Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. I.
s. r. o., proti žalovanému V. V., o zaplacení částky 39.334,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 33/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února
2005, č. j. 29 Co 39/2005-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 39.940,70 Kč s
21 % úrokem z prodlení od 11. února 1997 do zaplacení s odůvodněním, že dne 4.
března 1995 došlo k uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě se žalovaný
zavázal zaplatit žalobkyni ve splátkách žalovanou částku a žalobkyně se
zavázala dodat sadu nádobí D-120 Universal, D-929 Thermocomputer a D-400-24
Ideale; poslední splátka měla být zaplacena dne 10. února 1997. Žalovaný dosud
na svůj závazek ničeho nezaplatil.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
září 2004, č. j. 9 C 33/98-256, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 39.334,30 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 11. února 1997 do zaplacení. V
rozsahu částky 570,40 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 11. února 1997 řízení v
důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Na základě provedených důkazů dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu,
podle které měl žalovaný povinnost zaplatit žalobkyni ve 24 měsíčních splátkách
cenu zboží a žalobkyně po jejím úplném uhrazení výrobky žalovanému dodat. Podle
soudu prvního stupně šlo o smlouvu o prodeji věci na objednávku podle § 613
obč. zák., kdy dochází k prodeji na základě předvedených vzorků. Zákazník v
takovém případě kupuje soubor věcí (nádobí) identifikovaný písmenem, číslem a
názvem podle předloženého katalogu. Ujednání o způsobu určení ceny zboží
nepovažoval soud prvního stupně za neurčité přesto, že smluvní cena byla
vyjádřena v německých markách (DEM), neboť jednotlivé splátky měly být plněny v
korunách českých (Kč). Za rozhodující považoval ten fakt, že přepočet
stanovených splátek byl fixován na kurs DEM vůči Kč v den placení zálohy
(splátky). Z těchto důvodů nepovažoval uzavřenou smlouvu za neplatnou podle §
37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost. K námitce o neplatnosti
smlouvy pro rozpor s dobrými mravy soud prvního stupně uvedl, že žalovaný měl
možnost se s obsahem smlouvy seznámit a ujednání o tom, že před předáním zboží
musí být nejprve zaplacena celá kupní cena, se nepříčí dobrým mravům i s
přihlédnutím k ustanovení § 588 obč. zák.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. února 2005, č.j.
29 Co 39/2005-283, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
povinnosti žalovaného zaplatit částku 39.334,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně na
základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věc posoudil správně i po
právní stránce. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku úplně vypořádal se
všemi námitkami žalovaného uplatněnými v průběhu řízení. Odvolací soud
nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobce není oprávněn na něm požadovat
plnění podle § 560 obč. zák., s odůvodněním, že toto ustanovení občanského
zákoníku na věc nedopadá. Závazky z kupních smluv jsou sice závazky
synallagmatickými, tento charakter ale ztrácí v situaci, kdy je povinnost
plnění každého z účastníků smlouvy dohodnuta k jinému časovému okamžiku. Shodně
se soudem prvního stupně nedovodil žádný z tvrzených důvodů absolutní ani
relativní neplatnosti kupní smlouvy a v otázce přepočtu kupní ceny po datu 18.
10. 1995 poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo
543/2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam. Za nesprávný
považuje právní závěr odvolacího soudu o platnosti uzavřené smlouvy. Podle
dovolatele je smlouva neplatná, neboť ho v rozporu s dobrými mravy nutila
posílat žalobkyni po dobu dvou let finanční částky, které si musel sám
vypočítat, s tím, že protihodnotu obdrží až po poslední splátce. Důsledek
neplatnosti smlouvy podle § 39 obč. zák. spojuje rovněž s postupem žalobkyně,
která nevymáhala plnění ze smlouvy a až po delší době podala žalobu, ve které
uplatnila rovněž požadavek na zaplacení příslušenství v nemravné výši. Správně
nebyl vyhodnocena ani skutečnost, že žalobkyně nemá k dispozici předmět
smlouvy, protože se již nevyrábí, a závazek dovolatele proto musel podle § 560
věty druhé v návaznosti na § 575 obč. zák. zaniknout; správnost tohoto tvrzení
mu odvolací soud neumožnil prokázat. Obsahově opřel dovolatel důvodnost
dovolání o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ze shora
uvedených důvodů navrhl, aby byly rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou - žalovaným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) - za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zabýval nejprve
tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
v této věci založena. Napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí čtvrtý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ale odvolací soud ve
svých předchozích rozhodnutích nevyslovil žádný závazný právní názor a ke
zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně došlo vždy jen pro procesní pochybení.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela
vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z
nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a
odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], a proto je dovolací soud povinen
odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak
přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje
k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je
dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací
soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve
věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy
obdobné povahy [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna
2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod
č. C 23, a usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné
v Souboru, svazku 1, pod č. C 71]. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto
pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku,
která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího)
nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil.
To je dáno zejména tehdy, když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou
otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto
směru odlišné, \"nové\", řešení této právní otázky.
Dovolatel spojuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu s otázkou
neplatnosti smlouvy podle § 39 obč. zák. v důsledku v dovolání uvedených důvodů.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Absolutní neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. pro jeho nedovolenost
nastává v případech, kdy 1/ právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje
zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem), 2/ právní úkon obchází zákon (jde
o právní úkon in fraudem legis) nebo 3/ právní úkon se příčí dobrým mravům
(contra bones mores).
Posouzení otázky neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 39
obč. jzák.), spočívající v tom, že dovolatel zasílá žalobci po dobu dvou let
finanční částky, které si sám vypočítá, a protihodnotu obdrží až po poslední
splátce, úzce souvisí s otázkou smluvní volnosti a autonomie. V občanskoprávní
oblasti obecně se uplatňující princip autonomie (§ 2 odst. 3 obč. zák.),
zvláště pak princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na
uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou,
jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy
subjekty pro konkrétní případ zvolí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR ze
dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, publikovaný pod č. 1 ve svazku č. 17 Sb.
n. u. US). Normy občanského práva jsou přitom podle výslovné úpravy § 2 odst. 3
obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům
občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem
autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence
občanskoprávní vztahy a jejich obsah, t. j. souhrn vzájemných subjektivních
občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od
občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe
realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich
individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy
znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si smluvní subjekty
dohodly (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon
1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/1999). Typickým znakem
občanskoprávních (tedy i závazkových) právních vztahů je, že práva a povinnosti
jejich účastníků jsou ve vzájemné relaci: povinnost dlužníka splnit závazek
odpovídá právu věřitele na plnění. Kupující je dlužníkem prodávajícího, pokud
jde o zaplacení kupní ceny, a jeho věřitelem, pokud jde o předání koupené věci.
Na základě kupní smlouvy vzniká sice mezi účastníky vzájemný závazkový právní
vztah, to však automaticky neznamená, že by povinnost účastníků poskytnout si
navzájem plnění byla vzájemně podmíněná, tedy že by povinnost jednoho byla
vázána na splnění vzájemné povinnosti druhého a naopak. Pro posouzení
vzájemných práv a povinností účastníků kupní smlouvy je v prvé řadě rozhodující
obsah jejich ujednání, pokud neodporuje kogentním ustanovením hmotného práva.
Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Ke vzniku kupní smlouvy je tedy třeba, aby se její účastníci dohodli na
předmětu koupě a na kupní ceně. Vedle těchto tzv. podstatných náležitostí
(essentialia negotii) může kupní smlouva obsahovat i další ujednání, tzv.
vedlejší náležitosti - accidentalia negotii (§ 601 až 610 obč. zák.).
Podle § 613 obč. zák. lze věci prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen
obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li dohodnuta, ve lhůtě
přiměřené okolnostem. Nestane-li se tak, objednatel je oprávněn od smlouvy
odstoupit. Odstoupením objednatele od smlouvy není dotčeno jeho právo na
náhradu škody.
Splatnost kupní ceny může být dohodnuta buď tak, že k jejímu zaplacení dojde
současně s odevzdáním a převzetím předmětu koupě (koupě z ruky do ruky), nebo
předem a ke splnění předmětu koupě dojde až dodatečně (prenumerační koupě).
Kupní cenu lze zaplatit jednorázově nebo ve splátkách.
V posuzované věci z obsahu kupní smlouvy vyplývá, že účastníci se dohodli na
zaplacení smluvní ceny ve výši 2.136,- DEM v přepočtu na Kč ve 24 měsíčních
splátkách, z nichž první byla splatná dne 10. 3. 1995 a poslední dne 10. 2.
1997. Plnění žalobkyně - dodat objednané zboží - bylo vázáno na lhůtu 28 dnů,
počítanou ode dne připsání poslední dohodnuté zálohy (splátky) na její účet u
peněžního ústavu. Názor dovolatele, že ujednání účastníků o rozdílných
okamžicích, ke kterým měl každý z nich splnit svou povinnosti ze smlouvy,
odporuje dobrým mravům, není správný. Dohoda, že žalobkyně splní svou povinnost
dodat zboží až po úplném zaplacení kupní ceny, není v rozporu s žádným
kogentním ustanovením občanského zákoníku a je výrazem smluvní svobody v
občanskoprávní oblasti. Už v rozhodnutí ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1356/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, číslo 13,
Nejvyšší soud ČR dovodil, že kromě případů, kdy podmíněnost a vzájemná vázanost
práv a povinností vyplývá přímo ze zákona (§ 457 obč. zák.), jde v
občanskoprávních vztazích o vzájemnou podmíněnost plnění pouze tam, kde to
vyplývá z dohody účastníků (zaplacení oproti předání, koupě “z ruky do ruky\"
apod.). Proto také i v souzené věci dospěl k závěru, že nevyplývá-li z obsahu
kupní smlouvy a ze skutkových zjištění, že by povinnost žalovaného zaplatit
kupní cenu byla vázána na splnění povinnosti žalobkyně předat mu předmět koupě,
nýbrž naopak je zjištěno, že splatnost závazku každého z nich byla ve smlouvě
dohodnuta k jinému časovému okamžiku, přičemž žalovaný se zavázal plnit předem,
je aplikace ust. § 560 věty první obč. zák. na nárok uplatněný žalobou
nesprávná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25
Cdo 924/2001 publikovaný v Souboru, svazku 19, pod č. C 1336). Protože jde o
výklad otázky, která již byla judikaturou vyšších soudů vyřešena a jejíž výklad
se v judikatuře těchto soudů ustálil, nemůže být k jejímu řešení dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Ani pro řešení otázky tvrzené neplatnosti smlouvy podle § 39 obč. zák. proto,
že žalobce začal vymáhat plnění ze smlouvy až po delší době podáním žaloby s
požadavkem na zaplacení nejen jistiny, ale i příslušenství v nemravné výši,
neshledává dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadně významným.
Soudy obou stupňů svá rozhodnutí na řešení této otázky nezaložily (její řešení
nebylo pro rozhodnutí určující) proto, že takové tvrzení v řízení vůbec
nezaznělo. Tento důvod absolutní neplatnosti uplatil dovolatel až v dovolání.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže
založit ani tvrzení dovolatele o tom, že žalobce nemá zboží, které je
předmětem smlouvy, k dispozici, neboť se již nevyrábí a závazek žalovaného
proto zanikl. Takové tvrzení totiž míří proti skutkovým závěrům rozsudku
odvolacího soudu. Již Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 28. 9. 1993, sp.
zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2,
vyslovil názor, že za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §
241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. [nyní ve smyslu § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř.]
nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových
zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního
hmotněprávního ustanovení. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může
být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování
skutkového stavu věci nelze v případě takového dovolání použít (srov. výslovné
znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je
proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu