I. Žadatel o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění je legitimován k žalobě proti zamítavému rozhodnutí správního orgánu, tvrdí-li, že v řízení o jeho žádosti byla porušena jeho práva účastníka správního řízení; rozhodnutí 0 zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podle $ 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, je třeba pova- žovat za rozhodnutí ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. a není vyloučeno z přezkumu ve správ- ním soudnictví, byť je založeno na správním uvážení. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající z ústavních principů, v prvé řadě zákazu libovůle, principu rovnosti a zákazu diskriminace. Dodržení těchto mezí musí podléhat soudnímu přezkumu. II. Výluka ze soudního přezkumu podle $ 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se na rozhodnutí ve věci zrušení plat- nosti rozhodnutí o správním vyhoštění nevztahuje.
I. Žadatel o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění je legitimován k žalobě proti zamítavému rozhodnutí správního orgánu, tvrdí-li, že v řízení o jeho žádosti byla porušena jeho práva účastníka správního řízení; rozhodnutí 0 zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podle $ 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, je třeba pova- žovat za rozhodnutí ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. a není vyloučeno z přezkumu ve správ- ním soudnictví, byť je založeno na správním uvážení. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající z ústavních principů, v prvé řadě zákazu libovůle, principu rovnosti a zákazu diskriminace. Dodržení těchto mezí musí podléhat soudnímu přezkumu. II. Výluka ze soudního přezkumu podle $ 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se na rozhodnutí ve věci zrušení plat- nosti rozhodnutí o správním vyhoštění nevztahuje.
Nejvyšší správní soud jsa veden právním názorem zaujatým k možnosti či nemožnosti přezkumu správních rozhodnutí založených na volné úvaze správního orgánu rozšířeným senátem zdejšího soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-48 (publikováno pod č. 906/2006 Sb. NSS), o projednávané vě- ci uvážil takto: Právo na přístup k soudu je jednou ze zá- kladních komponent práva na spravedlivý proces, garantovaného jak mezinárodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním prá- vem. Na ústavní úrovni má pro správní soud- nictví klíčový význam čl. 36 odst. 2 Listiny zá- kladních práv a svobod, podle něhož ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen roz- hodnutím orgánu veřejné správy, může se ob- 'rátit na soud, aby přezkoumal zákonnost ta- kového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vylouče- no přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Cito- vaný článek je sice oproti současným stan- dardům soudní ochrany formulován úžeji Cz judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lid- ských práv a základních svobod dále vyplývá požadavek plné jurisdikce; krom toho se správní soudnictví dnes již neomezuje toliko 525 1194 na přezkum rozhodnutí, ale poskytuje rovněž ochranu před nečinností i před nezákonný- mi zásahy); právo na přístup k soudu ve vě- cech správního soudnictví z něj však beze vší pochybnosti vyplývá. Pravomoc správních soudů je podle tohoto článku založena na ge- nerální klauzuli: přezkoumat lze každé roz- hodnutí správního orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (u rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není). Právo na soudní přezkum každého roz- hodnutí správního orgánu (ledaže by bylo zá- konem výslovně vyloučeno) je tedy jedním z veřejných subjektivních práv explicitně za- ručených Listinou. Dopadá na ně i příkaz ústavodárce obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, aby při používání ustanovení o mezích zá- kladních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu, a aby taková omezení ne- byla zneužívána k jiným účelům, než pro kte- ré byla stanovena. Mezemi práva na přístup k soudu jsou mj. kompetenční výluky: proto při jejich používání je nutno vždy klást otáz- ku, proč zákon určitou kompetenční výluku obsahuje, a respektovat její smysl; nepřípust- ný je zejména formalistický výklad, dovolávají- cí se textu zákona proti jeho skutečnému smyslu. Z ústavních interpretačních pravidel zároveň plyne, že v pochybnostech o tom, zda stěžovateli svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva. Na základě těchto interpretačních výcho- disek se nelze ztotožnit se závěrem, že ne- úspěšný žadatel o zrušení platnosti rozhod- nutí o správním vyhoštění není legitimován k žalobě, a to pro údajnou absenci rozhodnu- tí ve smyslu $ 65 odst. 1 či 2 s. ř. s., tj. pro kom- petenční výluku vyplývající z $ 70 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí ve věci o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění totiž roz- hodnutím správního orgánu je. Pojem rozhodnutí vymezuje pro řízení o žalobě $ 65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se jedná o úkon správního orgánu [viz $ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti 526 stěžovatele. Rozhodnutí je tedy vymezeno materiálními znaky; je proto nevýznamné, zda je úkon správního orgánu jako rozhodnu- tí výslovně označen a zda má zákonem přede- psanou formu či nikoliv (posléze uvedená otázka je relevantní až při posuzování merita). Koncepce citovaného ustanovení vyžadu- je, aby interpret u každého jednotlivého úko- nu správního orgánu zkoumal, jaké právo vlastně napadený úkon založil, změnil, zrušil či závazně určil Je nasnadě, že u řady správ- ních aktů, které soudy již dnes běžně pře- zkoumávají, by při striktním doslovném vý- kladu tohoto ustanovení nebylo možno žádné takové subjektivní právo nalézt. Tato situace může nastat typicky tam, kde správní orgán rozhoduje o žádosti účastníka řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí: pokud žádosti vyhoví, jeho konstitutivní rozhodnutí je z hlediska hmotného práva zároveň právní skutečností, tj. teprve jím je založeno subjek- tivní hmotné právo, ovšem naproti tomu jest- liže žádosti nevyhoví (zamítne ji), nemá tako- vé zamítavé rozhodnutí z hlediska hmotného práva právotvornou povahu, tedy žádné sub- jektivní právo nebylo založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno. Je ovšem zjev- né, že i takové rozhodnutí se právní sféry ža- datele dotýká, a to zcela zásadním způsobem. Rozhodnutí o žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění - ať již kladné či záporné - se bezesporu právní sfé- ry žadatele dotýká: pokud správní orgán jeho žádosti vyhoví, odpadne povinnost ukončení pobytu cizince na území České republiky i zá- kaz vstupu na toto území; jestliže žádosti ne- vyhoví, odepře tím žadateli možnost vstupo- vat, resp. pobývat na území České republiky. Není přitom rozhodné, zda se rozhodování ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správ- ním vyhoštění děje ve sféře volného uvážení správního orgánu či nikoliv; rozhodnutí zalo- žené na diskreci správního orgánu sc může dotknout právní sféry zcela stejně negativně jak rozhodnutí, u nějž se diskrece neuplatňu- je. Stejně tak může být zatíženo vadami nejen řízení předcházející vydání takového rozhod- nutí, ale může se rovněž přihodit, že i samo rozhodnutí založené na volné úvaze nemůže pro zásadní porušení práva obstát (např. pro porušení principu rovnosti, překročení či zneužití pravomoci atd.). To, zda je rozhodnutí založeno na volné úvaze či nikoliv, má význam z hlediska rozsa- hu přezkumu, a nikoliv z pohledu žalobní le- gitimace. Žalobní legitimace musí být dána i pro případy přezkumu rozhodnutí založe- ných na volném správním uvážení, neboť ji- nak by soud vůbec nemohl přezkoumat jeho použití ani z těch hledisek, která mu předepi- suje $ 78 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Proti tomuto závěru nelze argumentovat ani tím, že v někte- rých případech je správní uvážení absolutní, a nemá tedy meze, které by vůbec mohly být překročeny. Úvaha Městského soudu v Praze o tom, že správní orgán rozhodující ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vy- hoštění nerozhoduje o žádném veřejném subjektivním právu žadatele, z níž je zřejmé připuštění toho, že takové rozhodování správního orgánu se děje ve sféře absolutní volné úvahy, je v podmínkách materiálního právního státu neudržitelná. Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vy- plývajícími z ústavního pořádku České re- publiky, z nichž lze vyvodit, že i tam, kde vy- dání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zá- kazem libovůle, příkazem rozhodovat v ob- dobných věcech obdobně a ve stejných vě- cech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě proje- vem ústavně reprobované libovůle), tj. zejmé- na principem rovnosti, zákazem diskrimina- ce, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká krité- ria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a práv- ním závěrům dospěl, dále principem propot- cionality, principem legitimního očekávání, ochranou práv nabytých v dobré víře atd. V této souvislosti je namístě poukázat i na Do- poručení Výboru ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu správního uváže- ní správními orgány, které upravuje řadu po- žadavků na výkon správního uvážení (zákaz sledovat jiný účel než ten, pro který byla dis- kreční pravomoc stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem), jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení sou- dem nebo jiným nezávislým orgánem. Každé správní uvážení - i to, jež se (pou- ze) na úrovni obyčejného zákona jeví jako ne- omezené či absolutní - tedy má své meze. I u něj proto správní soud zkoumá nejen to, zda jej správní orgán nezneužil, ale i to, zda je- ho meze nepřekročil (opětovně se přitom zdůrazňuje, že neomezené správní uvážení v recentním právním státě neexistuje). Správ- ní soud samozřejmě nepřezkoumává pouze zneužití správního uvážení či překročení je- ho mezí ve smyslu $ 78 odst. 1 s. ř. s., nýbrž i to, zda řízení předcházející vydání napade- ného rozhodnutí proběhlo v souladu se záko- nem, tj. zda v něm byla respektována všechna procesní práva stěžovatele. V souzené věci stěžovatel v žalobě právě na porušení svých procesních práv poukazo- val: správní orgán své správní uvážení zneu- žil, tj. jednal podle libovůle, když - podle stě- žovatelova tvrzení - v obdobné věci rozhodl jinak, čímž by byl porušen i procesní princip ochrany legitimního očekávání (tj. podle starší literatury princip materiální ekvity Či rovnosti); rovněž žalovanému vytýkal, že na jeho případ chybně aplikoval, resp. neapliko- val ústavní právní normu, a v důsledku toho i chybně aplikoval zákon o pobytu cizinců, čímž by byla porušena procesní zásada legali- ty. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domá- hal přezkumu procesního postupu žalované- ho, jemuž vytýkal porušení svých práv účastníka řízení, je stěžovatel k žalobě nepo- chybně legitimován, a vzhledem k tomu, že napadené správní rozhodnutí se dotýká práv- ní sféry stěžovatele, je legitimován podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. (podle $ 65 odst. 2 s. ř. s. jsou k žalobě legitimováni tzv. zájemníci, tj. ti, kte- ří se správního řízení účastnili z toho důvo- du, že v něm uplatňovali nějaký zájem a roz- hodnutí se přitom nedotýkalo jejich právní sféry - k rozlišení těchto legitimačních titulů lze v podrobnostech odkázat na výše citova- 527 1195 né usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-48). Co se týče názoru žalovaného o výluce rozhodnutí o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění ze soudního přezkumu podle $ 171 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nutno připomenout text celého to- hoto zákonného ustanovení. Podle něho jsou z přezkumu vyloučena a) rozhodnutí o neu- dělení víza, b) o odepření vstupu, c) rozhod- nutí o správním vyhoštění, pokud se před za- hájením řízení cizinec zdržoval na území nebo v tranzitním prostoru letiště neopráv- něně, d) rozhodnutí o ukončení pobytu, po- kud se cizinec před zahájením takového říze- ní na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště zdržoval neoprávně- ně. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsud- ku sp. zn. 4 Azs 419/2005 uvedl, že v případě $ 171 písm. c) [nyní $ 171 odst. 1 písm. c)] zá- kona o pobytu cizinců je třeba vycházet z to- ho, že toto ustanovení tvoří výjimku z jinak pravidelného soudního přezkumu rozhodo- vání veřejné správy. Je tedy třeba při aplikaci této výluky dbát zásady, že v případě pochyb- ností je zapotřebí jakékoli výluky ze soudní- ho přezkumu interpretovat restriktivně, tj. ve prospěch soudního přezkumu; jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnosti. Přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 28/2005 a na nález Ústavního. soudu sp. zn. IV. ÚS 393/2000 (publikován pod č. 76/2001 Sb. ÚS). Z uvedeného tedy plyne, že $ 177 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nutno in- terpretovat s využitím argumentu per elimi- nationem, tj. pokud v tomto ustanovení je výslovně uvedeno, že za tam stanovených pod- mínek jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, jimiž zákon o pobytu cizinců sřricto sensu rozumí rozhod- nutí, kterými se rozhoduje o udělení správní- ho vyhoštění [srov. např. $ 9 odst. 5, $ 62 odst. ], $ 92 písm. a), $ 119 až $ 120a, $ 154 odst. 3 písm. b), $ 167 odst. 1 písm. h)], a zároveň zde nejsou výslovně uvedena rozhodnutí ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vy- hoštění, nelze na posledně řečená rozhodnutí tuto kompetenční výluku vztahovat. 1195 Političtí vězni: žádost o poskytnutí jednorázové částky; soudní rehabilitace 2m. Správní řízení: překážka věci pravomocně rozhodnuté k $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. LAM Byla-li žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. zamítnuta z toho důvodu, že se opírala pouze o rozhodnutí soudu o povolení obno- vy řízení a zproštění žalobce z obžaloby, nebrání rozhodnutí správního orgánu o nové žádosti v téže věci opírající se o usnesení soudu, podle něhož je žalobce úča- sten podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, soudní rehabili- tace, překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Hoang H. (Vietnamská socialistická republika) proti Ministerstvu vnitra o správní vyhoš- tění, o kasační stížnosti žalobce.
ou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, jimiž zákon o pobytu cizinců stricto sensu rozumí rozhodnutí, kterými se rozhoduje o udělení správního vyhoštění [srov. např. § 9 odst. 5, § 62 odst. 1, § 92 písm. a), § 119 až § 120a, § 154 odst. 3 písm. b), § 167 odst. 1 písm. h)], a zároveň zde nejsou výslovně uvedena rozhodnutí ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, nelze na posledně řečená rozhodnutí tuto kompetenční výluku vztahovat.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze uvážil chybně, pokládal-li napadené správní rozhodnutí za vyloučené z přezkumu ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí Městského soudu v Praze podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení § 107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu. Při rozhodnutí o kasační stížnosti je pak rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Ostatně rozhodoval-li by zdejší soud v souzené věci o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti samostatně, musel by návrh na jeho přiznání zamítnout, neboť jednak by jeho přiznání nijak nemohlo změnit právní postavení stěžovatele (platnost rozhodnutí o správním vyhoštění by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nemohla být dotčena, a to ani v případě, že by zdejší soud přiznal odkladný účinek nejen vůči rozhodnutí městského soudu, ale i vůči napadenému správnímu rozhodnutí či až vůči rozhodnutí prvoinstančnímu) a jednak nebyl návrh na jeho přiznání náležitě zdůvodněn konkrétnímu skutkovými okolnostmi. Na těchto úvahách nic nemůže měnit ani to, že vyhovět stěžovatelovu návrhu na přiznání odkladného účinku dokonce doporučil ve vyjádření ke kasační stížnosti i žalovaný.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu