33 Odo 1230/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a) J. M., bytem, b) V. H., bytem v , c) L. K., bytem v , a d) J. M.,
bytem v , zastoupených JUDr. P. O. N., Ph. D., advokátkou se sídlem v , proti
žalované H. spol. s r.o. se sídlem v, zastoupené JUDr. J. S., advokátem se
sídlem v , o zaplacení částky 580.964,28 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 178/2001, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, č. j. 23 Co
499/2005-311, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, č. j. 23 Co
499/2005-311, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
ledna 2005, č. j. 3 C 178/2001-273, uložil žalované povinnost zaplatit každému
z žalobců 145.241,07 Kč s 8 % úrokem z prodlení z částky 62.250,- Kč od 15. 8.
2001 do zaplacení, s 3 % úrokem z prodlení z částky 57.062,50 Kč od 1. 7. 2003
do zaplacení a s 2 % úrokem z prodlení z částky 25.928,57 Kč od 1. 12. 2003 do
zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí – budov na pozemcích parc.
č. (dále jen “předmětné budovy“ nebo „sporné budovy“) a pozemků parc. č. a
všech zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. pro k. ú. D. L. u K. Podílové
spoluvlastnictví nabyli na základě rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ ze
dne 20. listopadu 1996, sp. zn. D 526/95, vydaného v rámci dědického řízení po
zůstavitelce E. M. Její právní předchůdce A. B. se stal vlastníkem parcel č.
(chybně uvedeno), a včetně domu č. p. na parcele č. a stodoly na parcele č. a
M. D. se stal vlastníkem parcel č. a vše v k. ú. D. L. –V. (podle přídělové
listiny ze dne 26. 9. 1949, č. j. 82871/49-II/21). Kupní smlouvou ze dne 16. 9.
1987 prodala E. M. pozemek parc. č. a na něm stojící dům č. p. Jednotnému
zemědělskému družstvu „Ch.“ O. Předmětné budovy a pozemky parc. č. a užívá nebo
je pronajímá žalovaná; část těchto budov užívá Ing. D. V. na základě dohody s
jednatelem žalované A. H., jenž sám užívá stáje a dílny. Žaloba žalované, aby
bylo určeno, že je výlučnou vlastnicí sporných budov, byla rozsudkem Okresního
soudu Praha-východ ze dne 22. října 1999, č. j. 12 C 73/98-46, jenž byl
potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001, č. j. 27 Co
82/2001-80, zamítnuta. Z podnětu žalované a A. H. Katastrální úřad pro S. kraj
se sídlem v Praze, katastrální pracoviště P. –v. rozhodnutím ze dne 22. dubna
2004, č. j. OR-6/2004-209, zrušil zápis vlastnictví žalobců ke sporným stavbám.
Toto rozhodnutí bylo zrušeno Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem
rozhodnutím ze dne 15. září 2004, č. j. O-42/37/2004/Pav. Na tomto skutkovém
základu dospěl soud prvního stupně k závěru o aktivní legitimaci žalobců,
jelikož zápis spoluvlastnických vztahů žalobců v katastru nemovitostí zůstal
prozatím nedotčen. Užívá-li žalovaná bez platné nájemní smlouvy předmětné
nemovitosti, získává tak na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které je povinna
vydat; jeho výše odpovídá nájemnému v daném místě a čase obvyklému.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 23 Co 499/2005-311,
rozsudek soud prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových závěrů
soudu prvního stupně, zejména zjištění, že od roku 1998 užívá na základě ústní
dohody se žalovanou hospodářské budovy a garáže k chovu koní Ing. D. V.,
dovodil, že v důsledku toho nemůže být žalovaná ve věci pasivně legitimována k
vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které získala užíváním těchto věcí. Z
toho, že předmětné nemovitosti užívá bezplatně třetí osoba vyplývá, že se
žalovaná nemůže na úkor žalobců bezdůvodně obohacovat. Ve vztahu k bezdůvodnému
obohacení vznikajícímu užíváním pozemků parc. č. a uzavřel, že žalobci
neuvedli, jakým způsobem žalovaná tyto pozemky užívá, a k prokázání způsobu
užívání nenavrhli žádné důkazy. V tomto rozsahu bezdůvodné obohacení do svého
žalobního požadavku nezahrnuli ani je neocenili. Odvolací soud přitom dodal, že
slouží-li předmětné pozemky žalované k průchodu a průjezdu, nejde o bezdůvodné
obohacení, ale o nárok vyplývající z věcného břemene. Nad rámec těchto důvodů
odvolací soud popsal vývoj vlastnických vztahů k předmětným hospodářským
stavbám a garážím, ze kterého plyne, že na žalobce nemohlo přejít děděním
vlastnické právo k hospodářské budově (sýpce) na parcele č., vyčleněné z
parcely č., neboť za ni obdržela E. M. finanční náhradu od JZD „Ch.“ O. podle
dohody ze dne 29. 11. 1993 o vypořádání náhrad za znehodnocené nemovitosti.
Hospodářskou budovu (přípravnu krmiv) na parcele č. (vyčleněné z parcely č.)
nemohli žalobci rovněž nabýt do vlastnictví, jelikož tuto budovu získal na
základě přídělové listiny M. D. Stejně tak nesvědčilo vlastnické právo právním
předchůdcům žalobců ke garáži na parcele č. (vyčleněné z parcely č.), která
patřila F. a A. N. Předmětem dědictví po E. M. tak ze sporných budov mohl být
jen chlév na parcele č. (vyčleněné z parcely č.) a garáž na parcele č.
(vyčleněné z parcely č.), které byly přiděleny A. B. st. a které získala
děděním E. M.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“)
dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýkají, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Nejsou srozuměni se závěrem o nedostatku pasivní legitimace
žalované, která užívá (a tuto skutečnost sama nezpochybňuje) budovy nacházející
se na pozemcích parc. č. a, přičemž pokud jde o budovy na parcelách č. a, s
nimi disponovala jako vlastník a dala je k dispozici Ing. V. Areál, v němž se
nemovitosti nacházejí, je po pracovní době uzamčen a klíče od něj má kromě Ing.
V. též A. H. a někteří jeho zaměstnanci. Dovodil-li odvolací soud, že požadavek
žalobců není nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, měl jej posoudit podle §
420 odst. 1 obč. zák. jako nárok na náhradu škody, neboť žalovaná porušila
povinnost nezasahovat do vlastnického práva žalobců, jimž vznikla škoda v
podobě ušlého zisku, která je v příčinné souvislosti s jejím jednáním.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale
stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek
II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo v řízení o dovolání postupováno
podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř.
Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho
smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno
tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout
žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno
má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li
účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k
porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z
tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly
najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení
spočívající v porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci
z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve
věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje
k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně
rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly
z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud
nemůže sám postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění
nových skutečností nebo důkazů. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě
spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu §
212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle § 118a o.
s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud (k tomu srov.
např. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo
149/2002 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem
49).
O takovou situaci jde i v této věci, neboť odvolací soud dospěl na rozdíl od
soudu prvního stupně k závěru, že žalobci neunesli břemeno tvrzení ani břemeno
důkazní o bezdůvodném obohacení získaném užíváním jejich pozemků parc. č. 573/2
a 570/1.
Kdyby k témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel by - v mezích §
118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. - žalobce poučit, že dosud nevylíčili všechny
rozhodné skutečnosti, včetně toho, o čem mají svá tvrzení doplnit, a v
návaznosti na toto doplnění je vyzvat k navržení důkazů potřebných k prokázání
těchto tvrzení, jakož i o následcích nesplnění této výzvy.
Žalobcům se těchto poučení nedostalo proto, že soud prvního stupně zaujal pro
ně sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný názor o tom, že
netvrdili všechny rozhodující skutečnosti ani k nim nenavrhli potřebné důkazy.
Uvedené znamená, že odvolací soud, dospěl-li k závěru, že žalobní tvrzení jsou
neúplná a žalobci dosud ani nenavrhli důkazy k prokázání svých sporných
tvrzení, přičemž je s tímto svým názorem prostřednictvím poučení podle § 118a
odst. 1 o. s. ř. neseznámil, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalobci
uplatnili rovněž výhradu vůči postupu odvolacího soudu, jenž nárok žalobců
posoudil jen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv jej mohl
posoudit i jako nárok na náhradu škody podle § 420 odst. 1 obč. zák. Podle
dovolatelů, pronajala-li totiž žalovaná – ačkoliv nebyla vlastnicí - sporné
budovy další osobě, dopustila se protiprávního jednání, jehož důsledkem byl
vznik škody, která nastala v jejich majetkové sféře v rozsahu ušlého
(neinkasovaného) nájemného. Dovozují, že mezi protiprávním jednáním žalované a
vzniklou škodou je vztah příčiny a následku.
Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. žalobci ukládá, aby v žalobě mimo jiné vylíčil
rozhodující skutečnosti, tedy vymezil skutek, který má být předmětem řízení. Z
obsahu žaloby přitom musí být patrno, čeho se domáhá (žaloba musí obsahovat
žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí,
že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením
skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem
vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ
nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími
skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o
čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány,
umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu
vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona
nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace
nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle
předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází
ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce
i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř.
dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné
hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu
takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v
časopisu Soudní judikatura, pod označením SJ 178/2002 a v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 13,
pod C 962). Platí tak zásada, že zamítá-li soud žalobu, pak se v jeho zamítavém
rozhodnutí skrývá závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na základě vylíčených
skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoli jen
podle účastníkem uvažovaného právního předpisu.
Žalobci v žalobě vylíčili rozhodující skutkové okolnosti sporu (§ 79 odst. 1 o.
s. ř.), o které opírali svůj nárok tak, že jsou podílovými spoluvlastníky každý
jednou ideální čtvrtinou zemědělských, hospodářských budov, stojících na
pozemcích st. p. č. st. p. č. a st. p. č., vše k. ú. D. L. u K., dále garáží,
stojících na pozemcích st. p. č. a, k. ú. D. L. u K. a dále pozemků p. č.
ostatní plocha, manipulační ploch, o výměře 1.091 m2 a pozemku ve zjednodušené
evidenci p. č. o výměře 1.680 m2 (viz čl. I. žaloby). Žalované společnosti
vzniká bezdůvodné obohacení, když předmětné nemovitosti užívá bez právního
důvodu a za toto užívání nic neplatí (viz čl. III žaloby).
Nad rámec toho, co bylo obsahem jejich žalobních tvrzení o bezdůvodném
obohacení žalované, v řízení před soudem prvního stupně (ani v odvolacím
řízení) neuvedli žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by žalobou
uplatněný nárok bylo možno posuzovat jako nárok na náhradu škodu, která jim
vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany
žalované. Jinak řečeno, žalobci netvrdili skutečnosti rozhodné pro poměřování
věci ustanovením § 420 obč. zák. (že jim žalovaná způsobila škodu tím, že
jejich věc pronajala třetí osobě), nýbrž rozhodující skutečnosti vylíčili tak,
že žalovaná užívá jejich nemovitosti bez právního důvodu, za toto užívání nic
neplatí a tím se na jejich úkor bezdůvodně obohacuje o částky odpovídající ceně
za pronájem pozemků a staveb v daném místě a čase. Vymezili-li žalobci žalobní
požadavek uvedeným způsobem, nelze na základě těchto žalobních tvrzení a
prokázaného skutkového stavu věc posuzovat současně jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 451 a § 454 obč. zák.) a zároveň jako nárok na
náhradu škody (§ 420 odst. 1 obč. zák.), neboť k naplnění skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení a odpovědnosti za škodu je nutno přednést odlišná
skutková tvrzení, která vedle sebe nemohou obstát. Z těchto důvodů nemohl
odvolací soud posoudit uplatněný nárok po právní stránce (poté co jej neshledal
důvodným z titulu bezdůvodného obohacení) i podle skutkové podstaty
odpovědnosti za škodu.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
žalobci zpochybnili závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci není žalovaná
pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním budov.
Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav vyplývající z hmotného
práva, podle něhož je účastník subjektem práva či povinnosti, jež je předmětem
řízení. Její nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2).
Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem
je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí
korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání
předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané
bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění,
nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní
řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení (§ 456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné
obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení (§
451 odst. 1 obč. zák.) stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty,
takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením
jeho pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných
okolností stalo.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, k němuž dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové
hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem
stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze
zákona, či z rozhodnutí apod. Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k
okamžiku plnění vůbec neexistoval. K získání bezdůvodného obohacení v tomto
případě dochází okamžikem přijetí plnění.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že Zemědělské družstvo „Ch.
O. mělo ve své účetní evidenci jako základní prostředky uvedeny hospodářské
budovy patřící ke dvoru V. čp. pod jedním inventárním číslem. Šlo o stavby
nacházející se na st. p. č. a , přičemž stavby skladu a kotelny na p. č. byly
vedeny pod samostatným inventárním číslem. Žalovaná vedla se žalobci soudní
spor o vlastnictví budov nacházejících se na parcelách st. č. a, u nichž své
vlastnictví dovozovala z dohody o vypořádání ze dne 4. 12. 1992 uzavřené se
Zemědělským družstvem „Ch.“ O. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne
22. října 1999, č. j. 12 C 73/98-46, ve znění rozsudku ze dne 20. ledna 2001,
č. j. 12 C 73/98-71, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001,
č. j. 27 Co 82/2001-80, byla žaloba žalované (v procesním postavení žalobkyně)
o určení jejího vlastnictví ke sporným budovám zamítnuta. V přesvědčení o svém
výlučném vlastnictví žalovaná uzavřela v roce 1997 s Ing. D. V. ústní dohodu,
na jejímž základě tento bezplatně užívá obytnou část budovy čp., bývalou
dvojgaráž a rekonstruovanou stáj k chovu koní. Tyto prostory mimo něj nikdo
jiný neužívá. Další stavby (stáj a dílny) užívá A. H. Areál, v němž se tyto
stavby nacházejí je po pracovní době uzamčen a klíče od něj má žalovaná, Ing.
V. a zaměstnanci.
Přestože žalované nesvědčil platný titul k užívání sporných budov, od roku 1992
s nimi disponuje (v domnění platnosti dohody ze dne 4. 12. 1992), část z nich
užívá sama a část jich dala do bezplatného užívání třetí osobě (Ing. V.), a tím
se na úkor žalovaných bezdůvodně obohacuje. Skutečnost, že žalovaná neužívala
veškeré stavby osobně k provozu vlastní podnikatelské činnosti, ale že následně
po uzavření dohody o vypořádání ze dne 4. 12. 1992 umožnila jejich užívání Ing.
V., není rozhodná v situaci, kdy od počátku znemožňovala výkon
spoluvlastnických práv žalobců a za toto užívání žalobcům nic neplatila.
Protože takto spotřebované plnění není žalovaná schopna vrátit, je povinna
žalobcům poskytnou odpovídající náhradu podle § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.
Z pohledu shora učiněných závěrů je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem
v otázce pasivní legitimace nesprávné.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 243b
odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu