33 Odo 1658/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobců a) M. K., a b) J. K., zastoupených JUDr. Z. P., advokátem proti
žalovanému M. V., podnikateli zastoupenému Mgr. P. M., advokátem o 160.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C
54/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 15. září 2005, č. j. 19 Co 303/2005-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali po žalovaném zaplacení částky 160.000,- Kč s blíže
specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že žalovanému smlouvou o nájmu ze
dne 1. 2. 2001, doplněnou dodatkem ze dne 30. 9. 2001 (dále jen „smlouva o
nájmu“), pronajali nebytové prostory nacházející se v budově č. p. 445 v Ž.
Doba nájmu byla sjednána do 30. 9. 2002 a měsíční nájemné činilo 20.000,- Kč.
Žalovaný sice dne 2. 11. 2001 doručil výpověď z nájmu pro nezpůsobilost
pronajatých prostor ke smluvenému užívání zapříčiněnou výskytem plísní, tu ale
žalobci nepovažují za platnou a nájemní vztah podle nich skončil až uplynutím
sjednané doby. Od ledna 2002 žalovaný nájemné neplatil přesto, že jeho
povinnost trvala až do konce nájemního vztahu.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
ze dne 8. března 2005, č. j. 10 C 54/2002-133, kterým Okresní soudu v Ústí nad
Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zcela zamítl a rozhodl o
nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“)
dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí má podle nich ve věci
samé po právní stránce zásadní význam, jelikož soudy obou stupňů níže nastolené
právní otázky vyřešily v rozporu s hmotným právem i s dosavadní rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Otázku kompetence k rozhodování o nezpůsobilosti
nebytových prostor k užívání dovolací soud dosud neřešil a soudy nižších
stupňů ji rozhodují nejednotně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, mají žalobci zato, že o
nezpůsobilosti nebytových prostor k užívání může rozhodnout jen stavební úřad
na základě stanovisek dotčených orgánů, přičemž způsobilost k užívání osvědčuje
kolaudační rozhodnutí, jímž je soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán. Pokud
odvolací soud kolaudační rozhodnutí nerespektoval, dopustil se procesního
pochybení, jež se negativně projevilo v jeho rozhodnutí, v němž navíc není
odůvodněno proč soud nepřihlédl k listinným důkazům a na jakém základě dospěl k
závěru o svém oprávnění přezkoumávat otázku způsobilosti či nezpůsobilosti
nebytových prostor k užívání. Tato vada činí rozsudek nepřezkoumatelným
Nezpůsobilost musí podle dovolatelů dosahovat takové kvalitativní úrovně, že je
spojena s dlouhodobým závadným stavebním stavem a potřebou náročnějších
stavebních úprav. Závady pronajatého nebytového prostoru se týkaly jen
nepodstatné části, takže žalovaný nebyl oprávněn podat výpověď z nájmu všech
nebytových prostor. Závěr orgánů hygieny o nevhodnosti části nebytových prostor
nelze ztotožnit s pojmem nezpůsobilosti takových místností k užívání.
Dovolatelé dále namítají, že soud rozhodl v rozporu s provedenými důkazy.
Zdůrazňují, že součástí jejich práva na spravedlivý proces je i právo, aby se
soud zabýval všemi jejich argumenty a zaujal k nim stanovisko. Pakliže se
odvolací soud nevypořádal s jejich veškerými výhradami, došlo k procesnímu
pochybení a zkrácení jejich práv. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v
tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí cituje § 5 zákona č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon o nájmu nebytových
prostor“), avšak na souzenou věc jej vůbec neaplikuje. Smlouva výrazně
redukovala povinnost dovolatelů (jako pronajímatelů) udržovat předmět nájmu ve
stavu způsobilém k užívání. Nesprávný je rovněž závěr o platnosti výpovědi z
nájmu ze dne 26. 10. 2001; tato výpověď je neplatná, neboť k ní nebyla
připojena plná moc zástupce žalovaného Mgr. P. M. Pochybení shledávají žalobci
také v tom, že odvolací soud jejich nárok neposoudil také podle ustanovení
občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Z těchto důvodů navrhli zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale
stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek
II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo i v řízení o dovolání postupováno
podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze
dle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se
nejedná, neboť i když napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí již
třetí rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal (předchozí
rozhodnutí soudu prvního stupně žalobu zcela zamítající ze dne 22. srpna 2002,
č. j. 10 C 54/2002-35, a ze dne 16. února 2004, č. j. 10 C 54/2002-84, byla
odvolacím soudem zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení), ve všech případech
soud prvního stupně rozhodl stejně, tj. žalobu zcela zamítl. Proto lze
přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které
se vyznačují zásadním významem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení
spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k
přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být
přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o
sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. nezakládají. Bez významu jsou tudíž jak výhrady dovolatelů
mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (tj. výtky, že
odvolací soud rozhodl v rozporu s provedenými důkazy, některé z nich přecenil,
jiné ignoroval, nevzal v úvahu jejich argumenty), tak i výhrady, jimiž je
namítána existence vad řízení (vytýkané nedostatky ve zdůvodnění rozhodnutí).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. je zpochybňován především závěr odvolacího soudu dovozující, že
výpověď z nájmu ze dne 26. 10. 2001 je platná. Žalobci jsou přesvědčeni, že
tato výpověď je neplatná, neboť k ní nebyla v okamžiku jejího doručení
připojena listina prokazující oprávnění zmocněnce žalovaného Mgr. P. M. jednat
jménem žalovaného. Tato otázka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným, neboť její řešení plyne přímo ze zákona. Zástupcem je ten,
kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem [§ 22 odst. 1 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“)]. Zastoupení vzniká – mimo jiné – na základě dohody o
plné moci (§ 23 odst. 1 obč. zák.). Při právním úkonu je možné dát se
zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem
plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění (§ 31
odst. 1 obč. zák.). Podle § 32 odst. 1 a 2 obč. zák. nevyplývá-li z právního
úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Jedná-
li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím
práva a povinnosti přímo zmocniteli. Na základě plné moci ze dne 14. 10. 2001
byl zástupce žalovaného oprávněn dát výpověď z nájmu. Nejvyšší soud již ve
stanovisku ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněném pod č. 44/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo jiné uvedl, že činí-li zmocněnec
na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení),
musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť
v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal
vlastním jménem (§ 32 odst. 1 obč. zák.). Tyto závěry lze vztáhnout nejen na
případy dvoustranných právních úkonů (smluv), ale rovněž na jednostranné právní
úkony (např. výpověď, odstoupení od smlouvy apod.), z nichž musí být zřejmé, že
zástupce vystupuje nikoliv jménem svým, nýbrž jménem zastoupeného.
Odvolací soud nepochybil ani při aplikaci § 5 zákona o nájmu nebytových
prostor. V souladu s článkem VI. odst. 1 smlouvy o nájmu vyložil, že žalovaný
měl sice povinnost provádět drobné opravy do částky 1.000,- Kč, avšak jen na
předmětu nájmu, tj. v pronajatých prostorách, nikoliv na okapu domu č. 445,
jenž byl podle znalce Ing. R. J. jednoznačnou příčinou vzniku plísní. Závěr
odvolacího soudu, že i když výskyt plísní žalovaný neohlásil, byl oprávněn z
tohoto důvodu dát výpověď z nájmu nebytových prostor, neboť nevyhovující stav
nebytových prostor nezavinil a porušení notifikační povinnosti neplatnost
výpovědi nezpůsobuje, je správný.
Nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem, konkrétně § 9 odst. 3 písm. b) zákona o nájmu nebytových
prostor, neboť podmínky výpovědi dány nebyly. Podle zmiňovaného ustanovení
může nájemce písemně vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou před uplynutím
sjednané doby, jestliže nebytový prostor se stane bez zavinění nájemce
nezpůsobilý ke smluvenému užívání. Pojem nezpůsobilosti ke smluvenému užívání
[§ 9 odst. 3 písm. b) zákona o nájmu nebytových prostor] je třeba poměřit s
ostatními ustanoveními citovaného zákona. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona o nájmu
nebytových prostor (marginální rubrika “Práva a povinnosti pronajímatele a
nájemce“) ukládá - není-li ujednáno jinak - pronajímateli povinnost odevzdat
nebytový prostor nájemci ve stavu způsobilém k smluvenému nebo obvyklému
užívání, v tomto stavu jej svým nákladem udržovat a zabezpečovat řádné plnění
služeb, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno. Shora
řečené znamená, že pronajímatel je povinen odevzdat a udržovat nebytový prostor
v takovém stavu, aby jej nájemce mohl nerušeně užívat bez vynaložení
jakýchkoliv nákladů; zejména musí jít o prostory hygienicky nezávadné. Splnění
těchto povinností znamená, že pronajímatel musí odstranit závady, které za
trvání nájemního vztahu vznikly a jež by bránily v pokojném užívání nebytových
prostor. Sankcí za porušení povinností pronajímatele může být sleva z
nájemného (§ 8 zákona o nájmu nebytových prostor) a popřípadě z porušení
povinností může vzniknout závazek k náhradě škody (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. 25 Cdo 1582/2004). Mezi účastníky byla
smluvně ujednána povinnost nájemce (čl. VI. bod 1 věta třetí smlouvy o nájmu)
na své náklady provádět drobné opravy do jednotlivé částky 1.000,- Kč; jiné
povinnosti pronajímatele spojené s údržbou nebytových prostor ve stavu
způsobilém k užívání na žalovaného přeneseny nebyly. Jestliže v důsledku
zdravotní závadnosti je nebytový prostor pro nájemce nevyužitelný (nemůže v něm
z tohoto důvodu vykonávat svou podnikatelskou činnost), stává se pro něj
nezpůsobilým ke smluvenému užívání. Nezpůsobilost nebytového prostoru tedy
znamená, že v pronajatých prostorech nemůže nájemce vykonávat činnost, za
jejímž účelem (§ 3 odst. 2 zákona o nájmu nebytových prostor a § 85 odst. 1
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném
do 31. 12. 2006) mu byly prostory pronajaty. Závěr o nezpůsobilosti nebytových
prostor vychází z faktického stavu a není podmíněn rozhodnutím příslušného
stavebního úřadu, neboť žádné ustanovení zákona o nájmu nebytových prostor k
platnosti výpovědi z důvodu nezpůsobilosti nebytových prostor ke smluvenému
užívání správní rozhodnutí nevyžaduje. Rozhodnutí odvolacího soudu tak
neodporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. 25 Cdo
1582/2004. K důsledkům porušení oznamovací povinnosti nájemce při výskytu
plísní na jeho právo dát výpověď z nájmu podle § 9 odst. 3 písm.b) zákona o
nájmu nebytových prostor, se citované rozhodnutí nevyjádřilo.
Naopak dovolací
soud v tomto rozhodnutí dovodil, že samotná, byť opakovaná oprava, spočívající
v pouhém odstraňování plísně ze stěn, neznamená odstranění závadného stavu
pronajatých prostor, jakožto příčiny jejich nezpůsobilosti k užívání ke
smluvenému účelu. Rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje hmotnému právu (§ 9
odst. 3 písm. b) zákona o nájmu nebytových prostor) a je v souladu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu.
Opodstatněná není ani výhrada, že odvolací soud nesprávně vyložil § 451 obč.
zák., když dovodil, že žalobou uplatněný nárok nelze přiznat ani z titulu
bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobci odmítli
9. 1. 2002 nebytové prostory (v té době již vyklizené) od žalovaného převzít.
Adekvátně tomu dovodil, že se žalovaný na úkor žalobců neobohatil, neboť se
nedostal do prodlení s předáním předmětu nájmu a že naopak dovolatelé
neposkytli potřebnou součinnost a bezdůvodně odmítli nebytové prostory převzít.
I v této části proto právní posouzení věci odvolacím soudem neodporuje hmotnému
právu a nečiní jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu
usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně
jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání
proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta
je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o.
s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve
věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §
243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v
souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu