33 Cdo 5942/2017-126
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně J. P., bytem v XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalované PROFI
CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační
číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se
sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 62/2016, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 31. 7. 2017, č. j. 27 Co 139/2017-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 7.
2017, č. j. 27 Co 139/2017-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 22. 9.
2015, č. j. 104 Rozh 5873/2015-7, vydaného rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou, neboť
měla za to, že předmětný rozhodce rozhodoval na základě neúplných a
nepravdivých údajů, které mu poskytla žalovaná (v řízení před rozhodcem v
pozici žalobkyně).
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, č. j. 23 C
62/2016-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího
nálezu č. j. 104 Rozh 5873/2015-7 vydaného dne 22. 9. 2015 rozhodcem Mgr.
Radkem Lubinou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování
dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Dne 20. 12. 2014 uzavřely žalovaná
jako zapůjčitel a žalobkyně jako vydlužitel smlouvu o zápůjčce (dále jen
„smlouva o zápůjčce“) a téhož dne i samostatnou rozhodčí smlouvu, která se
vztahovala ke smlouvě o zápůjčce. Žalovaná se zavázala žalobkyni poskytnout
zápůjčku ve výši 30 000 Kč; výše sjednaného úroku za poskytnutí zápůjčky činila
24 876 Kč, celková dlužná částka 54 876 Kč a měsíční splátka 4 573 Kč. Účastnice smluvního vztahu se dohodly, že jejich případné spory ze smlouvy o
zápůjčce bude rozhodovat jeden ze 13 rozhodců uvedených v rozhodčí smlouvě,
kterému žalobkyně doručí žalobu. Ze seznamu rozhodců mohl podle rozhodčí
smlouvy vybírat zapůjčitel i vydlužitel, který k tomu byl vyzván v rámci
předžalobní upomínky. Žalovaná doručila žalobu rozhodci Mgr. Radku Lubinovi,
který zahájil rozhodčí řízení. Žalobkyně se přes výzvu rozhodce k žalobě
nevyjádřila, nevyužila ani možnosti přezkumu rozhodčího nálezu ve
dvouinstančním rozhodčím řízení. Soud prvního stupně dovodil, že smlouvu o
zápůjčce nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu, neboť žalobkyně je sice
fyzická osoba, ale smlouvu uzavírala jako podnikatelka s uvedením příslušného
identifikačního čísla a místa podnikání, přičemž zápůjčka byla výslovně
poskytnuta pro její podnikatelské účely (viz oddíl II. čl. 1.6 smlouvy o
zápůjčce). V žalobě o zrušení rozhodčího nálezu žalobkyně konkrétně neoznačila
žádné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedené v § 31 zákona č. 216/1994
Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen „zákon o
rozhodčím řízení“), přičemž v případě podnikatele se soud může zabývat (na
rozdíl od spotřebitele) pouze důvody, které byly výslovně uplatněny. Soud
žalobu zamítl, neboť neshledal žádné porušení práv žalobkyně jako dlužníka v
rozhodčím řízení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 7. 2017, č. j. 27 Co 139/2017-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
rozhodčí nález č. j. 104 Rozh 5873/2015-7 vydaný dne 22. 9. 2015 rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou se zrušuje, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Skutečnost, že v
daném případě se jednalo o zápůjčku poskytovanou (drobnému) podnikateli,
neshledal významnou pro posouzení platnosti rozhodčí doložky, či na základě ní
vydaného rozhodčího nálezu. Připomněl, že judikatura soudů vyšších stupňů je
ustálena v závěru, že vystupuje-li podnikatel v pozici blízké osobě
spotřebitele, tedy v pozici slabší, je třeba přiznat mu zvýšenou ochranu. Z
obsahu smlouvy o zápůjčce neplyne - vyjma formálního odkazu v oddíle II bodu
1.6 smlouvy - že by ji žalobkyně uzavírala v souvislosti s výkonem své
podnikatelské činnosti, a sama skutečnost, že při uzavírání vystupovala
současně jako fyzická osoba podnikající a že uvedla též identifikační číslo,
příp. sídlo, nutně neznamená, že by jí měla být odepřena ochrana standardně
přiznávaná spotřebitelům.
S vysokou mírou pravděpodobnosti byla totiž smlouva o
zápůjčce uzavřena mimo rámec obchodní činnosti žalobkyně a případný obchodní
účel jí vykonávané činnosti je natolik okrajový, že v celkovém kontextu
účastníky uzavřené smlouvy je bezvýznamný; žalobkyně by tak měla být považována
za spotřebitele. Smlouva o zápůjčce a s ní související rozhodčí smlouva spadají
svým charakterem nepochybně mezi smlouvy uzavírané adhezním způsobem (v této
souvislosti odvolací soud zdůraznil především § 1800 odst. 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, /dále jen „občanský zákoník“/). Žalovaná v průběhu
kontraktačního procesu postupovala ve vztahu k žalobkyni v rozporu s § 433
občanského zákoníku, neboť zneužila svého hospodářského postavení podnikatele
coby odborníka k vytvoření, resp. využití závislosti žalobkyně za účelem
dosažení nedůvodné nerovnováhy ve vzájemném postavení, a této vzniklé
nerovnováhy se následně pokusila využít jako právní obrany v řízení o zrušení
rozhodčího nálezu; žalobkyně pak v procesu sjednávání smluv se žalovanou neměla
způsobem uvedeným v § 1798 občanského zákoníku možnost ovlivnit svojí vůlí
jednání se žalovanou a byla nucena podepsat smlouvu, v níž byla postavena do
pozice podnikatele, a dále rozhodčí smlouvu. Důsledkem takového postupu je
neplatnost popsaného právního jednání ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Odvolací soud akcentoval, že v zásadě není rozumného důvodu, proč při
posuzování platnosti smlouvy o zápůjčce, resp. s ní spojené rozhodčí smlouvy,
činit rozdíly mezi situací, kdy tyto smlouvy jsou podepsány spotřebitelem, a
situací, kdy spotřebitel vystupuje formálně i v pozici podnikatele (jako
podnikatel je označen v předpřipravené a pro tento účel vyhotovené formulářové
smlouvě úvěrující společnosti). S ohledem na uvedené shledal stěžejním vyřešení
otázky, zda rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky byla sjednána platně (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, a ze
dne 28. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3074/2014). Ze skutečností známých mu z úřední
činnosti dovodil zjevnou ekonomickou závislost rozhodce Mgr. Radka Lubiny na
žalované. Ve smyslu § 1800 občanského zákoníku pak předmětnou rozhodčí smlouvu
hodnotil jako zakázané ujednání, které žalobkyni nepřiměřeně brání v přístupu k
ústavně zaručené soudní ochraně jejích práv a povinností tak, jak bylo dovozeno
ustálenou judikaturou, byť především ve vztahu ke spotřebiteli. Podle
odvolacího soudu není žádného rozumného důvodu činit rozdílu mezi spotřebitelem
a osobou formálně označenou ve formulářových ustanoveních smlouvy jako
podnikatel, neboť v obecné rovině je základním předpokladem platnosti rozhodčí
smlouvy především transparentní a jednoznačné pravidlo pro určení osoby
rozhodce. Odvolací soud uzavřel, že účastnicemi sjednaná rozhodčí smlouva
nemůže obstát ve smyslu § 433, 588 a 1800 odst. 2 občanského zákoníku; soud je
povinen přihlédnout k neplatnosti takového ujednání z úřední povinnosti, a
rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě neplatně sjednané rozhodčí
smlouvy je třeba ve smyslu § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zrušit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v prvé řadě v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena, konkrétně otázky, zda v případě, kdy podnikatel
vystupuje v pozici slabší strany, avšak není spotřebitelem, je možno v rámci
řízení o zrušení rozhodčího nálezu při soudním přezkumu postupovat, jako by se
o spotřebitele jednalo, tedy přiznat podnikateli procesní ochranu v podobě
širšího soudního přezkumu, kterou zákon o rozhodčím řízení přiznává pouze
spotřebitelům. V této souvislosti prosazuje, že v rovině hmotného práva je
rozhodující právní posouzení obsahu a vztahu pojmů „slabší strana“ a
„spotřebitel“, v rovině procesního práva pak právní posouzení aplikovatelnosti
procesní ochrany spotřebitele (širší soudní přezkum) i na účastníka řízení (zde
žalobkyni), který je slabší stranou, avšak nikoli spotřebitelem. Namítá, že
odvolacím soudem užitý institut „osoby v pozici blízké spotřebiteli“ nemá v
právním řádu České republiky žádnou oporu, zejména pak v tom směru, že by tímto
bylo možno slabšího podnikatele ztotožnit se spotřebitelem, ačkoliv by pro to
jinak nebyly splněny zákonné podmínky. Zdůrazňuje, že v posuzovaném případě se
jednalo o podnikatele, který nepochybně nebyl spotřebitelem. Odvolacímu soudu
vytýká, že - aniž by jeho závěry měly oporu ve spisu - dovozoval u žalobkyně
postavení osoby v pozici blízké spotřebiteli (a nakonec i postavení přímo
ekvivalentní spotřebiteli), nesprávně aplikoval institut ochrany slabší strany,
který je zakotven v občanském zákoníku, dovodil-li, že žalovaná porušila svoji
zákonnou povinnost zakotvenou v ustanovení § 433 odst. 1 občanského zákoníku,
přičemž pominul existenci zákonného nástroje, který v případě porušení této
zákonné povinnosti slabší straně náleží (viz § 2910 občanského zákoníku). Je
přesvědčena, že podnikatel „v pozici blízké osobě spotřebitele“ není totéž, co
spotřebitel, a že užití pojmu „obchodní činnost“ neodpovídá dikci § 419
občanského zákoníku, který obsahuje pojem „podnikatelská činnost“. Odkaz na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 556/2013,
označila za nepřiléhavý. Přípustnost dovolání žalovaná shledává rovněž v řešení otázky nezbytnosti
vznést námitku podjatosti rozhodce co nejdříve (jakmile se vyskytnou
pochybnosti o nepodjatosti rozhodce); zde se odvolací soud podle jejího názoru
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozhodnutími ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2317/2015, nebo ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3022/2016. Oproti odvolacímu soudu, který se omezil na
domněnku, že žalobkyně si mohla být vědoma podjatosti „jen stěží“, žalovaná
prosazuje, že žalobkyně mohla námitku podjatosti rozhodce vznést již za řízení
před rozhodčím soudem, nicméně tak neučinila, byla nečinná a nejednala v
souladu se zásadou, že práva náležejí bdělým, jestliže nereagovala na výzvu
rozhodce, aby se vyjádřila k rozhodčí žalobě. Nesprávný postup při řešení výše
předestřené právní otázky se pak projevil při řešení otázky platnosti rozhodčí
doložky; odvolací soud nesprávně vyvozoval neplatnost z údajné ekonomické
závislosti rozhodce na žalované a na základě závěru o jeho údajné podjatosti
implikoval v zásadě automaticky neplatnost rozhodčí doložky. Skutkové závěry
přitom činil v očividném nesouladu s provedeným dokazováním i obsahem spisu. Nadto nesprávně konstatoval, že sama ekonomická závislost bez dalšího implikuje
neplatnost rozhodčí doložky.
Dovolatelka je přesvědčena, že za přiměřeného
použití občanského soudního řádu lze při tvrzené podjatosti rozhodce z důvodu
jeho údajné ekonomické závislosti na jedné straně sporu použít ustanovení
týkající se podjatosti soudců (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 48/2002). Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že na své žalobě i výpovědi,
kterou učinila u soudu prvního stupně, trvá v plném znění. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (bod 2, článek II,
část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony; dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1,
věta první, o. s. ř.), a že byla splněna podmínka povinného zastoupení
dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání
přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání žalované bylo shledáno přípustným, neboť dovolací soud dosud neřešil
otázku, zda lze slabší straně v řízení o zrušení rozhodčího nálezu přiznat
širší ochranu, která je přiznávána pouze spotřebitelům, ačkoliv se o
spotřebitele nejedná. Podle § 419 občanského zákoníku je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec
své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání
uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 30. 11. 2016
(srov. čl. IX odst. 2 zákona č.
258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru) – dále jen „zákon o
rozhodčím řízení“, návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do
tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího
nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Byl-li rozhodčí nález vydán ve
sporu ze spotřebitelské smlouvy a návrh na jeho zrušení podal spotřebitel, soud
vždy přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31
písm. a) až d) nebo h). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně. Nevyslovil jednoznačný nesouhlas s jeho závěrem, že žalobkyně
uzavírala smlouvu jako podnikatelka, nicméně tento závěr ani výslovně
nepotvrdil. V řízení postupoval, jako by žalobkyně byla spotřebitelkou,
jestliže ve smyslu § 32 odst. 1 věty druhé zákona o rozhodčím řízení
přezkoumal, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31
písm. b), aniž by se toho žalobkyně v řízení před soudem dovolala. Odvolací
soud žalobkyni přiznal ochranu, neboť jí považoval za slabší stranu, její
postavení označil za postavení blízké postavení spotřebitele a dovodil, že by s
ní mělo být nakládáno, jako by se o spotřebitele jednalo. Tomuto závěru
předcházely úvahy, podle nichž skutečnost, že by byla zápůjčka poskytnuta
drobnému podnikateli, není významná pro posouzení platnosti či neplatnosti
rozhodčí doložky, potažmo na základě ní vydaného rozhodčího nálezu, resp. sama
skutečnost, že účastník smlouvy při (jejím) uzavírání vystupoval současně jako
fyzická osoba podnikající a uvedl zde též identifikační číslo, příp. sídlo,
nutně neznamená, že takové osobě by měla být odepřena ochrana standardně
přiznávaná spotřebitelům. V návaznosti na to odvolací soud vyložil, koho je
třeba považovat za slabší smluvní stranu a doplnil, že závěry soudní praxe,
jimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, našly odraz v § 433 občanského
zákoníku. Podle § 433 odst. 1 občanského zákoníku kdo jako podnikatel vystupuje vůči
dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své
hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší
strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a
povinnostech stran. Podle odst. 2 se má za to, že slabší stranou je vždy osoba,
která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s
vlastním podnikáním. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud důsledně
nerozlišoval mezi pojmy „spotřebitel“ a „slabší smluvní strana“, a to v
situaci, kdy zákon soudu ukládá postupovat určitým způsobem pouze v případě,
je-li účastníkem (který v zákonné lhůtě podal návrh na zrušení rozhodčího
nálezu, jenž byl vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy) spotřebitel, nikoli
slabší smluvní strana. Občanský zákoník přitom zcela zřetelně odlišuje
spotřebitele od jiných osob, kterým může být přiznán status slabší smluvní
strany ve smyslu § 433 občanského zákoníku, a v § 419 občanského zákoníku
obsahuje definici spotřebitele. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.
6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012,
poukázal na to, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených
podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v níž má příslušná národní úprava na
ochranu spotřebitele původ a k níž je proto třeba při výkladu vnitrostátního
práva přihlížet, definuje spotřebitele v článku 2 jako fyzickou osobu, která ve
smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají
do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a že Soudní dvůr
Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-508/12,
Walter Vapenik proti Josefu Thurnerovi, výslovně zdůraznil, že jednotlivé
právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit
slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v
rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci
takové činnosti. Na základě toho pak SDEU uzavřel, že vzhledem k cíli ochrany
spotřebitelů stanovenému unijním právem, který spočívá v obnovení rovnosti
smluvních stran ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem,
nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana
není odůvodněná. Též podle stanoviska generálního advokáta ze dne 14. 6. 2001
ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99, Idealservice, ochrana spotřebitele
jakožto výjimka ze zásady smluvní svobody musí být úzce interpretována. Pokud zákonodárce uložil soudu v civilním sporném řízení, aby z moci úřední ve
vymezených případech zkoumal, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího
nálezu pouze v případě, že byl předmětný rozhodčí nález vydán ve sporu ze
spotřebitelské smlouvy a současně že návrh na jeho zrušení podal spotřebitel,
nelze tuto výjimku, jíž se zákonodárce ve prospěch spotřebitele odchýlil mimo
jiné od zásady dispoziční, rozšiřovat též na jiné osoby, kterým je za jiných
okolností zákonem přiznávána vyšší míra ochrany. Pokud tedy účastník sporu před
rozhodčím soudem v návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nevyloží, z jakého
zákonem předvídaného důvodu by měl být rozhodčí nález zrušen, není soud ze
zákona oprávněn zkoumat, zda jsou dány důvody pro zrušení takového rozhodčího
nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h) zákona o rozhodčím řízení, ledaže by
se jednalo o rozhodčí nález, jenž byl vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy
a předmětný návrh na zrušení by podal spotřebitel. Pokud uvedené předpoklady
nebyly naplněny a soud se přesto zabýval tím, zda jsou dány důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, postupoval v
rozporu se zákonem. Lze uzavřít, že odvolací soud výše předestřenou otázku nesprávně právně
posoudil, jestliže ze zákona zkoumal, jsou-li dány důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, aniž (veden
nesprávným názorem, že není třeba rozlišovat mezi spotřebitelem a slabší
smluvní stranou ve smyslu § 433 občanského zákoníku) by dospěl k závěru, že se
jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy a že návrh na zrušení rozhodčího nálezu
podal spotřebitel. Dovolání žalované je tudíž důvodné.
Dovolatelka dále namítla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky nezbytnosti vznést námitku
podjatosti rozhodce co nejdříve (jakmile se vyskytnou pochybnosti o
nepodjatosti rozhodce). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sama
ekonomická závislost bez dalšího implikuje neplatnost rozhodčí doložky. Jak vyplývá z § 237 o. s. ř., jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je, že
na vyřešení otázky, která má podle dovolatele založit přípustnost dovolání,
závisí napadené rozhodnutí. Výše formulovaná otázka však tento požadavek
nesplňuje a není tudíž způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. Poté, co odvolací soud dovodil, že je v daném případě
oprávněn z moci úřední zjišťovat, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího
nálezu, uzavřel, že sjednaná rozhodčí smlouva nemůže obstát ve smyslu § 433, §
588 a § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, a rozhodčí nález vydaný rozhodcem
určeným na základě neplatně sjednané rozhodčí smlouvy je proto na místě zrušit
podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a protože nejsou
dány podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud podle § 243g o. s. ř. v novém
rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.