4 Afs 24/2024 – Nejvyšší správní soud

4 Afs 24/2024- 57 - text

4 Afs 24/2024-63 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: AROCO, spol. s r.o., se sídlem Spojovací 798/31, Vysočany, Praha 9, zast. Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2020, č. j. 42745/2020-900000-314, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 5 Af 32/2020-95,

I. Kasační stížnost se zamítá.

I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) doměřil žalobkyni dodatečným platebním výměrem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 276381/2018-510000-32.2 (dále jen „dodatečný platební výměr “), spotřební daň z lihu za zdaňovací období červenec 2016 ve výši 10.545 Kč.

[2] K doměření spotřební daně správce daně přistoupil, neboť zjistil, že žalobkyně na základě dokladu o prodeji ze dne 29. 7. 2016, č. 23160188, prodala a zaslala odběrateli A+Z Rišňovský, Halász, s.r.o., se sídlem na Slovensku, aromatický líh, přičemž správci daně neoznámila odeslání vybraných výrobků podle § 31 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zákon o spotřebních daních“), a ani nezahrnula odvod spotřební daně z lihu do daňového přiznání ke spotřební dani z lihu za zdaňovací období červenec 2016. K výzvě správce daně stěžovatelka podala dodatečné daňové přiznání ke spotřební dani z lihu za toto zdaňovací období, ve kterém vyčíslila spotřební daň ve výši 10.545 Kč a zároveň uplatnila nárok na vrácení daně ve shodné výši. S ohledem na pochybnosti o splnění podmínek pro vznik nároku na vrácení spotřební daně podle § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních však správce daně nárok na vrácení spotřební daně ve výši 10.545 Kč neuznal.

[3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) dílčím způsobem změnil dodatečný platební výměr (v zásadě se s ním ztotožnil, avšak ve výroku opravil zjevné chyby v psaní a terminologické nepřesnosti), žalobkyni doměřil za totožné zdaňovací období daň z lihu ve stejné výši jako správce daně, a stejně tak jí uplatněný nárok na vrácení daně oprávněným neshledal. Podle žalovaného nebylo možno na věc žalobkyně použít ani osvobození od daně podle § 71 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních. Podle daného ustanovení ve spojení s § 72 odst. 1 zákona o spotřebních daních jej musí uplatnit uživatel. Uživatelem ve smyslu § 3 písm. i) téhož zákona [s účinností od 1. 1. 2017 se jedná o písm. j) – poznámka soudu] ale může být pouze osoba se sídlem na území České republiky. II.

[4] Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) jako nedůvodnou zamítl.

[5] Městský soud v napadeném rozsudku vycházel zejména ze závěrů rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, č. j. 31 Af 47/2019-71, a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2022, č. j. 7 Afs 204/2020-35, podle kterých je v souladu s čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů (dále jen „směrnice 92/83/EHS“), pokud zákon o spotřebních daních předvídá osvobození od daně pouze u těch výrobků, které byly prokazatelně použity pro výrobu potravin či nealkoholických nápojů.

[6] Městský soud se v této souvislosti zabýval též výkladem pojmu uživatel ve smyslu § 3 písm. i) zákona o spotřebních daních. Přisvědčil názoru správních orgánů, že tímto uživatelem musí být osoba se sídlem v České republice. To však nebyl případ stěžovatelčina odběratele sídlícího na Slovensku, tudíž osvobození od spotřební daně podle § 71 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních bylo vyloučeno. Podle městského soudu nelze ustanovení § 3 písm. i) téhož zákona definující pojem uživatel vykládat izolovaně od zbylé právní úpravy. Je nutno přihlédnout k účelu směrnice 92/83/EHS, podle které jsou členské státy Evropské unie povinny zajistit vybrání spotřební daně. Pro naplnění smyslu a účelu této směrnice je proto třeba nad obchodovanými výrobky provádět kontrolu, kterou v případě zahraničního subjektu zaručuje postup vrácení spotřební daně podle § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních, nikoliv institut osvobození od spotřební daně podle § 71 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Správnosti tohoto výkladu zastávaného správními orgány svědčí i to, že po zahraničním odběrateli nelze požadovat, aby naplnil další po uživatelích zákonem požadované podmínky nezbytné pro přiznání osvobození od spotřební daně, a to konkrétně podmínky stanovené v § 12, § 40, § 66 a § 75 zákona o spotřebních daních. Podmínka omezující osvobození od daně z lihu podle § 71 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních pouze na ty uživatele, kterými jsou subjekty působící na území České republiky je v souladu se směrnicí 92/83/EHS, neboť má za účel zabránění daňovým únikům, vyhnutí se spotřební dani nebo zneužití daňového režimu. Pouze u osob sídlících na území České republiky mohou příslušné správní orgány České republiky ověřit, že byla lihová aromata skutečně použita pro výrobu potravin či nealkoholických nápojů. III.

[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti napadenému rozsudku brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

[8] Stěžovatelka zpochybňuje správnost závěru městského soudu, že je česká právní úprava osvobození od daně z lihu v souladu se směrnicí 92/83/EHS, pokud omezuje osvobození od daně na prodej uživatelům – subjektům sídlícím na území České republiky. Městský soud nekriticky vychází ze zmíněných rozsudků č. j. 31 Af 47/2019-71 a č. j. 7 Afs 204/2020-35, které však nemohly zohlednit závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále již jen „SDEU“) ze dne 22. 12. 2022, ve věci C-332/21, Quadrant Amroq Beverages SRL (dále jen „rozsudek ve věci Quadrant“). Tento rozsudek SDEU přitom názory vyslovené Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem ve zmíněných rozsudcích překonal.

[9] Z rozsudku ve věci Quadrant podle stěžovatelky vyplývá, že osvobození od daně z lihu podle čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83/EHS se vztahuje jak na líh, který již byl pro výrobu přísad určených k výrobě nealkoholických nápojů použit, tak i na líh, který se takto teprve použije. Je tedy zřejmé, že ve stěžovatelčině případě mělo dojít k osvobození lihu, který je obsažen v aromatech z důvodu aplikace uvedeného ustanovení. Namísto toho žalovaný trval na splnění podmínek § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních, což je však v rozporu s výkladem čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83/EHS, jak jej učinil SDEU v rozsudku ve věci Quadrant. Z tohoto rozsudku navíc vyplývá, že riziko zneužití aromat je téměř nulové.

[10] Závěry uvedeného rozsudku SDEU jsou navíc v souladu s názorem Výboru pro spotřební daně Generálního ředitelství pro daňovou a celní unii Evropské komise (dále jen „Výbor pro spotřební daně“), podle kterého se osvobození stanovené v čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83/EHS uplatní na látky určené k aromatizaci počínaje okamžikem jejich výroby či dovozu. Tomu podle stěžovatelky odpovídá i novela zákona o spotřebních daních, která má být účinná od 1. 1. 2025. Z důvodové zprávy k této novele zákona vyplývá, že v reakci na rozsudek ve věci Quadrant a zmíněný názor Výboru pro spotřební daně bude líh obsažený v aromatech bez dalšího osvobozen od spotřební daně a nebude již nadále sledován ani nebudou vyžadovány jinak povinné doklady.

[11] Podle stěžovatelky navíc z žádných konkrétních, objektivních a ověřitelných skutečností nevyplývá, že podmínky pro osvobození od daně stanovené českou právní úpravou jsou nezbytné pro zajištění správného a jednoznačného uplatňování osvobození od spotřební daně z lihu a pro předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu. Městský soud ani správní orgány neuvedly žádné skutečnosti nezbytné pro omezení aplikace osvobození od spotřební daně na líh obsažený v aromatech v případě jejich prodeje do jiného členského státu subjektu, který beze zbytku naplňuje definici uživatele.

[12] Stěžovatelka proto shrnuje, že v jejím případě nemělo dojít při dodání předmětných aromat do jiného členského státu k postupu podle § 14 zákona o spotřebních daních spočívajícímu v její povinnosti nejprve odvést v České republice příslušnou spotřební daň a teprve následně žádat o její vratku, ale měla být osvobozena od spotřební daně podle § 71 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních již okamžikem jejich výroby bez ohledu na splnění účelu použití.

[13] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že v řízení před městským soudem představila zásadní argumentaci opřenou o rozsudek ve věci Quadrant a městský soud se s touto argumentací nijak nevypořádal. V tom stěžovatelka spatřuje jeho nepřezkoumatelnost. IV.

[14] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. Poukazuje na to, že stěžovatelkou zmiňovaný dokument Výboru pro spotřební daně není závazným předpisem. Osvobození lihu od spotřební daně se váže na okamžik zpracování lihu obsaženého v aromatech do konečného výrobku tak, aby byl zajištěn účel použití osvobozeného lihu. Osvobození podle § 71 odst. 1 písm. c) zákona o spotřební dani lze použít pouze u lihu, který je určen pro jeho zákonem stanovené užití na daňovém území České republiky. Hodlala-li stěžovatelka lihová aromata dodávat do zahraničí, mohla tak činit z daňového skladu v režimu podmíněného osvobození od daně, či je uvést do volného daňového oběhu, odvést daň a následně žádat podle § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních o její vrácení. Závěry rozsudku ve věci Quadrant se podle žalovaného na posuzovanou věc nepoužijí kvůli podstatným odlišnostem, které tento rozsudek oproti nyní řešené věci vykazuje. Žalovaný dodává, že byť si je vědom navrhované novely zákona o spotřebních daních (žalovaný, stejně jako i stěžovatelka učinili svá vyjádření k této novele ještě před 1. 1. 2025, kdy nabyla účinnosti - poznámka soudu), ta na nynější případ nedopadá, neboť na něj je třeba použít zákon o spotřebních daních ve znění účinném ve zdaňovacím období červenec 2016.

[15] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka zpochybňuje názor žalovaného, že příslušné správní orgány České republiky nejsou schopny provádět kontrolu výrobků, které opustí území České republiky. Poukazuje na to, že je lze kontrolovat například prostřednictvím institutu mezinárodního dožádání. Využití osvobození od daně je ostatně seznatelné i z prohlášení uživatele (k prokázání tohoto tvrzení stěžovatelka navrhuje provedení důkazu daňovým dokladem č. 23170150 ze dne 28. 6. 2017 vystaveným odběrateli A + Z Rišňovský, Halász, s.r.o.). Podle stěžovatelky je též irelevantní, že jí uváděná novela zákona o spotřebních daních dosud není účinná, neboť z její důvodové zprávy vyplývá, že sám zákonodárce úpravu, kterou žalovaný v jejím případě aplikoval, považoval za rozpornou se směrnicí 92/83/EHS. V.

1. zaplacení daně v členském státě určení,

2. zaplacení daně v členském státě, ve kterém došlo ke ztrátě během dopravy nebo ve kterém byla ztráta během dopravy zjištěna s výjimkou nepředvídatelné ztráty nebo znehodnocení, nebo

3. skutečnosti, že vybraný výrobek není v členském statě určení předmětem daně nebo že je od daně osvobozen, vydaný příslušnými orgány členského státu určení, f) u zdaněných vybraných výrobků, které podléhají značení podle tohoto zákona a byly uvedeny do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky, předloží potvrzení od správce daně jiného členského státu, že značení podle tohoto zákona byla zničena nebo odstraněna. [39] Uvedené podmínky je pro úspěšné uplatnění nároku na vrácení daně nutno splnit kumulativně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2022, č. j. 8 Afs 290/2020-57, bod [11]). Smyslem této právní úpravy je zejména umožnit kontrolu, že zboží, za které se vrací zaplacená spotřební daň, bylo skutečně odesláno do jiného členského státu a že v tomto státě je dané zboží od daně osvobozeno [srov. písm. e) bod 3. výše citovaného ustanovení] či v něm byla spotřební daň odvedena [srov. písm. e) bod 1. výše citovaného ustanovení]. Tímto mechanismem má být zajištěno, aby nedošlo k tomu, že za zboží osvobozené od daně v konečném výsledku nebyla zaplacena spotřební daň v žádném státě (byť byla v České republice nejprve vybrána a teprve následně vrácena), a zároveň se tak má předejít tomu, aby byla spotřební daň u zboží, které od této daně není osvobozeno, odvedena dvakrát, tedy jak ve státě, kam bylo zboží dodáno, tak v České republice. Právní úpravou předvídaný mechanismus tedy nerozlišuje mezi vrácením zaplacené daně u zboží, které je od daně osvobozeno na straně jedné a na straně druhé u zboží neosvobozeného, za které byla odvedena spotřební daň v jiném členském státě. Absence tohoto rozdílu spočívající v tom, že zákon předvídá stejný postup pro vrácení daně u osvobozeného i neosvobozeného zboží, však pramení z vůle zákonodárce ponechat kontrolu a rozhodování o osvobození od daně na orgánech státu, kde dochází ke konečnému použití zboží. [40] Takový požadavek je zajisté legitimní. Smyslem spotřební daně je především regulace spotřeby rizikového zboží (zejména tabákových výrobků a alkoholu) a k jejímu odvedení má v zásadě docházet ve státě, kde došlo k jeho propuštění ke spotřebě či přímo prodeji spotřebiteli [srov. např. bod (27) odůvodnění směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (dále jen „směrnice 2008/118/ES“)]. Jedná se ostatně o daň ze spotřeby [obdobně viz bod (9) odůvodnění směrnice 2008/118/ES]. Je tedy namístě požadovat, aby o osvobození od spotřební daně u konkrétního zboží rozhodovaly a podmínky osvobození kontrolovaly především státy, kde dojde ke spotřebě, resp. konečnému použití. Této logice ostatně odpovídá i povinnost členského státu, na jehož území došlo k propuštění zboží ke spotřebě, spotřební daň vrátit či prominout, pokud je prodáno a odesláno do jiného státu osobám nevykonávajícím hospodářskou činnost, vznikla-li daňová povinnost na území jiného státu, který ji i vybral, nebo pokud byla vybrána ve státě, v němž došlo k nesrovnalosti (viz čl. 33 odst. 6, čl. 36 odst. 5 a čl. 38 odst. 3 směrnice 2008/118/ES). [41] V souladu s touto myšlenkou je nutno vykládat rovněž pojem uživatele ve smyslu § 3 písm. i) zákona o spotřebních daních (viz jeho citace výše), což je osoba, která z osvobození od daně těží a od daně osvobozené výrobky používá. Aby však mohlo docházet k efektivní kontrole plnění podmínek pro osvobození od daně, v zásadě lze považovat osobu za tohoto uživatele pouze, pokud má dojít k použití výrobků na území České republiky. Jen stěží lze připustit, že by měly správní orgány České republiky vymáhat dodržování povinností po uživatelích, kteří sídlí a používají výrobky na území jiného členského státu, jako by tomu bylo nyní v případě odběratele stěžovatelky se sídlem na Slovensku. Uvádí-li stěžovatelka, že bylo možno naplnění podmínek pro osvobození od daně kontrolovat i jinak (například prostřednictvím institutu mezinárodního dožádání), nic to nemění na tom, že vůlí normotvůrce bylo zajistit, aby o osvobození výrobků od daně rozhodovaly správní orgány jediného členského státu, tj. aby toto rozhodování neprobíhalo tzv. dvojkolejně (s možnými odlišnými výsledky). [42] S ohledem na právě uvedené nebylo v dané věci třeba provádět důkaz daňovým dokladem č. 23170150, kterým stěžovatelka hodlala prokázat, že z něj lze seznat vůli využít osvobození od spotřební daně. Teoretická možnost žalovaného zjišťovat potřebné informace i jinými způsoby než těmi, které jsou zajištěny mechanismem upraveným v § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních, totiž na posouzení věci nemůže nic změnit. [43] Nastavení podmínek osvobození od spotřební daně tak, že lze kontrolovat pohyb zboží a jeho použití, podle názoru Nejvyššího správního soudu má za cíl zajištění správného a jednoznačného uplatňování daňových úlev a předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem a zneužití daňového režimu. Byť v tuto chvíli sice není s ohledem na předběžnou otázku předloženou prvním senátem zdejšího soudu jasné, zda členské státy mají kontrolovat skutečné použití lihových aromat za osvobozeným účelem, či pouze jejich určení k osvobozenému účelu, v obou případech však jistou formu kontroly státy zachovávat mohou. [44] V případě kontroly skutečného použití je evidentní, že stát musí zjišťovat, zda jsou konkrétní lihová aromata využívána v souladu s účelem osvobození, a v opačném případě osvobození od daně nepřiznat. Z tohoto pojetí vychází žalovaný a městský soud. I pokud by ovšem pro osvobození lihových aromat od spotřební daně postačovalo již jen jejich určení k osvobozenému účelu, může stát jejich pohyb sledovat a kontrolovat jejich použití. V takové situaci sice není namístě neosvobodit od daně konkrétní výrobek pro nahodilé užívání v rozporu s účelem osvobození, stále však může být žádoucí zjišťovat, zda k takovému užití nedochází systematicky. V takovém případě by totiž určení účelu, k němuž výrobky ve skutečnosti pravidelně neslouží, mohlo představovat zneužití daňového režimu, kterému mají členské státy nastavením podmínek pro uplatňování osvobození od daně předcházet (srov. čl. 27 odst. 1 směrnice 92/83/EHS). [45] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že podle rozsudku ve věci Quadrant je riziko zneužití lihových aromat prakticky nulové. Zneužívání představuje skutkovou otázku, na kterou SDEU odpovídat nehodlal, což v tomto rozsudku také výslovně uvedl. V jeho bodech 65. až 68. pouze odkázal na názor Výboru pro spotřební daně uvedený v dokumentu CED č. 364 rev. 1 ze dne 22. 1. 2003, který shrnul tak, že „Výbor pro spotřební daně měl za to, že přísady jsou používány hlavně jako koncentráty pro přípravu nealkoholických nápojů, že jsou relativně nákladné, dražší než nejlevnější alkohol na trhu ve většině členských států, a nakonec že destilovat přísady za účelem extrahování lihu je nákladné. S ohledem na tyto charakteristické vlastnosti Výbor pro spotřební daně dospěl k závěru, že přiznání osvobození od daně stanovené v čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83 v okamžiku výroby přísad nepovede k riziku daňových úniků.“ Následně SDEU upozornil, že tyto úvahy mohou zpochybnit existenci rizika přeměny přísad na alkoholické nápoje určené ke spotřebě, nicméně posouzení otázky rizika zneužití přísad ponechal na předkládajícím soudu. [46] I pokud Nejvyšší správní soud pomine, že výše zmíněný dokument CED není právně závazný a vychází z více než 20 let starých poznatků, musí konstatovat, že riziko zneužití daňového režimu je nutno vnímat šířeji, než jak učinil SDEU v rozsudku ve věci Quadrant v reakci na argumentaci vlády členského státu, jehož soud předběžnou otázku předložil (obdobně srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 75/2023-84). Riziko zneužití totiž nespočívá jen ve výrobě alkoholických nápojů z lihových aromat, ale též v jejich používání k aromatizaci jinak legálních a zdaněných alkoholických nápojů, přičemž v takovém případě dochází k využití v rozporu s účelem osvobození, jak jej definuje čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83/EHS, který pro lihová aromata předvídá osvobození od daně pouze za předpokladu, že jsou tyto výrobky používány (resp. určeny pro použití – viz výše rekapitulaci předběžné otázky prvního senátu Nejvyššího správního soudu) pro výrobu přísad při výrobě potravin a nealkoholických nápojů. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud i ve shora zmíněném rozsudku č. j. 7 Afs 204/2020

35. [47] Nadto samotná nákladnost extrahování lihu z lihových aromat nepostačuje k závěru, že u daného výrobku nemůže dojít ke zneužití daňového režimu. Jak totiž uvedl SDEU v rozsudku ze dne 21. 12. 2011, ve věci C-503/10, Evroetil AD, byť ve vztahu k otázce denaturace lihu ve smyslu čl. 27 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 92/83/EHS, „okolnost, že takový výrobek, jako je výrobek dotčený v původním řízení, je sám o sobě nevhodný k lidské spotřebě, nepostačuje k tomu, aby bylo možné mít za to, že byl denaturován ve smyslu čl. 27 odst. 1 písm. a) nebo b) směrnice 92/83. Jak totiž vyplývá z bodu 60 tohoto rozsudku, denaturace spočívá v záměrném přidání určitých látek do alkoholu, aby se stal trvale nevhodným k lidské spotřebě. Pouhá skutečnost, že je tento alkohol sám o sobě toxický, však nevylučuje, že bude následně upraven tak, aby byl své toxicity zbaven. Vzhledem k tomu, že cílem požadavku nevratné povahy denaturace je předcházení případným daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu v oblasti osvobození od spotřebních daní, pouhé náklady tuto úpravu, i když by byly velmi vysoké, nemohou být – na rozdíl od toho, co navrhla společnost Evroetil – v tomto ohledu dostatečné k vyloučení takové možnosti.“ (důraz přidán soudem). [48] Podle Nejvyššího správního soudu tedy riziko zneužití daňového režimu (případně daňového úniku či vyhnutí se dani) u lihových aromat nelze považovat za zanedbatelné a česká právní úprava v § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních podmiňuje uplatnění osvobození od daně podmínkami, které jsou nezbytné pro zajištění řádného výběru daně a předcházení zneužití daňového režimu. [49] Jak již uvedeno, stěžovatelka v kasační stížnosti poukazuje také na (v době jejího vyjádření) připravovanou novelu zákona o spotřebních daních (od 1. 1. 2025 se jedná o platný a účinný zákon č. 462/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), podle kterého mají být lihová aromata ve smyslu čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83/EHS osvobozena od daně bez dalšího od okamžiku určení účelu jejich použití, přičemž jejich použití ani další prodej nejsou podrobeny dalšímu sledování či kontrolám. Nejvyšší správní soud k této argumentaci dodává, že stěžovatelčin případ je třeba posuzovat podle právní úpravy účinné v relevantním zdaňovacím období, kterým zde byl červenec 2016. Rozhodne-li se zákonodárce později přistoupit k jiné právní úpravě, byť především na základě dokumentu Výboru pro spotřební daně CED č. 364 rev. 1 ze dne 22. 1. 2003, který není právně závazný, nemůže to mít vliv na předchozí zdaňovací období. [50] Výše uvedené závěry, k nimž v této věci Nejvyšší správní soud dospěl, nejsou podle jeho přesvědčení ani v příkrém rozporu s vůlí zákonodárce, jak je zachycena v důvodové zprávě k zákonu č. 462/2024 Sb., na niž stěžovatelka také poukazuje {srov. sněmovní tisk č. 736/0, důvodová zpráva, II. zvláštní část, k bodu 224 [§ 66 odst. 1 písm. b)], 9. volební období, od 2021, digitální repozitář, www.psp.cz}. Důvodová zpráva totiž zřetelně uvádí, že přistupuje na úpravu doporučenou Výborem pro spotřební daně, kterou přijaly některé členské státy a který není právně závazný (a není tedy takovou úpravu nutno přijmout bezpodmínečně –pozn. Nejvyššího správního soudu). Z důvodové zprávy je patrné, že při přepravě zboží do jiného členského státu po propuštění ke spotřebě může být vyžádání potvrzení za účelem uplatnění nároku na vrácení daně v České republice složité. Je-li však takový postup složitý, neznamená to, že se stěžovatelka nemusela řídit právní úpravou, která jej v rozhodné době stanovila. Z důvodové zprávy sice lze také dovodit, že podle zákonodárce byla úprava, která požadovala osvobození lihu od spotřební daně teprve v okamžiku jeho skutečného použití v souladu s osvobozeným účelem podle směrnice 92/83/EHS, a podle závěrů rozsudku ve věci Quadrant rozporná s právem Evropské unie (správnost tohoto názoru však není zcela zjevná, neboť SDEU se touto otázkou teprve bude zabývat – blíže opět viz výše zmíněné usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 75/2023-84). Současně však z této důvodové zprávy nevyplývá, že by s unijním právem byla rozporná úprava, která požaduje, aby o osvobození od daně rozhodly teprve orgány státu, na jehož území dojde k užití výrobků, a v návaznosti na to byly tyto výrobky v České republice osvobozeny formou vrácení již odvedené daně. [51] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že nepřehlédl stěžovatelčiny návrhy na provedení důkazů obsažené v kasační stížnosti a v replice k vyjádření žalovaného. Jednalo se však buď o listiny, jež byly obsahem správního spisu, kterým se dokazování neprovádí, nebo o podání (žaloba a její doplnění, vyjádření žalovaného k žalobě), která jsou obsahem soudního spisu (a také se jimi důkaz neprovádí) či důkazy, které se netýkaly žádné kasační námitky (dotaz stěžovatelky ohledně vypořádání spotřební daně při vývozu aromat do jiných členských států ze dne 13. 8. 2013 a reakce žalovaného ze dne 6. 1. 2024). Provedení těchto důkazů tudíž bylo nadbytečné. Konečně k důkaznímu návrhu daňovým dokladem č. 23170150 se Nejvyšší správní soud vyjádřil již výše. [52] Nejvyšší správní soud shrnuje, že městský soud dospěl v napadeném rozsudku ke správným právním závěrům, pokud dovodil, že kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto taktéž nebyl naplněn. VI. [53] Kasační stížnost není pro výše uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. [54] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, přestože byl v řízení účastníkem úspěšným, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 17. dubna 2025

Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí