2006. Rozhodnutí městského úřadu i rozhodnutí žalovaného proto musela být vydána ve
formě správního rozhodnutí a krajským soudem zmíněný rozsudek rozšířeného senátu
se na ně nevztahuje. Závazné stanovisko podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody
a krajiny žadatele přímo zavazuje a ukládá mu
povinnosti, tudíž je způsobilé k přezkumu ve
správním soudnictví. Stěžovatelé dále odkázali na závěr č. 31 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne
10. 4. 2006, který jejich názor podporuje. Navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že setrvává na svých právních názorech a usnesení krajského soudu neshledává
v rozporu s platnými právními předpisy. Navrhl, aby soud kasační stížnosti nevyhověl.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu, je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento
důvod spadá také případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočíva-
jící v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98,
č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
proto považoval za důvod kasační stížnosti
důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správní řízení bylo zahájeno
na základě žádosti o vydání závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného
prvku, kterou podalo Ředitelství vodních
cest dne 2. 8. 2001. Rozhodnutím ze dne
10. 4. 2006, který jejich názor podporuje. Navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že setrvává na svých právních názorech a usnesení krajského soudu neshledává
v rozporu s platnými právními předpisy. Navrhl, aby soud kasační stížnosti nevyhověl.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu, je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento
důvod spadá také případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočíva-
jící v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98,
č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
proto považoval za důvod kasační stížnosti
důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správní řízení bylo zahájeno
na základě žádosti o vydání závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného
prvku, kterou podalo Ředitelství vodních
cest dne 2. 8. 2001. Rozhodnutím ze dne
30. 10. 2001 vydal Okresní úřad v Pardubicích
závazné stanovisko k zásahům do významných
krajinných prvků vodní tok, les a údolní niva,
kterým udělil souhlas ke stavbě Nový plavební
stupeň Přelouč. Toto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 4. 2002 zrušil a věc vrátil
k novému projednání a rozhodnutí.
Rozhodnutím ze dne 3. 12. 2003 Městský
úřad Přelouč vydal závazné stanovisko k zásahům do významných krajinných prvků vodní
tok, les a údolní niva, kterým udělil souhlas
s umístěním stavby Nový plavební stupeň
Přelouč a stanovil závazné podmínky pro realizaci stavby. Toto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 3. 2004 změnil tak, že odlišně
formuloval některé ze stanovených podmínek.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2010,
čj. 52 A 11/2010-572, který nabyl právní moci
dne 12. 7. 2010, bylo rozhodnutí Městského
úřadu Přelouč ze dne 3. 12. 2003 a rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2004 zrušeno a věc
byla vrácena správním orgánům k dalšímu
řízení.
Na základě takto zjištěného skutkového
stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že
kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval
právní otázkou, zda na projednávanou věc
dopadá ustanovení § 149 správního řádu, či
nikoliv.
Podle § 179 odst. 1 správního řádu „[ř]ízení, která nebyla pravomocně skončena před
účinností tohoto zákona, se dokončí podle
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
dosavadních předpisů. Bylo-li rozhodnutí
před účinností tohoto zákona zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosavadních předpisů.“
Z citovaného ustanovení a contrario vyplývá, že pokud bylo správní řízení pravomocně skončeno před účinností správního
řádu a rozhodnutí správního orgánu bylo
soudem zrušeno v době účinnosti správního
řádu, postupuje se v dalším řízení podle tohoto právního předpisu (blíže viz Vedral, J.
Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha : BOVA POLYGON, 2012, s. 1423 a násl.). V projednávané věci bylo pravomocné rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 3. 2004 zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 7. 2010, tedy
za účinnosti správního řádu; správní orgány
byly tudíž povinny v dalším řízení aplikovat
právě tento předpis.
Použití správního řádu podle názoru Nejvyššího správního soudu nevylučuje ani stěžovateli namítaná skutečnost, že s ohledem
na čl. LVI bod 1. zákona č. 186/2006 Sb. se
v dané věci nepoužije § 90 odst. 1 zákona
o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném
od 1. 1. 2007. Pokud zvláštní zákon (tj. zákon
o ochraně přírody a krajiny) výslovně neurčuje, že stanoviska vydávaná podle tohoto zákona jsou závazným stanoviskem ve smyslu
správního řádu, ani neuvádí, že se jedná
o správní rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
považuje za rozhodující, zda příslušné závazné
stanovisko podle zákona o ochraně přírody
a krajiny naplňuje znaky závazného stanoviska
vymezené v § 149 správního řádu a konkretizované v judikatuře správních soudů.
Podle § 149 odst. 1 správního řádu „[z]ávazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení
a jehož obsah je závazný pro výrokovou část
rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány“.
V rozsudku ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As
75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS, Nejvyšší
správní soud vyslovil, že „[a]čkoliv správní
řád [...] již zavedl definici závazného stano-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
viska, terminologicky neodlišil závazné stanovisko vydané ve formě správního rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu [...] od
závazného stanoviska vydaného dle § 149
téhož zákona. Kterou formou se má konkrétní závazné stanovisko vydat, je upraveno od 1. 1. 2007 v jednotlivých tzv. složkových zákonech, jež toto výslovně stanoví (viz
např. § 44a odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči: ,Závazné stanovisko
podle § 14 odst. 1 a 2, je-li vydáno orgánem
státní památkové péče ve věci, o které není
příslušný rozhodovat stavební úřad podle
zvláštního právního předpisu, je samostatným rozhodnutím ve správním řízení, jinak
je úkonem učiněným dotčeným orgánem pro
řízení vedené stavebním úřadem.‘) Jinak je
regulována problematika závazných stanovisek v § 90 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny: ,Souhlasy a závazná stanoviska vydávaná podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle
zvláštního právního předpisu jsou závazným
stanoviskem podle správního řádu.‘ a dalších
zvláštních zákonech. Institut závazného stanoviska je tedy možné nalézt jak ve formě
(standardního) správního rozhodnutí ve
smyslu § 67 [správního řádu], tak i (v jiné
podobě) dle § 149 téhož zákona. Přitom podstatným pro rozlišení, v jaké formě má být
závazné stanovisko vydáno, je, zda se v dané věci jedná o rozhodnutí konečné (jediné,
finální apod.), nebo slouží teprve jako podklad pro vydání takového rozhodnutí. Pro
samotný soudní přezkum je pak rozhodné
hledisko dle § 65 s. ř. s., a v něm obsažená
kritéria. V rozhodnutí rozšířeného senátu ze
dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, bylo
ostatně řečeno, že ,[k]oncepce citovaného
ustanovení (§ 65 s. ř. s. – pozn. NSS) vyžaduje,
aby interpret u každého jednotlivého úkonu
správního orgánu zkoumal, jaké právo vlastně
napadený úkon založil, změnil, zrušil či závazně určil‘. Tento názor není nadále nijak zpochybněn, a tak bez ohledu na to, jak zvláštní
zákon příslušný akt pojmenuje,
je nutno
v konkrétním případě jeho povahu zkoumat.“
V projednávané věci bylo předmětem
správního řízení závazné stanovisko podle
a) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu a b) občanské sdružení Přátelé Slavíkových
ostrovů proti Krajskému úřadu Pardubického kraje o vydání závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku, o kasační stížnosti žalobců.