33 Cdo 892/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Č. t., proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení
částky 90.675,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 13 C 271/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 15. června 2006, č. j. 27 Co 71/2006-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. 13 C
271/2004-84, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní
moci rozsudku částku 90.675,- Kč s 8,5% úrokem od 18. 10. 2001 do zaplacení
(výrok I.), žalobu
o zaplacení částky 2.150,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 18. 10. 2001 do
zaplacení zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu
(výrok II. a IV.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
15. června 2006, č. j.
27 Co 71/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II.
a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1
písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále
jen „o. s. ř.“), přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního
významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která
měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí ve věci v projednávaném případě, ale i
pro rozhodovací činnosti soudů vůbec (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
/dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních. Způsobilým dovolacím
důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění
dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při
svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je vyloučeno, a proto je
dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený
dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě
případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28.
2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Vzhledem k řečenému jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní námitky žalovaného, že soudy přecenily
význam výslechu svědka M. K., že nesprávně hodnotily provedené důkazy (včetně
jeho výpovědi) jako nevěrohodné, že neprovedly navržený důkaz jeho peněžními
deníky, že nebyl předložen žádný důkaz o tom, že byl držitelem televizních
přijímačů nacházejících se v penzionu a že „Protokol z místního šetření“
pořízený svědkem K. posoudily jako důvěryhodný důkaz. Žalovaný tím ve
skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
použití je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. vyloučeno. Podstatou těchto námitek jsou totiž výhrady týkající se
nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného
hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé
důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda
jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v
jakém směru). Pokud žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že pominul jeho tvrzení,
že televizní přijímače nacházející se v penzionu nebyly jeho, ale patřily
předchozímu nájemci B., který je zde pouze dočasně ponechal, přehlíží, že
odvolací soud nemohl v systému neúplné apelace k této nově tvrzené skutečnosti
přihlížet (§ 205a odst. 1 o. s. ř.). Z obsahu spisu se nepodává, že žalovaný
tuto skutečnost uváděl již před soudem prvního stupně, a ani v průběhu tohoto
řízení nevyšla najevo jinak; poprvé ji uplatnil až v odvolacím řízení. V řízení
před soudem prvního stupně tvrdil, že se v penzionu žádné televizní přijímače
nenacházely, že mu jeho předchůdce žádné televizní přijímače nepředal a že
licenční smlouvy s Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, o. s.
uzavřel proto, že pořízení televizních přijímačů plánoval v budoucnu.
Žalovaný spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku s řešením otázky
výkladu § 2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. Odvolacímu soudu vytýká, že v
rozporu s tímto ustanovením rozšířil okruh poplatníků o uživatele televizních
přijímačů a nerozlišil tak mezi jejich držiteli a uživateli. Oproti odvolacímu
soudu prosazuje názor, že poplatníkem televizních poplatků je pouze držitel
televizního přijímače ve smyslu
§ 129 obč. zák., za něhož považuje jeho vlastníka. Žalovaný sice v rámci
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o .s. ř. nastolil k
dovolacímu přezkumu právní otázku, ta však z napadeného rozsudku nečiní
rozhodnutí mající ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Tato právní
otázka nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které
dosud nebyly řešeny. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 6. 2006, sp. zn.
33 Odo 985/2004, vyslovil názor, že povinnost platit rozhlasový a televizní
poplatek je spojena s jakýmkoli faktickým ovládáním rozhlasového či televizního
přijímače, které může držiteli přijímače umožnit příjem veřejnoprávního
vysílání, bez ohledu na to, zda držitel přijímač ovládá v přesvědčení, že mu
patří nebo ne. Jestliže § 2 odst. 1 zákona 252/1994 Sb. odkazuje na § 129 obč.
zák., je nerozhodné, zda jde o držbu oprávněnou či neoprávněnou. Pakliže
odvolací soud
ze zjištění, že v penzionu žalovaného bylo v rozhodné době umístěno devět
televizních přijímačů, s nimiž žalovaný fakticky disponoval a ohledně nichž
uzavřel i licenční smlouvu, dovodil, že žalovaný byl v rozhodné době držitelem
televizních přijímačů
ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., neodchýlil se od rozhodovací
praxe dovolacího soudu a nastolenou právní otázku vyřešil v souladu s hmotným
právem.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v
dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2009
JUDr. Blanka M o u d r á, v.r
předsedkyně senátu