33 Odo 534/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobce J. J., zastoupeného,
advokátem, proti žalované Č. p. a. s., o plnění z pojistné smlouvy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 57/2001, o
dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu
2001, č. j. 39 Co 536/01-12, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 27. 3. 2001 domáhal, aby „soud po provedení soudního
dokazování včetně ohodnocení nároků a zjištění výše náležející náhrady…
žalované uložil povinnost „uhradit vyčíslené plnění za úraz s příslušenstvím a
toto plnění spolu s poplatkem z prodlení /diskontní sazba ČNB/ zaslat do 14 dnů
ode dne právní moci rozsudku“. Žalobu odůvodnil tvrzením, že se žalovanou
uzavřel pojistnou smlouvu, jejíž součástí bylo i pojištění pro případ úrazu, že
dne 31. 10. 1999 utrpěl těžký úraz a že žalovaná přes řádné placení pojistného
od pojistné smlouvy odstoupila a žalobci požadované plnění neuhradila.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze
dne 30. dubna 2001, č. j. 13 C 57/2001-4, byl žalobce vyzván, aby
ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení usnesení doplnil své podání o konkrétní
specifikaci částky, kterou požaduje po žalované uhradit, a o výši
úroků z prodlení a o době, od kdy je požaduje. Současně byl poučen, že
nebude-li podání ve stanovené lhůtě doplněno, soud postupem podle § 43 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“) podání odmítne bez meritorního projednání.
Žalobce dne 28. 5. 2001 doručil soudu prvního stupně podání označené jako
doplnění žaloby, v němž uvedl, že požaduje podle bodového ohodnocení úrazu „205
bodů bolestného“ a „penále ve výši 0,3 promile za každý den prodlení počínaje
dnem 1. 5. 2000“.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. srpna 2001, č. j. 13 C 57/2001-6,
žalobní návrh odmítl pro neodstranění vad podání podle § 43 odst. 2 o. s. ř. a
rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce podáním ze dne 28. 5.
2001 žalobu řádně podle výzvy soudu nedoplnil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze
dne 30. listopadu 2001, č. j. 39 Co 536/01-12, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně, že vada petitu žaloby spočívající v jeho
neurčitosti brání pokračování v řízení, neboť žalobce ani na výzvu soudu přes
poučení o následcích neodstranění uvedené vady své podání nedoplnil
tak, aby uvedl jasně a přesně žalobou požadovanou částku ani jak
vysoké úroky a z jaké částky požaduje. Odvolací soud proto uzavřel, že soud
prvního stupně postupoval správně, když žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
odmítl.
Žalobce napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o §
239 odst. 3 o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci). Vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že „není vůbec jasné,
jakou peněžitou částku ani jak vysoké úroky a z jaké částky na žalované vůbec
požaduje“. Podle jeho názoru v podání, jímž doplnil žalobu, dostatečně jasně a
jednoznačně specifikoval částku, které se dožaduje, když uvedl,
že požaduje plnění za 205 bodů bolestného. Mělo být přihlédnuto k tomu, že
bodové ohodnocení má ve smyslu § 7 vyhlášky č. 32/1965 Sb., v platném znění, ke
každému bodu přiřazenu přesnou částku finančního ohodnocení. Stejně i úroky v
doplnění žaloby jednoznačně stanovil a to tak, že požaduje 0,3 promile
(žalované částky) za každý den prodlení ode dne 1. 5. 2000. Dále poukázal na
to, že ještě v době po podání žaloby byl hospitalizován v souvislosti s
utrpěným úrazem, takže nemohl splnit požadavek soudu na konkretizaci dalších
složek utrpěné škody. Konečně vyslovil názor, že soudu prvního stupně nic
nebránilo nařídit ústní jednání a při něm jednat o předmětu žaloby žalobcem
specifikovaném s tím, že v případě pochyb bylo možno postupovat v intencích §
118a o. s. ř. Závěrem navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným
- účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že jde o usnesení,
proti němuž je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žaloba je podáním, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí kromě
obecných náležitostí podání uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat též
náležitosti uvedené v § 79 odst. 1 o. s. ř., mimo jiné i vylíčení rozhodujících
skutečností a musí být z ní patrno, čeho se žalobce domáhá. Údaj o tom, čeho se
žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající
povinnosti účastníků. Žalobní petit musí být tak přesný, určitý a
srozumitelný, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohla být
nařízena a provedena exekuce (tedy aby byl ve smyslu § 261a o. s. ř.
po materiální stránce vykonatelný). Jestliže žalobce uplatňuje nárok na
peněžité plnění, musí v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou
částku, jejíhož zaplacení se domáhá (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek,
zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, na straně
702-703, a například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp.
zn. 25 Cdo 1/2003, a ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo
1392/2003). Soud totiž v souladu se zásadou dispoziční, kterou je
ovládáno občanské soudní řízení, nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit
jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Žalobní petit musí svým rozhodnutím
zcela vyčerpat a až na výjimky uvedené v § 153 odst. 2 o. s. ř. jej nesmí
překročit. Nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej
uvést alespoň v přibližné výši, neboť formulaci žalobního petitu nemůže za něho
v zájmu dodržení zásad rovnosti procesních stran a nestrannosti soudu provádět
soud. Jestliže žalobce kromě peněžité pohledávky uplatňuje i nárok na její
příslušenství (§ 121 odst. 3 obč. zák.), nemusí být v žalobě přesně vyčísleno,
postačí, je-li v žalobním petitu uveden druh příslušenství, způsob, jímž lze
určit jeho výši, a den, od kterého má být soudem přiznáno. Pakliže žaloba těmto
požadavkům nevyhovuje, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení, a
předseda senátu je povinen vyzvat žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, k
tomu mu určí lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění
provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba
řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat,
soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku
poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). Tím je řízení skončeno (§ 114 odst. 2 o.
s. ř.). Pouze nerozhodl-li soud podle § 114 odst. 2 o. s. ř., přistoupí k
dalším úkonům vlastní přípravy jednání a posléze i k případnému
nařízení jednání.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází (stejně jako rozhodnutí soudu
prvního stupně) ze závěru, že v řízení nelze pokračovat pro vady žaloby, které
spočívají v neurčitosti žalobního petitu, jenž neobsahuje uvedení peněžité
částky a ani určité vymezení jejího příslušenství, tedy toho, čeho se žalobce
po žalované domáhá.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze souhlasit s názorem odvolacího
soudu, že podání žalobce nesplňuje náležitosti řádné žaloby pro
neurčitost žalobního petitu. Ani formulace dovolatele obsažená v jeho
podání, jímž reagoval na výzvu soudu, že „požaduje plnění za 205 bodů
bolestného a penále ve výši 0,3 promile za každý den prodlení počínaje dnem 1.
5. 2000“, nesplňuje požadavek určitosti žalobního petitu. Takto formulovaný
žalobní petit totiž neobsahuje jasné a přesné uvedení peněžité částky a způsob
určení výše jejího příslušenství (není zřejmá částka, z níž je úrok z prodlení
požadován), jejichž zaplacení se dovolatel domáhá. Převzetí takto dovolatelem
navrhovaného žalobního petitu do soudního rozhodnutí by způsobilo jeho
materiální nevykonatelnost. Protože tento nedostatek, který nebyl v průběhu
řízení ani přes řádnou výzvu soudu odstraněn, bránil pokračování v řízení (tj.
pokračovat v přípravě a nařízení jednání), byl odůvodněn postup soudu prvního
stupně podle § 43 odst. 2 o. s. ř., jímž žalobu odmítl a řízení tím skončil.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř. nebyly dovolatelem tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají.
Rovněž žádné jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, se z obsahu spisu nepodávají.
Z vyslovených závěrů vyplývá, že dovolateli se nepodařilo prostřednictvím
dovolacích výtek zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu, a proto
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s.
ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy úspěšné
žalované podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné prokazatelné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30.března 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu