33 Cdo 866/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručení Územní pracoviště
Střední Čechy, náměstí Republiky 3, Praha 1, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) M.
Š., zastoupeným Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku,
Fibichova 218, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 536/2005, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 422/2006-85,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co
422/2006-85, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ
ze dne 22. března 2006,
č. j. 11 C 536/2005-24, pokud jím byla každému z žalovaných uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 7. 1. 2006 do
zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti, se
ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaní s právním předchůdcem žalobkyně (ONV Praha-východ) uzavřeli dne 18. 10. 1989 smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou
výstavbu ve výši 120.000,- Kč, ve které se mimo jiné zavázali dokončit stavbu
tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne
uzavření smlouvy. Vrácení příspěvku pro případ nesplnění podmínek smlouvy bylo
zajištěno omezením převodu nemovitostí. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní
moci až 5. 2. 2002. Žalovaní požádali žalobkyni dopisem ze dne 15. 4. 2004, aby
podmínky smlouvy byly považovány za splněné, přičemž odpovědí jim byl dopis
žalobkyně ze dne 22. 6. 2004, kterým bylo od vymáhání příspěvku upuštěno. Korespondenci účastníků řízení končící dopisem, jímž žalobkyně žalovaným
sdělila, že upouští od vymáhání příspěvku, nepovažoval soud prvního stupně za
kontraktační proces ústící v uzavření dohody podle § 574 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.), neboť rozhodnutím o upuštění od vymáhání vrácení
státního příspěvku nevznikl dvoustranný právní úkon. Dovodil, že výkon práva
žalobkyně na vrácení příspěvku neodporuje dobrým mravům, neboť žalovaní si
museli být vědomi podmínek, za kterých smlouvu o příspěvku na individuální
bytovou výstavbu uzavírali, včetně povinnosti příspěvek vrátit při jejím
porušení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2006, č. j. 31 Co 422/2006-42,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Jestliže pod č. j. SPH/1249/2004/V,
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední
Čechy, odbor odloučené pracoviště Praha-východ, účinně upustil od vymáhání
příspěvku na základě § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve znění vyhlášky
č. 385/2000 Sb., je žalobkyně tímto úkonem vázána a její žaloba nemůže obstát. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, č. j. 33 Cdo 890/2007-65,
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2006, č. j. 31 Co
422/2006-42, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neshledal správným právní
závěr odvolacího soudu, podle něhož upustila-li žalobkyně (prostřednictvím své
organizační složky) od vymáhání pohledávky vzniklé porušením podmínek smlouvy o
poskytnutí příspěvku, je tímto právním úkonem vázána a nemůže se úspěšně
domáhat jejího zaplacení. Zdůraznil, že na rozdíl od jednostranného upuštění od
vymáhání pohledávky podle § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. a § 35 zákona
č. 219/2000 Sb. zaniká závazek dlužníka podle § 574 odst. 1 obč. zák. dohodou o
prominutí dluhu. Rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 422/2006-85, Krajský soud v Praze
změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že žalobu zamítl v části, jíž
se žalobkyně domáhala po každém ze žalovaných úroků z prodlení ve výši 10% z
částky 60.000,- Kč od 9. 11. 1999 do 6. 1. 2006, jinak jej potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení a o poplatkové povinnosti.
Na základě
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, uzavřel, že mezi účastníky nebyla sjednána dohoda o prominutí
dluhu, na jejímž základě by došlo k zániku závazku dlužníků vrátit poskytnutý
příspěvek v důsledku porušení smluvní podmínky. Na rozdíl od soudu prvního
stupně dovodil, že je v rozporu s dobrými mravy výkon práva žalobkyně na
zaplacení části úroků z prodlení za dobu od 9. 11. 1999 do 6. 1. 2006. Až do
doručení žaloby dne 6. 1. 2006 měli totiž žalovaní na základě dopisu ze dne 22. 6. 2004 důvodně zato, že vrácení příspěvku nebude požadováno. Jelikož úroky z
prodlení jsou sankcí za nesplacení dluhu včas, neměla by jít k tíži žalovaných
skutečnost, že žalobkyně svůj postoj k jejich závazku následně změnila. V dovolání směřujícímu proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu
žalovaní (dále též „dovolatelé“) odvolacímu soudu vytýkají zejména nesprávnou
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže jím poměřil pouze výkon práva na
zaplacení části příslušenství z žalované částky 120.000,- Kč a nikoliv již
požadavek na zaplacení samotné jistiny. S přihlédnutím k tomu, že dopisem ze
dne 22. 6. 2004, č. j. SPH/1249/2004/P, který považují za správní rozhodnutí,
žalobkyně upustila od vymáhání příspěvku, hodnotí výkon práva na jeho vrácení
za rozporný s dobrými mravy. Jednání žalobkyně, která nejprve s odkazem na § 34
odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. ve znění vyhlášky č. 385/2000 Sb. upustí od
vymáhání příspěvku, neboť splnili podmínku získání pravomocného kolaudačního
rozhodnutí nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy, a následně svůj
postoj změní a prohlásí za „neúčinné“ rozhodnutí ze dne 22. 6. 2004, č. j. SPH/1249/2004/P, odporuje principu výkonu „dobré správy“. Soudy se dostatečně
nezabývaly tím, že ač byl návrh na kolaudační rozhodnutí podán již 23. 1. 2002,
rozhodnutí stavebního úřadu nabylo právní moci teprve 5. 4. 2002. Nezohlednily
náležitě ani to, že stavební povolení jim bylo prodlouženo až do konce července
2002, což žalobkyně „akceptovala“ dopisem ze dne 14. 6. 2004, v němž
podmiňovala nevymáhání pohledávky předložením kolaudačního rozhodnutí s
doložkou právní moci s odůvodněním, že „lhůta pro dokončení stavby (…) byla
prodloužena pouze do 31. 7. 2002“. Dovolatelé zdůrazňují, že příspěvek použili
k účelu odpovídajícímu smluvním podmínkám. S tímto odůvodněním navrhli, aby byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a bylo shledáno přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro neúplnost právního posouzení věci
Žalovaní nenamítají, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou
řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i
kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu
spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem,
jak jej žalovaní obsahově vymezili. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Otázkou aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v případech požadavku na vrácení
příspěvku na individuální bytovou výstavbu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku
ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, v němž formuloval a odůvodnil
závěr, že vyhláška (č. 136/1985 Sb.) coby speciální předpis - na rozdíl od
podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně
bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem
uvedených v § 34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na
individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně
jeho § 3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení
příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. (…)
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák.,
je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako
právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v
jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak
okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak
všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající
úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že
výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. V souvislosti s jednostranným právním úkonem žalobkyně spočívajícím v upuštění
od vymáhání pohledávky (na které není právní nárok) lze ovšem s přihlédnutím k
§ 34 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění účinném k 26. 1. 2006, při
splnění podmínek požadovaných § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. a
existenci listiny sdělující žalovaným, že pohledávka nebude z blíže uvedených
důvodů po nich vymáhána, zvažovat, zda změna postoje k vymáhání dluhu a
následně podaná žaloba nepředstavují takový (šikanózní) výkon práva, který by
neměl požívat soudní ochrany (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně
neshledal důvod odepřít žalobkyni požadované plnění pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se otázkou výkonu práva na vrácení státního příspěvku zabýval
pouze při posuzování nároku na zaplacení úroků z prodlení, ačkoliv i ve vztahu
k požadavku na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu byly
tvrzeny okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska aplikace § 3 odst. 1
obč.
Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tím i nesprávné.
Lze uzavřít, že žalovaným se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku.
Dovolací soud jej proto v dovoláním dotčené části zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.),
aniž by se zabýval ostatními výhradami dovolatelů, které byly - s přihlédnutím
k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno -
bezvýznamné.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Václav
Duda, v. r.
předseda senátu