33 Odo 233/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Ing. arch. A. Z., proti žalovanému S. m. Č. B., o zaplacení částky
457.162,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 30 C 225/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 8 Co 1654/2003-173,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 457.162,- Kč s
příslušenstvím. Uváděla, že je vlastnicí pozemků o celkové výměře 42.859 m2,
které jsou součástí významného krajinného prvku parku S. v Č. B. Nesmí je proto
oplotit, užívat je a brát z nich užitky. Pozemky užívá žalovaný jako veřejnou
zeleň a plochy pro každodenní rekreaci obyvatel, aniž by jí za to cokoli
platil. Žalovaná částka odpovídá nájemnému ve výši 4,- Kč za 1 m2 pozemků
ročně.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č. j. 30 C
225/2001-132, ve znění usnesení ze dne 19. května 2003, č. j. 30 C
225/2001-142, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 457.162,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 8. 2001
do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení a vrácení přeplatku záloh na náklady
znaleckého posudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13.
listopadu 2003, č. j. 8 Co 1654/2003-173, rozsudek soudu prvního potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel č.
1809/42, 1852/9, 1853, 1853/4, 1868/22, 1872/3, 1873/2, 1874/3, 1875/3, 1875/4
a 1880/10 v katastrálním území a obci Č. B. o celkové výměře 42.859 m2 (dále
jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“). Úřad města Č. B. odbor životního
prostředí v rámci přenesené působnosti rozhodnutím ze dne 21. 10. 1992 provedl
ke dni 6. 12. 1992 podle § 6 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny, v tehdy platném znění, registraci významného krajinného prvku parku
„S.“, jehož součástí jsou i předmětné pozemky. Žalovaný zároveň park S. (a tedy
i předmětné pozemky) v rámci své samostatné působnosti prohlásil obecně
závaznými vyhláškami č. 15/97, 11/98, 14/98 a 10/2000 za veřejné prostranství
(§ 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v tehdy platném
znění) a v době od 1. 12. 1998 do 31. 7. 2001 jej užíval s tím, že park sloužil
k rekreaci veřejnosti. Předmětné pozemky jsou označeny jako součást městské
zeleně a krajinné zeleně rekreačního parku S. Účastníci ohledně předmětných
pozemků neuzavřeli žádnou nájemní smlouvu a žalovaný, který provádí na své
náklady údržbu parku, za užívání předmětných pozemků žalobkyni žádnou částku
ve sledovaném období nezaplatil. Obvyklá výše nájemného odpovídající místu,
času, charakteru a rozloze pozemků činila 4,-Kč za 1 m2 pozemků ročně.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů shodně dovodily, že
v projednávaném sporu je třeba užívání pozemků žalovaným posuzovat jako vztah
občanskoprávní, do něhož se prolíná úprava provedená normami práva veřejného.
Odvolací soud zdůraznil, že zákon č. 114/1992 Sb. se posuzované věci dotýká
pouze nepřímo, neboť žalobkyni sice omezuje v realizaci jejích vlastnických
práv, ovšem děje se tak proto, že dané území je státem (nikoli obcí) určené
jako významný krajinný prvek. V důsledku toho je žalobkyně omezena ve výkonu
vlastnického práva, neboť nemůže svévolně zasahovat do přírody a krajiny (§ 58,
§ 4-6 zákona č. 114/1992 Sb.) a je nucena strpět zásahy orgánů ochrany přírody.
Uvedená okolnost však nikterak nevytváří právní rámec vztahů mezi žalobkyní a
žalovaným v souvislosti s užíváním pozemků obcí - potažmo jejími občany, neboť
omezení ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb. vyplývají z rozhodnutí státní správy a
směřují k ochraně přírody a nikoli k absolutnímu omezení vlastnického práva.
Tím, že žalovaný zároveň předmětné pozemky obecně závaznými vyhláškami
prohlásil za veřejné prostranství a takto je i užívá, omezil dále vlastnické
právo žalobkyně, která tak nemůže pozemky oplotit či jinak zabránit veřejnému
užívání cest a zeleně. Tato okolnost však nemůže znamenat ztrátu všech
atributů jejího vlastnického práva. Odvolací soud připomněl, že jedním z těchto
atributů je oprávnění vlastníka brát užitky z předmětu svého vlastnictví ve
smyslu § 123 obč. zák. Pokud by toto nebylo možné, jednalo by se o takový zásah
do vlastnického práva, který by fakticky znamenal nepřípustné vyvlastnění bez
náhrady (§ 128 odst. 2 obč. zák.). Jelikož právním základem pro braní užitků ve
vztahu mezi dvěma subjekty práva je zejména smlouva, pak v případě její absence
(a chybí-li i jiný právní titul) půjde o užívání bez právního důvodu, tedy o
jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. V dané
věci nelze za takový občanskoprávní titul považovat prohlášení za veřejné
prostranství obecně závaznou vyhláškou, která je aktem učiněným v rámci
samostatné působnosti obce; okolnost, že jde o veřejné prostranství, znamená
pouze omezení vlastníka ve prospěch veřejného zájmu. Odvolací soud se proto
ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák. a že je povinen
bezdůvodné obohacení odpovídající nájemnému obvyklému v místě a čase za obdobné
pozemky vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, neboť v něm posuzovaná právní otázka obecné
ochrany přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb. a užívání veřejného
prostranství na pozemcích ve vlastnictví fyzických osob nebyla dosud v
rozhodování dovolacího soudu řešena a odvolací soud ji posoudil v rozporu s
hmotným právem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že na vzájemná práva a
povinnosti účastníků se vztahuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v
platném znění. I nadále je přesvědčen, že na úkor žalobkyně bezdůvodné
obohacení nezískal, protože předmětné pozemky neužívá, stará se o ně a udržuje
je z titulu veřejného zájmu - výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a
krajiny; navíc park S. od 1. 1. 2002 není veřejným prostranstvím. Nesouhlasí
zejména s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je omezena ve výkonu
svého vlastnického práva i tím, že pozemky byly prohlášeny za veřejné
prostranství. S odkazem na definici veřejného prostranství obsaženou v § 4
odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, upozorňuje na výklad,
podle něhož veřejným prostranstvím mohou být i pozemky ve vlastnictví jiných
subjektů než státu a obce. I nadále zastává názor, že vzájemné vztahy účastníků
je nutno posuzovat výlučně podle zákona č. 114/1992 Sb., a nikoliv podle
občanského zákoníku. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky
dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená
zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou -
účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky
přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b/ a písm. c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Je proto namístě
zvažovat přípustnost dovolání výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti
skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst 1. písm. c/ o. s. ř. vyloučeno
(srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto také při úvahách o přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci)
musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním
posouzení věci soud odvolací. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř.), lze pak úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že
napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné.
Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. nezakládá.
S přihlédnutím k výše uvedenému jsou proto bez významu námitky žalovaného, že
předmětné pozemky nijak neužívá a že park S. není od 1. 1. 2002 veřejným
prostranstvím, neboť podle svého obsahu představují dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je v případě přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující
rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky,
na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro
rozhodnutí věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení
dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým
tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní
stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Žalovaný spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky,
zda vzájemné vztahy účastníků mají charakter soukromoprávní či veřejnoprávní, s
tím, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. V rámci způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. přitom zpochybnil
správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok je
občanskoprávním nárokem na vydání bezdůvodného obohacení (§ 541 obč. zák.),
které žalovaný získal na úkor žalobkyně bezesmluvním užíváním jejích pozemků,
jež registroval jako významný krajinný prvek (§ 6 zákona č. 114/1992 Sb., o
ochraně přírody a krajiny, v tehdy platném znění) a prohlásil je obecně
závaznými vyhláškami za veřejné prostranství (§ 4 odst. 2 zákona č. 565/1990
Sb., o místních poplatcích, v tehdy platném znění).
Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odstavce 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř., neboť v něm řešená právní otázka byla
již vyřešena dovolacím soudem a odvolací soud se při jejím posouzení od této
ustálené judikatury neodchýlil. Dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 9.
3. 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003, jež se týkalo obdobného předmětu řízení, kdy
na straně žalované vystupoval týž účastník řízení jako v posuzované věci,
zaujal právní názor, že žalovaný nárok je nárokem občanskoprávním - na
zaplacení náhrady za užívání pozemků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu
§ 451 obč. zák., které získal žalovaný užíváním pozemků žalobkyně bez právního
důvodu, začlenil-li je do veřejného prostranství jako součást parku S. určeného
ke každodenní rekreaci občanů města a nezaplatil-li za toto užívání a omezení
vlastnických práv žalobkyně žádnou částku. Argumentaci žalovaného, který s
poukazem na zákony č. 114/1992 Sb. a č. 565/1990 Sb. prosazoval názor, že se
jedná o vztah veřejnoprávní, posoudil jako nepřípadnou. Ústavní stížnost
podanou proti tomuto rozhodnutí přitom Ústavní soud usnesením ze den 14. 9.
2004, sp. zn. III. ÚS 338/2004, odmítl. V dalším svém rozhodnutí ze dne 15. 1.
2004, sp .zn. 32 Odo 823/2003 (publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR/C.H.BECK pod č. C 2290/2005), dovolací soud zaujal shodné stanovisko,
že pokud žalované město užívá bez nájemní smlouvy pozemky žalobce, na nichž
právní předchůdce žalobce provedl v tzv. „Akci Z“ parkové úpravy a v souladu s
územním plánem tyto pozemky začlenil do lesoparku, který je veřejným
prostranstvím, jež je přístupné každému bez omezení a slouží obecnému užívání
(§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích a § 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb.),
bezdůvodně se na úkor žalobce ve smyslu § 451 obč. zák. obohacuje. I v tomto
případě tedy dovolací soud na vztahy účastníků aplikoval úpravu soukromoprávní
a nikoli veřejnoprávní.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po
právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného nelze tudíž přiznat ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustnost. Dovolacímu soudu proto
nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř
odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy
žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení prokazatelně žádné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu