NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 863/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně RNDr. A.
Z., CSc., proti žalovanému RNDr. P. C., o 33.681,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 1554/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2005, č. j.
26 Co 6/2005-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.465,- Kč k rukám JUDr. PhDr. O. Ch., advokáta, do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou
podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 2184 pro obec P.,
katastrální území V., konkrétně domu č. p. 2453 na pozemku parc. č. 1335/3 a
pozemků parc. č. 1335/2 a č. 1335/3; spoluvlastnický podíl žalobkyně činí 1/3 a
podíl žalovaného 2/3. Podíl žalobkyně na výnosu z pronájmu nemovitostí v roce
2001 odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu činil 33.681,41 Kč;
ten jí žalovaný ale nevyplatil. Námitku žalovaného, že jako většinový
spoluvlastník rozhodl o použití zisku z pronájmu na úhradu dlouhodobých nákladů
na rekonstrukci domu, soud prvního stupně odmítl. Předpokladem platnosti
rozhodnutí většinového spoluvlastníka vynaložit náklady na zhodnocení či údržbu
společné věci (a povinnosti menšinového spoluvlastníka podílet se přiměřeně
svému spoluvlastnickému podílu na nákladech údržby) je seznámení menšinového
spoluvlastníka s takovým záměrem, aby se k němu mohl vyjádřit. Podmínkou tohoto
seznámení je účinné předestření záměru vynaložení nákladu v určité, jasné a
nezaměnitelné podobě umožňující menšinovému spoluvlastníku kvalifikované
vyjádření nebo vznesení jeho připomínek. Protože žalovaný žalobkyni nedal
možnost se k zamýšleným výdajům vyjádřit, nemohl její podíl z hospodaření se
společnou věcí použít pro rozpor s ustanovením § 139 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S těmito závěry soud prvního stupně dovodil
oprávněnost nároku žalobkyně mimo požadavku na zaplacení 4 % úroku z prodlení
za dobu od 1. 3. 2002, neboť s ohledem na § 563 obč. zák. se žalovaný dostal do
prodlení s výplatou žalované částky teprve dne 13. 8. 2002.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
16. února 2005, č. j. 26 Co 6/2005-59, rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil; současně
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z týchž skutkových
zjištění jako soud prvního stupně a po zopakování dokazování korespondencí mezi
účastníky řízení odvolací soud dospěl k závěru, že v roce 2001 skončilo
hospodaření se společnou věcí přebytkem ve výši 101.043,99 Kč. Jeho použití na
investici na společnou věc ovšem předpokládá poskytnutí možnosti všem
spoluvlastníkům k takovému kroku se vyjádřit. Přitom platí, že menšinový
spoluvlastník se musí podřídit názoru většinového spoluvlastníka. Žalovaný
ovšem žalobkyni se svým záměrem investic neseznámil; v korespondenci z let 1996
a 1998 hovoří jen o potřebě oprav bez bližších časových a finančních
souvislostí a v korespondenci z roku 2002 jí ex post oznamuje již jejich
provedení. Výhradu žalovaného, že soud prvního stupně bezdůvodně při určení
období, za které vznikl přebytek v hospodaření, vyšel z období kalendářního
roku 2001, odvolací soud neshledal důvodnou a zcela se ztotožnil s úvahami
soudu prvního stupně. Na podporu těchto závěrů odkázal na § 3 odst. 2 zákona
č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Protože odvolací soud neměl pochybnosti o
doručení dopisu ze dne 9. 8. 2002, kterým žalobkyně žalovaného vyzvala k
zaplacení sporné částky, považoval za správné i závěry o okamžiku prodlení
žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se
nesprávně vypořádal s jeho námitkou, podle které žádný právní předpis nestanoví
období, za které by měli spoluvlastníci vypořádat vzájemné finanční vztahy.
Tímto obdobím nemůže být časový úsek od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 z důvodů,
které uvedl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podpůrný
argument odvolacího soudu o aplikaci § 3 odst. 2 zák. č. 563/1991 Sb. nemůže
dovolatel akceptovat pro charakter citovaného zákona jako předpisu
veřejnoprávní a nikoliv soukromoprávní povahy. Nesouhlasí dále se závěrem
dovozujícím, že mu byl doručen dopis ze dne 9. 8. 2002, a zpochybnil okamžik
počátku prodlení. Rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za správný, pokud se
opírá o závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22
Cdo 599/99, v otázce důsledků neseznámení menšinového spoluvlastníka se
zamýšlenými opravami a investicemi na společnou věc, neboť většina členů
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu s publikací tohoto rozhodnutí ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nesouhlasila. Žalovaný prokázal, že
dostatečným způsobem informoval žalovanou o svém záměru provést úpravy na
společné nemovitosti korespondencí mezi účastníky řízení z let 1996, 1998 a
2002. Podotkl, že občanský zákoník neupravuje postup většinového spoluvlastníka
při informování menšinových spoluvlastníků o potřebě příspěvku na takové
náklady. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel za zásadně právně
významné pro řešení otázky, zda nedostatek seznámení menšinových spoluvlastníků
se záměrem oprav, úprav a investic způsobuje absolutní nebo relativní
neplatnost takového rozhodnutí; sám je toho názoru, že jde o neplatnost
relativní, které se žalobkyně nikdy nedovolala. Navrhl, aby napadené rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Otázku, zda v případě
vynaložení nákladů většinovým spoluvlastníkem na úpravu nemovitosti při
nedostatečném informování menšinového spoluvlastníka jde o absolutní nebo
relativní neplatnost takového úkonu, nepovažuje na rozdíl od žalovaného za
otázku po právní stránce zásadního významu, neboť ji Nejvyšší soud vyřešil
právě v rozhodnutí ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99. Ztotožnila se
taktéž se závěrem soudů obou stupňů, že pro vypořádání vztahů podílových
spoluvlastníků je rozhodující období kalendářního roku, neboť při zjišťování
výnosů nelze postupovat jinak, než podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví.
Zpochybňuje-li dovolatel doručení dopisu, kterým byl vyzván k zaplacení
žalované částky, nezpochybňuje tím právní posouzení věci.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v
řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, takže
přípustnost dovolání lze zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení
právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího
důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování
vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento
dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s.
ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl
zjištěn odvolacím soudem. Dovolací námitka, že odvolací soud pro vypořádání
vztahu mezi podílovými spoluvlastníky vyplývajícího z hospodaření se společnou
věcí (rozdělení zisku či ztráty) uvažoval s obdobím kalendářního roku 2001,
představuje zpochybnění skutkového závěru, na kterém odvolací soud založil své
rozhodnutí. V tomto směru tedy dovolání nesměřuje proti právnímu posouzení
věci, tj. proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav
aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly
vyvozeny ze zjištěného skutkového stavu. Argumentuje-li žalovaný v těchto
souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že
kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něho správného) skutkového závěru
o tom, že se období, za které se provádí vypořádání hospodaření se společnou
věcí, kryje s jiným časovým úsekem (zpravidla s obdobím, ve kterém se provádějí
investice do nemovitosti), musel by návazně dospět i k jinému právnímu
posouzení věci. Na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci je založena i
dovolací výhrada, že soudy vzaly za prokázané doručení dopisu žalobkyně ze dne
9. 8. 2002. Tyto obě námitky představují uplatnění dovolacího důvodu, který
míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu
uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Předpokladem přípustnosti dovolání k řešení důsledků nedostatku seznámení
menšinových spoluvlastníků se záměrem oprav, úprav a investic do společné věci
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je závěr o zásadním právním významu
takové otázky. Za otázku zásadního právního významu nelze přitom považovat
takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou
soudní praxí.
Otázkou rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí se dovolací
soud zabýval již opakovaně.
Ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo
599/99, publikovaném pod č. C 583, svazku 7, Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dovolací soud uvedl, že podle §
137 odst. 1 obč. zák. (jehož znění se od počátku jeho účinnosti, tj. od 1. 4.
1964 nezměnilo) podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na
právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Z
tohoto ustanovení vyplývá povinnost spoluvlastníka podílet se podle výše svého
podílu na nákladech vynaložených na společnou věc. Taková povinnost
spoluvlastníka je však vázána také na respektování práva rozhodovat o
vynaložení nákladů, resp. o hospodaření se společnou věcí. Pod pojem
hospodaření se společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle § 139 odst. 2
obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj.
náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena. Pokud
zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti
jejích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by
menšinovému spoluvlastníku byla dána možnost se pro zamýšlenou investici
rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit. To lze dovodit i z logického výkladu
tohoto ustanovení; má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo
rovnost hlasů nebo nedosažení většiny, musí být menšinovému spoluvlastníku
záměr investici (a to jakého druhu a v jaké výši) provést ostatními
spoluvlastníky předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní souhlasí
či nikoliv (a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání
spoluvlastnického vztahu). Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla
dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici (druhu a výši), pak i za
situace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná
podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 obč.
zák. V takovém případě by šlo z hlediska hospodaření spoluvlastníků se
společnou věcí o neplatný úkon (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.
2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1658/2001, a obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
4. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 277/2005). Na tyto závěry pak navazuje rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, ve kterém
dovolací soud přijal závěr, že pro účely vypořádání investic je třeba
rozlišovat případy, kdy investice jsou učiněny s (byť i konkludentním)
souhlasem spoluvlastníků (§ 139 odst. 1 obč. zák.), anebo bez tohoto souhlasu.
V případě, že spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více
spoluvlastníky na věc souhlasí, jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a
investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu
vynaložených prostředků (§ 137 odst. 1 obč. zák.). Byly-li náklady vynaloženy
bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, toto právo mu nevzniká, může se však
domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo
zhodnocením jejich podílu v důsledku vynaložené investice (§ 451 odst. 2, § 456
obč. zák.); jde o rozdíl mezi cenou podílu před investicí a po jejím
vynaložení. Otázka významu neseznámení menšinového spoluvlastníka se
zamýšlenými investicemi na společnou věc tedy není nová a pro její řešení proto
dovolací soud neshledává dovolání žalovaného přípustným.
Protože jiné námitky žalovaný ve svém dovolání neuplatnil a dovolací soud je
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nemohl přípustnost dovolání zvažovat z pohledu
zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí
odvolacího soudu založeno.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Dovolací soud je proto
podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni
náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k
dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.],
stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 bodu 5., § 15, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a §
16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 2.390,- Kč, a paušální částka
náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu