33 Cdo 4802/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve
věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí 832/19, proti žalované I. B., zastoupené JUDr.
Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 10, o zaplacení
257.732,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
28 C 228/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 3. června 2015, č. j. 19 Co 140/2015-123, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 19 Co 140/2015-123,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. prosince 2014, č. j. 28 C
228/2014-87, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení
257.732,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), řízení co do částky 53.238,- Kč
zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky
III. a IV.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. června 2015, č. j. 19 Co 140/2015-123,
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vycházely shodně ze zjištění, že žalobce s žalovanou a jejím
tehdejším manželem Ing. J. K. (který 12. 3. 2009 zemřel) uzavřel dne 17. 9.
1997 smlouvu o půjčce, podle níž jim poskytl půjčku ve výši 1.250.000,- Kč
splatnou do 17. 9. 2012. Dlužníci se zavázali půjčku věřiteli splácet způsobem,
který byl ve smlouvě dohodnut. Půjčku spláceli nepravidelně. Od září 1997 do
března 1998 hradili měsíční splátky ve výši 595 švýcarských franků (CHF), v
dubnu 1998 zaplatili 370 CHF, v květnu 576 CHF, v červnu 13.000,- Kč, od
července do prosince 2001, v únoru 2002, od dubna do listopadu 2001 a v květnu
hradili splátky ve výši 14.000,- Kč měsíčně. Dne 15. 6. 2005 bylo na úhradu
půjčky zaplaceno 53.238,- Kč a dne 14. 11. 2008 451.880,- Kč. Žalovaná namítla
promlčení práva žalobce na vrácení půjčky co do částky 253.720,- Kč s tím, že
sjednáno bylo plnění ve splátkách, k 31. 10. 2008 došlo k promlčení některých
splátek, takže poslední platbou poskytnutou 14. 11. 2008 byl dluh splněn.
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní ujednání o splátkách
půjčky je platné a žalovaná se úspěšně dovolala promlčení práva žalobce na
zaplacení splátek, které měly být hrazeny od listopadu 2002 do 31. 10. 2005,
odvolací soud shledal zmíněné smluvní ujednání neplatným pro neurčitost a
nesrozumitelnost s odůvodněním, že výše jednotlivých splátek nebyla „zřetelně
stanovena“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že
odvolací soud se v otázce výkladu právního úkonu (ujednání smlouvy o půjčce)
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí
sp. zn. 33 Cdo 5263/2009, sp. zn. 21 Cdo 4750/2007, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010,
sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, sp. zn. 30 Cdo 4778/2009,
nebo sp. zn. 33 Cdo 3053/2007. Vytýká odvolacímu soudu, že neposuzoval, jaká
byla skutečná vůle smluvních stran vzhledem k okolnostem uzavření smlouvy a
následnému chování účastníků, nýbrž postupoval ryze mechanicky, dovodil-li, že
– s výjimkou prvních čtyř splátek – nebyla jejich výše sjednána konkrétní
částkou. Je přesvědčena, že ve smlouvě je zřetelně jazykově vyjádřen způsob
výpočtu jednotlivých splátek a že smlouva obsahuje všechny relevantní údaje pro
určení výše jednotlivých splátek. Připomíná přitom základní princip výkladu
smluv, tj. prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li oba možné (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 625/2003). Žalovaná - při vědomí, že otázka promlčení žalobou
uplatněného práva není z hlediska přípustnosti dovolání významná - dále namítá,
že tvrzení odvolacího soudu, že „…sama nenamítla promlčení…“, nemá oporu v
provedeném dokazování; námitku promlčení totiž vznesla v řízení opakovaně,
např. při jednání 6. 11. 2014. Odvolání obsahuje i výtku žalované, že
rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu ani co se
týče předvídatelnosti soudního rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Žalovaná navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo dovolacím
soudem zrušeno, případně aby dovolací soud ve věci sám rozhodl. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - žalovanou za splnění
podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, a závisí na otázce hmotného práva (výkladu právního
úkonu podle § 35 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./ - dále jen „obč. zák.“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelka zpochybnila
správnost právního závěru odvolacího soudu, že smluvní ujednání o splátkách je
neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice
srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se
jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o
neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Jde-li o
právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí
určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev
vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem
smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může
vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která
ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření
právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud
posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je
to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného
slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který
existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010). Ústavní soud zakotvil ve své judikatuře základní princip výkladu právních úkonů
(např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I.
ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem
84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), který se promítl rovněž do
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej jeho rozsudky ze dne 27. 3. 2008,
sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze
dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základním principem výkladu smluv je
priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její
neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li
možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních
stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce
smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je
hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna
zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority
výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad
nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (že se ještě jedná o výklad ve
smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo
doplňování projevu vůle). Odvolací soud řešil otázku platnosti ujednání o splátkách půjčky obsaženého ve
smlouvě, kterou žalobce s žalovanou a jejím tehdejším manželem uzavřeli dne 17. 9. 1997 (dále jen „smlouva“), bez použití výkladových pravidel a v rozporu se
shora uvedeným principem výkladu právního úkonu, dovodil-li, že „ujednání o
splátkách půjčky není určité a srozumitelné, když výše jednotlivých splátek
není zřetelně stanovena“. Ve smlouvě sice nejsou jednotlivé splátky – s
výjimkou prvních čtyř, splatných od 17. 10. 1997 – vyčísleny, nicméně smlouva
obsahuje všechny relevantní údaje pro výpočet výše jednotlivých splátek. Splatnost dluhu byla ve smlouvě výslovně stanovena - dlužníci se zavázali
půjčku vrátit do 17. 9. 2012 včetně sjednaného úroku. Jeho výše nebyla
dohodnuta pevnou sazbou, nýbrž bylo sjednáno, že bude stanovována po dobu
trvání půjčky pro každý rok zvlášť tak, že bude vždy o 2 % nižší než úroková
sazba vyhlašovaná Komerční bankou a. s. pro termínované účty s jednoroční
výpověďní lhůtou a zůstatkem nad 1.000.000,- Kč platná 1. ledna příslušného
roku; výše úroku pro rok 1997 pak byla dohodnuta 10 % s tím, že poslední
měsíční splátka s tímto úrokem bude 17. 1. 1998 (tj. za měsíc prosinec 1997
zpětně). Ve smlouvě je výslovně uvedeno, že půjčka bude placena v měsíčních
splátkách, které budou hrazeny zpětně, nejpozději do 15tého dne měsíce
následujícího, a že plněno bude ve švýcarských francích, přičemž pro výpočet
měsíčních splátek ve švýcarských francích bude po celou dobu trvání půjčky
používán kurz 22,578 Kč/švýcarský frank; splátky budou poukazovány na
specifikovaný účet věřitele.
Smluvní strany se dohodly, že každého prvního
ledna příslušného roku bude zbývající „dlužná část“ přepočtena s ohledem na
úrok určený ve smlouvě a následně rozdělena na měsíční splátky ve švýcarských
francích za použití ve smlouvě dohodnutého kurzu; první takto stanovená měsíční
splátka bude zaplacena 17. února příslušného roku. Dlužníkům je umožněno hradit
i splátky vyšší, případně zůstatek dluhu uhradit jednorázově. Ze smlouvy se podává (slovy je zde srozumitelně a jasně vyjádřeno), že první
čtyři splátky, které měli dlužníci věřiteli hradit počínaje dnem 17. 9. 1997
vždy zpětně (tj. v říjnu, listopadu, prosinci 1997 a v lednu 1998), byly
sjednány ve výši 595 CHF měsíčně. Pokud jde o další splátky půjčky, text
smlouvy poskytuje dostatečně určitý návod k jejich výpočtu. Za pomoci logického
výkladu z něho lze spolehlivě dovodit, že počínaje rokem 1998 mají být splátky
půjčky vypočítávány tak, že k prvnímu dni v tom kterém příslušném roce je
zjištěna aktuální sazba sjednaných úroků (tj. platby za poskytnutí půjčky),
neboť nebyla dohodnuta pevná sazba úroků, nýbrž byl podrobně popsán způsob
jejich výpočtu při použití sjednaných kritérií, a je vypočten zůstatek půjčky
zohledňující, jaké částky dlužníci dosud na umoření dluhu zaplatili; součtem
kapitalizovaných úroků a zůstatku půjčky je zjištěna „zbývající část dluhu“,
která je „následně rozdělena na měsíční splátky ve švýcarských francích“ podle
počtů měsíců, které zbývají do konce splatnosti půjčky, tj. do 17. 9. 2012. Z uvedeného je zřejmé, že každý rok, vždy k prvnímu dni v roce, se změnila výše
„dlužné části“, neboť odvisela od dosud zaplacených částek (plněno mohlo být i
více než činily měsíční splátky podle předem stanoveného výpočtu) a od
kapitalizovaných úroků; takto získaná suma pak byla dělena počtem měsíců, které
zbývaly do konce splatnosti půjčky. Lze-li výši splátek spolehlivě určit podle údajů, které smlouva obsahovala,
nebo které bylo možné podle ní dovodit, neobstojí závěr odvolacího soudu, že „v
rozsahu dohody o splátkách je smlouva o půjčce neplatná, neboť není určitá a
srozumitelná“. Dovolání je tak nejen přípustné, ale rovněž důvodné; dovolací
soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Zbylými námitkami dovolatelky (že oporu v provedeném
dokazování nemá zjištění odvolacího soudu o absenci námitky promlčení žalobou
uplatněného práva, a že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu též v otázce naplnění zásady předvídatelnosti soudního
rozhodnutí) se již pro nadbytečnost nezabýval.
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení o dovolání (§ 243g odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu