NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 1054/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. H., proti žalovaným 1) Z. P., a 2) Z. P., o určení vlastnictví a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 125/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 26 Co 408/2005-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 4.290,- Kč k rukám advokátky Z. T. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 26 Co 408/2005-84, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. července 2005, č. j. 8 C 125/2005-55, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště M. B., na LV č. 738 pro obec a katastrální území B. n. J., stejně jako žaloba, aby žalovaným bylo uloženo tyto nemovitosti vyklidit, a rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání, jímž žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a jímž se domáhá jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, by mohlo být – pokud jde o výrok ve věci samé – přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Napadeným rozsudkem byl totiž potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ proto nepřipadá v úvahu. Žalobkyně, která se žalobou uplatněných nároků domáhá z titulu vrácení daru podle § 630 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), v dovolání tvrdí, že žalovaní se vůči její osobě opakovaně zachovali způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, a tím oponuje názoru odvolacího soudu, že jednání žalovaných takto kvalifikovat nelze. Současně dovozuje, že zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání proti němu vyplývají z toho, že posouzení konkrétního jednání žalovaných může mít dopad na výklad pojmu „porušení dobrých mravů“ i v dalších případech darování. Řešení této právní otázky ovšem postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe [srovnej např. usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 23], neboť se týká jen tohoto konkrétního případu. Otázku výkladu pojmu hrubého porušení dobrých mravů je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem jeho zvláštnostem a závěry o naplnění podmínky hrubého porušení dobrých mravů v konkrétním případě proto nelze zobecnit. Dovolací soud se navíc k otázce hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny jako podmínky vrácení daru podle § 630 ObčZ a k jeho intenzitě již opakovaně vyslovil (srovnej např. rozsudek ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, uveřejněný v ASPI, či rozsudek ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 276). Odvolací soud se od
právních názorů prezentovaných ve zmíněné judikatuře neodchýlil a jeho právní posouzení věci je tak v souladu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání žalobkyně proti meritornímu výroku podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ tedy rovněž není dána. Jelikož pak dovoláním nelze napadnout ani výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), nezbylo dovolacímu soudu, než dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátkou [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), § 7 písm. d), § 17 odst. 1 písm. b), § 17 odst. 2, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 4.140,- Kč, a dvakrát paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné usnesení, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. srpna 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu