33 Odo 1458/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUD. Václavy Dudy ve věci žalobkyně Z., příspěvkové organizace státu, zastoupené advokátem, proti žalovanému D., občanskému sdružení, zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 730.537,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 119/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 13 Co 98/2005-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č. j. 23 C 119/2002-48, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 730.537 Kč s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 22. 8. 2000 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.), řízení do částky 20.000,- Kč zastavil (výrok III.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok IV.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2005, č. j. 13 Co 98/2005-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný (objednatel), který organizačně zajišťoval akci nazvanou „5.World IRU Congress“, a žalobkyně (ubytovatel) uzavřeli na základě písemné objednávky smlouvu o ubytování podle § 754 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) za účelem ubytování účastníků této akce v době od 27. 7. do 2. 8. 2000. Účastníci se dohodli na způsobu financování, s tím, že po skončení akce bude vystavena faktura a bude zaslána žalovanému. Dne 29. 7. 2000 se žalovaný s žalobkyní písemně dohodl o cenovém navýšení. Žalobkyně v souladu s uzavřenou smlouvou poskytla žalovanému objednané služby a za ně dne 8. 8. 2000 vystavila žalovanému fakturu č. 212000 na částku 730.537,- Kč se splatností do 21. 8. 2000. Žalovaný přes upomínky tuto částku nezaplatil. Odvolací soud tak uzavřel, že žalovaný nesplnil svou smluvní povinnost zaplatit žalobkyni cenu za ubytování a služby s ním spojené (§ 754 odst. 2 obč. zák.). Nepřisvědčil námitce žalovaného, že smlouva je neplatná, neboť ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 obč. zák.), a neshledal důvodnou argumentaci žalovaného, že stát zastoupený Ministerstvem zahraničí ČR jako zřizovatelem žalobkyně se zavázal uhradit část dluhu vyplývajícího ze uvedené smlouvy o ubytování. Konstatoval, že žalovaný k tomuto tvrzení nepředložil žádné listiny prokazující změnu závazku (buď převzetím dluhu podle § 533 obč. zák. nebo přistoupením k závazku podle § 534 obč. zák., jež vyžadují ke své platnosti písemnou formu). Za nadbytečné proto považoval doplnit dokazování výslechy svědků navržených žalovaným.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. Namítl, že řízení před soudy obou stupňů je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkazy jím navržené a při zjišťování skutkového stavu věci tak vycházely výlučně z důkazů předložených žalobkyní. V tomto ohledu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 512/2003, 33 Cdo 748/2000 a 29 Cdo 2752/2000 a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 142/03, z nichž cituje vybrané pasáže, a dovozuje z nich mimo jiné závěr, že při posuzování navrhovaných důkazů je soud povinen dbát zásad spravedlivého soudního řízení a jestliže odmítne provést určité důkazy, je třeba toto odmítnutí řádně odůvodnit. Bez bližší argumentace a konkretizace (v jinak obsáhlém dovolání) namítá, že smlouva o ubytování byla účastníky uzavřena v rozporu s dobrými mravy a je proto neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. Závěrem navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se zcela ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Je přesvědčena, že řízení před soudy není zatíženo namítanou vadou a že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Dovolání žalovaného proto navrhla odmítnout či zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 13 Co 98/2005-69, není podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedený dovolací důvod neslouží totiž k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je zatíženo vadou; není proto způsobilý sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Ostatně Nejvyšší soud České republiky opakovaně vyslovil a formuloval závěr, že vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde (srovnej např. usnesení ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1001/2003, či ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 791/2003).
Výhrady žalovaného, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy výslechem svědků a tím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a nemohou založit v posuzovaném případě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odkazy žalovaného na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a nález Ústavního soudu ČR jsou nepřípadná, neboť v nich šlo o dovolání, která byla přípustná buď proto, že směřovala proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, nebo byla přípustná podle § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný namítl, že „sporná smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanoveními o dobrých mravech a je neplatná pro rozpor s ustanoveními § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák.“, aniž ovšem obsahově vylíčil okolnosti, v nichž konkrétně spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu. Dovolací soud neshledal tuto výhradu žalovaného opodstatněnou, neboť odvolací soud na základě skutkového stavu věci, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit a z něhož je třeba vycházet i při zvažování přípustnosti (případně důvodnosti) dovolání, dospěl ke správnému právnímu závěru, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o ubytování podle § 754 obč. zák. Součástí skutkových zjištění nebyly žádné okolnosti, které by umožňovaly dovodit, že uvedená smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 a § 39 obč. zák.), případně že nebyla uzavřena svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, tedy že nebyly splněny základní náležitosti týkající se vůle a jejího projevu, jež jsou ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. nezbytné pro platnost právního úkonu.
Jelikož ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů nezaložil přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném před 1. 9. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu