 2005, č.j. 13 Co
370/2004-112, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 6. dubna 2004, č.j.
13 C 102/2000-91, tak, že je žalovaná
povinna zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s 11 % úroky z prodlení od 15. 10. 1999 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ujednání o tom,
že se „objednatel zavazuje vrátit originály“ a „v případě jejich poškození nebo
ztráty uhradí desetinásobek dohodnuté ceny„ posoudil shodně se soudy obou
stupňů jako dohodu o smluvní pokutě, které je však s přihlédnutím k § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 8. dubna 2008, č.j. 16 Co
68/2008-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. dubna 2004, č. j. 13 C 102/2000-91, v zamítavém výroku o částce 80.000,- Kč s příslušenstvím. Vycházel přitom z právního názoru dovolacího soudu. K námitce žalobce, že
sporná částka není nárokována z titulu smluvní pokuty, nýbrž v rámci náhrady
škody, uzavřel, že žalobce v žalobě neuvedl žádnou právní kvalifikaci
uplatněného nároku a teprve v odvolacím řízení se domáhal vypracování
znaleckého posudku k vyčíslení škody vzniklé nevrácením diapozitivů; tuto
námitku shledal odvolací soud v režimu tzv. neúplné apelace nepřípustnou.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce – oproti poučení, kterého se mu dostalo
odvolacím soudem - opírá o § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., uplatňuje všechny
v úvahu přicházející dovolací důvody. Oproti soudům, které posoudily jím
uplatněný nárok jako nárok na zaplacení smluvní pokuty podle smlouvy ze dne
21. 3. 1994, prosazuje názor, že šlo o nárok na náhradu škody. Zdůrazňuje, že v
žalobě žádným způsobem právně nekvalifikoval uplatněný nárok, primárně se
domáhal vydání souboru 22 ks diapozitivů a pro případ, že by to nebylo možné,
náhrady škody. Má zato, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedl navržený důkaz
znaleckým posudkem. Dále odvolacímu soudu vytýká, že měl při úvaze „o
přiměřenosti částky a o tom, zda výkon práv žalobce je či není v rozporu s
dobrými mravy, (…) přihlédnout k tomu, že podle § 40 odst. 4 autorského zákona
ten, který neoprávněně (bez licence) nakládal s dílem, je povinen zaplatit
autoru dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v
době neoprávněného nakládání s dílem“. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008,
č.j. 16 Co 68/2008-137, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č.
7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším, žalobě v rozsahu částky 200.000,-
Kč s příslušenstvím zcela vyhovujícím, rozsudku ze dne 24. října 2002, č. j. 13
C 102/2000-48, avšak co do zamítavého výroku o částce 180.000,- Kč s
příslušenstvím nikoliv proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Odvolací soud usnesením ze dne 14. června 2003, č. j. 13 Co 138/2003-68, zrušil
citovaný rozsudek soudu prvního stupně pro neúplně zjištěný skutkový stav věci,
aniž by vyslovil závazný právní názor, kterým by soud prvního stupně v dalším
rozhodování usměrnil. Závazný právní názor odvolacího soudu musí mít na nové
rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své
názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu
prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní
názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např.
usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92,
uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16, nebo usnesení
Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98). Právním názorem
soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis
má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen. Za tohoto stavu
ovšem nemůže jít o vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího
soudu, jestliže se soud prvního stupně nezabýval otázkou přiměřenosti smluvní
pokuty a jejího souladu s dobrými mravy, možnosti jejího snížení a k těmto
otázkám neprováděl žádné dokazování. Na uvedeném závěru nic nemění ani
okolnost, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení též naznačil, která
hmotněprávní ustanovení (obecně) by mohla být na daný skutkový stav aplikována;
poukaz na možnost snížení smluvní pokuty s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. pro
svou obecnost nelze považovat za závazný právní názor ve smyslu ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na
pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zcela vyloučeno. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že
neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem, a v důsledku toho neúplně zjistil
skutkový stav věci. Touto výhradou uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Námitky směřující proti skutkovému stavu věci nemohou mít v posuzované
věci žádnou právní relevanci a dovolacímu soudu nepřísluší z hlediska
takovýchto výtek správnost rozhodnutí odvolacího soudu zkoumat.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že odvolací soud měl
při úvaze „o přiměřenosti částky a o tom, zda výkon práv žalobce je či není v
rozporu s dobrými mravy, (…) přihlédnout k tomu, že podle § 40 odst. 4
autorského zákona ten, který neoprávněně (bez licence) nakládal s dílem, je
povinen zaplatit autoru dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové
licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem“. Jelikož nejde o
otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže její
posouzení vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak
splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v
Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp.
zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71).
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce
uplatnil výhradu vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem jako nároku na
zaplacení smluvní pokuty.
Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. žalobci ukládá, aby v žalobě mimo jiné vylíčil
rozhodující skutečnosti, tedy vymezil skutek, který má být předmětem řízení. Z
obsahu žaloby přitom musí být patrno, čeho se domáhá (žaloba musí obsahovat
žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí,
že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením
skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem
vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ
nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími
skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o
čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány,
umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu
vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona
nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace
nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle
předpisů hmotného práva náleží výhradně soudu.
Ze žalobních tvrzení, obsažených v žalobě ze dne 11. 5. 2000 ve znění jejího
doplňku ze dne 19. 7. 2001, se podává, že nárok na zaplacení částky 200.000,-
Kč žalobce odůvodnil tím, že „dne 21. 3. 1994 byla uzavřena smlouva, označená
jako smlouva o vytvoření, dodání a užití výtvarného díla, kterou žalobce udělil
žalovanému za odměnu ve výši celkem Kč 20.000,- svolení k užití svých
fotografických děl zachycených na dvaceti dvou barevných diapozitivech s motivy
vybraných kompozic léčiv a to k účelu zhotovení reprodukcí pro vytvoření
plakátu (…), když souhlas s uvedeným užitím platil pro neomezený počet
provedení na dobu pěti let. Dodacím listem ze dne 6. 4. 1994 žalovaný potvrdil
převzetí uvedených diapozitivů a z předmětné smlouvy je zavázán tyto vrátit a
pro případ jejich poškození nebo ztráty uhradit desetinásobek autorského
honoráře. (…). Vzhledem k tomu, že žalobci ve skutečnosti nebyly žalovaným
žádné diapozitivy vráceny, žalobce jej přípisem ze dne 21. 12. 1999 vyzval
opakovaně k bezodkladnému vydání předmětného souboru diapozitivů a pro případ,
že by nebylo možno předmětný soubor diapozitivů vydat z důvodu zničení, ztráty
či jakéhokoli jiného důvodu, k zaplacení Kč 200.000,- jako náhrady za jejich
ztrátu“.
Žalobce netvrdil skutečnosti rozhodné pro poměřování věci ustanovením § 420
obč. zák. Vymezil-li žalobní požadavek jako nárok opírající se o smluvní
ujednání, nelze na základě těchto žalobních tvrzení a prokázaného skutkového
stavu věc posuzovat jako nárok na náhradu škody (§ 420 odst. 1 obč. zák.),
neboť k naplnění skutkové podstaty odpovědnosti za škodu (oproti požadavku na
zaplacení částky vyplývající ze smlouvy) je nutno přednést odlišná skutková
tvrzení, která vedle sebe nemohou obstát; soudy neměly žádných pochybností o
tom, že se žalobce domáhá „paušalizované náhrady škody“ odpovídající smluvené
částce desetinásobku dohodnuté ceny, tj. sankce za porušení smluvní povinnosti
vrátit žalobci nepoškozené originály fotografických podkladů pro vytvoření
reklamních materiálů. Z těchto důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné a nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku
odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek), dovolací soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm.
c) o. s. ř.].
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že v dovolacím řízení, jehož účelem je
přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci
neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové
důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před
soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v
časopisu Právní rozhledy 6/1996). Z těchto důvodů nemohl dovolací soud
přihlédnout ke znaleckému posudku znalce Mgr. Milana Racka ze dne 27. 6. 2008,
který byl k dovolání připojen.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by
jinak měla právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2010
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu