33 Nd 106/2025-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce A. R., proti žalované M. M., o zvýšení výživného, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 30/2025, o přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř., t a k t o:
Věc vedená u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 30/2025 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Praha-východ.
Žalobce se žalobou podanou 11? 11. 2024 k Okresnímu soudu Praha-východ domáhal vůči žalované (své matce) „zvýšení vyživovací povinnosti“. Povinnost platit výživné ve výši 1 700 Kč měsíčně (tehdy ještě nezletilému) žalobci byla žalované uložena rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8.1. 2021, č. j. 6 C 40/2018-32, kterým byl žalobce svěřen do péče svého otce K. R. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2025, č. j. 24 Co 1/2025-22, potvrdil usnesení ze dne 14. 11. 2024, č. j. 46 C 390/2024-15, kterým Okresní soud Praha-východ vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu místně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že místní příslušnost ve věcech výživného pro zletilé dítě se řídí ustanovením § 84 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož je místně příslušným obecný soud žalovaného. Žalovaná má podle obsahu spisu bydliště v obci XY, která podle přílohy č. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, spadá do obvodu Okresního soudu Brno-venkov; soud prvního stupně proto postupoval správně, když vyslovil svoji místní nepříslušnost a postoupil věc soudu místně příslušnému
Podáním doručeným Okresnímu soudu Praha-východ dne 25. 11. 2024 žalobce navrhl, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu Praha-východ. Svůj návrh odůvodnil tím, že tento soud je seznámen s problematikou ještě z období jeho nezletilosti, neboť „projednával a rozhodoval dosud o všech věcech, které se žalobce ve věci výchovy a výživy projednávaly“. Dále uvedl, že „se jedná o osobu sluchově postižnou, která má autistické sklony“ a „pro žalobce samotného je velmi obtížné se účastnit soudního jednání bez podpory své rodiny a cestovat do neznámého prostředí“.
Nadto v podobné věci bude rozhodovat zdejší soud i ve věci nezletilého T. R., žalobcova bratra, pod sp. zn. 30 P 474/2020. Žalovaná s navrhovaným přikázáním věci nesouhlasila, neboť podle ní žalobce žádné výjimečné důvody odůvodňující delegaci vhodnou neprokázal, zvlášť za situace, kdy zdravotním znevýhodněním trpí oba účastníci řízení. Je přesvědčena, že řízení není zahájeno z vůle žalobce (jejího zletilého syna), ale jeho otce, který ji před zahájením řízení (tj. řízení o zvýšení výživného na zletilého a o zvýšení výživného na nezletilého syna) nekontaktoval, ani se s ní nepokusil domluvit.
Závěrem pak soudu sděluje, že oba její synové ji navštěvují, jezdí za ní a mají spolu hezký vztah. Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Okresnímu soudu Brno-venkov) a Okresnímu soudu Praha-východ, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému soudu. Podle § 12 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti (odst. 2). Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odst.
3 věta druhá). Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně.
Přikáže-li soud věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15.
11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 172, ročník 2001; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2012). Rovněž obecně platí, že situace, že některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, a ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 27 Nd 331/2021, nebo ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Nd 104/2023). Ani zhoršený zdravotní stav účastníka řízení není sám o sobě důvodem pro přikázání věci jinému soudu, nelze-li dovodit, že řízení bude vedeno hospodárněji a rychleji. Nemůže-li se účastník pro svůj zdravotní stav dostavit k místně příslušnému soudu, nic nebrání tomu, aby byl podle § 122 odst. 2 o. s. ř. případně prostřednictvím dožádaného soudu vyslechnut a seznámen s provedenými důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
2.2014, sp. zn. 22 Nd 23/2014, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 26 Nd 599/2020). Tím spíše v případě, kdy druhý účastník (žalovaný) s navrhovanou delegací nesouhlasí (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013). Stejně tak důvod pro přikázání věci jinému soudu nelze spatřovat ani v obdobných okolnostech na straně zástupců účastníků nebo v úvahu připadajících svědků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2019, sp. zn. 21 Nd 124/2019, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn.
21 Nd
576/2020, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 4 Nd 91/2011, nebo ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 24 Nd 567/2023). Okolnosti, pro něž žalobce navrhl přikázání věci označenému soudu, tedy „sluchové postižení a autistické sklony“ a „obtížnost“ účastnit se soudního jednání bez podpory rodiny a nutnost cestovat do neznámého prostředí, případně skutečnost, že je u soudu vedeno řízení ve věci nezletilého bratra žalobce, výjimečný důvod pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu podle § 12 odst. 2 o. s. ř. nepředstavují a stanovisko žalované k návrhu na delegaci bylo negativní. Nejvyšší soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu