33 Cdo 681/2010
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. V. H., b) RNDr. M. B., a c) Ing. A. I., zastoupených Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, proti žalované Doc. PhDr. I. Š., CSc., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem Praha 6, Ve Skalách 2597/2, o zaplacení 280.785,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 85/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 39 Co 322/2008-252, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se po žalované domáhali žalobou v konečném znění zaplacení částky 341.948,- Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o postoupení jejich pohledávek za Státním statkem K. se sídlem v U. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 10 C 85/2000-231, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 158.474,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a každé žalobkyni částku 91.737,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. L. dne 12. 2. 1992 podepsala listinu, označenou jako plná moc, v níž se uvádí: …zmocňuji svého bratra Ing V. H.,…aby mne zastupoval ve všech příslušných jednáních a orgánech pro účely uzavírání nájemních a kupních smluv v rámci prodeje domku č. p. 99 V. okr. L., ostatních pozemků a nemovitostí v katastrálních územích V. a L. obojí okr. L. a T., okr. K., které jsou v jejím vlastnictví po zemřelých rodičích v rámci vypořádání majetku navráceného podle restitučních zákonů.“ Žalobce za sebe a svou sestru J.
L. uzavřel dne 19. 11. 1992 s povinnou osobou Státním statkem K. „přípravnou“ dohodu, v níž se povinná osoba zavázala uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o náhradě za živý a mrtvý inventář v celkové výši 763.072,- Kčs (za živý inventář 273.709,- Kčs, za krmiva a steliva 128.945,- Kčs, osivo a sadbu 25.789,- Kčs, za mrtvý inventář 124.347,- Kčs a za devastaci objektů a polní inventář 211.690,- Kčs). K uzavření vlastní dohody mezi žalobcem a povinnou osobou došlo dne 8. 12. 1992; v ní se povinná osoba zavázala poskytnout oprávněným osobám přiměřenou náhradu z důvodu, že zajišťují zemědělskou výrobu zřejmě na 15,7 ha zemědělské půdy, a to náhradu za živý inventář v hodnotě 273.709,- Kčs, za krmiva a steliva v hodnotě 128.945,- Kčs, za osivo a sadbu v hodnotě 25.789,- Kčs, za mrtvý inventář v hodnotě 124.347,- Kčs a za znehodnocení staveb v hodnotě 211.690,- Kčs, celkem v hodnotě 763.072,- Kčs.
Žalobce v dohodě prohlásil, že postupuje tuto pohledávku žalované na základě smlouvy uzavřené dne 18. 11. 1992. Žalobce za sebe a J. L. uzavřel dne 18. 11. 1992 se žalovanou smlouvu o postoupení pohledávky za Státním statkem K. se sídlem v U., a to náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle zákona č. 229/1991 Sb. v celkové hodnotě 419.711,- Kčs. Žalovaná se zavázala za postoupenou pohledávku zaplatit do deseti let 80 % pohledávky v ročních splátkách po 39.257,- Kčs, vždy k 30. 10. běžného roku.
Dne 4. 12. 1992 uzavřel žalobce za sebe a J. L. se žalovanou dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky, podle něhož jsou postupitelé vlastníky náhrady za živý a mrtvý inventář v celkové hodnotě 764.450,- Kčs; žalovaná se v něm zavázala do 10 let zaplatit 80 % postoupené pohledávky v ročních splátkách po 61.158,- Kčs vždy ke každému 30. 10. běžného roku. J. L. dne 28. 6. 1999 zemřela a jejími právními nástupci se stali žalobci ad a/, b/ a c/. Žalovaná na základě smlouvy o postoupení pohledávky uhradila v letech 1994 - 1997 celkem 244.624,- Kč. Právní nástupce povinné osoby Státní statek J.
přiznal žalované náhradu za živý a
mrtvý inventář po žalobci a J. L. v hodnotě 763.072,- Kč. V řízení nebylo prokázáno, že jí tuto částku zaplatil. Při kontrole restituční složky žalobce a J. L. vyšly najevo nejasnosti, které by mohly vést ke zrušení dohody ze dne 8. 12. 1992. Státní statek J. sdělil přípisy ze dne 12. 6. 2000 a 29. 6. 2000, že restituční nároky žalované byly sloučeny s restitučními nároky žalobců a že žalované bylo plněno movitým majetkem v hodnotě 5,768.998,- Kč a nemovitým majetkem v hodnotě 5,134.917,- Kč. Žalovaná se neúspěšně domáhala žalobami podanými u soudu určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a určení neplatnosti dohody o poskytnutí náhrady uzavřené mezi žalobcem a povinnou osobou.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná uzavřela se žalobcem smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu § 524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), jejímž předmětem mělo být postoupení peněžité náhrady za živý a mrtvý inventář. Žalovaná však od povinné osoby náhradu v penězích neobdržela, a to ani po sloučení jejích restitučních nároků s nárokem žalobcovým. Navíc žalobce neměl od oprávněné J.
L. k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky písemnou plnou moc, a v řízení nebylo zjištěno ani to, že by restituční nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář ke dni účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky existoval. Jestliže žalovaná postupitelům na základě postupní
smlouvy plnila, jednalo se o plnění bez právního důvodu. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2009, č. j. 39 Co 322/2008-252, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci 140.395,- Kč spolu s 10 % úroky z částky 18.079,- Kč od 1. 11. 1998, z částky 30.579,- Kč od 1. 11. 1999 a z částky 30.579,- Kč od 1. 11. 2000, s 8,5 % úroky z částky 30.579,- Kč od 31. 10. 2001 a se 4 % úroky z částky 30.579,- Kč od 31.
10. 2002, vždy do zaplacení a žalobkyním každé 70.195,- Kč s 8 % úroky z částky 9.039,- Kč od 15. 3. 2001, s 8 % úroky z částky 15.289,- Kč od 15. 3. 2001, s 8 % úroky z částky 15.289,- Kč od 15. 3. 2001, s 8,5 % úroky z částky 15.289,- Kč od 31. 10. 2001 a se 4 % úroky z částky 15.289,- Kč od 31. 10. 2002, vždy do zaplacení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Oproti němu zjistil, že postupovaná pohledávka žalobce a právní předchůdkyně žalobců z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář v hodnotě 763.072,- Kčs existovala, byla v plné výši uznána a Pozemkovým fondem ČR vykryta.
Žalovaná v letech 1993 - 1997 podle postupní smlouvy plnila a ještě po podání žaloby uhradila 25.000,- Kč. Námitku žalované, týkající se nedostatku plné moci žalobce k zastupování J. L. při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, odvolací soud neuznal. I když je plná moc ze dne 12. 2.
1992 formulována poněkud nepřesně a o uzavření smlouvy postupní v ní není výslovně zmiňováno, odvolací soud ji posoudil jako plnou moc generální, jíž J. L. zmocnila žalobce ke všem jednáním týkajícím se restituovaného majetku. Jelikož v postupní smlouvě jsou jako postupitelé uvedeni žalobce a J. L., zastoupená na základě plné moci žalobcem, pak by ani absence plné moci k uzavření tohoto právního úkonu neměla vliv na platnost smlouvy jako takové. Bez významu z hlediska platnosti smlouvy je i skutečnost, že pohledávka žalobců v okamžiku uzavření smlouvy ještě neexistovala; k postupu pohledávky došlo okamžikem jejího vzniku, tedy dne 8. 12. 1992. Při zohlednění platby žalované po zahájení řízení ve výši 25.000,- Kč shledal odvolací soud opodstatněným nárok žalobce v rozsahu 140.395,- Kč s příslušenstvím a každé ze žalobkyň v rozsahu 70.195,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž označila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval existencí pohledávky, která byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Žalobce a J. L. totiž nesplňovali podmínku stanovenou v § 20 zákona č. 229/1991 Sb., neboť nebyli původními vlastníky živého a mrtvého inventáře. Z výměru ONV S. ze dne 2. 6. 1949 totiž vyplývá, že půda v něm uvedená, k níž se váže náhrada za živý a mrtvý inventář, byla již 18 let propachtovaná; povinná osoba proto neměla náhradu vůbec poskytovat.
Rovněž ze sdělení Státního statku J. ze dne 12. 6. 2000 vyplývá, že žalobci z celkové výměry půdy hospodařili pouze na 2,3425 ha; i v dohodě ze dne 19. 11. 1992 se uvádí, že oprávněné osoby zajišťují zemědělskou výrobu zřejmě na 15,1954 ha. Smlouva o postoupení pohledávky je proto absolutně neplatná, a pokud žalovaná na jejím základě žalobcům plnila, jednalo se o plnění bez právního důvodu. Z dodatku ke smlouvě ze dne 4. 12. 1992 pak navíc vyplývá, že žalobce a jeho sestra jsou vlastníky pohledávky pouze ve výši 490.711,- Kčs, a není zřejmé, jaká částka měla být plněna a za co, a zda dodatek postupní smlouvu doplňuje či ji nahrazuje.
Připomíná, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena dříve než písemná dohoda o poskytnutí náhrady, že k jejímu uzavření žalobce nedoložil plnou moc udělenou mu J. L. a že tato plná moc chybí i v případě smlouvy o postoupení pohledávky a jejího dodatku. V postupní smlouvě nebyly konkretizovány nemovitosti ve vlastnictví oprávněných osob, k nimž se náhrada pojí, ani to, že jim náleží náhrada v celkové výši 764.450,- Kčs. Poukazuje na to, že povinná osoba jí plnila pouze movitým a nemovitým majetkem, přičemž smlouva o postoupení pohledávky se týkala náhrady, která měla být poskytnuta v penězích.
Má za to, že existence postupované pohledávky je sporná i proto, že peněžitá náhrada náležela oprávněné osobě až v případě, že nebylo možné za náhradu poskytnout věc stejného nebo srovnatelného druhu a množství. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k
tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) proto napadený rozsudek přezkoumal ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaná v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. I když v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, po obsahové stránce však tento dovolací důvod nijak nekonkretizuje.
Existence žádné z uvedených vad z obsahu spisu nevyplývá. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem. Činí tak prostřednictvím námitky, že žalobce a J. L. jí postupovali neexistující pohledávku, neboť povinná osoba s nimi uzavřela dohodu o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, ač nebyli jeho původními vlastníky.
Tato námitka vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.
s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1). Odvolací soud skutkový závěr o existenci postupované pohledávky učinil z provedených listinných důkazů (rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26.
3. 2003, č. j. 5 C 470/2001-53, sdělení Státního statku J. ze dne 12. 6. 2000 a 29. 6. 2000). Z nich zjistil, že restituční nárok - náhrada za živý a mrtvý inventář žalobce a J. L. v hodnotě 763.072,- Kčs, který byl postoupen žalované, byl v plné výši uznán a vykryt; po jeho sloučení s restitučním nárokem žalované bylo žalované plněno movitým majetkem v hodnotě 5,768.998,- Kč a nemovitým majetkem v hodnotě 5,134.917,- Kč. Tvrzení žalované o tom, že oprávnění nebyli vlastníky živého a mrtvého inventáře, nebylo podpořeno žádným z provedených důkazů, a pokud žalovaná odkazuje na výměr ONV S.
ze dne 2. 6. 1949, osvědčuje tato listina pouze to, že manželé V. a J. H. byli vlastníky 15,1954 ha půdy, která byla více než 18 let propachtována. Z vyjádření Státního statku J. vyplývá, že nenalezl žádné podklady, které by prokazovaly tvrzení žalované, že oprávnění nebyli vlastníky živého a mrtvého inventáře. Skutkový závěr odvolacího soudu o existenci postupované pohledávky má tudíž oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud v hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti neshledal žádný logický rozpor. Žalovaná tudíž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 neuplatnila opodstatněně. Na okraj se sluší poznamenat, že i kdyby existence postupované pohledávky nebyla prokázána, nebyla by důsledkem této skutečnosti neplatnost postupní smlouvy, jak prosazuje žalovaná, nýbrž zákonná odpovědnost postupitele vůči postupníkovi podle § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, a jeho rozsudek ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 95/2008). Z hlediska platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je rovněž bez významu námitka, že ačkoli byla žalované postoupena peněžitá pohledávka, povinná osoba jí plnila nepeněžitou formou (movitými a nemovitými věcmi). Jde totiž o vztah mezi postupníkem a dlužníkem, který nemůže mít vliv na závazek žalované zaplatit postupitelům sjednanou úplatu za postoupení pohledávky.
Žalovaná dále namítá neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pro neurčitost vymezení postupované pohledávky; tvrdí, že ze smlouvy není zřejmé, jaká částka měla být plněna a za co, za jaké nemovitosti ve vlastnictví oprávněných se náhrada poskytuje a zda dodatek ze dne 4. 12. 1992 smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 1992 doplňuje či nahrazuje. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle.
Právní úkon je neurčitý, je-li nejednoznačný - a tím i neurčitý - jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.
5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněné v Souboru pod C 1075). Podle § 524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky se kromě písemné formy (§ 40 odst. 1 obč. zák.) a dalších zákonných podmínek uvedených v § 37 až § 39 obč. zák. vyžaduje, aby vyhovovala požadavku určitosti.
Z hlediska určitosti je smlouva o
postoupení pohledávky platná, je-li v ní převáděná pohledávka určena natolik jednoznačně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem. Tento předpoklad je splněn, jestliže je postupovaná pohledávka jednoznačně identifikována označením postupitelova dlužníka a popisem pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod č. 58, a dále jeho rozsudek ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003). K postoupení jsou způsobilé i pohledávky, jejichž existence je sporná, či pohledávky, které vzniknou teprve v budoucnu, tj. takové pohledávky, u nichž výše peněžitého plnění zpravidla není k okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky objektivně zjistitelná. Okamžik postupu pohledávky, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu (tj. pohledávka budoucí), je totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.
a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1569 s.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, vyslovil, že požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávek je naplněn též v případě, je-li souhrn postupovaných pohledávek označen osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku (např. odkazem na příslušnou smlouvu, s tím, že se postupují všechny pohledávky z této smlouvy), aniž by postupované pohledávky musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány.
Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 1992 ve znění jejího dodatku ze dne 4. 12. 1992 (kterou vypracovala sama žalovaná) požadavku určitosti vymezení postupované pohledávky vyhovuje. Ze smlouvy o postoupení pohledávky , která byla změněna dodatkem jen v ujednání o hodnotě postupované pohledávky a o výši a způsobu úhrady sjednané úplaty (§ 516 odst. 1 obč. zák.), vyplývá, že postupitelé (žalobce a J. L.) postupují žalované celou pohledávku - náhradu za živý a mrtvý inventář v celkové hodnotě 764.450,- Kčs, kterou je povinen jim vydat Státní statek K.
v U. na základě dohody o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář uzavřené podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Žalovaná (postupník) se zavázala uhradit za postoupenou pohledávku postupitelům 80 % této pohledávky, přičemž smluvní strany si dohodly zaplacení úplaty ve splátkách do deseti let. Postupovaná pohledávka tak byla vymezena natolik jednoznačně a určitě, že je nezaměnitelná s případnou jinou pohledávkou za týmž dlužníkem.
Je identifikována co do výše, resp. vyčíslení její hodnoty (764.450,- Kčs), i co do skutečností, na nichž se zakládá (dohoda o náhradě za živý a mrtvý inventář) a osobou dlužníka.
Bezvýznamná z hlediska určitosti vymezení postupované pohledávky je okolnost, že ve smlouvě o postoupení pohledávky není uveden soupis pozemků, k nimž se náhrada pojí, neboť ze smlouvy je zřejmé, že postupitelé postoupili žalované celou svou pohledávku, kterou mají z tohoto právního důvodu vůči dlužníkovi. Ve světle shora nastíněné soudní praxe je rovněž irelevantní, že postupovaná pohledávka vznikla až poté, co byla smlouva o postoupení pohledávky uzavřena (tj. 19. 11. 1992, kdy oprávnění uzavřeli dohodu o poskytnutí náhrady s povinnou osobou).
Žalovaná sice další důvod neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky spojuje s tím, že žalobce nedoložil plnou moc od J. L. k uzavření této smlouvy a jejího dodatku (stejně jako plnou moc k uzavření dohody o náhradě za živý a mrtvý inventář), avšak proti právnímu závěru odvolacího soudu, že plná moc, kterou J. L. udělila žalobci dne 12. 2. 1992, je plnou mocí generální (§ 31 obč. zák.), žádné námitky nevznáší. Z uvedeného vyplývá, že žalované se nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy úspěšným žalobcům nevznikly v tomto řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 17. ledna 2012