Usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z funkce dle § 7 odst. 7 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vyslání, je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[21] Podle § 7 odst. 7 písm. c) zákona o RTV může Poslanecká sněmovna člena Rady odvolat, dopustil-li se takového jednání, které narušuje jeho důstojnost, nestrannost nebo nezávislost, anebo zpochybňuje nezávislost nebo nestrannost Rady.
[22] Podle § 7 odst. 8 zákona o RTV usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady z funkce musí být řádně odůvodněno. Návrh usnesení Poslanecké sněmovny podle věty první předseda Poslanecké sněmovny před hlasováním Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady z funkce písemně oznámí dotčenému členu Rady a požádá ho o písemné stanovisko, k jehož doručení stanoví přiměřenou lhůtu, alespoň však 15 pracovních dnů. Návrh usnesení předseda Poslanecké sněmovny zároveň zveřejní na internetových stránkách Poslanecké sněmovny. Stanovisko dotčeného člena Rady rozešle předseda Poslanecké sněmovny všem poslancům neprodleně poté, co jej obdrží.
[23] Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“).
[24] Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře opakovaně dovodil, že Poslanecká sněmovna může v určitých situacích vystupovat jako správní orgán. Učinil tak nejprve v usnesení čj. Obn 1/2006-11. Uvedl zde: „V případě pozastavení činnosti z důvodu porušení ustanovení § 18 zákona o politických stranách měl být proto správný takový postup navrhovatele, kterým by byly dodány chybějící doklady Poslanecké sněmovně, přičemž tento úkon nelze rozumně vykládat jinak než jako implicitní podání návrhu na znovuobnovení činnosti strany. V podmínkách právního státu pak je pochopitelné, že o tomto návrhu musí být rozhodnuto, a to pozitivním či negativním způsobem. Pokud by Poslanecká sněmovna povinnost politické strany shledala splněnou, dochází tím současně k obnovení její činnosti, což prakticky znamená odstranění shora popsaného stavu ‚znehybnění‘. V případě negativního rozhodnutí Poslanecké sněmovny má Nejvyšší správní soud za to, že se jedná o rozhodnutí správního úřadu zasahující do subjektivních veřejných práv politické strany, přezkoumatelné v rámci správního soudnictví v režimu soudního řádu správního. Správnímu soudu tak přísluší právo takovéto rozhodnutí Poslanecké sněmovny zrušit a zavázat ho právním názorem (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). “ Dále v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, čj. 3 As 103/2016-33, Nejvyšší správní soud konstatoval, že Poslanecká sněmovna je primárně orgánem moci zákonodárné, může však být i nositelem rozhodovacích pravomocí v oblasti veřejné zprávy, což znamená, že není vyloučeno, aby v některých případech vystupovala též v roli správního orgánu.
[24] Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře opakovaně dovodil, že Poslanecká sněmovna může v určitých situacích vystupovat jako správní orgán. Učinil tak nejprve v usnesení čj. Obn 1/2006-11. Uvedl zde: „V případě pozastavení činnosti z důvodu porušení ustanovení § 18 zákona o politických stranách měl být proto správný takový postup navrhovatele, kterým by byly dodány chybějící doklady Poslanecké sněmovně, přičemž tento úkon nelze rozumně vykládat jinak než jako implicitní podání návrhu na znovuobnovení činnosti strany. V podmínkách právního státu pak je pochopitelné, že o tomto návrhu musí být rozhodnuto, a to pozitivním či negativním způsobem. Pokud by Poslanecká sněmovna povinnost politické strany shledala splněnou, dochází tím současně k obnovení její činnosti, což prakticky znamená odstranění shora popsaného stavu ‚znehybnění‘. V případě negativního rozhodnutí Poslanecké sněmovny má Nejvyšší správní soud za to, že se jedná o rozhodnutí správního úřadu zasahující do subjektivních veřejných práv politické strany, přezkoumatelné v rámci správního soudnictví v režimu soudního řádu správního. Správnímu soudu tak přísluší právo takovéto rozhodnutí Poslanecké sněmovny zrušit a zavázat ho právním názorem (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). “ Dále v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, čj. 3 As 103/2016-33, Nejvyšší správní soud konstatoval, že Poslanecká sněmovna je primárně orgánem moci zákonodárné, může však být i nositelem rozhodovacích pravomocí v oblasti veřejné zprávy, což znamená, že není vyloučeno, aby v některých případech vystupovala též v roli správního orgánu.
[25] O takový případ se jednalo i v posuzované věci, neboť stěžovatelka zde nejednala jako orgán moci zákonodárné ani v rámci výkonu svých ústavních (zákonodárných) kompetencí. Při vydání svého rozhodnutí o odvolání žalobce z funkce člena Rady stěžovatelka vykonávala zákonem stanovenou jinou pravomoc a v jejím rámci autoritativně rozhodovala o subjektivních veřejných právech žalobce. Jmenováním do funkce člena Rady totiž získává jmenovaná osoba veřejné subjektivní právo na výkon této veřejné funkce, kterou může pozbýt pouze za podmínek stanovených zákonem o RTV. Zde je třeba též upozornit na to, že funkce člena Rady je jinou veřejnou funkcí ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“; srov. Šimíček, V. Komentář k čl. 21. In: Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek; T., Pospíšil, I. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2012, s. 510). Článek 21 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje též právo veřejnou funkci nerušeně vykonávat a právo na ochranu před svévolným odvoláním z veřejné funkce (nálezy ÚS ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 255/99, č. 108/1999 Sb. ÚS, a ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06, č. 159/2006 Sb. ÚS).
[25] O takový případ se jednalo i v posuzované věci, neboť stěžovatelka zde nejednala jako orgán moci zákonodárné ani v rámci výkonu svých ústavních (zákonodárných) kompetencí. Při vydání svého rozhodnutí o odvolání žalobce z funkce člena Rady stěžovatelka vykonávala zákonem stanovenou jinou pravomoc a v jejím rámci autoritativně rozhodovala o subjektivních veřejných právech žalobce. Jmenováním do funkce člena Rady totiž získává jmenovaná osoba veřejné subjektivní právo na výkon této veřejné funkce, kterou může pozbýt pouze za podmínek stanovených zákonem o RTV. Zde je třeba též upozornit na to, že funkce člena Rady je jinou veřejnou funkcí ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“; srov. Šimíček, V. Komentář k čl. 21. In: Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek; T., Pospíšil, I. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2012, s. 510). Článek 21 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje též právo veřejnou funkci nerušeně vykonávat a právo na ochranu před svévolným odvoláním z veřejné funkce (nálezy ÚS ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 255/99, č. 108/1999 Sb. ÚS, a ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06, č. 159/2006 Sb. ÚS).
[26] Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti ve shodě s městským soudem poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu o službách platforem pro sdílení videonahrávek, kterým byl novelizován zákon o RTV, v níž je uvedeno, že „rozhodováním o odvolání člena Rady (a předsedy Rady) z funkce vykonává Poslanecká sněmovna správní činnost sui generis “ a „Poslanecká sněmovna je při naplňování působnosti podle § 7 zákona o provozování vysílání nahlížená jako ‚jiný orgán, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy‘ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, a její rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce má povahu rozhodnutí správního, které lze napadnout žalobou podle § 65 a násl. soudního řádu správního “. Stěžovatelce je sice třeba přisvědčit, že důvodová zpráva nemá normativní charakter, právní závaznost, není oficiálním výkladem zákona ani pramenem práva. Představuje však vodítko pro výklad právní úpravy, neboť může obsahovat důvody, které vedly zákonodárce k jejímu přijetí. Městský soud proto nepochybil, když z důvodové zprávy při posouzení věci vycházel. Je tedy zřejmé, že závěr městského soudu je zcela v souladu s vůlí historického zákonodárce zachycenou v citované důvodové zprávě.
[26] Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti ve shodě s městským soudem poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu o službách platforem pro sdílení videonahrávek, kterým byl novelizován zákon o RTV, v níž je uvedeno, že „rozhodováním o odvolání člena Rady (a předsedy Rady) z funkce vykonává Poslanecká sněmovna správní činnost sui generis “ a „Poslanecká sněmovna je při naplňování působnosti podle § 7 zákona o provozování vysílání nahlížená jako ‚jiný orgán, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy‘ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, a její rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce má povahu rozhodnutí správního, které lze napadnout žalobou podle § 65 a násl. soudního řádu správního “. Stěžovatelce je sice třeba přisvědčit, že důvodová zpráva nemá normativní charakter, právní závaznost, není oficiálním výkladem zákona ani pramenem práva. Představuje však vodítko pro výklad právní úpravy, neboť může obsahovat důvody, které vedly zákonodárce k jejímu přijetí. Městský soud proto nepochybil, když z důvodové zprávy při posouzení věci vycházel. Je tedy zřejmé, že závěr městského soudu je zcela v souladu s vůlí historického zákonodárce zachycenou v citované důvodové zprávě.
[27] Stěžovatelka především rozporovala, že by napadené rozhodnutí bylo možno považovat za rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Výkladem tohoto pojmu se zabýval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2010, čj. 2 As 24/2010-53. V dané věci bylo třeba posoudit, zda úkon soudu spočívající v nepotvrzení členů věřitelského výboru dle § 11 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, představuje rozhodnutí jiného orgánu o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl: „Veřejná správa je ústředním pojmem správního práva, přesto neexistuje vyčerpávající a všeobsahující definice tohoto pojmu. Lze poukázat na doktrinální názor, podle něhož: ‚Správa společnosti, správa státu jako celku i jeho jednotlivých územních jednotek, jako složek územní organizace státu, tzn. správa veřejných záležitostí ve společnosti zorganizované ve stát, je projevem realizace výkonné moci ve státě, a to včetně specifického postavení tzv. veřejnoprávní samosprávné moci, přičemž se tato správa souhrnně označuje pojmem veřejná správa. Veřejná správa se tak člení na, resp. v sobě zahrnuje, jednak tzv. státní správu a jednak tzv. samosprávu.‘ (Průcha, Petr: Správní právo. Obecná část. 6. vyd. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2004, str. 46). Z podané definice, jakkoliv v ní lze spatřit prvky tautologie, je zřetelné, že jedním z definičních znaků veřejné správy je skutečnost, že jde o projev realizace výkonné moci ve státě. V. Sládeček pak podává negativní definici veřejné správy: ‚Materiálně se […] veřejná správa vymezuje jako souhrn státních činností, které nejsou zákonodárstvím, soudnictvím nebo vládou.‘ (Sládeček, Vladimír: Obecné správní právo. Praha: ASPI, 2005, str. 19 - 20). K obdobnému, přes určitou skepsi k možnostem podat definici natolik složitého jevu, jako je veřejná správa, dospívá i D. Hendrych (Hendrych, Dušan: Správní právo. Obecná část. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 3). “ V tomto smyslu je zřejmé, že v posuzovaném případě se jedná o rozhodování v oblasti veřejné správy, neboť rozhodování o odvolání člena Rady není činností zákonodárnou (výstupem je individuální správní akt, nikoli normativní akt) ani výkonem moci soudní, neboť stěžovatelka postrádá atributy soudního orgánu, tj. především nezávislost a nestrannost.
[27] Stěžovatelka především rozporovala, že by napadené rozhodnutí bylo možno považovat za rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Výkladem tohoto pojmu se zabýval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2010, čj. 2 As 24/2010-53. V dané věci bylo třeba posoudit, zda úkon soudu spočívající v nepotvrzení členů věřitelského výboru dle § 11 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, představuje rozhodnutí jiného orgánu o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl: „Veřejná správa je ústředním pojmem správního práva, přesto neexistuje vyčerpávající a všeobsahující definice tohoto pojmu. Lze poukázat na doktrinální názor, podle něhož: ‚Správa společnosti, správa státu jako celku i jeho jednotlivých územních jednotek, jako složek územní organizace státu, tzn. správa veřejných záležitostí ve společnosti zorganizované ve stát, je projevem realizace výkonné moci ve státě, a to včetně specifického postavení tzv. veřejnoprávní samosprávné moci, přičemž se tato správa souhrnně označuje pojmem veřejná správa. Veřejná správa se tak člení na, resp. v sobě zahrnuje, jednak tzv. státní správu a jednak tzv. samosprávu.‘ (Průcha, Petr: Správní právo. Obecná část. 6. vyd. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2004, str. 46). Z podané definice, jakkoliv v ní lze spatřit prvky tautologie, je zřetelné, že jedním z definičních znaků veřejné správy je skutečnost, že jde o projev realizace výkonné moci ve státě. V. Sládeček pak podává negativní definici veřejné správy: ‚Materiálně se […] veřejná správa vymezuje jako souhrn státních činností, které nejsou zákonodárstvím, soudnictvím nebo vládou.‘ (Sládeček, Vladimír: Obecné správní právo. Praha: ASPI, 2005, str. 19 - 20). K obdobnému, přes určitou skepsi k možnostem podat definici natolik složitého jevu, jako je veřejná správa, dospívá i D. Hendrych (Hendrych, Dušan: Správní právo. Obecná část. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 3). “ V tomto smyslu je zřejmé, že v posuzovaném případě se jedná o rozhodování v oblasti veřejné správy, neboť rozhodování o odvolání člena Rady není činností zákonodárnou (výstupem je individuální správní akt, nikoli normativní akt) ani výkonem moci soudní, neboť stěžovatelka postrádá atributy soudního orgánu, tj. především nezávislost a nestrannost.
[28] Závěr, že Poslanecká sněmovna v posuzované věci vystupovala atypicky jako správní orgán, je dále v souladu s usnesením rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, čj. Nad 288/2014-58, č. 3257/2015 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že „pojem správního orgánu je pro účely určení pravomoci a příslušnosti soudů ve správním soudnictví nutno vnímat především v rovině kompetenční – správním orgánem v tomto smyslu, tedy mimo jiné i ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s., jenž stanoví pravidla pro určení místní příslušnosti správních soudů, je svazek kompetencí určitého typu. Institucionální uspořádání či dokonce právní osobnost entity, jejíž součástí je uvedený svazek kompetencí, je pro posouzení, zda se u tohoto svazku jedná o správní orgán, zpravidla irelevantní či pouze pomocné kritérium.“ Právě nutnost nahlížet na pojem správní orgán ve smyslu soudního řádu správního v kompetenčním smyslu, nikoli ve smyslu institucionálním, vyvrací argumentaci stěžovatelky, že jako orgán moci zákonodárné vymezený čl. 15 Ústavy nemůže být pojmově správním orgánem a její usnesení nepodléhá kognici správních soudů.
[28] Závěr, že Poslanecká sněmovna v posuzované věci vystupovala atypicky jako správní orgán, je dále v souladu s usnesením rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, čj. Nad 288/2014-58, č. 3257/2015 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že „pojem správního orgánu je pro účely určení pravomoci a příslušnosti soudů ve správním soudnictví nutno vnímat především v rovině kompetenční – správním orgánem v tomto smyslu, tedy mimo jiné i ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s., jenž stanoví pravidla pro určení místní příslušnosti správních soudů, je svazek kompetencí určitého typu. Institucionální uspořádání či dokonce právní osobnost entity, jejíž součástí je uvedený svazek kompetencí, je pro posouzení, zda se u tohoto svazku jedná o správní orgán, zpravidla irelevantní či pouze pomocné kritérium.“ Právě nutnost nahlížet na pojem správní orgán ve smyslu soudního řádu správního v kompetenčním smyslu, nikoli ve smyslu institucionálním, vyvrací argumentaci stěžovatelky, že jako orgán moci zákonodárné vymezený čl. 15 Ústavy nemůže být pojmově správním orgánem a její usnesení nepodléhá kognici správních soudů.
[29] V tomto ohledu se jedná o jeden z případů, kdy orgán státu vykonává mimo svou základní (běžnou) pravomoc také pravomoc správního orgánu, kterými se již v minulosti Nejvyšší správní soud zabýval, viz bod 11 rozsudku ze dne 25. 2. 2021, čj. 10 As 391/2020-65, č. 4169/2021 Sb. NSS, v němž tento soud konstatoval, že „podobně jako to vysvětlil Nejvyšší správní soud ve vztahu k prezidentovi republiky, i ve vztahu k vládě platí, že vláda vykonává jednak pravomoci v postavení ústavního orgánu, jednak (byť spíše výjimečně) pravomoci správního orgánu, jehož výstupy podléhají přezkumné činnosti správních soudů (srov. rozsudek ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-35, č. 905/2006 Sb. NSS) “.
[30] Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3491/2008 není pro posuzovanou věc relevantní, neboť se v něm Nejvyšší soud zabýval závazností usnesení Poslanecké sněmovny podle čl. I bodu 5 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, pro převod nemovitosti na nabyvatele, nikoli rozhodnutím Poslanecké sněmovny zasahujícím do subjektivních veřejných práv jednotlivce. Ze stejného důvodu není relevantní odkaz stěžovatelky na rozsudek sp. zn. 32 Cdo 1563/2014, v němž se Nejvyšší soud zabýval právem na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k nemovitostem. Pro tuto věc není nijak relevantní ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. Pl. ÚS 5/24, v němž Ústavní soud vyslovil, že platová restrikce soudcovských platů provedená zákony napadenými u Ústavního soudu byla v rozporu s čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy (nezávislost soudní moci) ve spojení s čl. 2 odst. 1 Ústavy (dělba moci). V posuzované věci správní soudy do výkonu zákonodárné pravomoci stěžovatelky nijak nezasahují.
[30] Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3491/2008 není pro posuzovanou věc relevantní, neboť se v něm Nejvyšší soud zabýval závazností usnesení Poslanecké sněmovny podle čl. I bodu 5 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, pro převod nemovitosti na nabyvatele, nikoli rozhodnutím Poslanecké sněmovny zasahujícím do subjektivních veřejných práv jednotlivce. Ze stejného důvodu není relevantní odkaz stěžovatelky na rozsudek sp. zn. 32 Cdo 1563/2014, v němž se Nejvyšší soud zabýval právem na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k nemovitostem. Pro tuto věc není nijak relevantní ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. Pl. ÚS 5/24, v němž Ústavní soud vyslovil, že platová restrikce soudcovských platů provedená zákony napadenými u Ústavního soudu byla v rozporu s čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy (nezávislost soudní moci) ve spojení s čl. 2 odst. 1 Ústavy (dělba moci). V posuzované věci správní soudy do výkonu zákonodárné pravomoci stěžovatelky nijak nezasahují.
[31] V případě, jímž se zabýval Nejvyšší správní soud v dalším stěžovatelkou zmíněném rozsudku čj. 3 As 11/2012-28, stěžovatelka potvrdila rozhodnutí mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny, jímž uložil poslanci pokutu za disciplinární provinění dle § 13 odst. 2 zákona o jednacím řádu. Závěr zdejšího soudu, že výkon pravomoci Poslanecké sněmovny a jejích orgánů je součástí moci zákonodárné a disciplinární odpovědnost poslance, jak ji má na mysli čl. 27 odst. 2 Ústavy, bezprostředně souvisí s výkonem poslaneckého mandátu jako ústavněprávního institutu, a nikoliv s rozsahem subjektivních práv a povinností poslance v oblasti veřejné správy, není pro posuzovanou věc relevantní. V posuzované věci se jedná o skutkově i právně zcela jiný případ, který se netýká interní disciplinární odpovědnosti poslance, nýbrž o výkon rozhodovací pravomoci stěžovatelky navenek, jejímž adresátem je konkrétní třetí osoba. Závěr městského soudu, že odkaz stěžovatelky na tento rozsudek je nepřípadný, neboť řeší jinou situaci, je proto zcela správný.
[32] Z toho, že Ústava ani zákon o jednacím řádu nerozlišuje jednotlivé typy usnesení Poslanecké sněmovny, nelze dovozovat, že usnesení žalované v posuzované věci nepodléhá soudnímu přezkumu. Z hlediska soudního přezkumu je totiž rozhodující obsah přezkoumávaného správního aktu. Navíc ze shora citovaného § 7 odst. 8 zákona o Rady vyplývá, že zákon klade na usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady a na proces jemu předcházející určité zvláštní procesní, formální i obsahové požadavky nad rámec obecné úpravy v Ústavě a zákoně o jednacím řádu, které vedou k závěru, že v případě tohoto aktu stěžovatelky se jedná o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
[32] Z toho, že Ústava ani zákon o jednacím řádu nerozlišuje jednotlivé typy usnesení Poslanecké sněmovny, nelze dovozovat, že usnesení žalované v posuzované věci nepodléhá soudnímu přezkumu. Z hlediska soudního přezkumu je totiž rozhodující obsah přezkoumávaného správního aktu. Navíc ze shora citovaného § 7 odst. 8 zákona o Rady vyplývá, že zákon klade na usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady a na proces jemu předcházející určité zvláštní procesní, formální i obsahové požadavky nad rámec obecné úpravy v Ústavě a zákoně o jednacím řádu, které vedou k závěru, že v případě tohoto aktu stěžovatelky se jedná o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
[33] K popisu stěžovatelky, jakým způsobem postupuje při přijímání svých rozhodnutí a ke skutečnosti, že nevede správní řízení ani dokazování, postačuje uvést, že městský soud žádná procesní pochybení v rámci přípravy a schválení přezkoumávaného usnesení stěžovatelce nevytýkal. Stěžovatelkou zmíněné skutečnosti, že Poslanecká sněmovna jakožto zákonodárný orgán má prioritně zákonodárnou pravomoc a není správním úřadem, si je Nejvyšší správní soud plně vědom. To však nic nemění na tom, že na základě zákona o RTV stěžovatelka vydala usnesení o odvolání žalobce z funkce člena Rady, které je rozhodnutím napadnutelným u správních soudů žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť konstituuje, respektive zde ruší, práva žalobce jakožto člena Rady, a tím je způsobilé jej zkrátit na jeho veřejných subjektivních právech. Závěr městského soudu, že napadené usnesení stěžovatelky podléhá kognici správních soudů, proto nepředstavuje extenzivní pojetí veřejné správy a není ani v rozporu s Ústavou stanovenou dělbou moci. Stěžovatelka předmětné usnesení vydala na základě zákona o RTV, který jakožto orgán moci zákonodárné sama schválila, a přezkum tohoto usnesení soudem nijak nezasahuje do zákonodárné činnosti stěžovatelky. Otázka, zda je svěření rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců v oblasti veřejné správy stěžovatelce jakožto orgánu moci zákonodárné vhodné z hlediska řádného výkonu takové pravomoci a (ne)uzpůsobení stěžovatelky k procesům inherentním rozhodování správních orgánů o právech a povinnostech jednotlivců, přesahuje rámec otázek potřebných pro rozhodnutí této věci.
[34] Pravomoc odvolat člena Rady je vskutku výlučnou kompetencí Poslanecké sněmovny. Stěžovatelka se však mýlí, když má za to, že rozhodnutí o odvolání člena Rady patří mezi ta rozhodnutí, která jsou výrazem autonomie Poslanecké sněmovny jako zákonodárného sboru, neboť jak již bylo zdůvodněno, toto rozhodnutí má s ohledem na svůj obsah a účinky na práva třetích osob povahu správního rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu.
[34] Pravomoc odvolat člena Rady je vskutku výlučnou kompetencí Poslanecké sněmovny. Stěžovatelka se však mýlí, když má za to, že rozhodnutí o odvolání člena Rady patří mezi ta rozhodnutí, která jsou výrazem autonomie Poslanecké sněmovny jako zákonodárného sboru, neboť jak již bylo zdůvodněno, toto rozhodnutí má s ohledem na svůj obsah a účinky na práva třetích osob povahu správního rozhodnutí, které podléhá soudnímu přezkumu.
[35] Ani ze stěžovatelkou zmíněného principu zdrženlivosti (sebeomezení) soudní moci nelze dovodit výluku jejího usnesení ze soudního přezkumu, jelikož v případě rozhodnutí zasahujících do subjektivních veřejných práv je třeba tento princip vykládat restriktivně a ve prospěch soudního přezkumu, protože pouze soud může zabezpečit jejich řádnou ochranu. Nejvyšší správní soud uvádí, že v právní úpravě i v judikatuře správních soudů má původně francouzská doktrína vylučující soudní přezkum tzv. politických aktů (actes de gouvernement, srov. k tomu Malíř, J. Politické limity soudního přezkumu v historické perspektivě: Případ actes de gouvernement ve francouzském právu. Jurisprudence, 2017, č. 6, s. 3 a násl.) pouze omezený odraz. V minulosti Nejvyšší správní soud pouze ojediněle uznal absenci pravomoci k přezkumu tzv. ústavních aktů prezidenta republiky – například zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, pravomoc svolávat zasedání Poslanecké sněmovny, rozpustit Poslaneckou sněmovnu, podepisovat zákony (rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-35, č. 905/2006 Sb. NSS), popřípadě rozhodnutí o vyhlášení amnestie (nález ÚS ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 14/13, č. 9/2013 Sb. ÚS, rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2015, čj. 5 As 24/2015-36). Ústavní soud rovněž pouze velmi omezeně aplikuje tuto doktrínu (srov. usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, č. 6/2020 Sb. ÚS, kterým ÚS odmítl návrh na zrušení rozhodnutí o nouzovém stavu ve smyslu čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, neboť jde o akt vládnutí politického charakteru). Ve vztahu k napadenému usnesení stěžovatelky, kterým bylo přímo rozhodováno o právech třetí osoby (žalobce), však nemůže být zvažováno uplatnění sebeomezení soudní moci, neboť nejde o výkon ústavních kompetencí stěžovatelky a znamenalo by to porušení práva žalobce na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny, respektive i porušení práva na výkon veřejné funkce dle čl. 21 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Stěžovatelka se tedy mýlí, když má za to, že projednání žaloby mělo být prohlášeno za nepřípustné podle § 68 písm. e) s. ř. s., neboť soudní řád správní ani žádný jiný ústavní či „obyčejný“ zákon rozhodnutí stěžovatelky nevylučuje ze soudního přezkumu (není dána žádná z kompetenčních výluk uvedených v § 70 s. ř. s.).
[35] Ani ze stěžovatelkou zmíněného principu zdrženlivosti (sebeomezení) soudní moci nelze dovodit výluku jejího usnesení ze soudního přezkumu, jelikož v případě rozhodnutí zasahujících do subjektivních veřejných práv je třeba tento princip vykládat restriktivně a ve prospěch soudního přezkumu, protože pouze soud může zabezpečit jejich řádnou ochranu. Nejvyšší správní soud uvádí, že v právní úpravě i v judikatuře správních soudů má původně francouzská doktrína vylučující soudní přezkum tzv. politických aktů (actes de gouvernement, srov. k tomu Malíř, J. Politické limity soudního přezkumu v historické perspektivě: Případ actes de gouvernement ve francouzském právu. Jurisprudence, 2017, č. 6, s. 3 a násl.) pouze omezený odraz. V minulosti Nejvyšší správní soud pouze ojediněle uznal absenci pravomoci k přezkumu tzv. ústavních aktů prezidenta republiky – například zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, pravomoc svolávat zasedání Poslanecké sněmovny, rozpustit Poslaneckou sněmovnu, podepisovat zákony (rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-35, č. 905/2006 Sb. NSS), popřípadě rozhodnutí o vyhlášení amnestie (nález ÚS ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 14/13, č. 9/2013 Sb. ÚS, rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2015, čj. 5 As 24/2015-36). Ústavní soud rovněž pouze velmi omezeně aplikuje tuto doktrínu (srov. usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, č. 6/2020 Sb. ÚS, kterým ÚS odmítl návrh na zrušení rozhodnutí o nouzovém stavu ve smyslu čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, neboť jde o akt vládnutí politického charakteru). Ve vztahu k napadenému usnesení stěžovatelky, kterým bylo přímo rozhodováno o právech třetí osoby (žalobce), však nemůže být zvažováno uplatnění sebeomezení soudní moci, neboť nejde o výkon ústavních kompetencí stěžovatelky a znamenalo by to porušení práva žalobce na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny, respektive i porušení práva na výkon veřejné funkce dle čl. 21 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Stěžovatelka se tedy mýlí, když má za to, že projednání žaloby mělo být prohlášeno za nepřípustné podle § 68 písm. e) s. ř. s., neboť soudní řád správní ani žádný jiný ústavní či „obyčejný“ zákon rozhodnutí stěžovatelky nevylučuje ze soudního přezkumu (není dána žádná z kompetenčních výluk uvedených v § 70 s. ř. s.).
[36] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá že usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady z jeho funkce je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a ochranu před tímto úkonem Poslanecké sněmovny zasahujícím do veřejných subjektivních práv jednotlivce (žalobce) poskytují správní soudy (§ 2 s. ř. s.). Nejedná se proto o rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu, jak se domnívá stěžovatelka. Poslanecká sněmovna sice vskutku je primárně orgánem zákonodárným, to však neznamená a nevylučuje, že v určitých případech může vystupovat v postavení správního orgánu. (…)