4 As 12/2008

4 As 12/2008- 75 - text

4 As 12/2008 - 75

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Ca 35/2007 – 57,

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

1. Žalobkyně dne 27. září 2005 odvysílala na programu Nova v rámci série pořadů s názvem Big Brother od 17.20 do 18.15 hod. díl, ve kterém byla obsažena především prezentace agresivní komunikace bez přiměřené korekce (výskyt vulgarit a hrubých výrazů i neverbální agrese), nepatřičná demonstrace nadměrné konzumace alkoholu až k totální opilosti a pro děti nevhodná prezentace sexuálního tématiky (neosobní, komerčně zaměřené sexuality až promiskuity). Konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění.

2. Zařazením tohoto pořadu došlo k porušení povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.

3. Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem byla žalobkyni podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelka připomněla, že zahájila správní řízení z důvodu možných porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., která popsala v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Rpo/132/05-V, č. j. 3062, a zároveň tato provinění stručně rozvedla. Po zhodnocení vyjádření účastníka řízení stěžovatelka v bodě VI. odůvodnění rozhodnutí uvedla, že v následném řízení dospěla k závěru, že pořad série Big Brother vysílaný dne 27. září 2005 porušil povinnost stanovenou v § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., tj. nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, protože obsahoval: a) patologické – závadné formy komunikace; b nevhodnou prezentaci sexuální tématiky; c) prezentaci konzumace alkoholu až do totální opilosti jako legitimní jednání mladého člověka. K bodu a) stěžovatelka uvedla, že závadnost jednání spatřuje zejména v tom, že se v pořadu neobjevuje žádná korektivní pomoc sledujícím dětem. Nejde však jen o vulgární slova, ale o nadměrnou agresivitu, která se pak projevuje ve formě verbálního nebo neverbálního násilí. Děti vidí, že tímto způsobem mohou řešit problémy. Pro podporu své úvahy citovala z posudku založeného ve spise stanovisko dětského psychologa J. K. „Nejde jen o to, jaké výrazy jsou použity, příp. vypípány, ale jde o celkovou úroveň komunikace, které by děti vůbec neměly být svědky, a pokud, tak rozhodně s hodnocením, že se to nedělá. Děti mezi sebou řeší konflikty, za které je přes den trestáme, ale večer si pustí televizi a tam vidí, že tak se řeší konflikty i mezi dospělými. Prezentování takového chování bez komentáře a hodnotícího rámce může vážně narušit morální vývoj dětí“. Stěžovatelka uvedla, že posoudila závadnost forem komunikace nejen z hlediska vulgárních výrazů, ale zejména z hlediska verbálního nebo neverbálního násilí a ponechala toto jednání navzdory nové právní úpravě jako jeden z důvodů porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Jednání popsané v bodě b) spočívá podle stěžovatelky zejména v opilosti L. a líčení sexuálních zážitků F. při jeho vystupování v gay pornu. V probíhajících hovorech vůbec nebyla zhodnocena vývojová přiměřenost devíti či desítiletých dětí, které jsou pravidelnými a významnými diváky pořadu. Bod c) je naplněn tím, že nadměrné požívání alkoholu je stálým problémem pořadu a zde bylo umocněno nepatřičným a nedůstojným jednáním L. v naprosté opilosti. Stěžovatelka se k námitkám žalobkyně v odůvodnění svého rozhodnutí zabývala výkladem jednotlivých neurčitých pojmů tvořících skutkovou podstatu předmětného správního deliktu. Uvedla, že ve smyslu § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je dítětem a mladistvým každá osoba ve věku do osmnácti let bez dalšího přesnějšího vymezení. Dále se zabývala pojmy ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Podle stěžovatelky není nutné vykládat obsah slov vývoj, jakož i pojem fyzický, neboli tělesný, a pojem psychický, neboli duševní, neboť se dle jejího názoru jedná o pojmy obecně známé. Podala výklad pojmu morální, morálka, dobré mravy, možné ohrožení, definovala pojem možného ohrožení mravního vývoje dětí a mládeže a uvedla, že je nutné mravní vývoj dětí a mládeže pěstovat a chránit i při televizním vysílání, a to i s ohledem na celospolečenský kontext. Stěžovatelka zdůraznila, že je její povinností dohlížet, aby konkrétním pořadem nebo upoutávkou nemohla být způsobená odchylka od jedinečného vývoje osobnosti dítěte, a to jednotlivě nebo současně ve všech součástech jeho vývoje, tedy tělesné či duševní, která by se odrazila v jeho normách chování. Podotkla, že pojmem „pořad“ uvedeným v § 2 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb., rozumí každý jednotlivý díl Big Brothera. Pořadem se podle jejího názoru rozumí obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového a televizního vysílání. Dále připomněla, že i městský soud v předchozím zrušovacím rozsudku shledal, že stěžovatelka není povinna si opatřit ve všech správních řízeních vedených s provozovateli televizního vysílání o uložení pokuty za porušení zákazu stanoveného § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad mohl ohrozit, fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých, resp. že přizvání znalce za účelem odborného posouzení věci, je dle názoru soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě vysílaného pořadu ve vazbě na požadavky zákona nebylo možné učinit logické správní uvážení o takovém vlivu pořadu a šlo by o hraniční případ složitého správního úsudku. Stěžovatelka také zdůraznila, že žalobkyně byla v minulosti upozorněna na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., k němuž docházelo tím, že do vysílání zařadila v době od 6:00 do 22:00 hod. pořady, které mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých, a byla jí za takové porušení udělena pokuta - např. rozhodnutím sp. zn. Rpo/57/05, za odvysílání reportáže „Psí zápasy‘. Podotkla, že při opětovném rozhodování ve věci posoudila také novou úpravu provedenou zákonem č. 235/2006 Sb. a dodala, že žalobkyně měla pořad pod přímým dohledem, a je tedy za jeho obsah plně odpovědná. Stěžovatelka k výši pokuty uvedla, že jsou dány všechny zákonné podmínky pro uplatnění sankce v mezích zákona č. 231/2001 Sb., a proto podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. uložila žalobkyni pokutu ve výši 2 000 000 Kč. Připomněla, že byla omezena dolní a horní hranicí stanovenou zákonem a při stanovení výše pokuty byla vedena následujícími úvahami. K míře zavinění podotkla, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře kontrolováno provozovatelem. Vhodně zvoleným komentářem mohla korigovat možné ohrožení dětského diváka. Žalobkyně tak zařadila pořad v této podobě do vysílání vědomě a úmyslně. K rozsahu a dosahu vysílání uvedla, že žalobkyně je provozovatelem televizního vysílání s celoplošnou působností, (tj. více než 70% obyvatel ČR.) a má tedy i značný dosah vysílání co do počtu diváků. Podle stěžovatelky přinesla žalobkyni zvýšená sledovanost finanční prospěch, jehož konkrétní výši však nemohla prokázat, a proto tato skutečnost neměla na stanovení výše pokuty vliv. K závažnosti věci zdůraznila, že se jedná o prezentaci několika závadných prvků, konkrétně šmírování jako legitimní forma chování, nevhodné prezentace sexuální tématiky – v daném případě striptérka jako vhodný dárek k narozeninám, kouření jako legitimní a žádoucí forma jednání mladých lidí v daném případě ve spojení s odměnou za dobře provedenou „krádež“ a závadné formy komunikace (verbální i neverbální vulgarita) prezentované jako přijatelné jednání. K povaze vysílaného pořadu uvedla, že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný, což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje děti a mládeže obsahem tohoto pořadu. Stěžovatelka z těchto skutečností dospěla k závěru, že žalobkyně výše uvedeným jednáním porušila svou povinnost podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., čímž se dopustila správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., za který lze uložit pokutu ve výši od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč, a uložila jí pokutu ve výši 2 500 000 Kč (pozn. NSS: opravným usnesením ze dne 17. dubna 2007 založeným na č. l. 49 soudního spisu byla opravena písařská chyba spočívající v uvedení nesprávné částky 2 500 000 Kč na částku uvedenou ve výroku rozhodnutí tj. 2 000 000 Kč). Ze spisu dále vyplývá, že proti napadenému rozhodnutí stěžovatelky podala žalobkyně včas žalobu, na jejímž základě městský soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Ca 35/2007 – 57, aniž by při jednání prováděl jakékoli doplnění dokazování, zrušil stěžovatelčino napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí s výše popsaným odůvodněním. Tento rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka předmětnou kasační stížností.

Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je dán tehdy, když soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo tehdy, když byl soudem sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Stěžovatelka v rámci kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítla, že vada spočívající v absenci analýzy pořadu ve spise je snadno odstranitelná výzvou k doložení analýzy pořadu, a není tak vadou dostačující ke zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelky, zvláště, když ve správním spise je založen obrazově-zvukový záznam pořadu, který je klíčovým důkazem v předmětném správním řízení. Rozsudek městského soudu je proto údajně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud v této souvislosti předně upozorňuje, že ve spise se nenachází obrazově-zvukový záznam předmětného pořadu vysílaného dne 27.

září 2005 a tvrzení stěžovatelky v tomto směru je tedy nepravdivé. Nejvyšší správní soud shledal, že námitka stěžovatelky je v tomto směru nedůvodná, protože městský soud opřel své úvahy o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatelky o jasně vymezené skutkové důvody, pro které nemohl přezkoumat napadené rozhodnutí po právní stránce. Městský soud totiž popsal, z jakých důvodů nemohl posoudit námitku žalobkyně, že se předmětné jednání nestalo, případně bylo nesprávně vyhodnoceno, a nemohl tedy přezkoumat, zda jednání bylo správně podřazeno pod příslušnou skutkovou podstatu.

Městský soud uvedl, že tak nemohl učinit proto, že z žádného důkazu nevyplývalo, v čem spočívalo předmětné jednání, neboť ve spise se nenacházela analýza pořadu s popisem jednaní podřazeným pod skutkovou podstatu správního deliktu, která měla doložit a prokázat skutkový stav. Podle jeho názoru nebyl skutkový stav popsaný v napadeném rozhodnutí stěžovatelky dostatečně určitý, a to ani s přihlédnutím k popisu jednání uvedeném v oznámení o zahájení správního řízení či dalšímu obsahu správního a soudního spisu.

Městský soud také dospěl k závěru, že výše pokuty byla odůvodněna zcela jinými skutečnosti, než těmi, které byly podle výroku napadeného rozhodnutí prezentovány v posuzovaném díle pořadu Big Brother vysílaném dne 27. 9. 2005 a z ničeho nevyplývá, že se tyto skutečnosti v předmětném pořadu vůbec vyskytovaly. Tento logický rozpor mezi výrokem napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění rozhodně nebyl odstraněn opravným usnesením písařské chyby týkající se výše pokuty a neumožňuje tedy posoudit věc po právní stránce, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, zda jsou naplněny zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení pokuty.

Nejvyšší správní soud shledal, že takto vyložené důvody, pro které městský soud zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky, jsou přezkoumatelné a dostatečné z hlediska požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí. Rozsudek městského soudu tedy není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že závěr městského soudu je správný, neboť žádná ze spisu seznatelná okolnost nesvědčí o tom, že byl proveden důkaz prokazující řádně zjištěný skutkový stav. Spis totiž neobsahuje žádný údaj o provedeném dokazování, nebo stenografický přepis pořadu, dokonce ani zmiňovaná „analýza pořadu“, která nejenže nebyla založena ve spise v době, kdy byl spis předložen městskému soudu, ale ani ze spisového přehledu či obsahu spisu nevyplývá, že by někdy byla jeho součástí.

Městský soud tedy neměl důvod předpokládat, že taková „analýza pořadu“ byla v průběhu řízení vypracována. K námitce stěžovatelky, že na analýzu pořadu je odkazováno v napadeném rozhodnutí, Nejvyšší správní soud uvádí, že je sice pravdou, že v napadeném rozhodnutí je zmiňováno, že stěžovatelka „analyzovala pořad“ a „při analýze jednání a při posuzování jeho závadnosti neprováděla nové důkazy„ a že „provedla analýzu vysílání“ a tato „analýza pořadu diagnostikovala možná provinění“, ale pojem „analýza“ je zde použit spíše ve významu „rozbor“ jednání, než ve významu, z něhož by bylo patrné, že „analýza“ pořadu je zvláštní dokument obsahující popis skutkového děje.

Výtka stěžovatelky, že soudu by mělo být známo, že většina správních řízení je zahajována na základě analýzy, je zjevně nedůvodná právě vzhledem k neurčité specifikaci řízení, která jsou zahajována nutně na podkladě zvláštní analýzy a která nikoli, když i stěžovatelka připouští, že na základě analýzy jsou zahájena jen některá z nich, příp. většina řízení. Protože ze spisu nevyplývalo, že by v řízení byla vypracována stěžovatelkou zmiňovaná analýza, nelze po městském soudu požadovat, aby se dovtípil, že i toto řízení bylo zahájeno na podkladě určitého dokumentu, o němž není ve spise výslovné zmínky, a vyzval účastníka řízení, aby takový dokument předložil.

V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že popis skutku uvedený v napadeném rozhodnutí stěžovatelky je na samé hranici přezkoumatelnosti, protože je do značné míry neurčitý a obsahuje spíše hodnotící soudy než popis konkrétného jednání, a nevyplývá z něj, v čem spočívalo vytýkané jednání. Z výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, že předmětný díl porušil § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. tím, že obsahoval „prezentaci agresivní komunikace bez přiměřené korekce (výskyt vulgarit a hrubých výrazů i neverbální agrese)“, která byla následně v odůvodnění rozhodnutí stěžovatelka zřejmě označena za „patologickou - závadnou formu komunikace“, aniž by však byla vůbec nějak popsána, a je proto v tomto směru nepřezkoumatelný, když v napadeném rozhodnutí ani v oznámení o zahájení správního řízení není vyloženo, co stěžovatelka rozumí pod pojmem „patologie komunikace“.

Dále stěžovatelka shledala závadnost vysílaného pořadu v tom, že se v něm vyskytovala „pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky–neosobní, komerčně zaměřené sexuality až promiskuity“, která byla v odůvodnění popsána jako „nevhodná prezentace sexuální tématiky“, spočívající jednak v opilosti L., aniž by však bylo zřejmé, co na její opilosti bylo sexuálního, konkrétně „neosobně, komerčně zaměřené sexuality až promiskuity“, a jednak líčení sexuálních zážitků F. při jeho vystupování v gay pornu, jehož závadnost je odůvodněna pouze tím, že je označené za nevhodné z důvodu nezhodnocení vývojové přiměřenosti devíti či desítiletých dětí.

Rovněž odůvodnění „nepatřičné demonstrace nadměrné konzumace alkoholu až k totální opilosti“ tvrzením, že nadměrná konzumace alkoholu je stálým problémem pořadu, je zjevně zcela nedostatečné. Je-li závěr o závadnosti prezentovaného jednání „umocněn“ nepatřičným a nedůstojným jednáním L. v naprosté opilosti, je třeba toto jednání blíže popsat. Ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí tak není uveden přesný popis konkrétních skutkových zjištění, z nichž by byl učiněn jasně formulovaný závěr, že tyto skutkové okolnosti naplňují popsané hodnotové soudy a předmětnou skutkovou podstatu.

Rovněž z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrné, jaký byl situační a celospolečenský kontext vysílání, přestože podle stěžovatelky „hrál mimořádně důležitou roli pro celkové vyznění“. Nejvyšší správní soud podotýká, že neposuzoval popis skutkového děje uvedeného v oznámení o zahájení řízení a nehodnotil podklady pro závěr, že v předmětném díle pořadu byla v rámci agresivní komunikace odvysílána i fyzická agrese.

Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelka v kasační stížnosti vůbec nebrojila proti závěru městského soudu, že výše pokuty byla nepřezkoumatelně odůvodněna, přestože to byl jeden z rozhodujících důvodů pro zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelky pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Přestože stěžovatelka nenapadla tento důvod, pro který bylo její napadené rozhodnutí zrušeno, Nejvyšší správní soud jej přezkoumal s ohledem na § 109 odst. 3 s. ř. s. a) dospěl k závěru, že městský soud zcela správně shledal, že výrok o výši pokuty byl odůvodněn způsobem, který neumožňoval jeho soudní přezkum.

Nejvyšší správní soud připomíná, že výrok o výši pokuty byl odůvodněn zcela jinými skutečnosti, než těmi, které byly podle výroku napadeného rozhodnutí prezentovány v posuzovaném pořadu vysílaném dne 27. 9. 2005 a nic nenasvědčovalo tomu, že se tyto skutečnosti v předmětném pořadu vyskytovaly. Z odůvodnění výroku o výši pokuty vyplývá, že výše pokuty byla uložena za jednání, které bylo prezentováno v pořadu Big Brother, který byl vysílán v předchozí den. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že stěžovatelka uložila za díl pořadu Big Brother odvysílaný dne 18.

9. 2005 pokutu ve výši 2 500 000 Kč, neboť se v něm údajně bylo prezentováno právě to jednání, kterým je následně odůvodňována jak závažnost jednání odvysílaného dne 27. 9. 2005, tak uložení výše pokuty za jednání prezentované dne 27. 9. 2005. O tomto závěru ostatně svědčí také to, že v napadeném rozhodnutí je opakovaně uváděn den 18. 9. 2005 (bod V., VI. i VII. napadeného rozhodnutí) a skutečnost, že v samotné části odůvodnění týkající se výše pokuty byla pokuta uvedena v nesprávné výši 2 500 000 Kč (výše pokuty byla opravným usnesením následně dána do souladu s výrokem o její výši, tj. 2 000 000 Kč).

Stěžovatelka pod stížnostním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítla, že městský soud nesprávně posoudil § 59 odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. stanovující podmínku předchozího upozornění na porušení zákonné povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., když dospěl k závěru, že takovým předchozím upozorněním nemůže být rozhodnutí stěžovatelky sp. zn. Rpo/57/05, kterým bylo žalobkyni za odvysílání reportáže „Psí zápasy“ uložena pokuta z důvodů porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud k této výtce připomíná, že § 59 zákona č. 231/2001 Sb. upravuje institut tzv. opatření k nápravě, který předchází udělení sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem.

Toto ustanovení výslovně uvádí, že „...jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.“ V odst. 2 a 3 téhož ustanovení je pak uvedeno, že „délka lhůty k nápravě podle předchozího odstavce musí být přiměřená charakteru porušené povinnosti, přičemž dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží.“ Smyslem a účelem tohoto institutu je nepochybně zajistit, aby provozovatel vysílání nebyl potrestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom, tj. z procesního hlediska vzato, aby prvním úkonem vůči provozovateli nebylo oznámení o zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt.

Tímto institutem se tak z obecného pohledu realizuje preventivní funkce správního trestání. Zákonodárce i na tomto místě dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání provozovatele. Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba vnímat „upozornění“ v materiálním smyslu, tedy jako předání informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce.

Nejvyšší správní soud má za to, že v souladu s účelem a smyslem citovaných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. ve znění s účinností do 30. 5. 2006 nelze dovozovat, že by takové upozornění musela stěžovatelka činit u každé jednotlivé skutkové podstaty porušení téže zákonné povinnosti shledané u téhož provozovatele. Podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení § 59 odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., je tedy splněna tehdy, byl-li provozovatel vysílání žalovanou upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení této povinnosti došlo.

Povinnost předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. totiž není vázána na konkrétní skutkové jednání provozovatele, nýbrž pouze na to, zda naplňuje příslušnou skutkovou podstatu, tedy v tomto případě porušení povinnosti nezařazovat v době od 6:00 do 22:00 hod. typy pořadů, které by mohly ohrozit fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007 - 120, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.

7. 2008, č. j. 4 As 38/2007 - 122, oba dostupné na www.nssoud.cz).

Nejvyšší správní soud dodává, že v souladu s tímto názorem vyznívá i judikatura městského soudu (např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. 28 Ca 81/2001 - 28), který tento právní názor zaujal ostatně i v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 22. 6. 2006, č. j. 11 Ca 44/2006 – 93, když uvedl, že podmínka předchozího upozornění je splněna tehdy, byl-li provozovatel vysílání již v minulosti upozorněn Radou na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení došlo, a nic na tom nemění skutečnost, že pořad ze série reality show Big Brother je zcela odlišným typem pořadu ve srovnání s tím, k němuž se předchozí upozornění Rady vztahovalo.

V dané věci je tedy rozhodující, že stěžovatelka byla na porušení totožné povinnosti stanovené zákonem již v minulosti upozorněna, přičemž ze správního spisu vyplývá, že v posuzované věci tomu tak bylo. Nejvyšší správní soud nemá v posuzované věci pochyb o tom, že žalobkyně si byla vědoma toho, jak bude stěžovatelka hodnotit jednání prezentované v pořadu Big Brother, a proto tuto výtku stěžovatelky shledal důvodnou.

Přestože Nejvyšší správní soud přisvědčil výtce stěžovatelky, že žalobkyně byla před uložením pokuty upozorněna na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. rozhodnutím sp. zn. Rpo/57/05, dospěl k závěru, že městský soud správně zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 1 Afs 20/2004 – 51, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 - 93, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 781/2006 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.

2. 2007, č. j. 8 As 36/2005 - 75, vše dostupné na www.nssoud.cz), že předmětem posouzení v řízení o kasační stížnosti je opodstatněnost výroku rozhodnutí soudu. Důvodem ke zrušení rozsudku je buď skutečnost, že důvody, pro které soud rozhodnutí správního orgánu zrušil, nebyly jako celek důvody zákonnými, nebo je příp. takovým důvodem jiná skutečnost, pro kterou by rozsudek neobstál. Při opačném řešení (zrušení rozsudku tam, kde je výrok správný, a nesprávný je jeden z více jinak správných důvodů) by další postup městského soudu spočíval pouze v tom, že by vydal nový rozsudek se shodným výrokem a pouze částečně jiným odůvodněním.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že podle § 104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje jen proti důvodům rozhodnutí soudu, nepřípustná.

Nejvyšší správní soud upozorňuje, že v tomto případě se nemůže jeho právní názor projevit jako bezprostředně závazný pro městský soud, neboť nebyl zrušen jeho rozsudek, a městský soud tak nepokračuje v řízení (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), a zákon nepočítá s jeho výslovnou závazností při zamítnutí kasační stížnosti ani pro žalovaný správní orgán, nicméně vyslovený právní názor je i tak rozhodný pro pokračující řízení. Váha a argumentační síla takto vysloveného právního názoru spočívá v zákonné pozici Nejvyššího správního soudu vyplývající z ustanovení § 12 odst. 1 s. ř. s., a proto je nezbytné v pokračujícím řízení respektovat jeho právní názor i tehdy, když není ze zákona přímo závazný. Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto jí nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a contrario ve spojení s § 120 s. ř. s.) Žalobkyně, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.), je neuplatnila a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by jí nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. září 2008

JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu