33 Cdo 656/2024-380
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ČSOB Stavební
spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo
49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně,
Soběšická 821/151, proti žalované A. H., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem,
advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, o zaplacení 518 268,14
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C
221/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.
6. 2023, č. j. 28 Co 48/2022-295, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2023, č. j. 28 Co 48/2022-295, se
ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
518 268,14 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení sporné částky z
titulu čerpání meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření zjistil, že co do
zkoumání úvěruschopnosti podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o
spotřebitelském úvěru, byla u žalované provedena lustrace v registrech SOLUS a
BRKI, současně byl posuzován parametr DSTI. Bylo zjištěno, že žalovaná je OSVČ,
dosahuje příjmu 28 000,- Kč, žije ve vlastním domě/bytu, a nemá žádnou
vyživovací povinnost. Mezi její výdaje byla zahrnuta částka životního minima ve
výši 4 960,- Kč a splátky úvěru ve výši 3 600,- Kč a 5 640,- Kč. Podle
přesvědčení soudu prvního stupně před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně
žalobkyně posoudila majetkové poměry žalované a její schopnost splácet úvěr
podle informací, které ověřila z interních, ale i externích databází. Okolnost,
že žalovaná byla v roce 2017, resp. 2018 tzv. bonitní potvrzuje i to, že byla
schopna po dobu několika let plnit své závazky z poskytnutého meziúvěru a
rovněž spořit na vkladovém účtu. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 28 Co 48/2022-295, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování dokazování dospěl k závěru, že
právní předchůdkyně žalobkyně – Českomoravská stavební spořitelna a. s. a
žalovaná uzavřely smlouvu o meziúvěru a dále smlouvu o úvěru ze stavebního
spoření za účelem údržby a změny nemovitosti, podle nichž právní předchůdkyně
žalobkyně poskytla žalované meziúvěry ve výši 530 000 Kč (smlouva č. 0942721201
ze dne 23. 7. 2014) a 300 000 Kč (smlouva č. 0967200701 ze dne 13. 8. 2014),
které žalovaná zcela vyčerpala. Po naspoření cílové částky na obou vkladových
účtech stavebního spoření byly započtením uspořených částek a poskytnutím úvěrů
splaceny oba meziúvěry. Žalovaná měla splácet na úvěr částku 299 185,26 Kč
podle smlouvy č. 0942721201 a částku 175 319,45 Kč podle smlouvy č. 0967200701
formou pravidelných měsíčních splátek spolu se smluvními úroky 4,3 % ročně;
vkladové účty byly zároveň změněny na úvěrové účty. Splátky úvěrů však řádně a
včas nesplácela, a proto žalobkyně v souladu se smlouvou od úvěrových smluv
odstoupila a vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky. Po zopakování
dokazování odvolací soud uzavřel, že žalobkyně postupovala v souladu s § 9
odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jestliže posoudila
způsobilost žalované splácet úvěry na základě informací, které ověřila výpisy z
interních a externích databází, při porovnání příjmů žalované s veřejně
dostupnými informacemi o životním minimu. Po odečtení částky na obživu 2 690 Kč
a nákladů na domácnost 2 270 Kč od jejího dosahovaného příjmu měla žalobkyně za
to, že žalované k dispozici zbývá dostatečná částka (21 600 Kč) k úhradě
měsíčních splátek úvěru. Na schopnost žalované splácet oba úvěry lze mimo jiné
usuzovat také z toho, že žalovaná uhradila na vkladový účet stavebního spoření
částku 121 000 Kč den před podpisem smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního
spoření č.
0967200701 (12. 8. 2014) a částku 213 000 Kč den po podpisu smlouvy
o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0942721201 (24. 7. 2014) a oba
meziúvěry ze stavebního spoření následně po dobu téměř čtyř let řádně splácela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce
zkoumání úvěruschopnosti žalované, jestliže si žalobkyně neověřila údaje
uváděné žalovanou (spotřebitelkou) nejen o jejích příjmech, ale i o jejích
pravidelných výdajích. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v kolizi se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a
nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Má za to,
že úvěr může být spotřebiteli poskytnut jen tehdy, pokud poskytovatel úvěru s
odbornou péčí posoudí jeho způsobilost splácet úvěr (tzn. náležitě ověří nejen
výši jeho měsíčních příjmů, ale i jeho pravidelné měsíční výdaje). Porušení
této povinnosti nemůže zhojit jednostranné prohlášení žadatele o úvěr
(dlužníka). Neprověří-li věřitel dostatečně úvěruschopnost dlužníka, popř. poskytne-li mu úvěr přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Dovolatelka namítá, že úvěrující společnost (právní předchůdkyně žalobkyně) si
před poskytnutím úvěru nevyžádala žádné podklady k ověření údajů uváděných
žalovanou, zejména o jejích pravidelných měsíčních výdajích. Podle § 2 odst. 1
písm. o) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (ve znění účinném do
27. 12. 2015), se odbornou péčí rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče,
kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která
odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti
jeho činnosti. Pojem „odborné péče“ poskytovatele úvěru při posouzení
úvěruschopnosti spotřebitele představuje jeho kvalifikované jednání spojené se
zvýšenou mírou obezřetnosti a odpovědnosti. Za doposud v rozhodovací činnosti
dovolacího soudu nevyřešenou otázku hmotného práva považuje dovolatelka otázku,
zda „řádné splácení úvěru může mít vliv na závěr o úvěruschopnosti žadatele o
úvěr před poskytnutím úvěru“. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, podle
něhož „na schopnost žalované oba úvěry splácet lze mimo jiné usuzovat také ze
skutečnosti, že uhradila na vkladový účet stavebního spoření částku 121.000,-
Kč den před podpisem smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0967200701 (12. 8. 2014) a částku 213.000,- Kč den před podpisem smlouvy o
meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0942721201 (21. 7. 2014) a oba
meziúvěry ze stavebního spoření následně po dobu téměř čtyř let řádně
splácela“. Uvedená okolnost nesvědčí nic o tom, že právní předchůdkyně
žalobkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované i při
argumentu že „platební morálka a složení dvou vyšších částek svědčí o
schopnosti dovolatelky splácet úvěr“. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla,
aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá,
popř. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho
části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Přípustné dovolání je důvodné. Podle přesvědčení dovolacího soudu právní předchůdkyně žalobkyně jako
poskytovatelka úvěru s odbornou péčí náležitě neověřila schopnost žalované
splácet úvěr ve sjednaných splátkách v situaci, kdy sice zjistila její příjmy,
avšak neverifikovala její pravidelné měsíční výdaje. Požadavek posuzování
úvěruschopnosti dlužníka předpokládá ověřit údaje, které věřitel získal od
dlužníka. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením
smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy
spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen
s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a
to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to
nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti
spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po
posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel
bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se
sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dovoláním formulované právní otázky brojí proti odvolacím soudem vyřešené
otázce posouzení úvěruschopnosti žalované podle § 9 odst. 1 zákona o
spotřebitelském úvěru, a důsledků plynoucích z jejího případného porušení. Uvedenou otázkou se přitom Nejvyšší soud zabýval opakovaně. Tak např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, přijal
závěr, podle něhož gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o
spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace
získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník
věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit.
Nepochybně klíčová je i
povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například
státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích
obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se
známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho
příjmech a výdajích. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil,
že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve
společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových
poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů
povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž pro případ,
byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka
vyplývá, že zde jsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet,
následuje sankce v podobě neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila
úvěruschopnost žalované, neodpovídá tomu, co je výše uvedeno. Dovodil-li totiž
odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z
interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu
2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá
„dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než
dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností
žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným
měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu“. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá
o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.