4 Ads 58/2021- 50 - text
4 Ads 58/2021-55 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: E. K., zast. opatrovníkem PaeDr. L. K., zast. Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 4. 2020, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2021, č. j. 46 Ad 4/2020-57,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2021, č. j. 46 Ad 4/2020-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 1. 2020, č. j. X, zamítla žádost žalobkyně o invalidní důchod pro nesplnění podmínek vyplývajících z § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
[2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky, které žalovaná zamítla v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“). II.
[3] Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Ten v záhlaví specifikovaným rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení
[4] Krajský soud vycházel z toho, že posudkový lékař Okresní správy sociálního zabezpečení Příbram v posudku ze dne 26. 12. 2020 vyhotoveném po jednání v nepřítomnosti žalobkyně dospěl k závěru, že žalobkyně není invalidní, neboť její pracovní schopnost poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pouze o 20 %. Za rozhodující příčinu nepříznivého zdravotního stavu určil zdravotní postižení uvedené v položce 8a kapitoly V přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“). Uvedený závěr byl potvrzen i v námitkovém řízení, v němž byl zdravotní stav žalobkyně opětovně posouzen v její nepřítomnosti, a to posudkovou lékařkou žalované (posudek ze dne 19. 3. 2020).
[5] Žalobní námitky spočívaly zejména ve zpochybnění závěrů posudkových lékařů. Krajský soud s ohledem na skutečnost, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou a sám si o ní nemůže učinit úsudek za účelem ověření správnosti závěrů posudkových lékařů, požádal o posudek posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „posudková komise“). Na základě tohoto posudku ze dne 18. 11. 2020 a doplňujícího posudku ze dne 28. 1. 2021 (který byl vyhotoven z důvodu žádosti krajského soudu o doplnění podřazení zdravotního stavu žalobkyně pod konkrétní položku podle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity; dále společně též jen „posudky“) dospěl k závěru, že se v případě žalobkyně jedná o nepříznivý zdravotní stav odpovídající invaliditě z mládí. Omezení duševních schopností žalobkyně mělo za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně posudková komise shledala zdravotní postižení, které je svým funkčním dopadem srovnatelném s následky poruch psychického vývoje těžkého stupně s těžkým narušením sociálního fungování, řečových schopností a některých nejzákladnějších sebeobslužných činností podle položky 9c kapitoly V vyhlášky o posuzování invalidity. Míru poklesu pracovní schopnosti posudková komise stanovila na dolní hranici procentního rozpětí, tj. 70 %. Krajský soud upozornil na skutečnost, že posudková komise shledala, že žalobkyně je schopna výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek ve smyslu § 6 vyhlášky o posuzování invalidity.
[6] Krajský soud posudek posudkové komise i jeho doplnění považoval za přesvědčivé a dostatečně odůvodněné, splňující požadavky úplnosti, přesvědčivosti a správnosti tak, jak byly vymezeny judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015, č. j. 9 Ads 253/2014-52). Krajský soud se proto se závěry posudkové komise ztotožnil. Jelikož z těchto posudků vyplývá, že míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně činila ke dni vydání napadeného rozhodnutí 70 %, což odpovídá invaliditě třetího stupně podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, krajský soud uzavřel, že posudkoví lékaři ve správním řízení nesprávně zařadili postižení žalobkyně a nesprávně posoudili procentní míru poklesu její pracovní schopnosti. Žalobou napadené rozhodnutí se proto podle krajského soudu opírá o nesprávně zjištěný skutkový stav, a je tedy nezákonné. III.
[7] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti napadenému rozsudku brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatelka upozorňuje na to, že posudková komise dospěla k závěru, že zdravotní stav žalobkyně odpovídá invaliditě třetího stupně podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, tedy tzv. invaliditě z mládí, zároveň však zmatečně uvádí, že se jedná o invaliditu podle § 39 odst. 1 téhož zákona pro pokles pracovní schopnosti o 70% hodnocený podle položky 9c kapitoly V přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Posudek posudkové komise a jeho doplnění jsou tedy podle stěžovatelky zmatečné, neboť kombinují posouzení invalidity podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a podle § 42 odst. 1 téhož zákona. Tato posouzení je ale podle stěžovatelky třeba odlišovat, neboť § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění stanovuje specifické podmínky pro vznik nároku, který lze přiznat po dovršení 18. roku věku a v mimořádné výši. Jedná se tedy o odlišné podmínky od těch vyplývajících z § 38 a 39 zákona o důchodovém pojištění.
[9] Rozpor uvedených posudků se zákonem shledává stěžovatelka v tom, že žalobkyně je podle nich „schopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek“ ve smyslu § 6 vyhlášky o posuzování invalidity, který se však v případě uznání invalidity třetího stupně podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění neaplikuje. Pro účely tohoto ustanovení se tzv. „invalidita z mládí“ posuzuje odchylným způsobem jako takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které má za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Podle stěžovatelky tak jde o úplnou neschopnost přípravy k jakémukoliv pracovnímu uplatnění, tedy i takovému, které v budoucnu umožňuje výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek. Stěžovatelka za zmatečné považuje i to, že podle posudkové komise u žalobkyně sice jde o takové omezení duševních a tělesných schopností, které má za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění, avšak zároveň posudková komise uvádí, že žalobkyně studuje praktickou školu a ráda by pokračovala v cukrářském oboru. I tyto skutečnosti jsou v rozporu.
[10] Dále stěžovatelka namítá, že posudková komise stanovila datum vzniku invalidity ke dni 8. 6. 2017, tedy ke dni psychologického nálezu (psychologa Speciálně pedagogického centra, Starostrašnická 45, Praha 10 - pozn. soudu). Z odůvodnění posudků však není zřejmé, zda posudková komise tento psychologický nález vůbec měla k dispozici, neboť cituje primárně znalecký posudek doc. MUDr. Zvěřiny, CSc. Psychologický nález nadto není nálezem lékařským, a pokud jím je určeno datum vzniku invalidity, jedná se o postup v rozporu se zákonem i se samotným výrokem posudků posudkové komise.
[11] Stěžovatelka namítá, že v případě uznání invalidity podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se vznik stanovuje slovním obratem „před dosažením 18 let věku“ nebo „před 18. rokem věku“, ale nikoliv konkrétním datem, jak učinila posudková komise v dané věci. V takovém případě se podle stěžovatelky rovněž neprovádí stanovení procentní míry poklesu pracovní schopnosti podle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. V posudcích posudkové komise však procentní stanovení míry poklesu pracovní schopnosti uvedeno je, a také proto jsou výroky i odůvodnění posudků zmatečné a neúplné.
[12] Stěžovatelka shrnuje, že nesouhlasí se závěry krajského soudu ani s posudkovým hodnocením posudkové komise, ačkoliv připouští, že si je s ohledem na lékařské zprávy předložené k žalobě vědoma toho, že v rámci jejího rozhodování nebyly při posuzování zdravotního stavu žalobkyně zohledněny veškeré dostupné lékařské zprávy, a pravděpodobně tedy došlo k nesprávnému posouzení jejího zdravotního stavu. I přesto však stěžovatelka trvá na tom, že také hodnocení posudkové komise není z důvodů jí vytčených správné. Z napadeného rozsudku navíc není zřejmé, zda se krajský soud přiklonil k variantě přiznání invalidního důchodu od data 8. 6. 2017 pro invaliditu třetího stupně podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění (za předpokladu splnění podmínky potřebné doby pojištění ve smyslu § 40 téhož zákona), či od data 28. 7. 2018 (den dosažení 18 let žalobkyně - pozn. soudu) podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
[13] Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že i pokud by se přiklonila k závěru, že výkon výdělečné činnosti žalobkyně vyžaduje zcela mimořádné podmínky, a že se tedy jedná o invaliditu třetího stupně podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, nelze souhlasit s posudkovým závěrem o datu vzniku invalidity ode dne 8. 6. 2017 stanoveným toliko psychologickým nálezem. Stěžovatelka připouští, že je vázána názorem krajského soudu vysloveným v napadeném rozsudku a nemůže se odchýlit ani od výroku posudku posudkové komise, v němž je uvedeno, že se v případě žalobkyně jedná o invaliditu třetího stupně podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Za takové situace by však stěžovatelka byla nucena žalobkyni přiznat invalidní důchod podle tohoto ustanovení nikoliv od 8. 6. 2017, ale až od dosažení 18 let věku. Stěžovatelka opakuje, že posudkový závěr o „invaliditě z mládí“, která měla za následek „neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění“, se zároveň neslučuje s informacemi uvedenými v odůvodnění posudku o pokračujícím studiu žalobkyně. IV.
[14] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasí s tím, že ze závěrů posudků posudkové komise vyplývá, že její pracovní schopnost poklesla o 70 %, což odpovídá invaliditě třetího stupně podle § 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka podle žalobkyně absolutně nepochopila celou situaci. Studovat obor cukrářství na speciální škole je pouze přáním žalobkyně, ta však není schopná soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění, což ostatně plyne i z rozsudku opatrovnického soudu, podle kterého žalobkyně není schopna nést odpovědnost a ani uzavřít pracovněprávní vztah. Žalobkyně navštěvuje praktickou třídu s asistentem a studuje podle individuálního vzdělávacího plánu, což vylučuje, že by si získanými vědomostmi a dovednostmi mohla vydělávat na své živobytí. Chodí sice na praxi, kterou provozuje nezisková organizace za účelem začleňování, ale nejedná se o práci v pravém slova smyslu; žalobkyně chodí na praxi v rozsahu 2 hodin a má neustále k dispozici asistenta. K psychologickému nálezu žalobkyně uvádí, že se z důvodu nečinnosti stěžovatelky jedná o první vyšetření žalobkyně, provedené v rámci nařízeného soudního postupu. V.
[15] Stěžovatelka dále v replice k vyjádření žalobkyně ve vztahu ke zmatečnosti a neúplnosti posudků poukazuje na to, že i žalobkyně ve svém vyjádření odkazuje na § 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění ve spojení s mírou poklesu pracovní schopnosti stanovenou na 70 %, ačkoliv posudková komise ve výroku posudků uvedla, že u žalobkyně šlo k datu vydání napadeného rozhodnutí o invaliditu třetího stupně podle ustanovení § 42 odst. 1 téhož zákona. Pokud však posudková komise uvádí, že je žalobkyně invalidní podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, pak nemůže invaliditu dále posuzovat podle § 39 odst. 3 téhož zákona a stanovit datum vzniku invalidity konkrétním dnem. Pokud žalobkyně studuje praktickou školu zřízenou ve smyslu § 16 odst. 9 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, pak je podle stěžovatelky zjevné, že se nejedná o zcela nevzdělatelnou osobu, u níž by byla do budoucna vyloučena jakákoliv výdělečná činnost. Lze-li pak u žalobkyně do budoucna předpokládat výdělečnou činnost, byť jen omezeně, resp. za zcela mimořádných podmínek, čemuž by odpovídalo studium praktické školy a vyjádření posudkové komise v posudcích, nemůže se v jejím případě jednat o invaliditu (z mládí) podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nezpochybňuje invaliditu žalobkyně ani možnost dřívějšího vzniku invalidity, nicméně má za to, že je třeba jednoznačně stanovit, jaká zákonná ustanovení se na její důchodový nárok vztahují, neboť právě podle těchto ustanovení se odvíjí datum vzniku nároku na dávku a její výpočet.
[16] Žalobkyně v duplice opakovaně poukazuje na to, že i podle rozsudku opatrovnického soudu, kterým byla omezena její svéprávnost, není schopna nést odpovědnost a ani uzavřít pracovněprávní vztah. Argumentace stěžovatelky, že žalobkyně je schopna výkonu pracovní činnosti, neboť je schopna navštěvovat školu, je podle žalobkyně lichá. Žalobkyně studuje podle individuálního vzdělávacího plánu, který byl předložen i k žádosti o invalidní důchod a měla jej k dispozici i posudková komise. U jednání posudkové komise ostatně byla přítomna i třídní učitelka žalobkyně, která se k celé věci podrobně vyjádřila. Podle žalobkyně je posudková komise odborný a specializovaný orgán určený k posuzování zdravotního stavu a zpochybňování schopností posudkové komise ze strany stěžovatelky považuje žalobkyně za absurdní. Žalobkyně poukazuje na to, že v rámci správního řízení nebyla žalobkyně ani jednou předvolána k prohlídce a posudkoví lékaři vycházeli pouze z lékařských zpráv, z nichž nejaktuálnější byla z doby, kdy bylo žalobkyni 7 let. VI.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud předně rekapituluje správné závěry krajského soudu o tom, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou (invalidní důchod je podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem), a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny k posouzení poklesu pracovní schopnosti a zaujetí posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012-24). Správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity či změně jejího stupně, resp. posléze též v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu v těchto věcech, ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise je úplný, přesvědčivý a určitý (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003-54, a mnoho dalších), případně, bylo-li to namítáno, zda byla příslušná posudková komise řádně obsazena.
[20] Posudkové řízení je tedy specifickou formou správní činnosti spočívající v posouzení zdravotního stavu jedince a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. Tyto posudky soudy hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby mohou zejména uložit též zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí především.
[21] Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že posudek posudkové komise v otázkách invalidity je v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem, a proto je třeba klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. Posudek lze považovat za úplný a přesvědčivý, vypořádá-li se v něm posudková komise se všemi rozhodnými skutečnostmi a své posudkové závěry uvede jednoznačně a konkrétně a také je přesvědčivě zdůvodní. Současně platí, že případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku způsobující jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost nemůže soud nahradit vlastní úvahou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 4 Ads 184/2021-30).
[22] Za podstatnou v této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud skutečnost, že stěžovatelka v kasační stížnosti nenapadá samotná posudková zjištění týkající se zdravotního stavu žalobkyně; naopak sama připouští, že v rámci správního řízení o žádosti žalobkyně o přiznání invalidního důchodu nebyly při posuzování zdravotního stavu žalobkyně zohledněny veškeré lékařské zprávy, a že ze strany správních orgánů tedy pravděpodobně došlo k nesprávnému posouzení zdravotního stavu žalobkyně. K tomu shodně dospěl i krajský soud. Stěžovatelka však shledává posudky zmatečnými v tom, že kombinují posouzení invalidity podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a podle § 42 odst. 1 téhož zákona, ač takové sloučení uvedených ustanovení je podle stěžovatelky vyloučeno.
[23] V projednávané věci tedy není spornou otázka lékařská, resp. zdravotní stav žalobkyně a jeho hodnocení, nýbrž otázka právní, konkrétně to, zda se v případě žalobkyně jedná o tzv. invaliditu z mládí ve smyslu zmíněného § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nebo o invaliditu podle § 39 odst. 1 téhož zákona.
[24] Podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.
[25] Podle § 39 odst. 2 písm. c) téhož zákona, jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.
[26] Podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně má nárok též osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území České republiky a je invalidní pro invaliditu třetího stupně, jestliže tato invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu (§ 40). Za invaliditu třetího stupně se pro účely věty první považuje též takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které má za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Při posuzování invalidity pro účely nároku na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně podle věty první se neprovádí srovnání se stavem, který byl u osoby uvedené ve větě první před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (§ 39 odst. 3 věta druhá). (zvýraznění doplněno soudem)
[27] Z citovaných ustanovení je patrné, že zákon o důchodovém pojištění upravuje nárok na invalidní důchod v § 39 zákona o důchodovém pojištění (v návaznosti na základní podmínky vyplývající z jeho § 38), pro jehož získání je třeba, aby se žadatel o invalidní důchod mladší 65 let 1) stal invalidním a 2) získal potřebnou dobu pojištění (vyjma situace, kdy je invalidita následkem pracovního úrazu). Podstatné je, že invalidita se v těchto případech posuzuje jako pokles pracovní schopnosti v určité procentuální výši. Zcela konkrétně se podle § 39 odst. 3 věty druhé zákona o důchodovém pojištění poklesem pracovní schopnosti rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zvýraznění doplněno soudem).
[28] Oproti tomu tzv. invalidita z mládí a s ní související nárok na invalidní důchod podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění funguje v mnoha ohledech jinak. Odlišnému charakteru tohoto invalidního důchodu odpovídá i odlišné posuzování invalidity, určení okamžiku jejího vzniku a konečně i určení výše invalidního důchodu. Byť zákon o důchodovém pojištění od novely provedené zákonem č. 306/2008 Sb. v první větě § 42 odst. 1 hovoří též o třetím stupni invalidity (který sám o sobě je definován ve výše citovaném § 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění s ohledem na pokles pracovní schopnosti v porovnání s předchozím stavem), současně uvádí, že se za invaliditu třetího stupně pro účely nároku na invalidní důchod z mládí považuje též takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které má za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Jak dále vyplývá z § 42 odst. 1 věty poslední téhož zákona, pro posouzení invalidity třetího stupně podle věty první se neprovádí srovnání se stavem, který byl u osoby uvedené ve větě první před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Jak k tomu Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne 21. 4. 2020, č. j. 8 Ads 94/2018-72, „u těch, co by se za normálních okolností připravovali na budoucí povolání, se totiž nedá správně hovořit o poklesu pracovní schopnosti podle kritérií obsažených v § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění a vyjádřit to procentní sazbou.“ Pro získání invalidního důchodu podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění také není třeba získat potřebnou dobu pojištění. Koneckonců smyslem tohoto typu invalidního důchodu je pokrýt právě ty situace, kdy žadatel o invalidní důchod nedostane možnost dobu pojištění získat (srov. rozsudek ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Ads 70/2008 34, publ. pod č. 2048/2010 Sb. NSS).
[29] Nárok na invalidní důchod podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění tedy slouží jako speciální pro jedince, kteří se kvůli brzkému vzniku invalidity nemohou na pracovní uplatnění ani soustavně připravovat. Předpoklady přiznání invalidního důchodu (tj. vznik invalidity před 18. rokem věku) budou typicky vylučovat posouzení poklesu pracovní schopnosti podle § 39 odst. 3 zákona, protože před vznikem invalidity u žadatelů o invalidní důchod ještě žádná pracovní schopnost nevznikla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2022, č. j. 10 Ads 525/2021-34).
[30] V projednávaném případě posudková komise ve výroku posudku ze dne 18. 11. 2020 uvedla, že žalobkyně „k datu vydání napadeného rozhodnutí (6. 4. 2020 – poznámka soudu) byla invalidní podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 306/2008 Sb. Šlo o invaliditu třetího stupně podle § 42 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona 306/2008 Sb. Šlo o takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které mělo za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění.“ Dále posudková komise ve výroku tohoto posudku označila za datum vzniku invalidity „8. 6. 2017 – psychologickým nálezem“. V posudkovém zhodnocení, resp. odůvodnění posudku, dále uvedla, že „z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu poklesla její pracovní schopnost o 70% a splňuje podmínky ust. § 6 vyhl. č. 359/2009 Sb. Je schopna výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Šlo o takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které mělo za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Datum vzniku stanoveno na 8. 6. 2017 – psychologickým nálezem psychologa Speciálně pedagogického centra, Starostrašnická 45, Praha 10, který byl hlavním podkladem pro posudek pro soudního znalce ve věci omezení svéprávnosti, tedy před dovršením 18 let věku.“
[31] Krajský soud v řízení o žalobě na základě uvedeného shledal, že v posudku ze dne 18. 11. 2020 chybí zejména podřazení rozhodujícího zdravotního postižení žalobkyně pod konkrétní položky dle přílohy vyhlášky o posuzování invalidity v souladu s jejím § 1 a rovněž odůvodnění procentní míry poklesu pracovní schopnosti v návaznosti na toto zařazení. Požádal posudkovou komisi o podání doplňujícího posudku.
[32] V doplňujícím posudku ze dne 28. 1. 2020 posudková komise upřesnila, že „rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu účastníka řízení s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení srovnatelné s postižením uvedeným v kapitole V, položce 9, písm. c) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 70-80 % - volena dolní hranice procent rozmezí - 70%.“
[33] S ohledem na citované pasáže posudku a jeho doplnění Nejvyšší správní soud stěžovatelce přitakává v tom, že zhodnocení provedené posudkovou komisí v nich je zmatečné a vnitřně rozporné. Přestože tedy ani Nejvyšší správní soud (stejně jako stěžovatelka) nezpochybňuje zhodnocení zdravotního postižení žalobkyně, jak jej provedla posudková komise, nemůže souhlasit s jeho podřazením pod příslušná ustanovení zákona o důchodovém pojištění, potažmo vyhlášky o posuzování invalidity. Je totiž třeba souhlasit se stěžovatelkou v tom, že předpoklady invalidity podle § 39 zákona o důchodovém pojištění a tzv. invalidity z mládí podle § 42 téhož zákona jsou odlišné a současná kombinace těchto dvou ustanovení v rámci jednoho posudkového závěru není možná, tedy nelze mísit specifika nároků na invalidní důchod podle obou uvedených ustanovení v rámci jednoho posouzení.
[34] Z posudků vyplývá, že posudková komise dospěla k závěru, že invalidita žalobkyně vznikla před dosažením 18 let věku (vznik invalidity posudková komise pojí s datem 8. 6. 2017, tedy se dnem vydání psychologického nálezu psychologa Speciálně pedagogického centra v Praze, přičemž žalobkyně dosáhla 18 let věku až dne 28. 7. 2018) a její postižení představuje takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které mělo za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Tyto části posudkového hodnocení odpovídají nároku na invalidní důchod z mládí podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
[35] Zde je vhodné opět připomenout, co již výše Nejvyšší správní soud uvedl, totiž že u invalidity z mládí se neprovádí srovnání se stavem pracovní schopnosti, který u posuzované osoby byl před vznikem invalidity, neboť nelze uvažovat o poklesu pracovní schopnosti u osob, které by se za normálních okolností teprve připravovaly na budoucí povolání. Za této situace se tedy i požadavek krajského soudu na podřazení zdravotního postižení žalobkyně do konkrétní položky dle přílohy k předmětné vyhlášce a zejména požadavek na určení míry poklesu pracovní schopnosti žalobkyně jeví jako nepřípadný. Nebylo na místě v posudkovém hodnocení dále stanovovat pokles pracovní schopnosti žalobkyně. Posudková komise ale přesto v posudcích uvedla, že míra poklesu její pracovní schopnosti činí 70 % a splňuje podmínky § 6 vyhlášky o posuzování invalidity, tedy je schopna výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek.
[36] Stejně tak je v souvislosti s posouzením invalidity podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nadbytečné stanovení vzniku invalidity konkrétním datem, jak také namítá stěžovatelka. Postačuje zjištění, že ke vzniku invalidity došlo před 18. rokem věku, neboť invalidní důchod z mládí lze přiznat pouze od dosažení tohoto věku. Nejvyšší správní soud však současně dodává, že v části posudkového hodnocení je kromě data vzniku invalidity, tj. 8. 6. 2017, uvedeno i to, že se tak stalo před dovršením 18 let věku žalobkyně, byť ve výroku posudků již tento údaj obsažen není. Uvedení konkrétního data vzniku invalidity jako takové tudíž není stěžejní nesprávností posudků.
[37] Přesto je na základě výše uvedeného zjevné, že pokud posudková komise dospěla k závěru, že žalobkyni náleží důchod pro invaliditu z mládí, obsahují oba posudky vnitřně rozporné údaje.
[38] Za rozporný a nedostatečně odůvodněný považuje Nejvyšší správní soud rovněž závěr o schopnostech žalobkyně připravovat se k pracovnímu uplatnění, který je však také významný pro určení, o jakou invaliditu se v případě žalobkyně jedná. Je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom, že si posudková komise v posudcích protiřečí, když na straně jedné uvádí, že žalobkyně není schopna soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění, ale na straně druhé uvádí to, že žalobkyně studuje praktickou školu a ráda by pokračovala v cukrářském oboru, byť současně dodává, že by se nejednalo o vyučenou cukrářku. Ani z těchto vzájemně si odporujících údajů nelze bez dalšího učinit jednoznačný závěr o tom, k jakému závěru posudková komise fakticky dospěla v otázce budoucího pracovního uplatnění žalobkyně a jejích schopností soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Nepřehlédnutelnou vadou obou posudků je tedy to, že z nich kvůli těmto rozporům nelze jednoznačně určit, k jakým zjištěním posudková komise dospěla a jaký je samotný posudkový závěr, pokud jde o invaliditu žalobkyně.
[39] I pokud by závěry posudků měly směřovat k tomu, že v nich posudková komise dovodila, že žalobkyni náleží invalidní důchod podle § 38 a § 39 zákona o důchodovém pojištění, stále by trpěly zmíněnou rozporností a nejednoznačností. V takovém případě by se rozporným jevil především odkaz posudkové komise na § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění uvedený ve výroku obou posudků („Šlo o invaliditu třetího stupně podle § 42 odst. 1“) a konstatování, že u žalobkyně došlo k takovému omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které mělo za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění.
[40] Nejvyšší správní soud dále nepovažuje za řádně podložené stanovení okamžiku vzniku invalidity, resp. nároku na invalidní důchod. Přestože v případě přiznání invalidity podle § 38 a § 39 zákona o důchodovém pojištění by stanovení okamžiku vzniku nároku na invalidní důchod bylo zcela na místě, v projednávaném případě jej posudková komise dovozuje od vydání psychologického nálezu psychologa Speciálně pedagogického centra v Praze, tj. ode dne 8. 6. 2017, aniž by tento nález mohla řádně přezkoumat v jeho celém rozsahu. Nález totiž není ani součástí spisu krajského soudu ani správního spisu, které měla posudková komise při zpracování posudků k dispozici, a ani ze samotného posudku posudkové komise nevyplývá, že by jej obdržela z jiného zdroje a měla jej k dispozici. Tento psychologický nález je zmiňován pouze ve dvou krátkých odstavcích znaleckého posudku z odvětví psychiatrie vypracovaného doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., který je založen ve správním spise. Nejvyšší správní soud má za to, že pokud posudková komise nemohla přezkoumat kompletní psychologický nález v jeho původní podobě, ale vycházela pouze z velice stručné reprodukce v něm uvedených závěrů zprostředkovaně skrze znalecký posudek doc. MUDr. Zvěřiny, nepostavila svůj závěr o okamžiku vzniku invalidity na dostatečně pevném základu. Posudková komise nadto nijak nezdůvodnila, proč vznik invalidity odvodila právě z těchto zmínek o obsahu psychologického nálezu, resp. jak dovodila, že od 8. 6. 2017 byla existence invalidity u žalobkyně nepochybná. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu však posudek posudkové komise není úplný a přesvědčivý mimo jiné tehdy, pokud dostatečně neobjasní otázku doby vzniku, trvání či zániku invalidity (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, č. j. 3 Ads 6/2004-47, publ. pod č. 404/2004 Sb. NSS).
[41] Ke stížnostní námitce týkající se obecné nemožnosti určit datum vzniku invalidity z psychologického posudku, který podle stěžovatelky není lékařským posudkem, Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že za situace, pokud by posudková komise měla k dispozici úplně znění takového posudku a z něj vyplývaly relevantní skutečnosti, které by mohly být stěžejní pro určení okamžiku vzniku invalidity (pokud by takový závěr byl řádně podložen a odůvodněn), nejednalo by se o stanovení vzniku invalidity psychologickým nálezem, jak namítá stěžovatelka, nýbrž tento okamžik by na základě psychologického nálezu byl určen posudkem posudkové komise. Jak již ale shora uvedeno, v daném případě posudková komise tento psychologický nález jako takový v úplném znění k dispozici neměla, a tudíž její závěry týkající se určení okamžiku vzniku invalidity u žalobkyně jsou nedostatečné. Vytčené pochybení by však v dané věci bylo relevantní pouze za předpokladu, že určení okamžiku vzniku invalidity je v daném případě vůbec rozhodné, tedy pokud se v případě žalobkyně nejedná o invaliditu z mládí, ale o invaliditu podle § 38 a § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. To však dosud není postaveno na jisto.
[42] Nejvyšší správní soud shrnuje, že považuje oba posudky ze dnů 18. 11. 2020 a 28. 1. 2021 za vnitřně rozporné potud, že kombinují předpoklady pro invalidní důchod z mládí podle § 42 zákona o důchodovém pojištění s těmi zakládajícími nárok na invalidní důchod podle § 38 a § 39 téhož zákona, a není z nich tedy jednoznačné, k jakému konkrétnímu závěru posudková komise na základě lékařského zhodnocení ohledně invalidity žalobkyně vlastně dospěla. Určení data vzniku invalidity považuje Nejvyšší správní soud za nepodložené a zhodnocení schopnosti žalobkyně připravovat se k pracovnímu uplatnění považuje za nejasné s ohledem na výše naznačené rozporné údaje v posudcích o této otázce.
[43] Krajský soud převzal tyto výše uvedené vnitřní rozpory a nejasnosti posudků posudkové komise do napadeného rozsudku, měl za to, že jsou dostatečné, odůvodněné a přesvědčivé, a shledal, že splňují požadavky na úplnost, přesvědčivost a určitost. Shora uvedené zjevné rozpory obsažené v posudcích posudkové komise krajský soud nezohlednil a bez bližšího odůvodnění z jejich obsahu vybral jen některé ze závěrů, a to konkrétně ty, které byly svědčily pro závěr o invaliditě ve smyslu § 38 a § 39 zákona o důchodovém pojištění (míra poklesu pracovních schopností, určení okamžiku vzniku invalidity, schopnost výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek), aniž by se jakkoliv vypořádal s těmi ostatními, které naopak nasvědčovaly závěru o invaliditě podle § 42 téhož zákona (neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění) a do svých závěrů je nezahrnul. Nadto zavázal stěžovatelku, aby se uvedenými vnitřně rozpornými posudkovými závěry v dalším řízení řídila. Nejvyšší správní soud pro uvedené považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[44] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že nijak nesnižuje závažnost zdravotních omezení a problémů, které žalobkyni trápí a nerozporuje samotný nárok na invalidní důchod. Úkolem správních soudů v obdobných věcech však je přezkoumávat, zda odborné posudky obstojí co do jejich jednoznačnosti, určitosti, úplnosti a přesvědčivosti. Posudky vypracované posudkovou komisí v projednávané věci však tyto požadavky nesplňují zejména v nejednoznačném stanovení, o jakou invaliditu se v případě žalobkyně vůbec jedná [zda invaliditu třetího stupně podle § 39 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, nebo o invaliditu z mládí podle § 42 odst. 1 téhož zákona], a také v navazující otázce určení okamžiku vzniku této invalidity. Z těchto důvodů napadený rozsudek, v němž krajský soud na takových posudcích postavil veškeré své závěry, nemůže obstát. VII.
[45] S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší správní soud kasační stížnost za důvodnou, a proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení podle § 110 odst. 1 části věty první před středníkem s. ř. s. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[46] V dalším řízení krajský soud odstraní rozpory v posudcích, a to zejména v otázce toho, na základě jakého zákonného ustanovení posudková komise shledala, že žalobkyni náleží invalidní důchod, a zajistí řádné odůvodnění posudku včetně případného určení data, k jakému se žalobkyně stala invalidní a v jakém stupni, pakliže to bude třeba (bude-li se v jejím případě jednat o invaliditu ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění).
[47] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. února 2023
Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu