I. Pokud policista zabrání řidiči pokračovat v jízdě podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, lze se proti takovému
postupu policisty bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. II. O zabránění pokračování v jízdě podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je policista povinen vydat
řidiči písemné potvrzení, v němž musí být uvedeny alespoň stručně objektivní důvody, které zakládají důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému
řízení.
I. Pokud policista zabrání řidiči pokračovat v jízdě podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, lze se proti takovému
postupu policisty bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. II. O zabránění pokračování v jízdě podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je policista povinen vydat
řidiči písemné potvrzení, v němž musí být uvedeny alespoň stručně objektivní důvody, které zakládají důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému
řízení.
25. 8. 2013 policisty dopravního inspektorátu jsou jisté důvody týkající se podezření, že
se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, uvedeny („z jeho odmítavého chování
bylo zřejmé, že výše jmenovaný učiní kroky,
aby nedostál své zákonné povinnosti, s hlídkami nespolupracoval, jeho chování bylo
arogantní a postoj k celé věci silně zlehčující“). Krajský soud konstatoval, že i pokud by
připustil, že postačí předmětné důvody uvést
v pouhém úředním záznamu, byly by důvody
uvedené v tomto úředním záznamu jednotlivě i ve svém souhrnu zjevně nedostatečné.
Arogantní, přezíravé, agresivní nebo neslušné chování vůči policistům samozřejmě nelze akceptovat. Takové jednání však nemá bez
uvedení dalších či bližších okolností žádnou
spojitost se závěrem o podezření z vyhýbání
se přestupkovému řízení. K tvrzené nespolupráci žalobce s hlídkami policie krajský soud
uvedl, že osoba podezřelá z přestupku je s policií povinna spolupracovat jen do jisté míry,
dané např. zákazem sebeobviňování. Samo
odmítnutí výzvy policie k podrobení se vyšetření ohledně ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou je sankcionováno jako
přestupek a nelze s ním tak automaticky spojovat podezření z vyhýbání se přestupkovému řízení. Relevantními důvody tak budou
takové, které budou nasvědčovat budoucí nedosažitelnosti řidiče pro účely přestupkového řízení, nikoli bez dalšího samo jednání tohoto řidiče při policejní kontrole. V této
souvislosti krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobce má trvalý pobyt na území
České republiky, a též prokázal, že se dříve
nevyhýbal projednání přestupku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná
(stěžovatelka) kasační stížnost, v níž vyjádřila
přesvědčení, že listina (příkaz k zabránění
v jízdě odtažením vozidla), která byla podrobena hodnocení krajského soudu, neobsahuje žádné mlhavé a neodůvodněné podezření,
ale v rámci konkrétní situace srozumitelně
vymezuje, jaké jednání bude následovat. V této souvislosti stěžovatelka zdůraznila, že § 118a
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
zákona o silničním provozu, který upravuje
institut zabránění řidiči v jízdě, výslovně neukládá policii povinnost vystavit řidiči písemné potvrzení o zabránění v jízdě a poučit jej
o důsledku zabránění v jízdě, jak ostatně konstatoval i krajský soud. Žalované není zřejmé,
na základě jakého ustanovení právního předpisu dospěl krajský soud k závěru, že v písemném potvrzení musí být uvedeny konkrétní
důvody vzniku podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, když policie nemá zákonem uloženou povinnost vystavit samotné potvrzení. Podle stěžovatelky úkon
policisty spočívající ve vydání příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla není rozhodnutím ve smyslu § 67 a násl. správního řádu. Listina osvědčující okolnosti tohoto úkonu
(příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla)
proto nemusí splňovat náležitosti rozhodnutí,
mezi které patří mimo jiné i odůvodnění. Ustanovení § 118a zákona o silničním provozu dává policistovi možnost využít diskrečního
oprávnění k zabránění v jízdě v případě naplnění zákonem požadovaných podmínek.
Rozhodující tak podle stěžovatelky je, zda
byly požadované podmínky objektivně naplněny, nikoli však to, zda byly konkrétní důvody vzniku důvodného podezření uvedeny
v listině, která dokládá průběh tohoto úkonu.
V posuzované věci byly podmínky podle § 118a
odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu
podle názoru stěžovatelky naplněny, což lze
prokázat, a není tak možné tento úkon označit za nezákonný, bez ohledu na to, zda konkrétní důvody vzniku podezření, že se řidič
bude vyhýbat správnímu řízení, byly nebo
nebyly zaznamenány v příkazu k zabránění
v jízdě odtažením vozidla, příp. v příslušném
poučení. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na skutečnost, že § 118a odst. 1 písm. e)
zákona o silničním provozu zakotvuje oprávnění k zabránění řidiči v jízdě již jen z toho
důvodu, že se řidič přes výzvu podle § 5 odst. 1
písm. f) zákona o silničním provozu odmítl
podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem (což je i případ žalobce), přičemž v tomto případě splnění žádných dalších podmínek zákon o silničním provozu
nevyžaduje.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
Stěžovatelka se neztotožnila se závěrem
krajského soudu, že konkrétní důvody vedoucí policistu k podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyly v příslušné listině uvedeny. Odmítnutí řidiče
podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není
ovlivněn alkoholem (příp. jinou návykovou
látkou), je skutečnost, která sama o sobě vyvolává důvodné podezření, že se řidič bude
následně přestupkovému řízení vyhýbat. Výsledek tohoto vyšetření slouží nejen ke zjištění, zda dotyčná osoba je či není pod vlivem alkoholu v době řízení vozidla, ale v případě
pozitivního zjištění je v následném přestupkovém, případně trestním řízení zásadním
důkazním prostředkem, prokazujícím zavinění přestupku nebo trestného činu. Podrobit
se na výzvu policisty tomuto vyšetření je povinností řidiče, která je mu uložena § 5 odst. 1
písm. f) a g) zákona o silničním provozu. Jednáním spočívajícím v odmítnutí splnění této
zákonem uložené povinnosti řidič jednoznačně maří řádné objasnění věci. Bez výsledku takového vyšetření chybí v předmětném přestupkovém či trestním řízení zásadní
důkaz prokazující množství alkoholu v krvi
řidiče. Jestliže se tedy řidič odmítne podrobit
tomuto vyšetření, vyvolává jeho jednání důvodné podezření, že i v následném přestupkovém či trestním řízení bude jeho jednání
směřovat ke zmaření řádného objasnění
a projednání věci, například tím, že nebude
přebírat písemnosti správního orgánu a nedostaví se k projednání věci.
Argumentaci krajského soudu, že samo
odmítnutí výzvy policie k podrobení se vyšetření ohledně ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou je sankcionováno jako
přestupek, a nelze s ním tak automaticky spojovat podezření z vyhýbání se přestupkovém
řízení je tak podle stěžovatelky nelogická
a nepodložená. Na rozdíl od odmítnutí podepsání listiny „potvrzení o zadržení řidičského průkazu“, kdy taková povinnost není stanovena žádným právním předpisem, nelze
odmítnutí podrobit se vyšetření v žádném
případě vykládat jako využití jakéhosi práva
řidiče jako podezřelého ze spáchání přestupku. Naopak, jestliže řidič úmyslně odmítá pl-
nit své zákonem uložené povinnosti již v době probíhající silniční kontroly, vyvolává jeho
jednání jednoznačně důvodné podezření, že
své zákonné povinnosti nebude plnit ani
v návazně zahájeném správním řízení. Skutečnost, že je toto jednání sankcionováno jako přestupek, pouze dokládá význam této povinnosti ve vztahu k bezpečnosti provozu na
pozemních komunikacích a v žádném případě nemůže takováto okolnost sama o sobě vylučovat vznik podezření z vyhýbání se přestupkovému řízení. Podle stěžovatelky je
naopak toto podezření v takovém případě
zjevně odůvodněné a zcela namístě. Absenci
nástroje k donucení splnění zákonné povinnosti podrobit se vyšetření na alkohol nelze
podle stěžovatelky vykládat jako realizaci práva či oprávnění řidiče. Takovéto jednání je
jednoznačně protizákonné a směřuje ke zmaření řádného objasnění věci a jako takové je
samo o sobě způsobilé vyvolat důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat správnímu
řízení, obzvláště jestliže tomu nasvědčují další okolnosti, jako jeho chování atd.
Stěžovatelka dále uvedla, že velký počet
správních řízení, který je ukončen zastavením řízení z důvodu prekluze roční lhůty
k projednání přestupku podle § 20 zákona
o přestupcích, je dostatečným důkazem toho, že české občanství a trvalé bydliště podezřelého na území České republiky nejsou zárukou, že bude přestupek řádně projednán.
To platí tím více, jestliže za přestupek hrozí
podezřelému zákaz činnosti nebo vysoká peněžitá sankce. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu ostatně vyplývá, že pouhou existenci hrozby zákazu řízení či jiné citelné
sankce považuje samotný krajský soud za dostačující důvod k tomu, aby na jejich základě
dospěl policista k závěru o důvodném podezření, že se řidič bude přestupkovému řízení
vyhýbat.
K argumentaci žalobce, že se nikdy dříve
správnímu řízení nevyhýbal, stěžovatelka
uvedla, že policista, který zvažuje aplikaci
oprávnění podle § 118a zákona o silničním
provozu, má v dané situaci v rámci správního
uvážení k dispozici pouze informace dostupné v čase a místě probíhající kontroly. Sku-
tečnost, zda se žalobce v minulosti vyhýbal
nebo nevyhýbal správnímu řízení, nebyl policista v době předmětné silniční kontroly, tedy kolem 4. hodiny ranní, reálně schopen
zjistit či ověřit. Jediný záznam v žalobcově
evidenční kartě řidiče o spáchaném přestupku podle stěžovatelky nijak neprokazuje
okolnost, že se v minulosti správnímu řízení
nevyhýbal. Naopak, pokud by proti němu
správní řízení vedeno bylo a nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím proto, že by se
žalobce správnímu řízení vyhýbal, nebude
v evidenční kartě řidiče o takovém přestupku existovat žádný záznam. Evidenční karta
řidiče bez záznamu tak může být paradoxně
důsledkem toho, že se podezřelý řidič přestupkovému řízení „úspěšně“ vyhýbal.
Závěrem stěžovatelka zdůraznila, že právní povaha úkonu spočívajícího v zabránění řidiči v jízdě použitím technického prostředku
nebo odtažením vozidla byla již v minulosti
předmětem rozhodovací činnosti soudů, a to
se závěrem odlišným od uvedeného rozsudku
krajského soudu, že tento úkon z procesního
hlediska není rozhodnutím, proti němuž by
vůbec bylo možné domáhat se ochrany postupem podle § 65 a násl. s. ř. s. Takovýto závěr
dovodil Městský soud v Praze v rozsudku ze
dne 3. 5. 2005, čj. 11 Ca 188/2004-56. Tento závěr byl potvrzen nejen Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. 11. 2005, čj. 8 Aps
1/2005-82, č. 932/2006 Sb. NSS, ale i Ústavním soudem v usnesení ze dne 30. 7. 2008,
sp. zn. III. ÚS 130/06. V rozsudku ze dne 4. 11.
2009, čj. 6 As 34/2009-33, pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že akt veřejné moci
označený jako příkaz k zabránění v jízdě přiložením technické uzávěry na vozidlo nebo
odtažením vozidla nelze považovat za rozhodnutí podle § 65 s. ř. s., jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují práva nebo
povinnosti, a nelze tedy proti němu podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud zde rovněž konstatoval, že
tento akt nebyl vydán ve správním řízení,
nýbrž že se jedná o výsledek neformální (faktické) činnosti stěžovatelky vyplývající z pravomocí svěřených jí zákonem a dále uvedl, že
posláním příkazu k zabránění v jízdě bylo pou-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
ze písemně tento postup a další relevantní
okolnosti zachytit a osvědčit průběh události.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že jádrem argumentace stěžovatelky je
tvrzení, že podezření ze spáchání přestupku
podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu samo o sobě vyvolává důvodné
podezření, že se řidič bude vyhýbat projednání věci v řízení o přestupku. S takovým závěrem se však žalobce neztotožňuje. Stěžovatelka totiž při předmětné silniční kontrole
žalobci nesdělila ve vztahu ke skutečnostem
zakládajícím vznik důvodného podezření
z vyhýbání se přestupkovému řízení vůbec
nic. Výše uvedené se ani nepokoušela v řízení
před krajským soudem vyvrátit.
Žalobce dále uvedl, že stěžovatelka se snaží nezákonný postup policistů obhájit tím, že
u přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je toto podezření
dáno vždy, a policisté tak ani nemuseli vznik
důvodného podezření jakkoliv specifikovat.
S tímto závěrem však žalobce nesouhlasí, neboť pokud by výše uvedené bylo záměrem zákonodárce, konkrétně u přestupku dle § 125c
odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu,
pak by zajisté stanovil výjimku a uložení kauce či odtah vozidla by podmínil toliko podezřením ze spáchání tohoto přestupku. Závěrem žalobce zmínil, že uložení kauce, resp.
odtah vozidla a jeho následné zadržování je
citelným zásahem do práva vlastnického, jehož ochranu garantuje článek 11 Listiny základních práv a svobod a musí mu tak předcházet transparentní postup, v rámci něhož
bude zvažováno jak splnění zákonných předpokladů, tak i vhodnost a proporcionalita takového zásahu. To se však v posuzované věci
nestalo.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [28] Podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu ve znění účinném
ke dni, kdy bylo stěžovatelkou zabráněno ža-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
lobci v jízdě odtažením vozidla, „[p]olicista
může při dohledu na bezpečnost a plynulost
provozu na pozemních komunikacích přikázat řidiči motorového vozidla jízdu na nejbližší, z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, vhodné
místo k odstavení vozidla a zabránit mu
v jízdě použitím technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla (dále jen ,technický
prostředek‘) nebo odtažením vozidla, jestliže
řidič je podezřelý ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a je důvodné podezření,
že se bude vyhýbat přestupkovému řízení
a nesložil kauci jako záruku, že se dostaví ke
správnímu orgánu k projednání přestupku“.
[29] Podle § 125a odst. 1 věty první zákona o silničním provozu, „[p]olicista je oprávněn vybrat od řidiče motorového vozidla podezřelého ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, u kterého je důvodné
podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení, kauci od 5 000 Kč do 50 000 Kč,
nejvýše však do výše hrozící peněžní sankce
za spáchaný přestupek“.
[30] Z provedené rekapitulace je zřejmé,
že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatelka v posuzované věci postupovala v souladu s § 118a
odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu.
[31] Nejvyšší správní soud předesílá, že
ze shora citovaného § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu vyplývají tři podmínky, za jejichž kumulativního splnění je
policie oprávněna zabránit řidiči v jízdě:
1) řidič je podezřelý ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, 2) existuje důvodné
podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení a 3) nesložil kauci uloženou mu dle
§ 125a zákona o silničním provozu. Na tyto
podmínky ostatně případně poukázal již krajský soud.
[32] Stěžovatelka v kasační stížnosti v prvé řadě vyjádřila přesvědčení, že příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla vydaný
v posuzované věci neobsahuje mlhavé a ne-
odůvodněné podezření, ale v rámci konkrétní situace srozumitelně vymezuje, jaké jednání bude následovat. Dále se neztotožnila se
závěrem krajského soudu, že konkrétní důvody vedoucí policistu k podezření, že se řidič
bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyly
na listinách dostupných od počátku žalobci
vůbec uvedeny.
[33] V příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla ze dne 25. 8. 2013, podepsaném
nstržm. Martinem V., je uvedeno, že v souladu s § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním
provozu byl dán příkaz k zabránění v jízdě
odtažením vozidla, neboť žalobce se na výzvu
příslušníka Policie ČR odmítl podrobit dechové zkoušce přístrojem DRÄGER. Následně se na výzvu příslušníka Policie ČR odmítl
podrobit lékařskému vyšetření spojenému
s odběrem krve. Žalobci byl zadržen řidičský
průkaz. Dále je zde uvedeno, že odtah byl vyžádán po společnosti Brněnské komunikace,
a. s., dne 25. 8. 2013 v 4:10 hod. a k příjezdu
odtahové služby došlo v 4:20 hod. Žalobci byla uložena peněžitá kauce ve výši 50 000 Kč.
[34] Z výše uvedeného je zřejmé, že předmětný příkaz k zabránění v jízdě odtažením
vozidla neobsahuje žádné důvody, z kterých
by bylo možné dovodit podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení.
K tomu, aby bylo možné postupovat podle
§ 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu je však nutné, aby zde byla dána existence důvodného podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení. V tomto směru
však příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla neobsahuje žádné relevantní skutečnosti. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že konkrétní
důvody vedoucí policistu k podezření, že se
řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení,
nebyly v předmětném příkazu uvedeny.
[35] Pouze úřední záznam ze dne 25. 8.
2013 obsahuje důvody týkající se podezření,
že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému
řízení. V tomto záznamu je totiž uvedeno, že
z odmítavého chování žalobce bylo zřejmé,
že učiní kroky, aby nedostál své zákonné povinnosti, s hlídkami nespolupracoval, jeho
chování bylo arogantní a postoj k celé věci sil-
ně zlehčující. K tomuto úřednímu záznamu
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že
důvody v nichž policie spatřuje důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, je třeba alespoň stručně uvést již
v příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla, a to proto, aby se s nimi mohl kontrolovaný řidič bezprostředně seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 8. 2013 policisty dopravního inspektorátu jsou jisté důvody týkající se podezření, že
se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, uvedeny („z jeho odmítavého chování
bylo zřejmé, že výše jmenovaný učiní kroky,
aby nedostál své zákonné povinnosti, s hlídkami nespolupracoval, jeho chování bylo
arogantní a postoj k celé věci silně zlehčující“). Krajský soud konstatoval, že i pokud by
připustil, že postačí předmětné důvody uvést
v pouhém úředním záznamu, byly by důvody
uvedené v tomto úředním záznamu jednotlivě i ve svém souhrnu zjevně nedostatečné.
Arogantní, přezíravé, agresivní nebo neslušné chování vůči policistům samozřejmě nelze akceptovat. Takové jednání však nemá bez
uvedení dalších či bližších okolností žádnou
spojitost se závěrem o podezření z vyhýbání
se přestupkovému řízení. K tvrzené nespolupráci žalobce s hlídkami policie krajský soud
uvedl, že osoba podezřelá z přestupku je s policií povinna spolupracovat jen do jisté míry,
dané např. zákazem sebeobviňování. Samo
odmítnutí výzvy policie k podrobení se vyšetření ohledně ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou je sankcionováno jako
přestupek a nelze s ním tak automaticky spojovat podezření z vyhýbání se přestupkovému řízení. Relevantními důvody tak budou
takové, které budou nasvědčovat budoucí nedosažitelnosti řidiče pro účely přestupkového řízení, nikoli bez dalšího samo jednání tohoto řidiče při policejní kontrole. V této
souvislosti krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobce má trvalý pobyt na území
České republiky, a též prokázal, že se dříve
nevyhýbal projednání přestupku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná
(stěžovatelka) kasační stížnost, v níž vyjádřila
přesvědčení, že listina (příkaz k zabránění
v jízdě odtažením vozidla), která byla podrobena hodnocení krajského soudu, neobsahuje žádné mlhavé a neodůvodněné podezření,
ale v rámci konkrétní situace srozumitelně
vymezuje, jaké jednání bude následovat. V této souvislosti stěžovatelka zdůraznila, že § 118a
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
zákona o silničním provozu, který upravuje
institut zabránění řidiči v jízdě, výslovně neukládá policii povinnost vystavit řidiči písemné potvrzení o zabránění v jízdě a poučit jej
o důsledku zabránění v jízdě, jak ostatně konstatoval i krajský soud. Žalované není zřejmé,
na základě jakého ustanovení právního předpisu dospěl krajský soud k závěru, že v písemném potvrzení musí být uvedeny konkrétní
důvody vzniku podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, když policie nemá zákonem uloženou povinnost vystavit samotné potvrzení. Podle stěžovatelky úkon
policisty spočívající ve vydání příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla není rozhodnutím ve smyslu § 67 a násl. správního řádu. Listina osvědčující okolnosti tohoto úkonu
(příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla)
proto nemusí splňovat náležitosti rozhodnutí,
mezi které patří mimo jiné i odůvodnění. Ustanovení § 118a zákona o silničním provozu dává policistovi možnost využít diskrečního
oprávnění k zabránění v jízdě v případě naplnění zákonem požadovaných podmínek.
Rozhodující tak podle stěžovatelky je, zda
byly požadované podmínky objektivně naplněny, nikoli však to, zda byly konkrétní důvody vzniku důvodného podezření uvedeny
v listině, která dokládá průběh tohoto úkonu.
V posuzované věci byly podmínky podle § 118a
odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu
podle názoru stěžovatelky naplněny, což lze
prokázat, a není tak možné tento úkon označit za nezákonný, bez ohledu na to, zda konkrétní důvody vzniku podezření, že se řidič
bude vyhýbat správnímu řízení, byly nebo
nebyly zaznamenány v příkazu k zabránění
v jízdě odtažením vozidla, příp. v příslušném
poučení. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na skutečnost, že § 118a odst. 1 písm. e)
zákona o silničním provozu zakotvuje oprávnění k zabránění řidiči v jízdě již jen z toho
důvodu, že se řidič přes výzvu podle § 5 odst. 1
písm. f) zákona o silničním provozu odmítl
podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem (což je i případ žalobce), přičemž v tomto případě splnění žádných dalších podmínek zákon o silničním provozu
nevyžaduje.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
Stěžovatelka se neztotožnila se závěrem
krajského soudu, že konkrétní důvody vedoucí policistu k podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyly v příslušné listině uvedeny. Odmítnutí řidiče
podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není
ovlivněn alkoholem (příp. jinou návykovou
látkou), je skutečnost, která sama o sobě vyvolává důvodné podezření, že se řidič bude
následně přestupkovému řízení vyhýbat. Výsledek tohoto vyšetření slouží nejen ke zjištění, zda dotyčná osoba je či není pod vlivem alkoholu v době řízení vozidla, ale v případě
pozitivního zjištění je v následném přestupkovém, případně trestním řízení zásadním
důkazním prostředkem, prokazujícím zavinění přestupku nebo trestného činu. Podrobit
se na výzvu policisty tomuto vyšetření je povinností řidiče, která je mu uložena § 5 odst. 1
písm. f) a g) zákona o silničním provozu. Jednáním spočívajícím v odmítnutí splnění této
zákonem uložené povinnosti řidič jednoznačně maří řádné objasnění věci. Bez výsledku takového vyšetření chybí v předmětném přestupkovém či trestním řízení zásadní
důkaz prokazující množství alkoholu v krvi
řidiče. Jestliže se tedy řidič odmítne podrobit
tomuto vyšetření, vyvolává jeho jednání důvodné podezření, že i v následném přestupkovém či trestním řízení bude jeho jednání
směřovat ke zmaření řádného objasnění
a projednání věci, například tím, že nebude
přebírat písemnosti správního orgánu a nedostaví se k projednání věci.
Argumentaci krajského soudu, že samo
odmítnutí výzvy policie k podrobení se vyšetření ohledně ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou je sankcionováno jako
přestupek, a nelze s ním tak automaticky spojovat podezření z vyhýbání se přestupkovém
řízení je tak podle stěžovatelky nelogická
a nepodložená. Na rozdíl od odmítnutí podepsání listiny „potvrzení o zadržení řidičského průkazu“, kdy taková povinnost není stanovena žádným právním předpisem, nelze
odmítnutí podrobit se vyšetření v žádném
případě vykládat jako využití jakéhosi práva
řidiče jako podezřelého ze spáchání přestupku. Naopak, jestliže řidič úmyslně odmítá pl-
nit své zákonem uložené povinnosti již v době probíhající silniční kontroly, vyvolává jeho
jednání jednoznačně důvodné podezření, že
své zákonné povinnosti nebude plnit ani
v návazně zahájeném správním řízení. Skutečnost, že je toto jednání sankcionováno jako přestupek, pouze dokládá význam této povinnosti ve vztahu k bezpečnosti provozu na
pozemních komunikacích a v žádném případě nemůže takováto okolnost sama o sobě vylučovat vznik podezření z vyhýbání se přestupkovému řízení. Podle stěžovatelky je
naopak toto podezření v takovém případě
zjevně odůvodněné a zcela namístě. Absenci
nástroje k donucení splnění zákonné povinnosti podrobit se vyšetření na alkohol nelze
podle stěžovatelky vykládat jako realizaci práva či oprávnění řidiče. Takovéto jednání je
jednoznačně protizákonné a směřuje ke zmaření řádného objasnění věci a jako takové je
samo o sobě způsobilé vyvolat důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat správnímu
řízení, obzvláště jestliže tomu nasvědčují další okolnosti, jako jeho chování atd.
Stěžovatelka dále uvedla, že velký počet
správních řízení, který je ukončen zastavením řízení z důvodu prekluze roční lhůty
k projednání přestupku podle § 20 zákona
o přestupcích, je dostatečným důkazem toho, že české občanství a trvalé bydliště podezřelého na území České republiky nejsou zárukou, že bude přestupek řádně projednán.
To platí tím více, jestliže za přestupek hrozí
podezřelému zákaz činnosti nebo vysoká peněžitá sankce. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu ostatně vyplývá, že pouhou existenci hrozby zákazu řízení či jiné citelné
sankce považuje samotný krajský soud za dostačující důvod k tomu, aby na jejich základě
dospěl policista k závěru o důvodném podezření, že se řidič bude přestupkovému řízení
vyhýbat.
K argumentaci žalobce, že se nikdy dříve
správnímu řízení nevyhýbal, stěžovatelka
uvedla, že policista, který zvažuje aplikaci
oprávnění podle § 118a zákona o silničním
provozu, má v dané situaci v rámci správního
uvážení k dispozici pouze informace dostupné v čase a místě probíhající kontroly. Sku-
tečnost, zda se žalobce v minulosti vyhýbal
nebo nevyhýbal správnímu řízení, nebyl policista v době předmětné silniční kontroly, tedy kolem 4. hodiny ranní, reálně schopen
zjistit či ověřit. Jediný záznam v žalobcově
evidenční kartě řidiče o spáchaném přestupku podle stěžovatelky nijak neprokazuje
okolnost, že se v minulosti správnímu řízení
nevyhýbal. Naopak, pokud by proti němu
správní řízení vedeno bylo a nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím proto, že by se
žalobce správnímu řízení vyhýbal, nebude
v evidenční kartě řidiče o takovém přestupku existovat žádný záznam. Evidenční karta
řidiče bez záznamu tak může být paradoxně
důsledkem toho, že se podezřelý řidič přestupkovému řízení „úspěšně“ vyhýbal.
Závěrem stěžovatelka zdůraznila, že právní povaha úkonu spočívajícího v zabránění řidiči v jízdě použitím technického prostředku
nebo odtažením vozidla byla již v minulosti
předmětem rozhodovací činnosti soudů, a to
se závěrem odlišným od uvedeného rozsudku
krajského soudu, že tento úkon z procesního
hlediska není rozhodnutím, proti němuž by
vůbec bylo možné domáhat se ochrany postupem podle § 65 a násl. s. ř. s. Takovýto závěr
dovodil Městský soud v Praze v rozsudku ze
dne 3. 5. 2005, čj. 11 Ca 188/2004-56. Tento závěr byl potvrzen nejen Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. 11. 2005, čj. 8 Aps
1/2005-82, č. 932/2006 Sb. NSS, ale i Ústavním soudem v usnesení ze dne 30. 7. 2008,
sp. zn. III. ÚS 130/06. V rozsudku ze dne 4. 11.
2009, čj. 6 As 34/2009-33, pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že akt veřejné moci
označený jako příkaz k zabránění v jízdě přiložením technické uzávěry na vozidlo nebo
odtažením vozidla nelze považovat za rozhodnutí podle § 65 s. ř. s., jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují práva nebo
povinnosti, a nelze tedy proti němu podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud zde rovněž konstatoval, že
tento akt nebyl vydán ve správním řízení,
nýbrž že se jedná o výsledek neformální (faktické) činnosti stěžovatelky vyplývající z pravomocí svěřených jí zákonem a dále uvedl, že
posláním příkazu k zabránění v jízdě bylo pou-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
ze písemně tento postup a další relevantní
okolnosti zachytit a osvědčit průběh události.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že jádrem argumentace stěžovatelky je
tvrzení, že podezření ze spáchání přestupku
podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu samo o sobě vyvolává důvodné
podezření, že se řidič bude vyhýbat projednání věci v řízení o přestupku. S takovým závěrem se však žalobce neztotožňuje. Stěžovatelka totiž při předmětné silniční kontrole
žalobci nesdělila ve vztahu ke skutečnostem
zakládajícím vznik důvodného podezření
z vyhýbání se přestupkovému řízení vůbec
nic. Výše uvedené se ani nepokoušela v řízení
před krajským soudem vyvrátit.
Žalobce dále uvedl, že stěžovatelka se snaží nezákonný postup policistů obhájit tím, že
u přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je toto podezření
dáno vždy, a policisté tak ani nemuseli vznik
důvodného podezření jakkoliv specifikovat.
S tímto závěrem však žalobce nesouhlasí, neboť pokud by výše uvedené bylo záměrem zákonodárce, konkrétně u přestupku dle § 125c
odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu,
pak by zajisté stanovil výjimku a uložení kauce či odtah vozidla by podmínil toliko podezřením ze spáchání tohoto přestupku. Závěrem žalobce zmínil, že uložení kauce, resp.
odtah vozidla a jeho následné zadržování je
citelným zásahem do práva vlastnického, jehož ochranu garantuje článek 11 Listiny základních práv a svobod a musí mu tak předcházet transparentní postup, v rámci něhož
bude zvažováno jak splnění zákonných předpokladů, tak i vhodnost a proporcionalita takového zásahu. To se však v posuzované věci
nestalo.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
II.
Posouzení kasační stížnosti
(...) [28] Podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu ve znění účinném
ke dni, kdy bylo stěžovatelkou zabráněno ža-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
lobci v jízdě odtažením vozidla, „[p]olicista
může při dohledu na bezpečnost a plynulost
provozu na pozemních komunikacích přikázat řidiči motorového vozidla jízdu na nejbližší, z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, vhodné
místo k odstavení vozidla a zabránit mu
v jízdě použitím technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla (dále jen ,technický
prostředek‘) nebo odtažením vozidla, jestliže
řidič je podezřelý ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a je důvodné podezření,
že se bude vyhýbat přestupkovému řízení
a nesložil kauci jako záruku, že se dostaví ke
správnímu orgánu k projednání přestupku“.
[29] Podle § 125a odst. 1 věty první zákona o silničním provozu, „[p]olicista je oprávněn vybrat od řidiče motorového vozidla podezřelého ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, u kterého je důvodné
podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení, kauci od 5 000 Kč do 50 000 Kč,
nejvýše však do výše hrozící peněžní sankce
za spáchaný přestupek“.
[30] Z provedené rekapitulace je zřejmé,
že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatelka v posuzované věci postupovala v souladu s § 118a
odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu.
[31] Nejvyšší správní soud předesílá, že
ze shora citovaného § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu vyplývají tři podmínky, za jejichž kumulativního splnění je
policie oprávněna zabránit řidiči v jízdě:
1) řidič je podezřelý ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, 2) existuje důvodné
podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení a 3) nesložil kauci uloženou mu dle
§ 125a zákona o silničním provozu. Na tyto
podmínky ostatně případně poukázal již krajský soud.
[32] Stěžovatelka v kasační stížnosti v prvé řadě vyjádřila přesvědčení, že příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla vydaný
v posuzované věci neobsahuje mlhavé a ne-
odůvodněné podezření, ale v rámci konkrétní situace srozumitelně vymezuje, jaké jednání bude následovat. Dále se neztotožnila se
závěrem krajského soudu, že konkrétní důvody vedoucí policistu k podezření, že se řidič
bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyly
na listinách dostupných od počátku žalobci
vůbec uvedeny.
[33] V příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla ze dne 25. 8. 2013, podepsaném
nstržm. Martinem V., je uvedeno, že v souladu s § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním
provozu byl dán příkaz k zabránění v jízdě
odtažením vozidla, neboť žalobce se na výzvu
příslušníka Policie ČR odmítl podrobit dechové zkoušce přístrojem DRÄGER. Následně se na výzvu příslušníka Policie ČR odmítl
podrobit lékařskému vyšetření spojenému
s odběrem krve. Žalobci byl zadržen řidičský
průkaz. Dále je zde uvedeno, že odtah byl vyžádán po společnosti Brněnské komunikace,
a. s., dne 25. 8. 2013 v 4:10 hod. a k příjezdu
odtahové služby došlo v 4:20 hod. Žalobci byla uložena peněžitá kauce ve výši 50 000 Kč.
[34] Z výše uvedeného je zřejmé, že předmětný příkaz k zabránění v jízdě odtažením
vozidla neobsahuje žádné důvody, z kterých
by bylo možné dovodit podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení.
K tomu, aby bylo možné postupovat podle
§ 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu je však nutné, aby zde byla dána existence důvodného podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení. V tomto směru
však příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla neobsahuje žádné relevantní skutečnosti. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že konkrétní
důvody vedoucí policistu k podezření, že se
řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení,
nebyly v předmětném příkazu uvedeny.
[35] Pouze úřední záznam ze dne 25. 8.
2013 obsahuje důvody týkající se podezření,
že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému
řízení. V tomto záznamu je totiž uvedeno, že
z odmítavého chování žalobce bylo zřejmé,
že učiní kroky, aby nedostál své zákonné povinnosti, s hlídkami nespolupracoval, jeho
chování bylo arogantní a postoj k celé věci sil-
ně zlehčující. K tomuto úřednímu záznamu
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že
důvody v nichž policie spatřuje důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, je třeba alespoň stručně uvést již
v příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla, a to proto, aby se s nimi mohl kontrolovaný řidič bezprostředně seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 2. 2014, čj. 4 Aps 9/2013-48, bod 24). Po
zhlédnutí audiovizuálního záznamu z kontroly žalobce obsažené ve správním spise má
Nejvyšší správní soud dále za to, že žalobce se
alespoň v takto zaznamenané části kontroly
nechoval arogantně, byl poněkud zaskočen,
choval se vůči policistům v rámci mezí slušného chování a pokoušel se o věcnou argumentaci a zdůvodnění odmítnutí odebrání
krve za účelem zjištění, zda řídil pod vlivem
návykové látky. V tomto směru s hlídkou policie vskutku nespolupracoval, ovšem nelze
konstatovat, že by nejevil jakoukoliv ochotu
ke spolupráci, což dokládá úřední záznam ze
dne 25. 8. 2013, v němž je uvedeno, že žalobce společně s dvěma hlídkami policie vstoupil do svého bydliště, kde si vyzvedl doklady
ze svého pokoje. I kdyby se však žalobce vůči
policistům choval nevhodným způsobem,
tj. např. arogantně, přezíravě a agresívně (čemuž však shora uvedený záznam nenasvědčuje), ani z takového jednání by bez dalšího nebylo možné dovozovat podezření o vyhýbání
se přestupkovému řízení. Z uvedeného audiovizuálního záznamu však nevyplývá, že by
žalobce uváděl cokoli, co by bylo možné vyložit jako úmysl vyhýbat se v budoucnosti přestupkovému řízení.
[36] Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že § 118a zákona o silničním provozu výslovně neukládá policii
povinnost vystavit řidiči písemné potvrzení
o zabránění v jízdě a uvedla v této souvislosti,
že jí není zřejmé, na základě jakého ustanovení dospěl krajský soud k závěru, že v písemném potvrzení musí být uvedeny konkrétní
důvody vzniku podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení. Stěžovatelce lze
přisvědčit v tom, že § 118a zákona o silničním
provozu vskutku výslovně neukládá policii
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
povinnost vystavit jakékoli písemné potvrzení o zabránění v jízdě. Povinnost vystavit takovéto potvrzení však lze dovodit jednak z toho, že při výkonu jiných oprávnění, které
podobným způsobem zasahují do právní
a majetkové sféry řidiče, je policie povinna
písemné potvrzení vystavit. Jedná se o zadržení řidičského průkazu (§ 118b odst. 3 zákona o silničním provozu), které stejně jako zabránění v jízdě brání ve svých důsledcích
řidiči užívat vozidlo či převzetí kauce (§ 125a
odst. 3 téhož zákona), které stejně jako zabránění v jízdě odtažením vozidla zasahuje do
majetkové sféry řidiče. Na uvedené případy,
v nichž je třeba vystavit písemné potvrzení,
ostatně poukázal také krajský soud a Nejvyšší
správní soud se s jeho argumentací v tomto
ohledu ztotožňuje. Dále je třeba uvést, že povinnost policie písemně vystavit příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla vyplývá také z povahy věci, kdy je důležité, už jen
s ohledem na hodnotu vozidla a často citelné
omezení pro život jeho řidiče pramenící z nemožnosti jej užívat, aby o tomto úkonu byl
pořízen písemný záznam, v němž budou uvedeny podstatné okolnosti případu a důvody,
které policii vedly k zabránění v jízdě odtažením vozidla. Pořídit písemný záznam je vhodné také proto, že řidič má ihned k dispozici
písemný doklad, v němž jsou zaznamenány
důležité skutečnosti, které nemusí být schopen v okamžiku policejní kontroly ať už ze
subjektivních či objektivních důvodů schopen všechny řádně vnímat a pamatovat si je.
Ostatně i pro žalovanou je vhodné, aby takovýto záznam existoval a nemohla být později
neprávem osočována z nezákonného, nesprávného či neadekvátního postupu. K uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že pokud dojde mezi policií a řidičem k soudnímu
sporu (jak je tomu ostatně také v posuzované
věci), pak písemný příkaz k zabránění v jízdě
představuje jeden z rozhodujících podkladů
(důkazů) pro rozhodnutí soudu. Nejvyšší
správní soud se tak v případě této námitky
zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že byť o tom zákon výslovně nehovoří, je policie povinna vystavit řidiči písemné potvrzení o zabránění v jízdě. Povinnost vydat písemné potvrzení o příkazu k zabránění v jízdě lze
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
dále dovodit i ze základních zásad činnosti
správních orgánů, jak jsou zakotveny v hlavě
druhé správního řádu, konkrétně z povinnosti uvědomit dotčené osoby o úkonu, který činí a povinnosti umožnit dotčeným osobám
uplatňovat jejich práva (§ 4 odst. 3 a 4 správního řádu). Ostatně i stěžovatelka sama je si
takové povinnosti vydat o příkazu písemné
potvrzení vědoma, neboť fakticky tak činí
a i v nyní posuzované věci takové potvrzení
žalobci vydala.
[37] Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že
úkon policisty spočívající ve vydání příkazu
k zabránění v jízdě odtažením vozidla není
rozhodnutím ve smyslu § 67 a násl. správního
řádu (srov. k tomu srovnatelnou judikaturu
k ukládání kauce, např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 6 Aps
3/2011-63, č. 2603/2012 Sb. NSS, a ze dne
27. 2. 2014, čj. 4 Aps 9/2013-48, bod 24). Po
zhlédnutí audiovizuálního záznamu z kontroly žalobce obsažené ve správním spise má
Nejvyšší správní soud dále za to, že žalobce se
alespoň v takto zaznamenané části kontroly
nechoval arogantně, byl poněkud zaskočen,
choval se vůči policistům v rámci mezí slušného chování a pokoušel se o věcnou argumentaci a zdůvodnění odmítnutí odebrání
krve za účelem zjištění, zda řídil pod vlivem
návykové látky. V tomto směru s hlídkou policie vskutku nespolupracoval, ovšem nelze
konstatovat, že by nejevil jakoukoliv ochotu
ke spolupráci, což dokládá úřední záznam ze
dne 25. 8. 2013, v němž je uvedeno, že žalobce společně s dvěma hlídkami policie vstoupil do svého bydliště, kde si vyzvedl doklady
ze svého pokoje. I kdyby se však žalobce vůči
policistům choval nevhodným způsobem,
tj. např. arogantně, přezíravě a agresívně (čemuž však shora uvedený záznam nenasvědčuje), ani z takového jednání by bez dalšího nebylo možné dovozovat podezření o vyhýbání
se přestupkovému řízení. Z uvedeného audiovizuálního záznamu však nevyplývá, že by
žalobce uváděl cokoli, co by bylo možné vyložit jako úmysl vyhýbat se v budoucnosti přestupkovému řízení.
[36] Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že § 118a zákona o silničním provozu výslovně neukládá policii
povinnost vystavit řidiči písemné potvrzení
o zabránění v jízdě a uvedla v této souvislosti,
že jí není zřejmé, na základě jakého ustanovení dospěl krajský soud k závěru, že v písemném potvrzení musí být uvedeny konkrétní
důvody vzniku podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení. Stěžovatelce lze
přisvědčit v tom, že § 118a zákona o silničním
provozu vskutku výslovně neukládá policii
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
povinnost vystavit jakékoli písemné potvrzení o zabránění v jízdě. Povinnost vystavit takovéto potvrzení však lze dovodit jednak z toho, že při výkonu jiných oprávnění, které
podobným způsobem zasahují do právní
a majetkové sféry řidiče, je policie povinna
písemné potvrzení vystavit. Jedná se o zadržení řidičského průkazu (§ 118b odst. 3 zákona o silničním provozu), které stejně jako zabránění v jízdě brání ve svých důsledcích
řidiči užívat vozidlo či převzetí kauce (§ 125a
odst. 3 téhož zákona), které stejně jako zabránění v jízdě odtažením vozidla zasahuje do
majetkové sféry řidiče. Na uvedené případy,
v nichž je třeba vystavit písemné potvrzení,
ostatně poukázal také krajský soud a Nejvyšší
správní soud se s jeho argumentací v tomto
ohledu ztotožňuje. Dále je třeba uvést, že povinnost policie písemně vystavit příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla vyplývá také z povahy věci, kdy je důležité, už jen
s ohledem na hodnotu vozidla a často citelné
omezení pro život jeho řidiče pramenící z nemožnosti jej užívat, aby o tomto úkonu byl
pořízen písemný záznam, v němž budou uvedeny podstatné okolnosti případu a důvody,
které policii vedly k zabránění v jízdě odtažením vozidla. Pořídit písemný záznam je vhodné také proto, že řidič má ihned k dispozici
písemný doklad, v němž jsou zaznamenány
důležité skutečnosti, které nemusí být schopen v okamžiku policejní kontroly ať už ze
subjektivních či objektivních důvodů schopen všechny řádně vnímat a pamatovat si je.
Ostatně i pro žalovanou je vhodné, aby takovýto záznam existoval a nemohla být později
neprávem osočována z nezákonného, nesprávného či neadekvátního postupu. K uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že pokud dojde mezi policií a řidičem k soudnímu
sporu (jak je tomu ostatně také v posuzované
věci), pak písemný příkaz k zabránění v jízdě
představuje jeden z rozhodujících podkladů
(důkazů) pro rozhodnutí soudu. Nejvyšší
správní soud se tak v případě této námitky
zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že byť o tom zákon výslovně nehovoří, je policie povinna vystavit řidiči písemné potvrzení o zabránění v jízdě. Povinnost vydat písemné potvrzení o příkazu k zabránění v jízdě lze
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
dále dovodit i ze základních zásad činnosti
správních orgánů, jak jsou zakotveny v hlavě
druhé správního řádu, konkrétně z povinnosti uvědomit dotčené osoby o úkonu, který činí a povinnosti umožnit dotčeným osobám
uplatňovat jejich práva (§ 4 odst. 3 a 4 správního řádu). Ostatně i stěžovatelka sama je si
takové povinnosti vydat o příkazu písemné
potvrzení vědoma, neboť fakticky tak činí
a i v nyní posuzované věci takové potvrzení
žalobci vydala.
[37] Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že
úkon policisty spočívající ve vydání příkazu
k zabránění v jízdě odtažením vozidla není
rozhodnutím ve smyslu § 67 a násl. správního
řádu (srov. k tomu srovnatelnou judikaturu
k ukládání kauce, např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 6 Aps
3/2011-63, č. 2603/2012 Sb. NSS, a ze dne
27. 2. 2014, čj. 4 Aps 9/2013-48). V tomto ohledu
stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na
relevantní judikaturu. Není ostatně ani fakticky možné vyžadovat, aby příkaz k zabránění
v jízdě odtažením vozidla měl náležitosti
správního rozhodnutí, neboť je vydáván přímo na místě kontroly, bez přípravy, okamžitě
a často navíc za nepříznivých povětrnostních
či jiných podmínek. To však neznamená, že
by tento úkon, který je, jak již bylo zdůvodněno výše, třeba písemně potvrdit, nemusel obsahovat jakékoli důvody, jak následně dovozuje stěžovatelka. Z písemného potvrzení
totiž musí být alespoň zřejmé kterého vozidla
a řidiče se příkaz týká a z jakých důvodů a podle které právní normy policie postupovala.
Příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla
tedy musí obsahovat základní skutečnosti,
tj. datum, označení řidiče, vozidla, ustanovení
právního předpisu, podle kterého je příkaz
vydáván, důvody, které k jeho vydání zasahující hlídku policie vedly a podpis policisty.
[38] V další části kasační stížnosti stěžovatelka dovozovala, že v posuzované věci byly
podmínky podle § 118a odst. 1 písm. i) naplněny. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na skutečnost, že ustanovení § 118a odst. 1
písm. e) zákona o silničním provozu zakotvuje oprávnění policie k zabránění řidiči v jízdě
již jen z toho důvodu, že se řidič přes výzvu
podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním
provozu odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem (což je i případ žalobce) a není vyžadováno splnění žádných dalších podmínek. Tuto argumentaci
stěžovatelky však nepovažuje Nejvyšší správní soud za relevantní, neboť v posuzované věci stěžovatelka postupovala podle § 118a
odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu
nikoli podle písm. e) téhož ustanovení. Je tudíž třeba se zabývat tím, zda jsou kumulativně splněny podmínky uvedené v bodě 31 tohoto rozsudku a není namístě hodnotit
splnění podmínek stanovených v § 118a odst. 1
písm. e) zákona o silničním provozu. Zabránění v jízdě podle § 118a odst. 1 písm. e) a podle § 118a odst. 1 písm. i) jsou zcela jasně odlišné úkony policie, zákon u nich stanoví
odlišné důvody i postup. V posuzovaném případě se jedná jasně o postup podle § 118a
odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu,
a to nejen proto, že v písemném potvrzení se
stěžovatelka na toto ustanovení výslovně odvolává, ale i proto, že k tomuto ustanovení
směřují i důvody, na které se stěžovatelka odvolala i její postup (výzva ke složení kauce).
Nelze proto nyní přezkoumávat, zda by předmětný úkon stěžovatelky případně obstál z jiných důvodů či při aplikaci jiných ustanovení zákona.
[39] Splnění druhé podmínky vyplývající
z § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním
provozu (existence důvodného podezření, že
se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení) je vždy otázkou posouzení skutkových
okolností konkrétního případu, které je plně
v kompetenci soudu. Při posuzování zákonnosti zásahu správního orgánu může soud
přihlédnout též k dalším skutečnostem či důkazům i nad rámec skutkových důvodů uvedených v písemném potvrzení (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 4 Aps 9/2013-48, bod 25). V nyní posuzovaném případě stěžovatelka dovozovala naplnění hypotézy právní normy spočívající v důvodném podezření, že se řidič bude vyhýbat
přestupkovému řízení, ze skutečnosti, že se
žalobce odmítl podrobit vyšetření ke zjištění,
zda není ovlivněn alkoholem. K této argu-
mentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud
v prvé řadě uvádí, že žalobce se tímto jednáním dopustil přestupku podle § 125c odst. 1
písm. d) zákona o silničním provozu, za který
mu může být podle odst. 4 písm. a) téhož
ustanovení uložena pokuta ve výši 25 000 Kč
až 50 000 Kč. Samotné spáchání tohoto přestupku žalobcem má nepochybně za následek splnění první podmínky vyplývající
z 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu (podezření ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích). Splněna byla v posuzované věci rovněž třetí podmínka, neboť žalobce nesložil kauci uloženou mu dle § 125a
zákona o silničním provozu. V této souvislosti nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než
se pozastavit nad tím, že žalobci byla uložena
kauce v maximální možné výši 50 000 Kč. Takováto výše kauce, byť byla uložena v rozmezí
stanoveném v § 125a odst. 1 zákona o silničním provozu (jak již bylo uvedeno výše, stěžovateli za spáchaný přestupek hrozí pokuta
ve výši 25 000 Kč až 50 000 Kč), se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako poněkud neadekvátní, s ohledem na shora popsané chování
žalobce při kontrole zachycené na záznamu
a dále s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce byl kontrolován v místě svého bydliště,
poté co již vozidlo opustil a nehodlal jej dále
řídit a v minulosti byl pouze jednou postižen
za přestupek v souvislosti s řízením motorového vozidla.
[40] Ze samotného spáchání přestupku,
byť součástí jeho skutkové podstaty je nerespektování pokynu příslušníka policie ČR,
ani z důsledků spáchání tohoto přestupku
(nemožnost prokázat skutečnost množství alkoholu v krvi žalobce) však nelze bez dalšího
dovozovat, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, jak to činí stěžovatelka
v kasační stížnosti. Aby bylo dáno podezření,
že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému
řízení, musely by být kromě spáchání přestupku dány ještě další okolnosti, na které
případně poukázal již krajský soud (např. řidič nemá na území České republiky trvalé
bydliště, popř. má nahlášen trvalý pobyt na
obecním úřadě, v minulosti se přestupkové-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
mu řízení vyhýbal, hrozí mu pozbytí řidičského oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů,
případně řidič sám avizuje, že přestupkové řízení bude mařit). V případě žalobce však tyto
skutečnosti dány nejsou. Nejvyšší správní
soud tak má ve shodě s krajským soudem za
to, že v posuzované věci nebyla dána žádná
skutečnost, z které by bylo možné dovozovat,
že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému
řízení, respektive stěžovatelka žádnou takovou skutečnost nedoložila. S ohledem na výše
uvedené je zřejmé, že přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelky, že v posuzované věci byly
naplněny podmínky stanovené v § 118a odst. 1
písm. i) zákona o silničním provozu.
[41] Poukaz stěžovatelky na skutečnost,
že velký počet správních řízení je ukončen
zastavením řízení z důvodu prekluze roční
lhůty k projednání přestupku, což stěžovatelka považuje za dostatečný důkaz, že české občanství a trvalý pobyt podezřelého na území
České republiky nejsou zárukou, že přestupek bude řádně projednán, nepovažuje Nejvyšší správní soud pro danou věc za relevantní, neboť k prekluzi roční lhůty k projednání
přestupku může dojít i z jiného důvodu, než
v důsledku vyhýbání se přestupkovému řízení na straně obviněného (např. zaneprázdnění či laxnost příslušného správního orgánu).
Pokud by takový generální důvod byl akceptován, pak by byl otevřen prostor pro naprostou libovůli policie, neboť by mohla komukoli pod záminkou podezření ze spáchání
přestupku uložit kauci, respektive následně
zabránit v jízdě, což by bylo naprosto neslučitelné s principem materiálního právního státu vyjádřeným v článku 1 Ústavy (srov. též nálezy Ústavního soudu z 5. 2. 2014, sp. zn.
IV. ÚS 2259/2013, nebo ze dne 16. 3. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 49/04, č. 62/2006 Sb. ÚS).
[42] Pro správné posouzení věci není relevantní ani argumentace stěžovatelky, v níž
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 014
se zabývá skutečností, že v žalobcově evidenční kartě řidiče je jediný záznam o spáchaném přestupku a posléze dovozuje, že evidenční karta řidiče bez záznamu může být
paradoxně důsledkem toho, že se podezřelý řidič přestupkovému řízení v minulosti „úspěšně“ vyhýbal. Skutečnost, zda se řidič v minulosti vyhýbal přestupkovému řízení, či nikoli,
totiž z evidenční karty, v níž jsou zaznamenány přestupky, nijak nevyplývá. Takovouto argumentaci stěžovatelky považuje Nejvyšší
správní soud za účelovou, kdy stěžovatelka se
evidentně snaží odůvodnit svůj závěr, že v posuzované věci bylo dáno podezření, že se žalobce bude přestupkovému řízení vyhýbat,
aniž by však mohla toto podezření opřít o jakýkoli objektivizovatelný důvod. V praktickém životě by navíc aplikace tohoto závěru
stěžovatelky vedla k absurdním důsledkům
a de facto popření presumpce neviny a smyslu výpisů z rejstříků dokládajících počestnost
osob, neboť by je bylo možné vždy zpochybnit tvrzením, že nějaká nezákonná činnost té
které osoby není v rejstříku zaznamenána,
neboť se jí podařilo vyhnout se potrestání.
[43] Stěžovatelka v závěru kasační stížnosti upozornila na judikaturu správních
soudů, podle které příkaz k zabránění v jízdě
odtažením vozidla nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., a vyjádřila přesvědčení, že tato judikatura je odlišná od závěrů, k nimž dospěl krajský soud v kasační
stížností napadeném rozsudku. Nejvyšší
správní soud nepovažuje za správný ani tento
závěr stěžovatelky, neboť krajský soud ve
výrokové části rozhodoval o nezákonném zásahu a ani na žádném jiném místě v kasační
stížností napadeném rozsudku nedospěl k závěru, že příkaz k zabránění v jízdě odtažením
vozidla je třeba považovat za rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu § 65 s. ř. s.
Josef F. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kra- je, o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalované. 49/04).