33 Cdo 942/2017-205
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně MONETA Auto, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Michle, Vyskočilova 1422/1a
(identifikační číslo 60112743), zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15, proti žalovanému P. H., o
69.618,48 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 55/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016,
č.j. 69 Co 233/2016-181, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, č.j. 69 Co
233/2016-181, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 2016, č.j. 8
C 55/2013-155, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vrací k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 22. 2. 2016, č.j. 8 C 55/2013-155, Obvodní soud pro
Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 69.618,48 Kč a na náhradě nákladů
řízení 55.727,50 Kč. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že
žalovaný, který namítl relativní neplatnost právního úkonu (§ 40a zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028
zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), byl při uzavření smlouvy o úvěru
uveden v omyl nepravdivou informací o důsledcích potvrzení převzetí vozidla.
Skutečnost týkající se převzetí vozidla však nebyla pro žalovaného rozhodující,
protože vozidlo chtěl koupit a kupní cenu financovat prostřednictvím úvěru
spláceného dealerovi. Vycházel-li omyl žalovaného ze skutečnosti pro uzavření
smlouvy nikoliv rozhodující, není smlouva o úvěru neplatná ve smyslu § 49a obč.
zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č.j. 69 Co
233/2016-181, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení
69.618,48 Kč zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud
uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatným právním úkonem, neboť žalovaný jednal
v omylu, který se týkal skutečnosti pro uzavření smlouvy zásadní, tj. ujištění,
že dealer je vlastníkem vozidla, jehož koupě měla být financována z úvěrových
peněz (§ 49a obč. zák.). Režim ustanovení § 457 obč. zák. se neuplatní,
neobdržel-li žalovaný peněžní prostředky a nestal-li se vlastníkem (držitelem)
vozidla, a uplatněnému nároku nelze vyhovět ani z titulu odpovědnosti za škodu,
protože žalovaný žádnou škodu žalobkyni nezpůsobil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž – kromě
jiného – prosazuje názor, podle něhož žalovaný (dlužník) nemůže úspěšně namítat
neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu omylu ve skutečnosti týkající se
vlastnictví vozidla, jestliže se sám dopustil nepoctivého jednání; i když
vozidlo nepřevzal (nenabyl vlastnictví), uzavřel smlouvu a podepsal protokol o
jeho převzetí (stranou kupní smlouvy, z níž dealer /prodávající/ závazek
nesplnil, žalobkyně nebyla). Umožnil tím poskytnutí úvěru na bankovní účet
dealera, přičemž si musel být vědom povinností, jež pro něho z úvěrové smlouvy
vyplývaly.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(§ 237, § 239 o.s.ř.). Relativní neplatnost právního úkonu – smlouvy o úvěru
podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů – pro omyl (§ 40a, § 49a obč. zák.) posoudil v rozporu s
tím, co je uvedeno níže, resp. bez přihlédnutí k závěrům, ke kterým Nejvyšší
soud dospěl v uvedených rozhodnutích.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 49a obč. zák. je právní úkon neplatný, jestliže jej
jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho
uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl
vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl
byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Ustanovení § 40a obč. zák. k tomu ve větě první určuje, že také tehdy,
jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a obč. zák.,
považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen,
neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem
prvního stupně a vyšel – zejména – z toho, že žalovaný 9. 4. 2009 uzavřel s
právní předchůdkyní žalobkyně (GE Money Multiservis, a.s.), zastoupené na
základě plné moci společností OBECNÍ, a.s., za niž byl pověřen jednat J. H.,
smlouvu o úvěru na úhradu (části) kupní ceny nového vozidla ve výši 241.200 Kč.
Žalovaný se zavázal úvěr splatit v sedmdesáti dvou měsíčních splátkách po 5.762
Kč splatných vždy k devátému dni v měsíci, a to prostřednictvím OBECNÍ, a.s.,
která byla – současně – dealerem, na jehož bankovní účet právní předchůdkyně
žalobkyně (věřitelka) poukázala 10. 6. 2009 úvěrové prostředky. Podmínkou pro
poskytnutí úvěru bylo předání a převzetí vozidla v den podpisu úvěrové smlouvy,
tj. před vyplacením finančních prostředků na označený bankovní účet dealera. V
článku 2 smlouvy bylo uvedeno, že „dealer je vlastníkem financovaného vozidla,“
a podle článku 10 smlouvy „dealer předal a klient převzal specifikované vozidlo
… současně s podpisem smlouvy o úvěru. Vlastnické právo k vozidlu přechází na
klienta jeho převzetím.“ Převzetí vozidla potvrdil žalovaný také na předávacím
protokolu z 20. 4. 2009. I když předmětné vozidlo pro žalovaného dealer v
AUTOSALONU KROMERIX, spol. s r.o., objednal, jeho vlastníkem se nestal (cenu
vozidla ve lhůtě splatnosti prodávajícímu nezaplatil a dodavatel 27. 7. 2009
odstoupil od smlouvy); žalovaný vozidlo nepřevzal ani v den podpisu smlouvy o
úvěru, ani kdykoli poté. Okresní soud v Přerově rozsudkem z 5. 5. 2011, sp. zn.
4 T 230/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci z 5. 1. 2012, sp. zn. 68 To 392/2011, uznal J. H. vinným úvěrovým
podvodem (nabízel klientům prodej osobních motorových vozidel financovaných
formou úvěru, společně s úvěrovými smlouvami předával úvěrovým společnostem
písemné podklady prokazující převzetí předmětných vozidel zákazníky, a to
přesto, že od počátku věděl, že vozidla nebude schopen dodat; tuto skutečnost
před klienty i úvěrovými společnostmi zamlčel).
U právního jednání se omyl může týkat právního důvodu (error in
negotio), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo
podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate), osoby (error in personam),
popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle
projevené vůle subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v těchto
případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních
vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější
motiv, či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní
právní úkon neplatným. Právní následky omylu jsou tedy spojeny jen s určitým
kvalifikovaným (právně významným) omylem; jiný omyl právní následky nevyvolá a
jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento
omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na
vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník
tento omyl způsobil přímo úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý
účastník omyl vyvolal jinak (tedy např. neúmyslně) nebo o něm musel vědět. V
tomto případě omyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečnění
právního úkonu rozhodující; musí zde tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný
omyl. Omyl je podstatný, jestliže jednající osoba učinila právní úkon v omylu
vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (tedy
podstatná), a bez níž by k právnímu úkonu nedošlo, a dále osoba, které byl
právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela v době právního úkonu
alespoň vědět. Podstatnou je pak taková skutečnost, k níž úmysl jednající osoby
směřuje ve své podstatě a současně byl takovýto úmysl i ozřejměn.
Právní teorie i soudní praxe vychází z toho, že jednající osoba se může
účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon
určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo
1472/2006, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2009, a ze dne 30. 7. 2009,
sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 55/2010). Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že
jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že
vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno,
o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat
skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s
obvyklou mírou opatrnosti (poté co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na
ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat
neplatnosti podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající
osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o
pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit
případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného
právního úkonu.
V projednávané věci dealer (OBECNÍ a.s.) vyvolal v žalovaném omyl o
vlastnictví vozidla tím, že ve smlouvě o úvěru, kterou uzavíral jako zmocněnec
právní předchůdkyně žalobkyně, uvedl, že je vlastníkem specifikovaného vozidla
a že je způsobilý vozidlo žalovanému předat (rozuměj převést vlastnictví kupní
smlouvou). Není pochyb, že šlo o podstatný omyl týkající se skutkových
okolností vážících se k věci, jejíž cena měla být hrazena úvěrem. Byl-li omyl
vyvolán dealerem úmyslně, platí, co je uvedeno výše, s tím, že nezáleží na tom,
zda vycházel ze skutečnosti pro uskutečnění právního úkonu rozhodující. Námitka
žalovaného, že vozidlo nepřevzal a že úmyslem fyzické osoby jednající za
dealera, která zajištění a poskytnutí úvěru právní předchůdkyní žalobkyně
podmiňovala podepsáním protokolu o převzetí věci, aniž se OBECNÍ, a.s.,
vlastníkem vozidla s dispozičním oprávněním stala, bylo podvodné získání
peněžních prostředků, se vztahuje jen ke skutečnosti, která omyl vyvolala. Je
však třeba zvážit existenci okolností, které činí omyl omluvitelným z hlediska
požadavků kladených na žalovaného (co do zachování obvyklé či běžné míry
opatrnosti, resp. co do vynaložení náležité /obvyklé, běžné/ péče). Jinak
vyjádřeno, byl žalovaný s to se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při
seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících? Vybral-li si
ve smlouvě specifikované vozidlo, měl si sám ověřit, zda dealer může již v den
uzavření smlouvy o úvěru vlastnictví vozidla převést. Jestliže – při vědomí, že
kupní cena vozidla bude (zčásti) hrazena účelovým úvěrem poskytnutým právní
předchůdkyní žalobkyně jen pod podmínkou nabytí vlastnictví vozidla – tak
neučinil, zanedbal obvyklou míru opatrnosti; o omluvitelný omyl nejde.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími
námitkami žalobkyně směřujícími proti závěrům, na nichž rozsudek nebyl založen
– rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo
i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§
243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu