33 Odo 568/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně PhDr. V. K., zastoupené advokátem, proti žalované H. O., zastoupené
advokátem, o zaplacení 67.404,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Lounech pod sp. zn. 14 C 1400/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 11 Co
57/2005-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 11
Co 57/2005-121, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v
Lounech ze dne 22. října 2004, č. j. 14 C 1400/2002-97, tak, že se zamítá
žaloba na zaplacení částky 67.407,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně
z částky 1.350,- Kč od 10. 1. 2000 do zaplacení, od 10. 2. 2000 do zaplacení,
od 10. 3. 2000 do zaplacení, od 10. 4. 2000 do zaplacení, od 9. 5. 2000 do
zaplacení, od 10. 6. 2000 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z
částky 1.350,- Kč od 10. 3. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky
1.257,70 Kč od 9. 9. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně
z částky 56.700,- Kč od 9. 9. 2001 do zaplacení, na zaplacení úroku z prodlení
ve výši 8,5 % ročně z částky 1.220,- Kč za dobu od 9. 9. 2001 do 28. 11. 2002 a
úroku z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 1.220,- Kč od 29. 11. 2002 do
zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušuje a v tomto rozsahu se
věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 105.438,50 Kč s
příslušenstvím s tím, že tuto částku jí žalovaná dluží na nájemném a zálohách
za plyn za období od ledna 2000 do května 2001.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 14 C
1400/2002-97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní
moci rozsudku částku 105.438,50 Kč se zde specifikovanými úroky z prodlení a
rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobě rovněž
vyhovující) rozsudek ze dne 18. dubna 2003, č. j. 14 C 1400/2002-70, Krajský
soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. března 2004, č. j. 11 Co
466/2003-89, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 11 Co
57/2005-121, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil pokud jím
byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1.220,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 3,5 % ročně od 29. 11. 2002 do zaplacení, jinak jej změnil
tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 67.407,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši
10 % ročně z částek 1.350,- Kč od 10. 1. 2000 do zaplacení, od 10. 2. 2000 do
zaplacení, od 10. 3. 2000 do zaplacení od 10. 4. 2000 do zaplacení, od 9. 5.
2000 do zaplacení, od 10. 6. 2000 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8 %
ročně z částky 1.350,- Kč od 10. 3. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení z
částky 1.257,70 Kč od 9. 9. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5
% ročně z částky 56.700,- Kč od 9. 9. 2001 do zaplacení, na zaplacení úroku z
prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1.220,- Kč za dobu od 9. 9. 2001 do 28.
11. 2002 a úroku z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 1.200,- Kč od 29. 11.
2002 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podala
žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o nájmu
nebytových prostor ze dne 20. 4. 1996, je neplatným právním úkonem. Uvádí, že
„nerozporuje nutnost vycházet ze znění zákona platného v době uzavření nájemní
smlouvy a akceptuje skutečnost, že v době uzavření smlouvy bylo nutné
disponovat souhlasem národního výboru k tomu, aby nájemní smlouva byla platná“.
Trvá však na tom, že nutný souhlas s provozem obchodu a služeb měla, což
prokázala dopisem Městského úřadu v K. ze dne 1. 7. 1996, v němž je uvedeno, že
souhlas jí byl udělen již v roce 1992. Je přesvědčena, že je nerozhodné,
jakého sortimentu zboží a služeb se souhlas týká, neboť zákon č. 116/1990 Sb.
hovořil pouze o tom, že místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze
pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. I kdyby souhlas s
uzavřením nájemní smlouvy se žalovanou neměla, má zato, že by tato „nadbytečná
podmínka neměla zabránit svobodě smluvních vztahů“ a je nadále přesvědčena o
správnosti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo
718/2003, v němž je dovozeno, že posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor
jako neplatné pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu podle tehdy
platného zákona je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních
vztahů a není v souladu s ústavními zárukami. Pro případ, že by dovolací soud
tyto její námitky neakceptoval a závěr o neplatnosti nájemní smlouvy shledal
správným, namítá, že odvolací soud nesprávně vycházel ze zjištění, že žalovaná
v dubnu a květnu 2001 již předmětné nebytové prostory neužívala. Provedenými
důkazy bylo totiž prokázáno, že žalovaná s pronajatými nebytovými prostorami
disponovala až do 30. 5. 2001, kdy byl nájemní vztah ukončen. Plnění, které je
žalovaná povinna vydat, proto musí vycházet z hodnoty nájemného za celé období,
kdy jí byl výkon práva nájmu umožněn, resp. kdy předmět nájmu užívala, aniž za
užívání platila. Po právu tudíž musí být nárok na zaplacení peněžité částky
odpovídající nájemnému za měsíce duben a květen 2001, včetně dlužné částky
odpovídající nezaplacené dani z přidané hodnoty, i nárok na zaplacení celé
peněžité částky odpovídající doplatku za vyúčtování záloh za odběr plynu v
období od srpna 2000 do května 2001. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) za splnění
podmínky jejího advokátního zastoupení a je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř. přípustné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu dovolatelka zpochybnila
závěr odvolacího soudu, že smlouva o nájmu nebytových prostor (konkrétně
místností o rozloze 125 m2 v domě čp. 17 v K.), kterou účastnice uzavřely dne
20. 4. 1996, je neplatným právním úkonem, neboť byla uzavřena bez předchozího
souhlasu Městského úřadu v K.
Otázkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené bez předchozího
souhlasu příslušného správního orgánu předtím, než byla tato náležitost
podmiňující platnost smlouvy ze zákona odstraněna, se dovolací soud ve své
rozhodovací praxi zabýval vícekrát. Již ve svých rozsudcích ze dne 27. 10.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97, a ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97,
uveřejněných v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovými čísly 8
a 11, nebo v rozsudcích ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, a ze dne
28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovými číslem 73, a ročník 2002, pod
pořadovým číslem 12. dospěl k jednoznačnému závěru, že smlouva o nájmu
nebytových prostor uzavřená před 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu
příslušného správního orgánu je absolutně neplatná, na čemž nemění nic
skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb. bylo
zrušeno s účinností od 3. 12. 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. Ve svém rozhodnutí
ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněném v příloze č. I.
časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 11, pak Nejvyšší
soud dále zaujal právní názor, že z § 3 odst. 4 zákona o nájmu nebytových
prostor (odkazujícího na § 3 odst. 2 téhož zákona, v němž je pojem „souhlas
národního výboru“ specifikován jako „předchozí souhlas“) vyplývá, že časový
prvek vyjádřený pojmem „předchozí“ nutno vykládat ve vztahu k určitému
okamžiku, přičemž tímto okamžikem – podle § 3 odst. 4 tohoto zákona - je
uzavření smlouvy. S odkazem na výše uvedené nelze přisvědčit názoru
dovolatelky, že souhlas s pronájmem nebytových prostor určených k provozování
obchodu a služeb bylo možno udělit tzv. generálně, tedy bez ohledu na obsah
konkrétní nájemní smlouvy. Smyslem zmiňovaného opatření totiž nesporně bylo
umožnit státu (a posléze obci) spolurozhodovat o tom, komu a zejména za jakým
konkrétním účelem budou prostory určené k provozování obchodu a služeb
vlastníkem pronajaty. Stát a posléze obec tak mohly ovlivňovat strukturalizaci
obchodů a služeb v místě z hlediska uspokojování potřeb občanů v určitých
lokalitách. Z provedeného dokazování vyplynulo (a toto zjištění není
dovolatelkou zpochybňováno), že souhlas s nájmem předmětných nebytových prostor
založeným nájemní smlouvou, kterou účastnice uzavřely 20. 4. 1996, udělil
příslušný městský úřad 1. 7. 1996, tedy prokazatelně po uzavření nájemní
smlouvy. Dovolává-li se žalobkyně v této souvislosti závěrů přijatých v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, lze
přisvědčit odvolacímu soudu, že tyto závěry znamenající průlom do v té době již
ustálené judikatury byly překonány rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze
dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, který je uveřejněn ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 7, ročník 2005. Z
uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na výklad § 3 odst. 2 ve
spojení s odst. 4 zákona o nájmu nebytových prostor, je správný.
Lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, pokud - na základě skutkových
zjištění - dovodil, že předmětná nájemní smlouva je neplatná a vztah účastnic
je namístě poměřovat ustanovením § 457 obč. zák. Z hlediska aplikace tohoto
ustanovení pak bylo podstatné zjištění, jakého plnění se smluvním stranám z
neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor ve skutečnosti dostalo. Podle § 458
odst. 1 obč. zák. totiž musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením a není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Žalovaná žalobkyni poskytovala
za užívání předmětných nemovitostí finanční plnění (nájemné). Plnění, které
podle smlouvy poskytovala žalobkyně žalované, mělo charakter nehmotný (takže je
nelze vydat) a v úvahu přichází pouze peněžitá náhrada jako ekonomická
protihodnota toho, co nemůže být vráceno. Bylo namístě zjistit, do kdy žalovaná
užívala předmětné nebytové prostory, resp. do kdy konzumovala nájem ať již
aktivně či pasivně tím, že prostory nevyklidila a nepředala je žalobkyni tak,
aby ona mohla získat prospěch jejich pronájmem jinému.
I když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvádí, že „vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který se nezměnil ani po
opakování dokazování listinnými důkazy (konkrétně smlouvou o pronájmu
nebytových prostor z 20. 4. 1996, dopisem Městského úřadu K. z 1. 7. 1996 a
potvrzením stavebního úřadu K. z 28. 7. 1995)“, ve skutečnosti založil své
rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci. Narozdíl od soudu prvního stupně,
který vyšel ze zjištění, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory do
konce května 2001, totiž uzavřel, že „žalovaná užívala předmětné nebytové
prostory do konce března 2001 a tudíž ji v měsíci dubnu a květnu 2001 nemohlo
vzniknout žádné bezdůvodné obohacení“.
Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod C 61, Nejvyšší soud vyslovil
názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního
stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a
předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy
sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné
zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle § 241 odst.
3 písm. b/ o. s. ř. (resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění),
tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora
uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel.
K závěru, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory až do konce května
2001 dospěl soud prvního stupně - jak je v odůvodnění jeho rozsudku podrobně
rozvedeno – především vyhodnocením výpovědí žalobkyně a svědkyně D. K. Uvěřil
žalobkyni, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory v jejím domě (resp.
měla je podle nájemní smlouvy „nerušeně k dispozici“) až do konce května 2001,
neboť toto tvrzení bylo podpořeno jak svědeckou výpovědí D. K., která se stala
nájemcem nebytových prostor po žalované, tak listinnými důkazy (konkrétně
smlouvou o pronájmu nebytových prostor uzavřenou 6. 6. 2001 mezi žalobkyní a D.
K., smlouvou o provedení stavebních úprav uzavřenou 1. 6. 2001 mezi zmíněnou
svědkyní a stavební firmou J.-P. s. r. o. se sídlem v K., sdělením této firmy a
daňovým dokladem za provedené práce), z nichž vyplynulo, že před datem 1. 6.
2001 nebyly v nebytových prostorách prováděny žádné stavební úpravy s
odůvodněním, že musí být respektovány zájmy žalované jako nájemkyně. Naopak
neuvěřil skutkové verzi žalované, že v dubnu a květnu 2001 již nebytové
prostory neužívala, neboť byly pronajaty jinému nájemci. Jestliže tedy odvolací
soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu (vzal za prokázanou
skutkovou verzi žalované), aniž opakoval účastnické výpovědi a výpověď svědkyně
K., o něž opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu
se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno
(při hodnocení důkazů účastnickými a svědeckými výpověďmi totiž spolupůsobí
vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu
na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o
jednání), a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost
rozhodnutí. K této vadě je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen
vždy přihlédnout. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle
odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. června 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu