33 Cdo 601/2024-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Centrum sociálních služeb Nebušice, se sídlem Praha 6, Nebušice, K Šedivce 406, identifikační číslo osoby 70888159, zastoupeného JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 1504, proti žalovaným 1) M. A., 2) J. I. a 3) O. I., všichni zastoupeni JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Praha, Jičínská 2348/10, o zaplacení 592 462 Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 275/2021, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2023, č. j. 27 Co 64/2023-346, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 4 C 275/2021-256, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 689 641 Kč spolu s 9,75 % ročním úrokem od 19. 2. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2023, č. j. 27 Co 64/2023-346, výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé co do částky 97 179 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v této části zastavil, ve zbylém rozsahu ho změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 592 462 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 592 462 Kč od 19.
2. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že zaměstnankyně žalobce A. A. (dále jen jako „dlužnice“) zpronevěřila finanční prostředky žalobce vybrané od jeho klientů, za což byla později v trestním řízení pravomocně odsouzena a byla jí též uložena povinnost k náhradě škody. Dne 11. 2. 2019, kdy žalobce poprvé zjistil a konfrontoval dlužnici s nesrovnalostmi ve stavu finančních prostředků vybíraných od klientů, dlužnice dluh vůči žalobci písemně uznala a přislíbila jeho vrácení do 18.
2. 2019. Protože žalobce požadoval jeho zajištění formou ručení dalšími osobami, dlužnice telefonicky kontaktovala žalované (rodinné příslušníky), kteří k žádosti dlužnice přijeli na místo, kde se věc řešila (pracoviště dlužnice). Zde jim byla situace vysvětlena. Na místě žalovaní podepsali ručitelská prohlášení. Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že žalovaní ručitelská prohlášení „neuzavřeli, protože při uzavírání smlouvy bylo zneužito tísně, nezkušenosti a rozrušení žalovaných“, odvolací soud neuvěřil tvrzení, že „si nebyli vědomi toho, co podepisovali a co to znamenalo“, neboť jejich výpovědi zpochybňující svobodnou vůli ručení převzít vyhodnotil jako nevěrohodné, účelové a vyvrácené obsahem všech dalších provedených důkazů (s výjimkou výpovědi dlužnice, jejíž „zaujatost ve věci“ neměl za zpochybněnou).
Ze skutkových zjištění ohledně okolností přijetí ručitelského závazku nelze podle odvolacího soudu usuzovat na nedostatek jejich vůle stát se ručiteli dlužnice, neboť je fyzicky nikdo nenutil, s jasným a stručným textem podepisovaného prohlášení měli možnost se seznámit, a tvrzený subjektivní pocit stresu či strachu o dlužnici nedostatek vůle ve smyslu § 551 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. z.“), nepůsobí. Žalovaní - jako dospělé a plně svéprávné osoby - si museli být vědomi, co znamená podpis ručitelského prohlášení (§ 4 o.
z.), a žalobce mohl předpokládat, že jsou si vědomi následků přijatého ručení. Ze zjištěných okolností nelze vyvodit ani psychický nátlak v míře, jež by zakládala neplatnost jejich jednání podle § 587 o. z., či zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení či lehkomyslnosti žalovaných ze strany žalobce.
Pouhé tvrzení, že ručitelské prohlášení nepodepsali žalovaní svobodně, neuvědomili si, že podpis mohou odmítnout, přičemž se podřídili autoritě a měli o dlužnici obavy, k závěru o neplatnosti jejich jednání při podpisu ručení nestačí. O nezvyklou situaci šlo pro všechny zúčastněné. Jako důvod neplatnosti ručitelského závazku neshledal ani to, že první žalovaný jednal ve věku blízkému věku mladistvých, že druhý žalovaný požil alkohol a třetí žalovaná léky - nelze dovodit, že by žalovaní byli ve stavu vylučujícím jejich způsobilost k právnímu jednání.
Odmítl závěry soudu prvního stupně o lichvě a námitky žalovaných týkající se adhezní povahy ručitelského prohlášení, i jejich námitku, že žalobce neověřoval jejich majetkové poměry. Zmínka o tom, že dlužnice zpronevěřila peníze, a proto půjde do vězení - nemohla mít na ručitelské prohlášení vliv proto, že nešlo o bezprávnou výhrůžku. Na základě výše uvedeného odvolací soud dovodil, že žalovaní se podpisem ručitelského prohlášení ze dne 11. 2. 2019 platně zavázali k úhradě dluhu pro případ, nebude-li do 18.
2. 2019 uhrazen dlužnicí. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož součástí učinili i návrh na odklad jeho vykonatelnosti. Ohlašují, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem vyřešena. Mají za to, že „je třeba posoudit, zda i ručitel může svůj ručitelský závazek přijmout v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek, což jeho jednání činí neplatným“. Zároveň se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení neplatnosti právního jednání v důsledku psychického donucení.
Žalovaní zpochybňují správnost rozhodnutí odvolacího soudu, který na základě okolností podpisu ručitelských prohlášení neshledal tato právní jednání neplatnými z důvodu psychického nátlaku a tísně. Prosazují, že dotyčná právní jednání učinili pod pohrůžkou věznění jejich příbuzné (v případě prvního žalovaného matka). Je třeba posuzovat veškeré okolnosti, za nichž ručitelské prohlášení podpisovali, a zda by je podepsali, pokud by měli veškeré potřebné informace, dostatek času si podpis rozmyslet a seznámit se podrobně s přílohami ručitelského prohlášení.
První žalovaný byl nemajetný a nátlak na jeho osobu byl natolik silný, že připojil svůj podpis. Druhý žalovaný a třetí žalovaná jeli za dlužnicí, aby jí pomohli a nikoliv proto, aby sami sebe zavázali k vysokému finančnímu závazku. Všichni „byli postaveni do situace, že mohou dlužnici pomoci s nastalou situací tím, že podepíší ručitelské prohlášení, nerozhodovali se o vlastní vůli, nýbrž pod vlivem velmi intenzivních argumentů o možnostech trestního stíhání dlužnice a případného trestu odnětí svobody, čemuž svědčí zejména fakt, že se upsali k nesplnitelnému závazku, kdy čas k zaplacení neurčili sami, ale určil jej žalobce“.
Nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, že „možnost, že dlužnice půjde v souvislosti s tím, že dotčené peníze vzala a žalobkyni nevydala, do vězení, a to ať již by ji zmiňovala žalobkyně, či by to zmínila sama dlužnice, nemohla mít vliv na následně podepisované ručitelské prohlášení žalovaných“. Jejich rozhodování nebylo svobodné, bylo učiněno pod vlivem strachu o osobu blízkou, přičemž není podstatné, zda tuto obavu vyvolal žalobce nebo dlužnice. K podpisu ručitelského prohlášení nepřistupovali z důvodu úhrady závazku za dlužnici, ale výlučně pod vlivem důvodné obavy o další osud osoby blízké (dlužnice) a kvůli její ochraně před trestním stíháním a pomoci v zaměstnání.
Odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval tím, zda „jednání bylo učiněno jako projev jejich skutečné vlastní vůle a zda bylo výsledkem jejich vnitřního duševního rozhodovacího procesu“, dále „otázkou osobních vlastností žalovaných jako osob, které měly důvodnou obavu o osobu blízkou z důvodu psychického nátlaku spojeného s objektivními skutečnostmi (pozdní večerní hodinou, vzdáleností od bydliště, přítomností ředitelky žalobce, starosty obce a advokáta, naléhavostí řešení nastalé situace, hrozbou vězením, trestním stíháním, strachem osoby blízké a o osobu blízkou, neporozuměním důsledku závazku a snahou pomoci za každou cenu).“ Mají za to, že v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda jednání ručitele může být neplatné z důvodu strachu o osobu blízkou, „kdy zcela absentuje svobodná vůle, kdy nastalou situaci lze posuzovat analogicky jako tíseň a psychická nátlak, kdy jediným důvodem pro takové jednání je pomoc osobě blízké bez další rozumové úvahy o dopadu na vlastní osobu a o vlastních možnostech přijatý závazek splnit.“
Zároveň mají za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, pokud jejich jednání posuzoval „výhradně ve vztahu k bezprávné výhrůžce a neposuzoval je s ohledem na konkrétní situaci a okolnosti“. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalovaní výslovně uvedli, že jejich dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti části výroku, jíž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 97 179 Kč s příslušenstvím zrušen a řízení zastaveno, a též proti nákladovým výrokům.
K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích, srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných je subjektivně nepřípustné, byl-li zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 97 179 Kč s příslušenstvím zrušen a řízení zastaveno. V části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládá žádná z předestřených otázek, jež se týkají posouzení platnosti ručitelských prohlášení. Žalovaní zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o nedůvodnosti námitek nesvobodného podpisu dotyčných ručitelských prohlášení.
Podle § 551 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Podle § 587 o. z., kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání (odstavec 1). Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí vždy újmu z toho vzniklou (odstavec 2).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že má-li právní jednání (navenek projevená vůle) účastníka právního vztahu odpovídat jeho vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního (duševního) rozhodovacího procesu. Jen tehdy lze usuzovat na to, že vůle účastníka byla svobodná. Vůle není svobodná, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky (psychického donucení, vis compulsiva), neboť není projevem přání jednajícího účastníka právního vztahu, ale jednající je přinucen ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (důvodného strachu).
Právní jednání zde sice vzniká (stává se existujícím, perfektním), avšak v důsledku psychického donucení je neplatné.
Naproti tomu fyzické násilí (fyzické donucení, vis absoluta), při němž se v právním jednání neprojevuje vůle jednajícího účastníka, ale ve skutečnosti vůle jiné osoby, způsobuje, že právní jednání vůbec nevznikne, stává se zdánlivým, neboť zde chybí vůle jako jeden z pojmových znaků právního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2020); o tento případ v projednávané věci nejde.
Psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního vztahu, ale jeho důvodnými obavami (důvodným strachem). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by - nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) - za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný.
O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní.
Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 70/2011).
Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005); tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001).
Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu (právního jednání), anebo od třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006). K uvedeným závěrům sice dovolací soud dospěl za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, v souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, však tyto závěry na své aktuálnosti nijak nepozbyly a Nejvyšší soud se k nim přihlásil i ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018). Z ustanovení § 587 odst. 1 o. z. vyplývá, že občanský zákoník spojuje s bezprávnou výhrůžkou relativní neplatnost právního jednání.
Žalovaní se neplatnosti svých ručitelských prohlášení dovolali ve vyjádření k žalobě, kdy rovněž vymezili okruh okolností, v nichž spatřovali bezprávnou výhrůžku. Poukazovali na okolnosti uzavření ručitelských oprávnění s tím, že druhý žalovaný a třetí žalovaná jednali emočně pod tíhou tvrzení žalobce, že ručitelské prohlášení nepodepsali svobodně a bez donucení, a že nebyli schopni zajištěný dluh uhradit, třetí žalovaný pro svůj věk a právní vyspělost nemohl posoudit dané skutečnosti a postupoval tak, aby dlužnice (jeho matka) nemusela do vězení – pokud podepsal ručitelské prohlášení, nešlo o uznání závazku, nýbrž o projev vůle, kterým lze zamezit uvěznění jeho matky (srov. vyjádření žalovaných k žalobě).
Odvolací soud na základě vyhodnocení všech provedených důkazů týkajících se okolností podpisu ručitelských oprávnění, nezjistil, že by žalobce vůči žalovaným použil jakékoliv výhrůžky. Jeho úvaha, že za hrozbu duševního násilí nelze považovat podpis ručitelského prohlášení za účelem úhrady způsobené škody dlužnicí, je-li v souvislosti s tím zmíněna možnost, že dlužnice kvůli zpronevěře finančních prostředků půjde do vězení, odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Posouzení otázky svobody vůle žalovaných odvolacím soudem je správné; závěr, že předmětná právní jednání nejsou neplatná, nebyl opodstatněným způsobem zpochybněn.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že ve vylíčených okolnostech nelze psychické donucení (nátlak) spatřovat. Akceptování požadavku žalobce na zajištění pohledávky vzniklé v důsledku zpronevěry peněžních prostředků dlužnicí ručitelskými prohlášeními není ničím jiným než projevem autonomie vůle subjektů práva; žalobce tím nevynucuje něco, co tímto způsobem být vynuceno nesmí (požadavek na zajištění pohledávky věřitele lze mít nepochybně za legitimní).
Na uvedených závěrech není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že žalovaní ručitelská prohlášení podepsali, ač splnění dluhu, k němuž se zavázali, bylo nad jejich majetkové možnosti, resp. aniž žalobce ověřoval jejich finanční či majetkové možnosti. Takovou povinnost (zjišťovat majetkové možnosti žalovaných uhradit dluh) žalobce neměl. Bylo pouze na nich, aby zvážili, zda (v případě jeho nesplnění dlužnicí) budou schopni takový dluh splnit. Uvedené skutečnosti nemají za následek vyloučení svobodné vůle osoby, která poskytne zajištění.
Přípustnost dovolání nezakládá právní otázka, zda jednání ručitele může být neplatné z důvodu strachu o osobu blízkou. V rozsudku ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 173/2004, Nejvyšší soud dovodil, že chování osoby blízké žalobci (v nyní projednávané věci jde o osobu blízkou žalovaným), která - při předestření svých představ, jaká situace v jejích majetkových poměrech nastane, nebude-li jí pomoženo – naléhá na uzavření smlouvy s argumentací, že jiný způsob řešení jejich finančních těžkostí neexistuje, nelze kvalifikovat jako bezprávnou výhrůžku.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že žalovaní jednali v tísni, neboť „k takovému jednání by se nikdy neuchýlili, pokud by byla situace a okolnosti klidné a normální a měli dostatek času a prostoru na promyšlení věci a přijetí rozhodnutí“, tedy jinak řečeno - že jednali v silném rozrušení, lehkomyslně, přičemž se zavázali k plnění, jež by jinak neměli vůbec povinnost hradit. Kromě toho, že odvolací soud nevzal za prokázaná tvrzení žalovaných, že dotyčná ručitelská prohlášení podepsali „v tísni, za rozumové slabosti, v silném rozrušení a lehkomyslně“, a že tedy žalovaní v této části dovolání ve skutečnosti zpochybňují skutková zjištění soudů a předestírají své vlastní skutkové závěry, na nichž pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné
právní posouzení věci, žalovaní v dovolání ani neuvádějí, v čem by se případný závěr o tom, že k podpisu dotyčných ručitelských prohlášení došlo „v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“ mělo promítnout v právním posouzení věci. Platí sice, že nedostatkem svobody vůle je postižen i právní úkon, který jednající učiní ve stavu tísně, jímž se podle ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 36/1993 a 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) rozumí nejen objektivní hospodářský nebo sociální stav, nýbrž i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), ale jak správně uvedl odvolací soud, jednání „v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“ představuje podle současné právní úpravy možnost naplnění skutkové podstaty lichvy (§ 1796 o.
z.), ovšem pouze tehdy, jsou-li splněny i další zákonné znaky dotyčné hmotněprávní normy, k čemuž však ze strany dovolatelů chybí jakákoliv tvrzení, a navíc zákon přiznává důsledek plynoucí ze stavu tísně pouze u dvoustranných či vícestranných právních jednání (u smluv).
Pro úplnost lze dodat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Námitky žalovaných, že žalovaní neměli dostatek informací a času, aby si svůj podpis mohli rozmyslet, jsou skutkového charakteru, neboť vycházejí z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, který zjistil, že žalovaní byli seznámeni s obsahem ručitelských prohlášení a měli možnost si věc probrat mezi sebou i s dlužnicí.
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o žádosti žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu