KSBR 44 INS 20415/2018 70 ICm 2035/2019 33 ICdo 73/2024-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce Společenství vlastníků bytových jednotek XY, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Tomicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalované EUCIA CZ a.s., se sídlem v Otrokovicích, Napajedelská 1552 (identifikační číslo osoby 136 94 341), zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem v Brně, Neumannova 553/4, o určení pravosti pohledávky po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70 ICm 2035/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka EUCIA CZ a.s., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 20415/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2023, č. j. 70 ICm 2035/2019, 13 VSOL 278/2023-333 (KSBR 44 INS 20415/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2023, č. j. 70 ICm 2035/2019-284 (KSBR 44/37/ INS 20415/2018) určil, že žalobcova pohledávka, spočívající v povinnosti žalované bezplatně odstranit vady společných částí bytového domu XY, projevující se: a) tepelnými mosty v obvodovém plášti bytového domu, b) vysokou vlhkostí a kondenzací vodních par na konstrukcích bytového domu, c) poruchami vnějších omítek – prasklinami a odulými místy d) poruchami vnitřních omítek – prasklinami a odulými místy e) kondenzací vodních par a následným namrzáním na prosklení ve spojovacích chodbách f) barevnými defekty na fasádě, vyčíslená na částku 16 417 814 Kč po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení ve věci dlužníka EUCIA CZ a.s., byla po právu; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud)“ rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 70 ICm 2035/2019, 13 VSOL 278/2023-333 (KSBR 44 INS 20415/2018), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje tak, že „se jedná o vyřešení otázky hmotného práva a také to, že dovolacím soudem má být právní otázka, na které stojí posouzení věci, vyřešena jinak, než to udělal soud prvého stupně a odvolací soud“. V dovolání ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení „merita projednávané věci“, resp. uvádí, že „rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s hmotným právem v řešení otázky pasivní legitimace žalované a v posouzení uzavřené dohody o narovnání“.
Soudy obou stupňů viní z toho, že dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, resp. namítá, že soudy z provedených důkazů učinily závěry, které z nich vůbec nelze dovodit. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba žalobce zamítá a rozhodl, že žalobce jí je povinen nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně i náklady odvolacího řízení nebo alternativně, aby rozhodnutí odvolacího soudu a případně také rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání.
Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Dovolání přes svou obsáhlost uvedené postuláty nesplňuje. Dovolatelka v něm sice obecně prosazuje, že soudy nesprávně posoudily věcnou pasivní legitimaci, případně nesprávně hodnotily uzavřenou dohodu o narovnání, avšak neformuluje konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, které mají být podrobeny dovolacímu přezkumu, ani neuvádí, které ze čtyř kritérií přípustnosti stanovených v § 237 o.
s. ř. a ve vztahu k jaké právní otázce má za naplněné. V dovolání použitá formulace, že „se jedná o vyřešení otázky hmotného práva a také to, že dovolacím soudem má být právní otázka, na které stojí posouzení věci, vyřešena jinak, než to udělal soud prvého stupně a odvolací soud“, nevystihuje ani jedno ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s.
ř., neboť dovolatelka nepožaduje, aby dovolací soud jím v minulosti vyřešenou konkrétní právní otázku nyní řešil jinak, nýbrž žádá, aby věc posoudil odlišně od odvolacího soudu. Zároveň ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného práva (ostatně ani práva procesního), ani neodkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by to bylo seznatelné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2953/2017). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v intencích ustanovení § 237 o.
s. ř. tudíž nedostála. V čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze dovodit ani z obsahu tohoto podání, neboť jeho podstatu tvoří zejména kritika skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely, a nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Pro úplnost se sluší uvést, že takové výhrady, stejně jako námitky, že odvolací soud „překročil hranici posuzování právní otázky a rozhodoval o věci, kterou nebyl schopen bez odborného vyjádření znalce posoudit“, ani nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o.
s. ř., neboť dovolatelka jimi nezpochybňuje žádný závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti jeho dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §
237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu