33 Odo 346/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce K. G., zastoupeného JUDr. L. P., advokátkou proti žalovanému B. H.,
zastoupenému JUDr. K. J., advokátem o zaplacení částky 1,260.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 304/94, o
dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
června 2004, č. j. 18 Co 106/2004-221, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2004, č. j. 18 Co
106/2004-221, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. září 1998, č. j. 17 C 304/94-122,
ve znění doplňujícího a opravného usnesení ze dne 29. července 1999, č. j. 17 C
304/94-164, uložil původnímu žalovanému W. H. povinnost zaplatit žalobci do tří
dnů od právní moci rozsudku částku 1,260.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od
30. 12. 1994 do zaplacení, žalobu o zaplacení zbytku příslušenství zamítl a
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný
jako kupující uzavřel dne 22. 10. 1992 s manžely B. a V. N. jako prodávajícími
kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k domu č. p. 2085
se stavebním pozemkem parc. č. 2152 a zahradou parc. č. 2153, zapsaným pro
katastrální území K., obec P. (dále též „předmětný dům“ či „nemovitost“).
Sjednanou kupní cenu ve výši 70.000,- DM, která v přepočtu
představovala částku 1,260.000,- Kč, uhradil prodávajícím z prostředků
poskytnutých žalobcem. Dohodu účastníků, že nemovitosti koupí pouze formálně a
po roce, až to právní předpisy umožní, je převede na žalobce, který je
devizovým cizozemcem, žalovaný nedodržel a ani žalobci nevrátil peníze, které
na koupi nemovitosti poskytl. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud
prvního stupně dovodil, že žalovaný se stal vlastníkem nemovitosti poté, kdy
účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
jejímž „předmětem byla dohoda o uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných
nemovitostí žalovaným za finanční prostředky žalobce“.
Po podání odvolání žalovaný zemřel; Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne
18. července 2003, č. j. 17 C 304/94-195, rozhodl, že v řízení bude pokračováno
na straně žalované s B. H. namísto zemřelého W. H. (§ 107 odst. 2 o. s. ř.). K
návrhu žalobce poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2004 připustil
změnu žalobního petitu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku
1,260.000,- Kč se 17 % úroky od 30. 12. 1994 do zaplacení, a to do výše ceny
nabytého dědictví po zůstaviteli W. H. (§ 95 ve spojení s § 211 o. s. ř.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. června 2004, č. j. 18 Co 106/2004-221,
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o
nákladech řízení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku
1,260.000,- Kč se 17 % úrokem od 30. 12. 1994 do zaplacení, a to do výše ceny
nabytého dědictví po zůstaviteli W. H., určené v usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 27. 3. 2003, č. j. D 1502/1999-129. Současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu před soudem prvního stupně a o nákladech řízení
účastníků před soudem odvolacím.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z
nich však dovodil odlišné právní posouzení věci. Inominátní dohodu uzavřenou
mezi účastníky ve smyslu § 51 obč. zák. shledal z hlediska jejího obsahu
absolutně neplatnou pro její neurčitost (§ 37 obč. zák.) a plnění poskytnuté
žalobcem žalovanému posoudil jako bezdůvodné obohacení získané plněním z
neplatné smlouvy ve smyslu § 451 ve spojení s § 457 obč. zák. Pokud tedy soud
prvního stupně vyhověl žalobě, rozhodl věcně správně. Po doplnění dokazování
obsahem dědického spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. D
1502/99 zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 27. 3. 2003, č.
j. D 1502/99-129, byla v dědickém řízení po W. H.
určena obecná cena dědictví částkou 34.542,39,- Kč, výše dluhů částkou 45.000,-
Kč a výše předluženého dědictví částkou 10.457,- Kč. Veškerý majetek po
zůstaviteli nabyl pozůstalý synovec B. H., který odpovídá za pohledávku
společnosti G. s. r. o. kterou uznal. Odvolací soud konstatoval, že ve smyslu §
470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá za dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého
dědictví, přičemž není rozhodné, zda pohledávky věřitelů zůstavitele byly či
nebyly zařazeny v dědickém řízení do pasiv dědictví. Věřitel zůstavitele nemusí
být účastníkem dědického řízení a není vázán výsledky dědického řízení. V
případě předluženého dědictví, kdy nedojde k dohodě mezi dědici a věřiteli,
řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu
o likvidaci dědictví. Vzhledem k tomu, že v rámci dědického řízení nebyla
provedena konvokace věřitelů podle § 471 odst. 2 obč. zák. a § 175n o. s. ř., a
likvidace předluženého dědictví nebyla dosud nařízena, změnil odvolací soud (ve
smyslu připuštěné změny žalobního petitu) rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci
pohledávku s příslušenstvím s tím, že žalovaný odpovídá do výše ceny nabytého
dědictví, určené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 2003, č.
j. D 1502/99-129.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Především namítá, že odvolací
soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, když v průběhu odvolacího řízení připustil změnu žaloby (tím porušil
zásadu dvouinstančnosti řízení) a provedl důkaz dědickým spisem, který nebyl
před soudem prvního stupně proveden. Odvolacímu soudu vytkl nesprávný výklad §
470 odst. 1 obč. zák. Je přesvědčen, že žalobci jako věřiteli zůstavitele
nemůže odpovídat za dluh do výše ceny nabytého dědictví za situace, kdy uznal
již v dědickém řízení pohledávku dalšího věřitele (společnosti G., s. r. o.),
kterou uhradil a tím cenu dědictví zcela vyčerpal. Z uvedených důvodů navrhl
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit dalšímu řízení.
Rovněž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
opřel o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že výrokem ve
věci samé napadeného rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
požadovanou částku sice do výše nabytého dědictví po zůstaviteli W. H., avšak
tuto výši omezil uvedením konkrétního usnesení o dědictví, ačkoli žalobním
petitem je požadováno uložení povinnosti žalovanému do výše nabytého dědictví
bez určení konkrétní výše ceny dědictví a konkrétního usnesení o dědictví. Tím
mu jako věřiteli zůstavitele upřel možnost uspokojit se z veškerého majetku
zůstavitele. Namítl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když připustil změnu žaloby v odvolacím
řízení; porušil tak zásadu dvouinstančnosti a právo účastníků na rozhodování ve
dvou stupních. Současně vyjádřil výhrady k nákladovým výrokům z podrobně
rozvedených důvodů. Navrhl proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně vydal své rozhodnutí ve věci před 1.
1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., jímž byla provedena novela
občanského soudního řádu. Jelikož však odvolací soud odvolání proti tomuto
rozhodnutí (byť nesprávně) projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu
ve znění po 1. 1. 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací musel
projednat dovolání žalobce a žalovaného rovněž podle občanského soudního řádu,
ve znění jeho novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (srovnej část dvanáctou,
hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
- dále jen „o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání byla podána včas osobami k tomu
oprávněnými při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst.
1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že jsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky jejich opodstatněnosti.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Zatímco existence vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. z obsahu spisu nevyplývá, je řízení
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Žaloba je podáním, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí
obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř.
mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se
žalobce domáhá (srovnej § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Údaj o tom, čeho se
žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající
povinnosti účastníků. Žalobní petit musí být tak přesný, určitý a srozumitelný,
aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohla být nařízena a
provedena exekuce (tedy aby byl ve smyslu § 261a o. s. ř. po materiální stránce
vykonatelný). Jestliže žalobce uplatňuje nárok na peněžité plnění, musí v
žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá
(srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3
Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a
soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, na straně 702-703, a například
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1/2003, a ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1392/2003). Soud totiž v souladu
se zásadou dispoziční, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, nemůže
účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou
navrhovány. Žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a až na výjimky
uvedené v § 153 odst. 2 o. s. ř. jej nesmí překročit. Formulaci žalobního
petitu nemůže soud za žalobce v zájmu dodržení zásad rovnosti procesních stran
a nestrannosti soudu provádět. Pakliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí
vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení, a předseda senátu je povinen
vyzvat žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, k tomu mu určí lhůtu a poučí
ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li
přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze
pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl
žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu žalobu měnit (§ 95 odst. 1
věta první o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém
případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95
odst. 2 o. s. ř.). Navrhovat změnu žaloby může žalobce za podmínek uvedených v
§ 95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (§ 211 o. s. ř.), ledaže by změnou
žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost
s dříve (původně) uplatněným nárokem. O změně žaloby (splňuje-li zákonné
náležitosti) musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o
změněné žalobě jednat a rozhodovat. Ke změně žaloby může přitom dojít jen
tehdy, nevykazuje-li žalobní petit, popř. vylíčení rozhodujících skutečností,
ohledně nichž se navrhuje změna, takové vady, které by bránily pokračování v
řízení o změněné žalobě. Má-li podání, kterým žalobce uplatnil změnu žaloby (§
95 odst. 1 o. s. ř.), vady, jež brání pokračování v řízení o změněné žalobě,
pokusí se předseda senátu postupem podle § 43 o. s. ř. o jejich odstranění. V
případě, že tyto vady nebudou přes učiněnou výzvu odstraněny, má to za
následek, že soud k takovému podání, jež není podáním, kterým se zahajuje
řízení, nepřihlíží. O těchto následcích musí být účastník poučen (§ 43 odst. 2
věta druhá a třetí občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001,
podle něhož odvolací soud v odvolacím řízení postupoval).
V posuzovaném případě se žalobce (devizový cizozemec) po původně
žalovaném W. H. domáhal zaplacení částky 1,260.000,- Kč; svůj požadavek po
skutkové stránce odůvodnil tvrzením, že tuto částku (představující v přepočtu
70.000,- DM) poskytl žalovanému na základě jejich dohody k úhradě kupní ceny za
nemovitost, kterou žalovaný formálně koupil od manželů N., s tím, že až to
právní předpisy umožní, převede nemovitosti na něho. To však neučinil a ani mu
nevrátil poskytnuté peníze. Z uvedeného je zřejmé, že žaloba v tomto znění
splňuje veškeré náležitosti, které občanský soudní řád klade na podání, jímž se
zahajuje řízení. Ze žaloby je patrné, jaké peněžité částky se žalobce po
žalovaném domáhá, a nepochybný je i skutek, na jehož základě žalobce uvedený
nárok požaduje. Poté, co původní žalovaný po podání odvolání proti žalobě
vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně zemřel, a bylo rozhodnuto o
procesním nástupnictví B. H., žalobce odvolacímu soudu navrhl, aby připustil
změnu žalobního petitu tak, že „žalovaný B. H. je povinen zaplatit žalobci
1,260.000,- Kč se 17 % úroky z prodlení od 30. 12. 1994 do zaplacení, a to do
výše ceny nabytého dědictví po zůstaviteli W. H.“. Odvolací soud navrhovanou
změnu žalobního petitu podle § 95 odst. 1 a § 211 o. s. ř. připustil a
dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci pohledávku do výše ceny nabytého
dědictví „určené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 2003, č.
j. D 1502/1999-129“.
Odvolací soud pochybil již tím, že navrhovanou změnu žaloby připustil,
neboť k tomuto postupu nebyly splněny podmínky. Podání žalobce, jímž byla
uplatněna změna žaloby totiž vykazuje vadu, která brání pokračování v řízení o
změněné žalobě. Žalobní petit na peněžité plnění v navrhovaném znění nelze
pokládat za materiálně vykonatelný, jelikož peněžitou částku, jejíhož zaplacení
se domáhá, neuvádí tak jasně a přesně, aby po jeho převzetí do výroku soudního
rozhodnutí mohla být nařízena a provedena exekuce. Tento požadavek ostatně
nesplňuje ani výrok rozsudku, v němž odvolací soud sám upřesnil podobu
žalobního požadavku, neboť z něho rovněž není patrné, jakou částku má žalovaný
žalobci zaplatit. Odvolací soud měl správně žalobce podle § 43 o. s. ř. vyzvat
k odstranění vady žalobního návrhu s poučením, že když vadu neodstraní, nebude
odvolací soud k podání uplatňujícímu návrh na změnu žaloby přihlížet. Jestliže
odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, zatížil tím řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která je naplněním
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Vzhledem k tomuto závěru již nebylo třeba zabývat se dovolací námitkou
(jež ztratila na aktuálnosti) uplatněnou jak žalovaným, tak žalobcem, že
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti, když sám připustil změnu žaloby
a o ní rozhodl.
Dovolací námitka žalobce, že odvolací soud chybně provedl důkaz dědickým
spisem, který nebyl před soudem prvního stupně proveden, je nepřípadná, a to
již z toho důvodu, že odvolací řízení se neodbývalo v systému neúplné apelace
(soud prvního stupně své rozhodnutí vydal před 1. 1. 2001, takže ani nemohl
účastníky poučit podle § 119a občanského soudního řádu ve znění po 1. 1.
2001).
Žalovaný v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, zpochybnil správnost výkladu § 470
zákona č. 40/1964 Sb., v platném znění (dále jen „obč. zák.“) odvolacím soudem.
Není srozuměn s tím, aby každému věřiteli zůstavitele odpovídal do výše ceny
nabytého dědictví.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 470 odst. 1 obč. zák. odpovídá dědic do výše ceny nabytého dědictví za
přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které
na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady
zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k
celému dědictví (§ 470 odst. 2 obč. zák.).
Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim
dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li
zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst. 1 obč. zák.). Nedojde-li k dohodě mezi
dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními
občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají
věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh
dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi
nabytého dědictví vyčerpána (§ 471 odst. 2 obč. zák.).
Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě o přenechání dědictví
věřitelům k úhradě dluhů podle § 175p o. s. ř., může soud na návrh usnesením
nařídit likvidací dědictví. Rozhodnout o tom může i bez návrhu. K návrhu na
likvidaci dědictví (jehož předpokladem je předlužené dědictví) jsou aktivně
legitimováni všichni zůstavitelovi věřitelé a dědici. O nařízení likvidace vydá
soud usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve
lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou
při likvidaci uspokojeny, zaniknou a že dědici neodpovídají věřitelům, kteří
své pohledávky neoznámili, bude-li uspokojením pohledávek ostatních věřitelů
cena dědictví vyčerpána (§ 175t odst. 1 a 2 o. s. ř.). Likvidaci dědictví
provede soud zpeněžením všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu
rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem mimo dražbu
přiměřeně podle zvláštního předpisu (§ 175u odst. 1 o. s. ř.). Poté, co byl
zůstavitelův majetek zpeněžen, rozdělí se získaný výtěžek mezi věřitele k
úhradě jejich pohledávek podle pravidel stanovených v § 175 odst. 2 a 3 o. s.
ř.
Dědické řízení po W. H. skončilo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
27. 3. 2003, č. j. D 1502/1999-129, které nabylo právní moci dne 29. 4. 2003,
jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici B. H., byla určena obecná
cena dědictví částkou 34.542.39 Kč, výše dluhů částkou 45.000,- Kč a výše
předluženého dědictví částkou 10.457,- Kč. Veškerý majetek po zůstaviteli nabyl
B. H., který uznal pohledávku společnosti G. s. r. o. ve výši 34.542.39 Kč. V
průběhu dědického řízení dědic (žalovaný) nenavrhl soudu, aby usnesením ve
smyslu § 175n o. s. ř. vyzval věřitele k oznámení svých pohledávek vůči
zůstaviteli ve lhůtě k tomu určené s poučením, že dědici neodpovídají
věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili, pokud bude uspokojením pohledávek
ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví. Z iniciativy dědice tak nedošlo k
vyjasnění okruhu osob, které uplatňují pohledávky vůči zůstaviteli, a nebyla
tak využita možnost ochrany dědice vůči věřitelům zůstavitele, kteří se na
základě konvokace nepřihlásí. Před skončením dědického řízení nedošlo k dohodě
mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu § 471
odst. 1 obč. zák. a nebyla ani nařízena likvidace dědictví. Za tohoto stavu se
řídí povinnost dědice (žalovaného) uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny
nabytého dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví
(§ 175t až § 175v o. s. ř.). Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů
uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které
nemohou být uspokojeny zcela, neboť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého
dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v § 175 odst. 2 a 3 o. s. ř.;
patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně.
Žalovanému tak nelze přisvědčit v jeho názoru, že žalobci (věřiteli
zůstavitele) za dané situace nepřísluší právo na uspokojení (byť částečné) jeho
pohledávky z dědictví po zůstaviteli. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil ve výroku o věci samé včetně akcesorických
nákladových výroků a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem a § 242 odst. 2 písm.b/ o. s. ř., § 243b odst. 3 věta první o. s.
ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř.) a
nepřehlédne, že ve smyslu bodu 15., hlavy první, části dvanácté přechodných
ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání
proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto
zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Blanka M o u d r á