33 Cdo 537/2021-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. Ř., bytem XY, zastoupené JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Skopalíkova 1144/11, b) T. W., bytem XY, c) E. P., bytem XY, d) D. Z., bytem XY, e) P. Ř., bytem XY, f) P. Ř., bytem XY, proti žalované J. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o zaplacení 417.122,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 60/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2020, č. j. 20 Co 92/2020-238, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 15. 12. 1997, č. j. 7 C 60/97-53, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 3. 1998, č. j. 7 C 60/97-55, Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované a J. H., zemřelému dne 29. 3. 2013 (původní žalovaní), zaplatit J. Ř. a právnímu předchůdci zbývajících žalobců E. Ř. částku 417.122,90 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a to z titulu doplatku části kupní ceny. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně a její manžel E. Ř. (jako prodávající) uzavřeli dne 5.
6. 1996 s žalovanou a jejím manželem J. H. (jako kupujícími) smlouvu, podle níž žalobci prodali žalovaným dům č. p. XY s pozemkem st. p. č. XY v k. ú. a obci XY za kupní cenu ve výši 1 900 000 Kč. Téhož dne účastníci kupní smlouvy uzavřeli dohodu o vypořádání kupní ceny; podle ní měli kupující zaplatit prodávajícím část kupní ceny ve výši 417.122,90 Kč do 30 dnů od zajištění zrušení trvalého pobytu všech osob, které jej měly v předmětných nemovitostech, včetně jejich vystěhování a předání nemovitostí kupujícím.
O předání nemovitostí měl být vyhotoven písemný zápis „akceptovaný“ kupujícím i prodávajícím. Dne 26. 6. 1996 nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch kupujících, a tím došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Prodávající splnili svou povinnost vystěhovat se a odhlásit se z trvalého pobytu. Ujednání o sepisu protokolu o předání posoudil soud prvního stupně jako neplatné, neboť z něj neplyne, kdo a kdy má tento zápis vyhotovit. Původní žalovaní podali dne 27.
3. 1998 proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 48 K 1043/98, byl na majetek J. H. prohlášen konkurs. Konkursní řízení skončilo dne 9. 7. 2019 v důsledku úmrtí J. H. (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2019, č. j. 48 K 1043/98-1273). Usnesením ze dne 16. 9. 2019, č. j. 7 C 60/97-140, soud prvního stupně rozhodl, že po smrti původního žalobce E. Ř. bude v řízení pokračováno s žalobci a) až f) a po smrti žalovaného J.
H. toliko s žalovanou. Po skončení konkursního řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že povinnost k plnění se ukládá pouze žalované a žalobci jsou oprávněni společně a nerozdílně; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že ujednání, podle něhož měli prodávající zajistit zrušení trvalého pobytu všech osob, včetně jejich vystěhování a předání nemovitosti kupujícím, o čemž měl být vyhotoven zápis podepsaný oběma stranami, se prohlášením konkursu na majetek J.
H. a sepisem nemovitosti do konkursní podstaty stalo bezpředmětným. I kdyby prodávající tyto povinnosti, jejichž splnění nebylo nijak časově omezeno, před soupisem nemovitosti do konkursní podstaty skutečně nesplnili, po provedení soupisu je již splnit nemohli, neboť od okamžiku soupisu právo nakládat s nemovitostí podle § 18 odst. 3 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), náleželo pouze konkursnímu správci; zahrnutím nemovitosti do konkursní podstaty došlo k jejímu předání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spojuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda v důsledku soupisu nemovitosti do podstaty zaniká povinnost prodávajících předat nemovitost, která byla předmětem prodeje. Mají za to, že povinnost nemovitost předat a pořídit o tom zápis existovala i po soupisu nemovitosti do konkursní podstaty J.
H. Prosazuje názor, že k předání nemovitosti nikdy nedošlo, nadto v řízení nebylo prokázáno, že by se původní žalobci z nemovitosti skutečně vystěhovali, ale pouze to, že změnili místo trvalého pobytu. Podle přesvědčení dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a nepředvídatelné. Jednání před odvolacím soudem dne 11. 6. 2020 bylo vedeno ke zkoumání otázek, zda došlo k vyklizení a předání nemovitosti, ale v napadeném rozhodnutí odvolací soud zaujal názor o nemožnosti splnění těchto povinností žalobců z důvodu sepisu nemovitosti do konkursní podstaty.
Odvolací soud tak zbavil dovolatelku možnosti k této otázce jakkoli argumentovat, čímž zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s.
ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o.
s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Spatřuje-li dovolatelka naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v řešení otázky zániku povinnosti prodávajících předat nemovitost kupujícím v důsledku soupisu sporné nemovitosti do konkursní podstaty, pak k tomuto závěru dospívá na základě odlišného skutkového stavu a vlastního hodnocení důkazů, tzn. procesně neregulérním způsobem, neboť oproti odvolacímu soudu prosazuje (skutkový) závěr, že prodávající jí nemovitost nikdy nepředali a nevyklidili.
Pomíjí přitom, že soud prvního stupně a odvolací soud vyšly z toho, že žalovaná se svým manželem spornou nemovitost užívali od 12. 7. 1996, od kteréhožto data mají klíče od nemovitosti a provozovali v ní prodejnu potravin. K faktickému předání sporné nemovitosti došlo tedy ještě před prohlášením konkursu na majetek manžela žalované.
Uvedené znamená, že původně žalovaní měli od shora uvedeného okamžiku (mimo právního stavu zachyceného v katastru nemovitostí) možnost (právně i fakticky) disponovat s předmětem koupě, a na tomto stavu nemohla nic změnit neexistence „papírového“ protokolu o předání předmětu koupě, který byl pouhým potvrzením skutečného stavu věci. Došlo-li k faktickému předání nemovitosti, měli žalovaná a její manžel povinnost doplatit zbytek kupní ceny nemovitosti. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné a že jeho postupem byla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu, na němž je jeho rozhodnutí založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku (ne)existence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Václav Duda předseda senátu