NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 519/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. Š., proti
žalovaným 1) J. P. a 2) V. P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 119/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2005, č. j.
8 Co 1741/2005-528, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci samé
potvrdil rozsudek ze dne 3. března 2005, č. j. 24 C 119/2003-348, kterým
Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o určení, že žalovaní jsou
vlastníky blíže specifikovaných nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č.
169 pro katastrální území Z., a rozhodl o nákladech řízení. Současně dílem
potvrdil a dílem změnil nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V něm
vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné právní posouzení věci. Vadu řízení spatřuje dovolatel v procesním
postupu soudu prvního stupně, který nevyloučil obecného zmocněnce J. Č. ze
zastupování žalovaných, ačkoliv sepisoval spornou kupní smlouvu a měl být v
řízení slyšen jako svědek. Dále rozsáhle rozvedenými argumenty vyjadřuje
nespokojenost s tím, že soudy obou stupňů neakceptovaly jeho právní názor, že
kupní smlouva, kterou nabyl do vlastnictví sporné nemovitosti, je absolutně
neplatná pro neurčitost a pro rozpor s dobrými mravy, popřípadě relativně
neplatná pro existenci podstatného omylu na jeho straně. Podle názoru
dovolatele „dosavadní judikatura není jednotná a právní názor vyjádřený soudy v
otázce zejména problematiky dobrých mravů a formální neplatnosti (tedy v obou
případech absolutní neplatnosti) kupní smlouvy o převodu nemovitostí je v
rozporu s právním názorem vyjádřeným např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. 6. 1990 pod sp. zn. 3 Cz 45/90, publikovaným pod č.
53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“; otázka relativní neplatnosti
kupní smlouvy je navíc řešena v rozporu s hmotným právem.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1
o. s. ř., nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobců založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva); jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Z obsahu dovolání žalobce (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že
dovolatel nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci
odvolací soud dospěl. Výtkami, že odvolací soud nepřihlédl k obsahu spisů RI
1142/81 a RII 555/81 a k listinám v nich založených, stejně jako ke
geometrickému plánu Ing. J. P. ze dne 26. 2. 1999, když vzal za prokázané, že
žalovaní nabyli sporné nemovitosti v rozporu s rozhodnutími ONV v Č. B. ze dne
30. 8. 1979, VÚP/2355/79, a ze dne 13. 10. 1981, Zem 2082/81, nezpochybňuje
dovolatel právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje nepřípustný dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou totiž
výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci,
resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam
mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu věci a v jakém
rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání v tomto směru
argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak jen tak, že kdyby
odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět
k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalovaný je ve věci
pasivně legitimován. Jinak řečeno tato výtka nesprávnosti napadeného rozhodnutí
je založena zejména na kritice správnosti skutkových zjištění.
Z hlediska právního posouzení věci založil odvolací soud své rozhodnutí, jímž
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku, na závěru, že
kupní smlouva ze dne 4. 2. 1995 je platným právním úkonem. Převáděné
nemovitosti byly totiž identifikovány způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o
předmětu koupě a požadavku nezaměnitelnosti tato identifikace stačila i z
hlediska § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. Kupní smlouva proto nemůže být
neplatným právním úkonem z důvodu neurčitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud neshledal smlouvu neplatnou ani podle § 39 obč. zák. pro rozpor
s dobrými mravy, neboť tato námitka je odůvodňována tvrzením, jimiž lze namítat
relativní neplatnost takového právního úkonu (§ 49a ve spojení s § 40a obč.
zák.). Z důvodů, které odvolací soud rozebral podrobně v odůvodnění napadeného
rozsudku, nejednal dovolatel v omylu a nemůže se proto relativní neplatnosti
právního úkonu úspěšně dovolat.
Přezkum shora uvedených závěrů - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - především
postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního
úkonu (podle individuálních okolností daného případu), mající význam právě a
jen pro projednávanou věc (nepřesahuje rámec tohoto případu). Uvedené závěry
pak Nejvyšší soud neshledává ani v rozporu s hmotným právem – konkrétně s
ustanovením § 37 odst. 1 a § 49a občanského zákoníku – a s dosavadní
judikaturou. Pokud jde o otázku určitosti právního úkonu, nelze v daném případě
použít závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz
45/90, publikovaného pod R 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
neboť to vycházelo z tehdy platné právní úpravy požadující k identifikaci
nemovitostí nejen uvedení katastrálního území a parcelního čísla, ale i obce,
ve které se nemovitosti (pozemky) nacházely [srovnej § 6 odst. 2 vyhlášky
Ústřední správy geodézie a kartografie ze dne 31. ledna 1964 č. 23/1964 Sb.,
kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, a (a contrario)
§ 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve
znění platném k datu uzavření kupní smlouvy].
Dovolával-li se žalobce neplatnosti kupní smlouvy s odkazem na § 49a obč. zák.,
odvolací soud správně dovodil, že tento právní úkon žalobce neučinil na základě
podstatného omylu. Ustanovení § 49a obč. zák. pojednávající o omylu jednající
osoby není totiž možno vykládat tak, že na jeho základě je osoba, která se
omylu dovolává, zbavena povinnosti podle okolností konkrétního případu sama si
zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp.
skutečnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního
úkonu. To se zvýrazňuje především v případech, kdy jde např. o skutečnost
(resp. skutečnosti) odborného charakteru, v níž jednající osoba příslušné
odborné znalosti nemá. Zanedbání požadavku okolnostem přiměřené péče jednající
osoby zajistit si odpovídající objektivní informace pro posouzení existence
předpokladů, které jsou pro ni z hlediska uvažovaného právního úkonu významné
(resp. rozhodné), proto je způsobilé zpochybnit možnost účinně se ve smyslu
ustanovení § 49a obč. zák. dovolat tímto počínáním ovlivněného omylu. O
omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se
skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající
osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti
rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Jinak řečeno o omyl, který
lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající (a omylu se pak dovolávající)
osoba možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání
skutečností rozhodujících pro uskutečnění právního úkonu. Nelze totiž
akceptovat, že by bylo možno se účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle
ustanovení § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba
zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém
stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými
dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného
právního úkonu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince
2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Dovolatel nemohl být uveden žalovanými v omyl,
jestliže při určení stavebnětechnického stavu nemovitostí vycházel ze
znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí M. B.
ze dne 8. 1. 1995, č. j. 3452-005/95. Ten sice sloužil výhradně k určení ceny
převáděných nemovitostí, ale přesto z něj bylo možno seznat, že stáří části
zemědělské usedlosti je minimálně 95 let, tedy na hranici její životnosti. Po
dobu přibližně 1 měsíce před koupí měl dovolatel možnost sporné nemovitosti
neomezeně užívat a tak se přesvědčit o jejich skutečném stavu např. tím, že by
provedl odbornou prohlídku nebo věc konzultoval s odborníkem. Závěr odvolacího
soudu, že důvody neplatnosti právního úkonu podle § 49a obč. zák. dány nejsou,
odpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci a jsou v souladu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka o existenci „vady
řízení“, jež je dovolatelem spatřována ve skutečnosti, že žalované zastupovala
jako obecný zmocněnec osoba, která mohla být slyšena v procesním postavení
svědka, jelikož na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K výhradám podřaditelným dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než toto dovolání podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst.
3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu