33 Odo 431/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. K.,
proti žalovaným: 1) JUDr. Ing. B. B. a 2) MUDr. M. B., za účasti J. A. C. H., a
Ing. K. T., jako vedlejších účastníků na straně žalovaných, o uplatnění nároků
z předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C
415/2001, o dovolání žalovaných a vedlejších účastníků proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. května 2003, č. j. 57 Co 781/2002-128, a proti
rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2002, č. j. 82 C
415/2001-84, takto:
I. Řízení o dovoláních proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30.
srpna 2002, č. j. 82 C 415/2001-84, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2003,
č. j. 57 Co 781/2002-128, se odmítají.
III. Žalovaní a vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit žalobkyni na nákladech
dovolacího řízení částku 1.625,- Kč k rukám advokáta JUDr. L. B., a to společně
a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
srpna 2002, č. j. 82 C 415/2001-84, výrokem označeným I. uložil žalovaným
povinnost učinit žalobkyni nabídku s návrhem na uzavření kupní smlouvy v tomto
znění: „JUDr. B. B. a MUDr. M. B. prodávají M. K. tyto nemovitosti: 7/12 domu
č. p. 2737 postaveném na parc. č. 4134, dále parc. č. 4029/1 – zahrada, parc.
č. 4029/2 – zast. plocha a nádvoří, parc. č. 4134 – zast. plocha a nádvoří,
zapsaných u K. ú. v O. v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro obec O.
a katastrální území M. O. a 23/48 parc. č. 4026 – zahrada, zapsanou u K. ú. v
O. v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro obec O. a katastrální území
M. O., a to za celkovou kupní cenu ve výši 1,420.000,- Kč a M. K. tyto
nemovitosti kupuje. Kupní cenu je M. K. povinna zaplatit do sedmi dnů od právní
moci vkladu do katastru nemovitostí. M. K. je povinna zaplatit za JUDr. B. B. a
MUDr. M. B. daň z převodu nemovitostí, kterou budou JUDr. B. B. a MUDr. M. B.
povinni zaplatit České republice“. Výrokem II. pak soud prvního stupně rozhodl
o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 15. května 2003, č. j. 57 Co 781/2002-128, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. o věci samé potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí
shora uvedených nemovitostí, a to v rozsahu 5/12 pokud jde o nemovitosti
zapsané na LV č. 387 a v rozsahu 25/48 ohledně parcely zapsané na LV č. 959. Zbývající spoluvlastnické podíly náležely vedlejším účastníkům, přičemž J. A. C. H. vlastnil podíl 2/6 nemovitostí zapsaných na LV č. 387 a 8/48 parcely
zapsané na LV č. 959 a Ing. K. T. podíl 3/12 nemovitostí zapsaných na LV č. 387
a 15/48 parcely zapsané na LV č. 959. Kupními smlouvami ze dne 30. července
2001 prodali vedlejší účastníci své spoluvlastnické podíly žalovaným do jejich
společného jmění. Kupní cena byla sjednána částkou 800.000,- Kč v případě
prodávajícího J. A. C. H. a 620.000,- Kč v případě Ing. K. T. a bylo dohodnuto,
že bude zaplacena do sedmi dnů od vkladu, resp. právní moci vkladu do katastru
nemovitostí. Obě smlouvy obsahovaly ujednání, že kupující přejímají všechny
povinnosti, kterými byli prodávající z titulu podílového spoluvlastnictví
zavázáni vůči úřadům, soudům a třetím subjektům, zejména pak povinnost
prodávajících k zaplacení daně u příslušného finančního úřadu ve lhůtě 14 dnů
od právní moci vkladu vlastnického práva, což bylo podmínkou pro uzavření
smlouvy. Dne 3. května 2001 zaslal žalovaný 1) žalobkyni dopis, v němž se
uvádí: „Plnou mocí jsem byl pověřen prodejem spoluvlastnických podílů, které
nabyli p. J. A. C. H. usnesením Okr. soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2000 pod čj. D 1/99 a p. Ing. K. T. usnesením Okr. soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2001, čj. D
2663/90 k obyt. domu 2737 s přísl. v k. ú. M. O. V této souvislosti předkládám
Vám závaznou nabídku předkupního práva dle § 140 Obč. Z. jako spoluvlastníku
5/12 předmět. nemovitostí z celku za těchto podmínek 1/ Kupní cena podílu p. J. A. C. H. je stanovena částkou 800.000,- Kč ... a v těchže podmínkách bude
prodán i podíl p. Ing. K. T. s tím, že kupní cena bude zaplacena v hotovosti
prodávajícím při podpisu kupní smlouvy, 2/ doplňující podmínkou je úplné
vypořádání vzájemných majetkoprávních vztahů mezi účastníky před sepisem kupní
smlouvy“. Dopisem bez data adresovaným žalobkyni a zaslaným stejně jako dopis z
3. 5. 2001 na vědomí advokátu JUDr. L. B. (do jehož kanceláře byl tento dopis
doručen 22. 5. 2001) žalovaný 1) doplnil své oznámení „o podmínku, aby kupující
převzal všechny daňové povinnosti spojené s prodejem předmětné nemovitosti“. V
reakci na tato oznámení sdělil JUDr. B. dopisy z 19. 6. 2001 adresovanými oběma
vedlejším účastníkům, že žalobkyně nabídku k prodeji jejich spoluvlastnických
podílů na nemovitostech, které jsou v těchto dopisech identifikovány údaji z
katastru nemovitostí, akceptuje, další podmínky, s nimiž je nabídka spojena,
však nemůže přijmout, neboť jsou v rozporu s českými předpisy. Současně vyzval
vedlejší účastníky, aby se s ním telefonicky spojili za účelem uzavření smlouvy
a zaplacení kupní ceny. Žalobkyně kupní cenu, kterou vedlejší účastníci
požadovali za prodej svých spoluvlastnických podílů, nezaplatila. Dne 30. října
2001 pak JUDr. B. vyzval písemně s odkazem na § 603 odst.
3 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“) žalované, aby do 10 dnů zaslali v postavení prodávajících
žalobkyni nabídku na koupi shora uvedených nemovitostí, s odůvodněním, že
uzavřením kupních smluv mezi vedlejšími účastníky a žalovanými došlo k porušení
předkupního práva žalobkyně. To však žalovaní odmítli s poukazem na to, že
předkupní právo žalobkyně zaniklo.
Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že námitka žalovaných o
nedostatku jejich pasivní legitimace v této věci není důvodná. Žalobkyni jako
podílové spoluvlastnici totiž svědčilo předkupní právo podle § 140 ObčZ, které
je věcné povahy, a proto je žalobkyně oprávněna domáhat se v případě, že je
přesvědčena o jeho porušení, na žalovaných, aby jí nabyté spoluvlastnické
podíly nabídli ke koupi (§ 603 odst 3 ObčZ). Předkupní právo žalobkyně pak
skutečně porušeno bylo, jelikož ze strany vedlejších účastníků jí nebyla
učiněna řádná nabídka k odkoupení jejich spoluvlastnických podílů. V dopise z
3. 5. 2001 totiž nejsou řádně specifikovány a popsány nemovitosti, jichž se
nabídka týká, není z ní zřejmé, že se vztahuje i ke všem pozemkům, a nevyplývá
z ní úmysl prodat spoluvlastnický podíl třetí osobě. Ve vztahu k podílu Ing. K.
T.ak není přesně specifikována kupní cena, neboť výraz „v těchže podmínkách“
lze vyložit tak, že tento podíl bude převeden za 800.000,- Kč jako podíl J. A.
C. H., i tím způsobem, že s přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu bude
kupní cena činit 600.000,- Kč. Neurčitá je i formulace podmínky, na jejíž
splnění bylo uzavření smlouvy vázáno, jelikož není blíže uvedeno, jaké
majetkoprávní vztahy jejích účastníků mají být vypořádány. Pokud měla kupní
cena činit 800.000,- Kč, je zřejmé, že žalovaní nabyli spoluvlastnické podíly
za výhodnějších podmínek než za jakých byla učiněna nabídka žalobkyni, jelikož
kupní cena za podíl Ing. T. činila 620.000,- Kč. Výhodnější podmínky žalovaných
pak spočívají i v tom, že žalovaná podle nabídky měla zaplatit kupní cenu při
podpisu smlouvy, zatímco žalovaní až do sedmi dnů od vkladu vlastnického práva,
což je s ohledem na výši kupní ceny podstatný rozdíl. Za vadu nabídky je nutno
považovat i to, že další podmínka, t. j. aby kupující převzala všechny daňové
povinnosti prodávajících, byla v rozporu s § 43a a následujícími ObčZ obsažena
na jiné listině než původní nabídka. Jestliže tedy vedlejší účastníci nenabídli
své spoluvlastnické podíly žalobkyni platně, bylo její předkupní právo porušeno
a žalobkyně má nárok, aby jí tyto podíly byly nabídnuty ke koupi za stejných
podmínek, za jakých je žalovaní získali. Proto soud prvního stupně – s odkazem
na § 161 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) – nahradil projev
vůle žalovaných, který ve vztahu k žalobkyni nebyli ochotni učinit.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že
nabídka ke koupi spoluvlastnického podílu je jednostranný právní úkon, který
musí splňovat požadavky obecně kladené na právní úkony (§ 37 až § 40 ObčZ) a
kromě náležitostí návrhu na uzavření smlouvy (§ 43a ObčZ) musí obsahovat i
veškeré podmínky, za nichž povinný nabízí věc ke koupi. Proto bylo nezbytné,
aby nabídka k uplatnění předkupního práva obsahovala přesné označení
nemovitostí, jež mají být prodány, a jejich cenu. Označení nemovitostí musí být
natolik určité, aby tento předmět koupě byl náležitě identifikován nejen ve
vztahu k účastníkům smlouvy, ale i ke třetím osobám. To, že účastníci sami
vědí, o jaké nemovitosti se jedná, ač to z nabídky neplyne, tedy nestačí. Proto
údaj nabízející k prodeji „dům 2737 s příslušenstvím“ není postačující, tím
spíše, že pozemky nelze považovat za příslušenství domu ve smyslu § 121 ObčZ.
Kupní smlouva, v níž by byl předmět koupě identifikován tímto způsobem, by byla
pro svoji neurčitost absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 ObčZ a ze stejného
důvodu je neplatný i právní úkon, jímž vedlejší účastníci učinili žalobkyni
nabídku na uplatnění předkupního práva. Je nerozhodné, že žalobkyně na tuto
nabídku reagovala, neboť důsledky předpokládané v § 603 a následujících ObčZ
jsou spojeny jen s platnou nabídkou, a tak z jejího chování nelze dovozovat,
že svého předkupního práva nevyužila. Nárok opírající se o § 603 odst. 3 ObčZ
byl uplatněn po právu a soud prvního stupně správně žalobě vyhověl. Odvolací
soud dále uvedl, že cena za spoluvlastnické podíly musí být shodná s cenou, za
kterou je koupili žalovaní, a jelikož cena za podíl Ing. T. dohodnutá ve
smlouvě činila 620.000,- Kč a smlouva neobsahovala zmínku o zápočtu finanční
částky na kupní cenu, na který poukazovali žalovaní, bylo jim právem uloženo
nabídnout žalobkyni podíly k prodeji za celkovou částku 1,420.000,- Kč.
Námitky, že výkon předkupního práva žalobkyně je na samé hranici ústavnosti, že
vedlejším účastníkům nebylo známo, že za žalobkyni s nimi jedná JUDr. B., a že
soud prvního stupně pochybil, když rozhodl jedním výrokem o dvou samostatných
nárocích, neshledal odvolací soud důvodnými, stejně jako výhradu, že výkon
práva žalobkyně odporuje dobrým mravům, když žalobkyně sporné nemovitosti
neužívá.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního
stupně podali dovolání oba žalovaní i oba vedlejší účastníci. Přípustnost
tohoto opravného prostředku shodně dovozovali ze zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ] a ve svých dovoláních
namítli, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Žalovaná ve svém dovolání především vyslovila přesvědčení, že úprava
předkupního práva v občanském zákoníku je neúplná a nevyhovuje současné době,
navíc existence předkupního práva ve spoluvlastnických vztazích je porušením
zásady o nedotknutelnosti vlastnického práva, která je zakotvena v
mezinárodních smlouvách a je i součástí ústavního pořádku České republiky. Dále
namítla, že žalobkyně nesprávně formulovala žalobní petit, když v případě
nároku z předkupního práva je potřeba žalobou uplatnit nahrazení projevu vůle
směřujícího přímo k uzavření kupní smlouvy, nikoli k učinění nabídky k prodeji.
K této otázce dosud neexistuje publikovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR, a
proto se jedná o otázku po právní stránce zásadního významu. Žalovaná též
poukázala na procesní vady spočívající v tom, že nebyly provedeny navržené
důkazy, zejména výslechy prodávajících, tedy vedlejších účastníků, a že nebylo
rozlišeno, že se jednalo o prodej dvou samostatných spoluvlastnických podílů
dvěma různými spoluvlastníky na základě dvou samostatných kupních smluv. Proto
soudy pominuly, že prodej spoluvlastnického podílu za kupní cenu 800.000,- Kč
proběhl zcela v souladu s nabídkou a že je vyloučeno, aby se žalobkyně v tomto
směru domáhala nároku z předkupního práva. Ostatně i prodej druhého
spoluvlastnického podílu odpovídal nabídce, byť kupní cena byla realizována
dílem přímou platbou, dílem zápočtem. Konečně dovolatelka zdůraznila, že
odvolací soud pochybil, když si neověřil, jaké jsou spoluvlastnické vztahy v
době vydání jeho rozsudku, a nezjistil tak, že došlo k odstoupení od kupní
smlouvy a v důsledku toho již ona v době rozhodování odvolacího soudu nebyla
vlastnicí podílu, který jí bylo uloženo nabídnout žalobkyni ke koupi. Žalovaná
navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v prvé řadě vytkl soudům obou stupňů, že „neprojednaly“ jeho námitku,
že „ust. § 603 odst. 3 ve vztahu k ust. § 140 obč. zák.“ je v rozporu s Ústavou
ČR, a své výhrady proti zmíněným ustanovením znovu podrobně rozvedl. Dále
poukázal na nesprávnost posouzení náležitostí nabídky k uplatnění předkupního
práva soudy obou stupňů. Namítl, že nabídka je jednostranným právním úkonem
prodávajících spoluvlastníků (vedlejších účastníků) dalšímu spoluvlastníku
(žalobkyni), který je určen jen jí, nikoli třetím osobám. Žalobkyně byla plně
obeznámena s obsahem předmětných podílů, tím spíše, že byla účastnicí dědického
řízení, jehož předmětem nabízené podíly byly. V souvislosti se spisovými
značkami usnesení, jimiž prodávající nabyli své podíly, jí muselo být zcela
zřejmé, co znamená výraz „k obytnému domu 2737 s přísl.“, a že tomu tak bylo,
plyne i z dopisu, který každému z prodávajících následně zaslala a v němž
přesně vymezila příslušenství domu jako parcely č. 4134, 4026, 4029/1 a 4029/2.
Proto lze pokládat za prokázané, že žalobkyně obsahu i právnímu dosahu nabídky
z 3. 5. 2001 zcela porozuměla a mohla o věci bez pochybností rozhodovat.
Žalovaný pak vyslovil přesvědčení, že v řízení došlo k řadě procesních
pochybení, spočívajících v tom, že byl zamítnut návrh na výslech Ing. K. T. a
že jako důkaz nebyla přijata ani písemná prohlášení pozdějších vedlejších
účastníků, že soudy obou stupňů rozhodly, aniž vyčkaly pravomocného skončení
dalších souvisejících sporů, v nichž je zpochybněna platnost darovací smlouvy,
na jejímž základě nabyla žalobkyně své spoluvlastnické podíly ke sporným
nemovitostem, a že bylo jedním rozsudkem rozhodnuto o spoluvlastnických
podílech dvou spoluvlastníků, prodaných dvěma samostatnými kupními smlouvami,
na jejichž základě vznikla každému z prodávajících rozdílná práva a povinnosti.
V podání z 18. 8. 2003, jímž žalovaný a vedlejší účastníci „opravili“ dříve
podaná dovolání, pak žalovaný nad rámec shora uvedených námitek upozornil ještě
na to, že rozhodnutím v této věci mu vznikla škoda, neboť mu byla uložena
povinnost nabídnout spoluvlastnické podíly k prodeji za 1,420.000,- Kč a
současně byla žalobkyně zavázána k převzetí jeho daňové povinnosti. Daň mu
ovšem byla vyměřena ve vztahu k souhrnné kupní ceně ve výši 1,600.000,- Kč,
takže mu vznikla finanční újma ve výši rozdílu mezi těmito částkami, t. j.
180.000,- Kč. Rovněž tento dovolatel navrhl, aby byl zrušen jak rozsudek
odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
Vedlejší účastníci uplatnili stejné dovolací námitky jako žalovaný a navrhli
zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření zpochybnila přípustnost dovolání žalované
s tím, že otázky, které žalovaná vymezila, nemají zásadní právní význam. Její
poukaz na protiústavnost úpravy předkupního práva je ryze subjektivním
hodnocením, stejně tak nejsou opodstatněné výhrady proti znění žalobního
petitu, který je v souladu se zněním zákona i s odbornou literaturou.
Navrhované výslechy vedlejších účastníků se netýkaly podstaty sporu a soud
prvního stupně zcela přesvědčivě zdůvodnil, proč je neprovedl. Tím, že bylo
rozhodnuto o dvou samostatných nárocích, nedošlo k porušení žádného procesního
ustanovení. Naopak za situace, kdy nabídka předkupního práva byla učiněna za
oba bývalé spoluvlastníky současně na jedné listině, podstata porušení
předkupního práva spočívala v neplatnosti této nabídky a žalovaní nabyli sporné
spoluvlastnické podíly do svého společného jmění, je na místě formulovat žalobu
právě tak, jak to učinila žalobkyně. Co se týče námitky, že žalovaná již není
spoluvlastnicí sporných nemovitostí, nebyla v řízení před odvolacím soudem
uplatněna a tento soud tak rozhodl zcela v souladu se stavem, který měl za
prokázaný. K dovolání žalovaného a vedlejších účastníků pak žalobkyně především
poznamenala, že vůbec neobsahuje argumenty pro posouzení přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Pokud jde o výhrady k závěru o neplatnosti
nabídky předkupního práva, je žalobkyně přesvědčena, že toto právní posouzení
je ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Tvrzení o škodě, která měla být
žalovanému rozhodnutím v této věci způsobena, pak jde nad rámec v úvahu
připadajících dovolacích důvodů. Podle názoru žalobkyně by měla být dovolání
shledána nepřípustnými; pro případ, že by dovolací soud dospěl k opačnému
závěru, pak žalobkyně navrhla, aby dovolání byla zamítnuta.
Na vyjádření žalobkyně reagovali žalovaný a vedlejší účastníci rozsáhlými
podáními z 12. 4. 2004 a 9. 1. 2005, v nichž dále podrobně rozvedli své
dovolací námitky a vznesli i další výhrady proti způsobu, jakým bylo v této
věci postupováno a rozhodnuto.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k
novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v
řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je tedy mimořádným
opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož všichni dovolatelé výslovně uvedli, že svými dovoláními napadají též
rozsudek, který v této věci vydal soud prvního stupně, nezbylo, než řízení o
těchto dovoláních, pokud směřují proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30.
srpna 2002, č. j. 82 C 415/2001-84, pro nedostatek funkční příslušnosti soudu
zastavit (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999,
sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č.
45/2000).
Podle § 240 odst. 1 OSŘ účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Všechna
dovolání v této věci byla podána před uplynutím uvedené lhůty, tedy včas.
Jestliže ovšem podle citovaného ustanovení přísluší věcná legitimace k podání
dovolání účastníku řízení a v této věci podali dovolání nejen žalovaní, ale i
vedlejší účastníci, bylo nutno zvážit, zda je k podání dovolání oprávněn i
vedlejší účastník. Tato otázka byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ČR ze
dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/2004, v němž byl vysloven závěr, že vedlejší
účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001
osobou oprávněnou k podání dovolání. V podrobnostech postačí odkázat na uvedené
rozhodnutí. S ohledem na zmíněný závěr, od kterého nemá dovolací soud důvodu se
odchýlit ani v tomto případě, tedy nezbylo, než dovolání vedlejších účastníků
odmítnout jako podané někým, kdo k němu není oprávněn.
Předmětem dovolacího přezkumu by tak mohla být pouze dovolání žalovaných, pokud
směřují proti rozsudku odvolacího soudu, samozřejmě za předpokladu, že se jedná
o dovolání přípustná. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ)
zabýval nejprve otázkou přípustnosti těchto dovolání. S ohledem na to, že podle
§ 242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání a podle odst. 4 téhož ustanovení mohou účastníci měnit
dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání, mohl dovolací soud
zvažovat přípustnost dovolání jen z pohledu těch dovolacích námitek, které byly
vzneseny v průběhu dvouměsíční lhůty uvedené v § 240 odst. 1 OSŘ, a nemohl
přihlédnout k dalším argumentům obsaženým v podáních žalovaného z 12. 4. 2004 a
z 9. 1. 2005.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalovaných založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Úspěšné uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak
přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje
k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je
dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Proto dovolací námitky
žalovaných poukazující na vady, jimiž je podle jejich názoru řízení zatíženo,
jsou z hlediska úvah o přípustnosti jejich dovolání bez významu.Žalovaná
přikládá zásadní právní význam otázce, jak má být formulován žalobní petit,
jímž se oprávněný domáhá nároku z porušení předkupního práva, a tvrdí, že k
této otázce dosud neexistuje judikatura dovolacího soudu. Už v usnesení ze dne
29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“),
svazku 2, pod č. C 103, však dovolací soud zaujal názor, že nejde o otázku
zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto
jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Tak je tomu i v
případě výkladu § 603 odst. 3 ObčZ. Podle zmíněného ustanovení bylo-li
předkupní právo porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu
věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno. Je zcela
zřejmé, že zvolí-li oprávněný prvou možnost, musí být žalobní petit formulován
v souladu s hmotněprávním ustanovením, které uplatněný nárok zakládá, tedy
právě tak, jak to učinila žalobkyně. Tato otázka je tudíž v občanském zákoníku
upravena naprosto jednoznačně a výklad § 603 odst. 3 ObčZ nečiní v praxi žádné
potíže. Kromě toho lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.
června 2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000, publikovaný v Souboru, svazku 7, pod č. C
578, v němž je mimo jiné zdůrazněno právo podílových spoluvlastníků, jimž nebyl
nabídnut spoluvlastnický podíl převáděný dalším spoluvlastníkem, domáhat se na
nabyvateli, aby jim spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi. Nelze tedy
přisvědčit tvrzení žalované, že jí nastolená otázka dosud nebyla řešena
publikovanou judikaturou. Proto je zřejmé, že tato právní otázka zásadní význam
napadeného rozsudku nezakládá.
Žalovaný nikterak nespecifikoval, v čem podle jeho přesvědčení spočívá zásadní
právní význam rozsudku odvolacího soudu. Jedinou jeho námitkou, která směřuje
proti právnímu posouzení věci a mohla by takovýto význam založit, je výhrada
proti závěru soudů obou stupňů, že nabídka, kterou vedlejší účastnici učinili
žalobkyni, je pro svoji neurčitost neplatným právním úkonem. Řešení otázky
platnosti této nabídky je ovšem založeno na zcela specifickém a individuálně
daném znění dopisu vedlejších účastníků, tedy na jedinečném skutkovém stavu, a
postrádá tak potřebný judikatorní přesah do rozhodovací praxe soudů vůbec
(srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn.
29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, nebo usnesení ze
dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v tomtéž svazku pod č.
C 71. Zásadní právní význam napadeného rozsudku by tak mohl být dán jedině v
případě, že by posouzení právního úkonu vedlejších účastníků jako neplatného
odporovalo hmotnému právu.
Podle § 37 odst. 1 ObčZ je neplatný mimo jiné takový právní úkon, který nebyl
učiněn určitě. Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po
jazykové stránce srozumitelný, ale jeho věcný obsah není jednoznačný a
neurčitost tohoto obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel
uvedených v § 35 odst. 2 a 3 ObčZ. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena
– pod sankcí neplatnosti – písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle
vyplývat z textu listiny, na které je tento projev vůle zaznamenán. Soudní
praxe se sjednotila na tom, že není podstatné, že účastníkům právního vztahu je
zřejmé, co je předmětem právního úkonu, nemohou-li to objektivně seznat z jeho
písemného vyjádření i osoby, které účastníky tohoto právního vztahu nejsou
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3
Cdon 227/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997). I když úvahy v
tomto směru budou samozřejmě praktické především u dvoustranných právních úkonů
(smluv), nelze souhlasit se žalovaným, pokud namítá, že uvedenou zásadu nelze v
této věci aplikovat, neboť nabídka vedlejších účastníků byla jednostranným
úkonem určeným pouze žalobkyni, nikoli třetím osobám. Určitost písemného
projevu vůle je totiž objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl
vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, jimž nebyl adresován.
Soudy obou stupňů tedy rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu (a
tudíž i s hmotným právem), když shledaly nabídku na využití předkupního práva,
kterou zaslali vedlejší účastníci žalobkyni, neplatnou podle § 37 odst. 1 ObčZ
přinejmenším pro neurčitost předmětu koupě. Za této situace pak pozbývají
významu jakékoli námitky týkající se závěru o tom, že žalovaní koupili
spoluvlastnické podíly vedlejších účastníků za výhodnějších podmínek než za
jakých byly nabídnuty žalobkyni, jelikož předkupní právo žalobkyně bylo
porušeno již tím, že jí nebyla platně učiněna nabídka na využití předkupního
práva. Ani z tohoto důvodu tedy nemůže být zásadní právní význam napadeného
rozsudku dán.
Další námitky dovolatelů (že nebyly připuštěny jimi navrhované důkazy, že bylo
nesprávně jedním rozhodnutím rozhodnuto o dvou samostatných nárocích, že soudy
nevyčkaly rozhodnutí ve věci neplatnosti darovací smlouvy, jíž žalobkyně nabyla
své spoluvlastnické podíly, a že nebyla „projednána“ jejich výhrada týkající se
rozporu § 603 odst. 3 ve spojení s § 140 ObčZ s ústavním pořádkem České
republiky) se týkají tvrzených procesních pochybení soudů obou stupňů a jsou
tedy uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Ten však
(jak už bylo vysvětleno) sám přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ založit nemůže, i kdyby byl naplněn. Žalobkyni pak lze přisvědčit, že
poukaz žalovaného na to, jaké důsledky pro něho rozhodnutí v této věci bude mít
(údajný vznik škody), jde zcela mimo rámec zákonem předpokládaných dovolacích
důvodů. K námitce žalované, že odvolací soud nevzal v úvahu, že v době jeho
rozhodování již nebyla spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, postačí uvést,
že jestliže žalovaná s tímto tvrzením nevystoupila v odvolacím řízení a
přichází s ním až v dovolání, jde o nepřípustné uplatnění nových skutečností ve
smyslu § 241a odst. 4 OSŘ a k této její námitce nelze přihlížet.
Z toho, co bylo shora uvedeno, vyplývá, že dovolání žalovaných směřují proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zákon tento mimořádný opravný
prostředek nepřipouští. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než i tato dovolání
podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Žalovaní a vedlejší účastníci, kteří procesně zavinili zastavení řízení o
dovoláních proti rozsudku soudu prvního stupně a jejichž dovolání proti
rozsudku soudu odvolacího byla odmítnuta, jsou podle § 243b odst. 5 věty prvé,
§ 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty prvé a § 146 odst. 3 OSŘ povinni nahradit
žalobkyni náklady, které jí vznikly v dovolacím řízení. Tyto náklady
představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 7 písm. e),
§ 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 1.550,- Kč,
a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní a vedlejší účastníci dobrovolně, co jim ukládá toto
vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 20. září 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu