4 Ads 96/2024 – Nejvyšší správní soud

4 Ads 96/2024- 29 - text

4 Ads 96/2024-30

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Aleše Smetanky a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. A. M., zastoupený JUDr. Sabínou Hodoňovou, Ph.D., LL. M., evropskou hostující advokátkou, se sídlem Mariánske námestie 31, Žilina, se zmocněncem pro doručování Mgr. Adamem Hrabovským, advokátem se sídlem Hlinky 57/142, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 3. 2022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 32 Ad 7/2022-49,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 3. 2022, č. j. X (dále jen „rozhodnutí o námitkách“), zamítla námitky žalobce proti svému rozhodnutí ze dne 25. 1. 2022, č. j. X, kterým podle § 29 odst. 1 písm. k) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále „zákon o důchodovém pojištění“), a s přihlédnutím k čl. 52 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (dále též „nařízení č. 883/2004“) přiznala žalobci starobní důchod ve výši 15 585 Kč měsíčně od 1. 5. 2021. Od lednové splátky důchodu v roce 2022 se pak částka zvýšila na 16 392 Kč měsíčně.

[2] Žalobce podal proti rozhodnutí o námitkách žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 32 Ad 7/2022-49.

[3] Krajský soud nejprve zrekapituloval správní řízení. Žalobce ve svých námitkách uvedl, že mu nebyla započítána veškerá doba pojištění, ale jen doba 35 let, zatímco byl přesvědčen, že se mělo jednat o dobu 46,6 let z důvodu, že měl pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost o 75 %. Žalobce namítal, že byl v dobré víře, že jeho invalidní důchod v České republice je plným invalidním důchodem a že se započítává do doby pojištění. Proto požádal o výpočet invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně a o výpočet starobního důchodu. Žalovaná v rozhodnutí o námitkách vysvětlila, že v rámci rozhodnutí o přiznání starobního důchodu žalobci vycházela z rozhodnutí ze dne 4. 10. 2012, kterým mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně od 12. 1. 2012, a to na základě posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava (dále též „OSSZ Ostrava“) ze dne 29. 8. 2012, dle kterého žalobcova pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla o 60 %. Proti tomuto rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu žalobce nepodal námitky.

[4] Podle krajského soudu žalovaná nepochybila, jestliže žalobci nezapočítala do dob pojištění období, kdy žalobce pobíral český invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně, neboť podle českých právních předpisů nejsou osoby požívající invalidní důchod pro invaliditu prvního a druhého stupně účastny důchodového pojištění. Žalovaná byla vázána českým rozhodnutím o přiznání invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně.

[5] Krajský soud poznamenal, že žalobcova neznalost ohledně stupňů invalidity a jejich zápočtu do doby důchodového pojištění podle českých právních předpisů není pro věc relevantní. Žalobce měl možnost hájit svá práva v rámci řízení o uznání stupně invalidity a přiznání invalidního důchodu, což neučinil, neboť proti rozhodnutí ze dne 4. 10. 2012 nepodal námitky. Zároveň krajský soud upozornil, že je povinen rozhodovat podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované, a proto není relevantní, že v době jeho rozhodování probíhalo řízení o změně výše invalidního důchodu a že v rámci takového řízení došlo k novému posouzení stupně žalobcovy invalidity.

[6] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Podle stěžovatele je potřebné, aby kasační soud přezkoumal, zda stěžovatel měl být účastníkem důchodového pojištění s ohledem na stupeň jeho invalidity. Stěžovatel namítá, že podle slovenských předpisů byl uznán invalidním pro pokles pracovní schopnosti o 75 % a že mu nebyl doručen původní posudek OSSZ Ostrava o invaliditě.

[7] Stěžovatel uvádí, že v pořadí první posudek vyhotovený OSSZ Ostrava dne 29. 8. 2012 (stanovující pokles stěžovatelovy pracovní schopnosti o 60 %, počínaje od 12. 1. 2012) byl stěžovateli doručen až na jeho žádost dne 15. 7. 2022 (stěžovatel v žalobě tvrdil, že se o posudku dozvěděl až z rozhodnutí o námitkách, které mu bylo doručeno 30. 3. 2022). Stěžovatel proti tomuto posudku „vznesl námitky“, ovšem žalovaná namísto toho, aby o námitkách rozhodla, tyto „námitky“ posoudila jako návrh na změnu výše invalidního důchodu a zahájila řízení o změně invalidního důchodu.

[8] Dále stěžovatel tvrdí, že OSSZ Ostrava vydala dne 1. 12. 2022 druhý posudek jeho o invaliditě, ve kterém byl přijat závěr o poklesu jeho pracovní schopnosti o 70 % (počínaje od 12. 1. 2012). Tento posudek měl být vyhotoven pro účely řízení o „námitkách“ stěžovatele proti posudku z roku 2012 (vyhodnocených žalovanou jako návrh na změnu výše invalidního důchodu). Ovšem dne 11. 4. 2024 stěžovatel obdržel opravný posudek o invaliditě, ve kterém byl určen pokles jeho pracovní schopnosti o 60 %, přičemž opravu provedla stejná lékařka vycházející ze stejných lékařských zpráv. Podle stěžovatele platí, že existují dva posudky ke stejnému dni vzniku jeho invalidity (12. 1. 2012) s různými závěry. Stěžovatel rovněž uvádí, že očekával nové rozhodnutí o jeho invalidním důchodu (od kterého by se odvíjelo i rozhodnutí v nyní projednávané věci starobního důchodu), namísto toho obdržel výše zmíněnou opravu posudku, ve které je mu „vytýkáno, že se staral o matku, o syna a pracoval“. Stěžovatel namítá, že o uvedených skutečnostech není v napadeném rozsudku žádná zmínka, z čehož dovozuje, že krajský soud nedisponoval správním spisem.

[9] Stěžovatel dále namítá, že je invalidním důchodcem třetího stupně, což dosvědčuje posouzení jeho zdravotního stavu podle slovenských předpisů (které určily pokles jeho pracovní schopnosti o 75 %) a současně i posudek OSSZ Ostrava ze dne 1. 12. 2022. U stěžovatele nastaly důvodné pochybnosti, zda měl či neměl být účastníkem důchodového pojištění, přičemž je přinejmenším podezřelé, že v průběhu soudního řízení mu byl vydaný a následně opravený posudek o invaliditě.

[10] Stěžovatel s ohledem na uvedené nepovažuje za správný závěr krajského soudu, že pro posouzení věci je relevantní pouze pravomocné rozhodnutí a není relevantní přezkoumat i posudek o invaliditě, protože pouze přezkumem posudku je možné posoudit správnost závěru žalované o počtu dní důchodového pojištění získaného podle českého práva. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil věc tím, že „nesprávně interpretoval § 5 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění“ [zřejmě myšleno písm. „e“ uvedeného zákonného ustanovení, které krajský soud v posuzované věci aplikoval – pozn. NSS].

[11] Závěrem své kasační stížnosti stěžovatel označuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Podle stěžovatele z napadeného rozsudku není možné zjistit, „z jakých důvodů nebylo relevantní zkoumat posudek o invaliditě z 1. 12. 2022 a jaké závěry soud učinil o jednání žalované, která bezprostředně před vydáním napadeného rozsudku tento posudek opravila“. Z napadeného rozsudku dále není zřejmé, zda byl krajský soud seznámen se správním spisem.

[12] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že rozhodnutí o námitkách je rozhodnutím o přiznání starobního důchodu. Při jeho přezkumu krajský soud posoudil dobu pojištění pro nárok na starobní důchod stěžovatele v souladu s žalovanou. Stěžovateli byl přiznán pravomocným rozhodnutím ze dne 4. 10. 2012 invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně od 12. 1. 2012 na základě posudku OSSZ Ostrava ze dne 29. 8. 2012. Podle slovenských právních předpisů byl stěžovateli přiznán plný invalidní důchod (pro pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost o 75 %), avšak pro posuzování invalidního důchodu dle českých právních předpisů není posouzení invalidity podle slovenských předpisů relevantní. Podle žalované se kasační námitky týkají stěžovatelova invalidního důchodu, ovšem ten nebyl předmětem soudního přezkumu a rozsudek krajského soudu se jej netýká.

[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[14] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským soudem rozhodoval samosoudce, musel se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. nejprve zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[15] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ obsažený v § 104a s. ř. s. O přijatelnou kasační stížnost se dle právě uvedeného usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu existuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu uvedeném pod bodem (4) půjde především tehdy, pokud krajský soud: a) nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, v nichž kasační soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2024, č. j. 3 Ads 147/2023-28).

[16] Nejvyšší správní soud shledal, že žádné z kritérií přijatelnosti nebylo ve stěžovatelově případě naplněno, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná.

[17] Jelikož stěžovatel namítá kasační důvod dle § 103 písm. d) s. ř. s., který zahrnuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší správní soud se předně zabýval touto otázkou. Ostatně k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku by musel kasační soud přihlédnout i bez návrhu (viz § 109 odst. 4 s. ř. s.). Napadený rozsudek zjevně netrpí ani vadou nesrozumitelnosti ani vadou nedostatku důvodů, které dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vedou k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76). Krajský soud v napadeném rozsudku řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí, vypořádal se se všemi podstatnými žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací. Krajský soud shrnul obsah stěžovatelových námitek proti rozhodnutí žalované, jímž přiznala stěžovateli starobní důvod a vypočetla jeho výši, jakož i obsah rozhodnutí o námitkách, poté vymezil předmět sporu a uvedl relevantní právní úpravu, kterou aplikoval na zjištěný skutkový stav.

[18] Stěžovatel námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odůvodnil tím, že z rozsudku není patrné, proč krajský soud nepovažoval za možné přezkoumat posudek o invaliditě z 1. 12. 2022 a jaké závěry krajský soud učinil ze skutečnosti, že krátce před jeho rozhodnutím došlo k opravě tohoto posudku (stěžovatel přitom vyslovil pochybnost, zda byl krajský soud seznámen se správním spisem). Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil, neboť krajský soud v bodech 43 a 44 napadeného rozsudku opakovaně zdůraznil, že je povinen rozhodovat podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době napadeného rozhodnutí žalované [tj. 25. 3. 2022 – pozn. NSS], tudíž nebylo relevantní, že v průběhu soudního řízení o přezkumu napadeného rozhodnutí bylo na žádost stěžovatele zahájeno a vedeno řízení o změně výše jeho invalidního důchodu, v rámci kterého došlo k opětovnému posouzení stupně stěžovatelovy invalidity [tj. byly vypracovány posudek ze dne 1. 12. 2022 a navazující opravný posudek ze dne 27. 3. 2024 – pozn. NSS]. Navíc krajský soud v napadeném rozsudku opakovaně vysvětlil, že předmětem řízení je posouzení stěžovatelova starobního důchodu, nikoli invalidního (o kterém bylo v době vydání rozhodnutí o námitkách pravomocně rozhodnuto), tudíž v nyní projednávané věci (při přezkumu rozhodnutí o námitkách proti rozhodnutí o starobním důchodu stěžovatele) nebylo namístě přezkoumávat posudek o invaliditě stěžovatele. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že ze soudního spisu krajského soudu je patrné, že krajský soud v době vydání napadeného rozsudku měl k dispozici správní spis, který žalované vrátil až poté, co ve věci samé rozhodl (konkrétně tak učinil přípisem ze dne 3. 5. 2024). Nejvyšší správní soud proto v dané souvislosti uzavírá, že napadený rozsudek je přezkoumatelný, a v tomto ohledu tedy do práv stěžovatele zasaženo nebylo.

[19] Pokud jde o meritorní posouzení, zda žalovaná při výpočtu stěžovatelova starobního důchodu postupovala v souladu se zákonem, Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel v kasační stížnosti nic nenamítá proti samotnému postupu žalované, která provedla výpočet výše starobního důchodu podle čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004 a srovnala jej s výpočtem podle čl. 52 odst. 1 písm. b) téhož nařízení, přičemž dospěla k závěru, že stěžovatel má nárok na starobní důchod odpovídající vyšší z částek, tj. určený výpočtem podle čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004. Tento postup žalované následně aproboval v napadeném rozsudku krajský soud.

[20] Jádrem sporu je toliko otázka, zda žalovaná správně do doby účasti stěžovatele na důchodovém pojištění určeného podle čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004 nezapočetla období, kdy tento pobíral invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně z českého pojištění. Stěžovatel totiž namítá, že podle slovenských předpisů bylo stanoveno snížení jeho pracovní schopnosti o 75 %, tudíž i podle českých předpisů měl být uznán „plně invalidní“, tedy ve třetím stupni invalidity.

[21] Krajský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí o námitkách, které se týkalo určení starobního důchodu, byl povinen ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, což je závěr souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 14. 9. 2015, č. j. 6 Ads 130/2015-72, bod [16]). Krajský soud nepochybil, pokud vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době napadeného rozhodnutí o námitkách proti rozhodnutí ve věci stěžovatelova starobního důchodu (tj. 25. 3. 2022). Lze proto souhlasit s krajským soudem, že pro účely soudního přezkumu rozhodnutí žalované ve věci stěžovatelova starobního důchodu nebylo relevantní, že až v průběhu řízení před krajským soudem bylo zahájeno a probíhalo řízení o změně výše stěžovatelova invalidního důchodu (na základě „námitek“ stěžovatele ze dne 29. 7. 2022, doručených OSSZ Ostrava dne 2. 8. 2022, které si žalovaná posoudila jako žádost o změnu výše invalidního důchodu), v rámci kterého došlo i k opětovnému posouzení stupně stěžovatelovy invalidity, a to nejprve posudkem ze dne 1. 12. 2022, později opraveným posudkem ze dne 27. 3. 2024. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že na výše uvedeném nic nemění ani usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 Afs 292/2018-39 (věc město Klatovy), které připustilo zohlednění zrušení či změny podkladového (podmiňujícího) rozhodnutí v průběhu řízení o soudním přezkumu podmíněného rozhodnutí správního orgánu. V posuzované věci však takový případ nenastal, neboť ani z podání stran ani ze správního spisu nevyplývá, že by pozdějším rozhodnutím žalované došlo pravomocně ke zpětnému revidování stupně invalidity stěžovatele v rozhodném období. V bodě 59 cit. usnesení rozšířeného senátu se uvádí, že „případné zrušení či změnu podmiňujícího rozhodnutí na úrovni správních orgánů, pokud k němu nedošlo v průběhu soudního řízení, je proto třeba řešit primárně nástroji, které k tomu poskytují příslušné procesní předpisy pro řízení před správními orgány (přezkumné řízení či jeho obnova). Krajský soud proto v tomto případě není povinen vyčkat na výsledek správního řízení o mimořádném opravném či dozorčím prostředku a může rozhodnout bez dalšího o žalobě proti podmíněnému rozhodnutí, aniž by řízení zatížil vadou.“

[22] K námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně interpretoval § 5 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovanou i krajským soudem uvádí, že u stěžovatele by mohl být invalidní důchod pro účely rozhodování o nároku na starobní důchod zohledněn jako náhradní doba pojištění podle § 12 odst. 1 ve spojení s § 5 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění pouze tehdy, pokud by stěžovatel byl poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně z českého pojištění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 8 Ads 177/2016-63, bod [24]). Tak tomu ovšem u stěžovatele ke dni rozhodnutí o námitkách, které bylo v nyní projednávané věci předmětem soudního přezkumu, prokazatelně nebylo.

[23] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že žalovaná vycházela ze svého rozhodnutí ze dne 4. 10. 2012, kterým byl stěžovateli přiznán invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně od 12. 1. 2012, a že stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalované o invaliditě nepodal námitky, a to nabylo právní moci. S ohledem na uvedené krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná byla podle § 73 odst. 2 věty první správního řádu vázána svým rozhodnutím ze dne 4. 10. 2012 (o invalidním důchodu), jímž byl určen druhý stupeň invalidity stěžovatele, a proto z něj musela vycházet i při posouzení nároku stěžovatele na starobní důchod a určení jeho výše.

[24] Stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňuje, že mu byl rozhodnutím žalované ze dne 4. 10. 2012 přiznán invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně a že mu byl na základě tohoto rozhodnutí invalidní důchod i po řadu let vyplácen (uvedené podporuje i obsah správního spisu). Stěžovatel rovněž nezpochybňuje zjištění krajského soudu, že proti uvedenému rozhodnutí žalované ze dne 4. 10. 2012 stěžovatel nepodal námitky.

[25] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že řízení o dávkách důchodového pojištění bylo jednostupňové pouze do 31. 12. 2009, zatímco od 1. 1. 2010 lze proti rozhodnutí o dávce důchodového pojištění podat námitky podle § 88 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), o nichž rozhoduje jako příslušný orgán opět žalovaná (srov. rozsudky ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011-43, nebo ze dne 26. 6. 2014, č. j. 7 Ads 55/2014-30). Podle uvedeného zákonného ustanovení tedy platí, že námitky jsou řádným opravným prostředkem proti rozhodnutím žalované (tj. České správy sociálního zabezpečení) [srov. § 3 odst. 3 písm. b) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení] ve věcech důchodového pojištění (srov. rozsudek ze dne 22. 3. 2017, č. j. 3 Ads 300/2016-36). K významu zásady dvojinstančnosti v řízeních o dávkách důchodového pojištění srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 42/2013-43.

[26] Stěžovatel tím, že proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 10. 2012, kterým mu byl přiznán invalidní důchod pro druhý stupeň invalidity, nepodal námitky, nevyužil možnost nechat žalovanou (a posléze případně i správní soud, pokud by žalovaná jeho námitkám nevyhověla) přezkoumat správnost určení druhého stupně jeho invalidity stanoveného na základě posudku OSSZ Ostrava ze dne 29. 8. 2012, na který je v odůvodnění uvedeného rozhodnutí odkazováno. Proto je správný závěr krajského soudu, že žalovaná v později vedeném řízení o starobním důchodu stěžovatele byla pravomocným rozhodnutím o určení druhého stupně jeho invalidity vázána. Krajský soud nepochybil, pokud v řízení o přezkumu rozhodnutí ve věci starobního důchodu nepovažoval za relevantní námitky stěžovatele směřující proti stupni jeho invalidity určenému pravomocným rozhodnutím ze dne 4. 10. 2012.

[27] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem zdůrazňuje, že v nyní projednávané věci je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o námitkách proti rozhodnutí o určení starobního důchodu, nikoli o určení důchodu invalidního (o kterém již bylo v době vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí o námitkách pravomocně rozhodnuto), tudíž krajský soud nemohl přezkoumávat otázku stěžovatelova stupně invalidity. Stěžovatel měl možnost hájit svá práva v rámci řízení o uznání stupně invalidity a přiznání invalidního důchodu, což neučinil, neboť proti zmíněnému rozhodnutí ze dne 4. 10. 2012 nepodal námitky, ač byl v daném rozhodnutí řádně poučen o možnosti podat námitky do 30 dnů ode dne následujícího po dni oznámení daného rozhodnutí.

[28] S krajským soudem je třeba souhlasit i v tom, že poukazoval-li stěžovatel na povinnost žalované zohlednit v rámci posouzení stupně jeho invalidity posudky o invaliditě vyhotovené slovenským orgány (stěžovatel v této souvislosti hledal oporu v již zmíněných rozsudcích Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 41/2014-60 a č. j. 4 Ads 155/2015-25), jednalo se o argumenty a odkazy nepřípadné, neboť v nyní projednávané věci je posuzována správnost rozhodnutí o přiznání starobního důchodu nikoli důchodu invalidního, jak tomu bylo ve stěžovatelem odkazovaných rozsudcích. Proto jsou v nyní projednávané věci posudky o invaliditě stěžovatele vyhotovené slovenskými orgány bezpředmětné (k tomu srov. již odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ads 177/2016-63, body [23] a [25]).

[29] Dále stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že mu původní posudek OSSZ Ostrava ze dne 29. 8. 2012 byl doručen až na jeho žádost dne 15. 7. 2022 a že proti tomuto posudku podal námitky, ovšem žalovaná o nich nerozhodla, a namísto toho je posoudila jako návrh na změnu výše invalidního důchodu a zahájila nové správní řízení. V tomto ohledu je třeba uvést, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu posudek příslušné OSSZ o zdravotním stavu a pracovní schopnosti podle § 8 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (v relevantním znění roku 2022) je hlavním komplexním podkladem pro vydání meritorního rozhodnutí a tzv. povinným důkazem, který je správní orgán povinen hodnotit jako každý jiný důkaz; neposuzuje však věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti (viz např. rozsudky ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009-59 a ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Ads 262/2015-34). Ovšem posudkový závěr o zdravotním stavu není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. usnesení ze dne 13. 6. 2024, č. j. 2 Ads 343/2023-24, resp. tam odkazované usnesení ze dne 11. 11. 2003, č. j. 7 A 93/2002-41, č. 180/2004 Sb. NSS). Z uvedeného vyplývá, že posudek OSSZ Ostrava ze dne 29. 8. 2012 není meritorním rozhodnutím, tudíž proti němu nelze podat ani námitky dle § 88 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Žalovaná o takových námitkách nemohla „rozhodnout“, jak namítal stěžovatel v kasační stížnosti. Do práv stěžovatele tudíž nemohlo být zasaženo ani v souvislosti s posouzením jeho „námitek“ proti posudku OSSZ Ostrava ze dne 29. 8. 2012, které u žalované uplatnil až v roce 2022 a které žalovaná podle obsahu posoudila jako žádost o změnu výše invalidního důchodu.

[30] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na předmět nynějšího řízení o kasační stížnosti (tj. přezkum napadeného rozsudku krajského soudu o žalobě směřující proti rozhodnutí žalované ve věci přiznání starobního důvodu stěžovateli) se nemohl zabývat postupem žalované v řízení o změně výše invalidního důchodu vedeného v návaznosti na výše uvedené „námitky“ stěžovatele proti posudku OSSZ Ostrava ze dne 29. 8. 2012, které žalovaná podle obsahu posoudila jako žádost o změnu výše invalidního důchodu.

[31] Lze proto uzavřít, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu, která je relevantní pro posuzovaný případ stěžovatele, poskytuje dostatečnou odpověď na jeho námitky obsažené v kasační stížnosti. Krajský soud se přitom v napadeném rozsudku od této judikatury neodchýlil a nedopustil se ani hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a Nejvyšší správní soud ji proto v souladu s ustanovením § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl (výrok I. tohoto usnesení).

[32] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu, a proto je na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28). Stěžovatel neměl ve věci úspěch, tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nemá dle § 60 odst. 2 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, neboť se jedná o věc důchodového pojištění. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II. tohoto usnesení).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 13. března 2025

Mgr. Aleš Roztočil

předseda senátu

Plný text rozhodnutí