33 Cdo 5598/2017-205
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
M & M reality holding a. s., se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, zastoupené
Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti
žalované D. K., zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v
Domažlicích, Paroubkova 228, o 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 133/2016, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co 181/2017-177,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co 181/2017-177,
se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Žalobou z 3. 8. 2016 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 100.000 Kč se
zákonnými úroky z prodlení od 29. 6. 2016 do zaplacení. Uplatněný nárok opřela
o tvrzení, podle něhož splnila závazek ze smlouvy o obstarání prodeje věci z
30. 12. 2015 (opatřila zájemce o koupi nemovitých věcí ve vlastnictví
žalované), a proto jí náleží sjednaná provize.
Rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č.j. 5 C 133/2016-139, Okresní soud v Domažlicích
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Ujednání článku II 2.3
[„Rozdíl mezi dohodnutou a vyšší cenou je obstaratelka oprávněna zaúčtovat jako
svoji smluvní provizi.“] a článku II 2.5 [obstará-li žalobkyně příležitost
uzavřít s třetí osobou zprostředkovávanou smlouvu „za cenu podle odst. 2.3,“ je
žalovaná povinna zaplatit žalobkyni provizi ve výši 5% z kupní ceny] smlouvy o
obstarání prodeje věci měl soud prvního stupně za zakázaná ve smyslu § 1813
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); není totiž
zřejmé, zda provize 5% se počítá i z rozdílu mezi dohodnutou a dosaženou kupní
cenou, přičemž rozdíl mezi dohodnutou a dosaženou cenou nelze považovat za
poctivou odměnu žalobkyně. Dále dovodil, že předložením návrhu kupní smlouvy, v
níž byli jako kupující označeni E. P. a M. P., tedy subjekty odlišné od osoby,
s níž byly sjednány podmínky koupě nemovitých věcí (L. K.), žalobkyně nesplnila
závazek obstarat příležitost uzavřít zprostředkovávanou smlouvu. Soud prvního
stupně uzavřel, že z obou shora uvedených důvodů žalobkyně nemá právo na
provizi (§ 2447 odst. 2 o. z.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co 181/2017-177,
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalované
na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.139 Kč. Odvolací soud předeslal, že
„jádrem odvolacího řízení je posouzení, zda žalobkyni náleží … smluvní pokuta a
v kladném případě, v jaké výši.“ Následně se zabýval výkladem článku IV 4.3
smlouvy o obstarání prodeje věci z 30. 12. 2015, jímž se pro případy porušení
součinnosti, ztížení či zmaření naplnění účelu smlouvy nebo převodu nemovitých
věcí po dobu trvání založeného právního vztahu třetí osobě, žalovaná zavázala
zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 6% z nabídkové kupní ceny. S odkazem
na § 1813 o. z. odvolací soud uzavřel, že ujednání smluvní pokuty není
srozumitelné.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně zdůraznila, že
se žalobou nedomáhala smluvní pokuty, ale zaplacení provize za vykonanou
zprostředkovatelskou činnost. Posuzoval-li odvolací soud „platnost ujednání o
smluvní pokutě“ z hlediska její srozumitelnosti, dopustil se závažného
pochybení. Ve zbylém obsahu dovolání se žalobkyně vymezila pouze ve vztahu k
právnímu posouzení, na kterém založil své rozhodnutí soud prvního stupně.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, §
239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“)]; výkladu právního jednání podrobil ujednání
smlouvy o obstarání prodeje věci, na kterém nebylo žalobní žádání založeno a
které soud prvního stupně po právní stránce nehodnotil.
Z obsahu spisu se podává, že smlouvou o obstarání prodeje věci z 30. 12. 2015
se žalobkyně jako obstaratelka zavázala vykonávat po sjednanou dobu činnosti
směřující k opatření příležitosti k uzavření kupní smlouvy nebo smlouvy o
smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem bude převod (budoucí převod)
specifikovaných nemovitých věcí ve vlastnictví žalované (objednatelky). Podle
článku II 2.3 sjednaly účastnice minimální cenu, za niž měly být věci nabízeny
k prodeji (250.000 Kč), s tím, že žalobkyně je oprávněna věci nabízet i za cenu
vyšší. Rozdíl mezi dohodnutou a vyšší cenou „je obstaratelka oprávněna
zaúčtovat jako svoji smluvní provizi.“ Pokud žalobkyně obstará příležitost
uzavřít zprostředkovávanou smlouvu „za cenu podle odst. 2.3,“ je žalovaná
povinna zaplatit provizi ve výši 5% z kupní ceny (článek II 2.5). Smluvní
pokutu ve výši 6% z nabídkové ceny se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni,
poruší-li součinnost, ztíží-li či zmaří-li (znemožní-li) splnění účelu smlouvy
nebo převede-li po dobu trvání právního vztahu nemovité věci třetí osobě
(článek IV. 4.3). Dne 25. 3. 2016 uzavřely žalobkyně jako zprostředkovatelka,
žalovaná (převodkyně) a L. K. (zájemkyně) smlouvu „o podmínkách koupě
nemovitosti a poskytování služeb“ (dále jen „smlouva o zprostředkování“).
Žalované byl předložen návrh kupní smlouvy, v němž byli jako nabyvatelé
(kupující) označeni E. P. a M. P., tedy osoby odlišné od zájemkyně podle
smlouvy o zprostředkování; kupní smlouvu žalovaná odmítla uzavřít.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je založena na tom, že výklad právního
jednání podle § 555 a násl. a § 1812 odst. 1 o. z. (do 31. 12. 2013 podle § 35
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) směřuje k odstranění
nedostatků týkajících se srozumitelnosti a určitosti projevu vůle spojených s
následky, které účastník chtěl svým jednáním vyvolat. Projevu vůle je nutno
přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím
kritériem pro interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl
smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným
či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Jestliže způsob vyjádření účastníků
žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle,
kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována,
nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu. (srov. rozsudky ze dne 9.
3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013,
ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp.
zn. 33 Cdo 4802/2015).
O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde tehdy,
dovozuje-li soud z právního jednání – ze smlouvy o obstarání prodeje věci,
jejíž ujednání interpretoval pomocí stanovených výkladových pravidel –
konkrétní (subjektivní) práva a povinnosti účastníků právního vztahu.
Samozřejmým předpokladem je, že soud posuzuje ta ujednání, jež jsou rozhodující
z hlediska hypotézy právní normy, které se prostřednictvím skutkových tvrzení
žalobkyně dovolává. Z výše uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci tomu tak
nebylo (soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni právo na provizi, odvolací soud
řešil otázku spojenou s nárokem na smluvní pokutu).
Jelikož napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu