Při aplikaci § 43 odst. 1 věty druhé stavebního zákona z roku 2006, který umožňuje obcím řešit se souhlasem krajského úřadu v územním plánu záležitosti nadmístního významu neupravené v zásadách územního rozvoje, není důvodu činit rozdílu
mezi záležitostmi nadmístního významu, jež nemají zároveň republikový význam,
a záležitostmi republikového významu vymezenými v politice územního rozvoje.
Při aplikaci § 43 odst. 1 věty druhé stavebního zákona z roku 2006, který umožňuje obcím řešit se souhlasem krajského úřadu v územním plánu záležitosti nadmístního významu neupravené v zásadách územního rozvoje, není důvodu činit rozdílu
mezi záležitostmi nadmístního významu, jež nemají zároveň republikový význam,
a záležitostmi republikového významu vymezenými v politice územního rozvoje.
[46] Třicetidenní lhůta k podání námitek
proti návrhu opatření obecné povahy odpovídá také povaze tohoto aktu veřejné moci, který směřuje vůči neurčitému okruhu subjektů . Jestliže ve správním řízení před vydáním
individuálního správního aktu má konkrétní
účastník tohoto řízení ve smyslu § 39 odst . 1
správního řádu právo na určení přiměřené
lhůty k provedení úkonu správním orgánem,
pokud ji nestanoví zákon, a určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků a lze ji i přiměřeně prodloužit
(viz též § 4 odst . 3 správního řádu), pak tím
spíše v případě, kdy zmeškání lhůty prominout nelze a je stanovena zákonem, je v případě dvojího možného výkladu nutno zvolit
ten, který je vůči neurčitému okruhu adresátů vstřícnější . V řízení podle části šesté platí
obdobně ustanovení části první a přiměřeně
ustanovení části druhé správního řádu (§174
odst . 1); lhůtu 30 dnů k podání námitek proti
návrhu opatření obecné povahy zákonem stanovenou je i proto třeba odvíjet od uplynutí
doby stanovené zákonem pro samotné zveřejnění návrhu .
[47] Nejvyšší správní soud z uvedených
důvodů uzavírá, že námitka stěžovatelů je
opodstatněná, neboť třicetidenní lhůta počala běžet následujícím dnem po uplynutí
patnáctidenní lhůty ode dne vyvěšení návrhu, tedy dnem 21 . 2 . 2015, a skončila dnem
vební zákon), ve znění zákona č . 350/2012 Sb .
opatření obecné povahy, o kasační stížnosti odpůrce .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
23 . 3 . 2015 . Podali-li stěžovatelé námitky
proti návrhu dne 23 . 3 . 2015, podali je včas
a odpůrce byl povinen se s nimi vypořádat
a rozhodnout o nich v meritu, nikoliv k nim
nepřihlédnout . Rozhodnutí o námitkách je
součástí opatření obecné povahy . Odpůrce
v daném případě o námitkách nerozhodl
a v opatření obecné povahy toto rozhodnutí
(včetně odůvodnění) absentuje . Nesprávné
posouzení včasnosti uplatněných námitek
je vadou, která má za následek nezákonnost
přezkoumávaného opatření obecné povahy .
Odpůrce vydal napadené opatření dříve, než
uplynula lhůta k podání námitek . Procesní
pochybení mělo za následek nezákonnost napadeného opatření a zkrácení práv stěžovatelů, a proto představuje i důvod, pro který měl
krajský soud napadené opatření zrušit . Nesprávné posouzení právní otázky krajským
soudem tak má za následek i nezákonnost
jeho rozsudku .
[47] Nejvyšší správní soud z uvedených
důvodů uzavírá, že námitka stěžovatelů je
opodstatněná, neboť třicetidenní lhůta počala běžet následujícím dnem po uplynutí
patnáctidenní lhůty ode dne vyvěšení návrhu, tedy dnem 21 . 2 . 2015, a skončila dnem
vební zákon), ve znění zákona č . 350/2012 Sb .
opatření obecné povahy, o kasační stížnosti odpůrce .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
23 . 3 . 2015 . Podali-li stěžovatelé námitky
proti návrhu dne 23 . 3 . 2015, podali je včas
a odpůrce byl povinen se s nimi vypořádat
a rozhodnout o nich v meritu, nikoliv k nim
nepřihlédnout . Rozhodnutí o námitkách je
součástí opatření obecné povahy . Odpůrce
v daném případě o námitkách nerozhodl
a v opatření obecné povahy toto rozhodnutí
(včetně odůvodnění) absentuje . Nesprávné
posouzení včasnosti uplatněných námitek
je vadou, která má za následek nezákonnost
přezkoumávaného opatření obecné povahy .
Odpůrce vydal napadené opatření dříve, než
uplynula lhůta k podání námitek . Procesní
pochybení mělo za následek nezákonnost napadeného opatření a zkrácení práv stěžovatelů, a proto představuje i důvod, pro který měl
krajský soud napadené opatření zrušit . Nesprávné posouzení právní otázky krajským
soudem tak má za následek i nezákonnost
jeho rozsudku .
[48] Uvedený závěr je důvodem nejen
pro zrušení napadeného rozsudku krajského
soudu, ale i důvodem pro zrušení napadeného opatření obecné povahy . Bylo by proto
nadbytečné zabývat se některými dalšími kasačními důvody stěžovatelů, které vesměs vycházejí z námitek podaných proti vydanému
opatření obecné povahy a s nimiž se v prvé
řadě musí následně vypořádat odpůrce . (…)
Odpůrce svým zastupitelstvem schválil dne 23 . 6 . 2014 opatření obecné povahy
č . 1/2014 – Územní plán Znojmo (dále jen
„napadený územní plán“) . Následně bylo
opatření obecné povahy vydáno a dle úředního záznamu nabylo účinnosti dne 31 . 7 . 2014 .
Navrhovatel podal dne 22 . 10 . 2015
u Krajského soudu v Brně návrh, kterým se
domáhal zrušení tohoto opatření obecné povahy v částech vymezujících plochy a koridor
pro přeložku silnice I/38 . Krajský soud rozsudkem ze dne 9 . 2 . 2016, čj . 63 A 6/2015-219,
tomuto návrhu zcela vyhověl . V první řadě
shledal důvodnou námitku, že napadený
územní plán vymezil koridor pro přeložku
silnice I/38, jakožto kapacitní komunikace S8
obsažené v politice územního rozvoje, aniž
by tato byla vymezena v zásadách územního
rozvoje . Z principu závaznosti vyšších forem
nástrojů územního plánování vůči formám
nižším, jak byl formulován v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23 . 9 . 2009,
čj . 1 Ao 1/2009-185, č . 1971/2010 Sb . NSS, ve
věci ÚP Vysoká nad Labem, vyplývá vedle
závaznosti ve smyslu pozitivním i závaznost
ve smyslu negativním, tj . nejsou-li nadmístní
záměry vymezeny v územně plánovací dokumentaci vyššího celku než obec, nesmí obec
ve svém územním plánu takový záměr vymezit . Zákonodárce novelou č . 350/2012 Sb . sice
tuto zásadu poněkud oslabil tím, že v § 43
odst . 1 větě druhé stavebního zákona z roku
2006 umožnil za určitých podmínek, aby se
určité záležitosti vyhrazené vyššímu nástroji
územního plánování staly součástí nástroje nižšího (zde územního plánu) . To je však
možné pouze za splnění dvou podmínek .
První je neexistence negativního stanoviska
nadřízeného orgánu územního plánování,
druhou podmínkou je dle krajského soudu
vertikální omezení . Toto omezení vyplývá
z hierarchie záležitostí územního plánování
na republikové (a mezinárodní a přeshraniční), nadmístní a místní . Každé z těchto úrovní pak odpovídá konkrétní nástroj územního
plánování, který ji řeší (politika územního
rozvoje, zásady územního rozvoje a územní
plán, potažmo regulační plán) . Mezi záležitostmi nadmístního a republikového význa-
mu je třeba přísně rozlišovat, podle krajského
soudu by bylo vhodnější pojmosloví stavebního zákona z roku 2006 nahradit pojmy celostátní – regionální – lokální . Ve smyslu § 43
odst . 1 věty druhé stavebního zákona z roku
2006 ve znění účinném od 1 . 1 . 2013 lze vymezit v územním plánu v případě, že to nevyloučí stanovisko krajského úřadu, záležitosti
nadmístního (regionálního) významu, nikoli
však záležitosti republikového (celostátního)
charakteru . Tento svůj názor krajský soud
podpořil i citací důvodové zprávy k zákonu
č . 350/2012 Sb .
Politika územního
rozvoje
schválená usnesením vlády ze dne 20 . 7 . 2009,
č . 929/2009, v článku 117 vymezuje silniční
koridor S8 Havlíčkův Brod – Jihlava – Znojmo – Hatě – hranice ČR/Rakousko (Wien) .
Tento záměr převzaly zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje, které byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21 . 6 . 2012, čj . 1 Ao 7/2011-526,
č . 2698/2012 Sb . NSS, ve věci ZÚR JMK s tím,
že součástí koridoru S8 je silnice I/38 vedená
přes území odpůrce . Odpůrce při pořizování
napadeného územního plánu vycházel ze zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje .
V odůvodnění napadeného územního plánu
se pak opakovaně uvádí, že přeložka silnice
I/38 navazuje na již vybudované části obchvatu města a respektuje dokumentaci předloženou v souvislosti s tímto záměrem ze strany
Ředitelství silnic a dálnic České republiky
a zároveň přebírá a zpřesňuje na území města
republikový koridor silniční dopravní infrastruktury S8 vymezený politikou územního
rozvoje . Krajský soud uzavřel, že takto odpůrce postupovat nemohl, neboť vymezil v napadeném územním plánu republikový koridor,
aniž by byl v době vydání územního plánu
zpřesněn zásadami územního rozvoje, které
v této době neexistovaly, neboť byly zrušeny
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve
věci ZÚR JMK . Toto pochybení nemohlo být
napraveno ani stanoviskem Krajského úřadu
Jihomoravského kraje ze dne 22 . 8 . 2013, podle něhož je vymezení přeložky silnice I/38
v souladu s republikovým koridorem S8 dle
politiky územního rozvoje, a krajský úřad
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
nevyloučil, aby tato záležitost nadmístního
významu byla vymezena v napadeném územním plánu . Krajský soud dále poukázal na to,
že toto stanovisko krajského soudu ve vztahu
k aplikaci § 43 odst . 1 poslední věty stavebního zákona z roku 2006 neobsahuje žádné
odůvodnění . Z hlediska transparentnosti
veřejné správy krajský soud považoval takový postup krajského úřadu za přinejmenším
nevhodný, i s ohledem na to, že v této době
probíhal proces pořizování zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, které dle
schváleného zadání měly mimo jiné zpřesnit
koridor S8 . Přestože odpůrce při vymezení
přeložky silnice I/38 v zásadě respektoval její
vymezení v dřívější územně plánovací dokumentaci (byť navrhovatel poukázal na určité
dílčí odchylky), jejím označením za součást
koridoru S8 dodal tomuto záměru zcela novou kvalitu . Pokud by ovšem přeložku takto
neoznačil, mohla by mít na posouzení zákonnosti napadeného územního plánu zásadní
vliv zásada kontinuity územně plánovací dokumentace . Krajský soud také poukázal na to,
že vymezení koridoru přeložky silnice I/38
v předchozím územním plánu bylo shledáno
zákonným v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18 . 1 . 2012, čj . 5 Ao 7/2011-
-40 . Pro shledání nezákonnosti napadeného
územního plánu v této části není překážkou
ani skutečnost, že vymezená komunikace je
již zčásti vybudována . Krajský soud rovněž
odmítl argument odpůrce, že byl povinen
s poukazem na rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 6 . 8 . 2015, čj . 63 A 5/2015-116,
jímž byl zamítnut návrh na zrušení územního plánu města Kuřim, i v případě absence
zásad územního rozvoje respektovat platnou
politiku územního rozvoje s tím, že v této
věci byla situace odlišná, neboť územní plán
města Kuřim nevymezil přímo republikový
koridor, nýbrž pouze územní rezervu na jeho
ochranu .
Proti rozsudku krajského soudu podal odpůrce (stěžovatel) kasační stížnost . V první
řadě poukázal na ústavněprávní východiska
soudního přezkumu územně plánovací dokumentace, jak je dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 7 . 5 . 2013, sp . zn . III . ÚS 1669/11,
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
č . 76/2013 Sb . ÚS, ve věci ÚP Rokytnice
nad Jizerou, tj . že státní moc, včetně soudů,
v rámci kontroly zákonnosti územního plánu vydaného zastupitelstvem obce v rámci
samostatné působnosti zasahuje do ústavně
zaručeného práva územně samosprávných
celků na samosprávu, a tato pravomoc proto
musí být vykonávána v souladu se zásadou
proporcionality . Krajský soud těmto požadavkům nevyhověl, neboť právo stěžovatele
na samosprávu vůbec nepoměřoval s právy
navrhovatele, jejichž porušení shledal . Naopak krajský soud zrušil napadený územní
plán pouze s odkazem na v podstatě formální
pochybení spočívající v tom, že přeložku silnice I/38 toliko v odůvodnění opatření obecné povahy ztotožnil s republikovým koridorem S8, čímž „určil novou kvalitu“ koridoru .
Proto považuje stěžovatel názor krajského
soudu za projev přepjatého formalismu .
Stěžovatel konkrétně napadá právní posouzení otázky, zda nezákonně vymezil koridor přeložky silnice I/38 jako kapacitní
komunikaci S8 dle politiky územního rozvoje při neexistenci zásad územního rozvoje
Jihomoravského kraje . Krajský soud pominul princip subsidiarity a princip kontinuity
v územním plánování . Výklad pojmů „nadmístní“ a „republikový“, který provedl krajský
soud, opomíjí jejich vymezení v § 2 odst . 1
písm . h) stavebního zákona z roku 2006 . Podle stěžovatele ze stavebního zákona z roku
2006 naopak vyplývá, že pojem „republikový “ je podmnožinou pojmu „nadmístní“ . Při
citacích z judikatury Nejvyššího správního
soudu krajský soud nevzal v úvahu, že tato
byla již do značné míry překonána pozdější
novelizací stavebního zákona z roku 2006 .
Krajský soud rovněž nevzal v úvahu teleologický výklad a rovněž opomenul související
ustanovení stavebního zákona z roku 2006,
konkrétně § 43 odst . 3, podle něhož územní
plán zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu s politikou územního
rozvoje, a § 50 odst . 7, dle něhož stanovisko
krajského úřadu musí posoudit soulad návrhu územního plánu s politikou územního
rozvoje . Krajský soud tuto závaznost politiky
územního rozvoje pro územní plány fakticky
neguje . Formalismus názoru krajského soudu
vyplývá i z jeho poznámky v bodu [165], že
pokud by nebyla v odůvodnění napadeného
územního plánu přeložka označena za součást republikového koridoru S8, s ohledem
na zásadu kontinuity územního plánování by
zřejmě její vymezení obstálo .
Krajský soud se nezabýval možností minimalizace zásahu do práva stěžovatele na samosprávu tím, že by z napadeného územního
plánu „odstranil “ pouze prvky způsobující
navrhovatelem tvrzenou nezákonnost . V takovém případě by totiž zjistil, že textová část
napadeného územního plánu neobsahuje
nic, co by spojovalo přeložku silnice I/38 se
sporným koridorem S8 . Naopak, přeložka silnice I/38 má dalekosáhlý význam pro město
Znojmo samotné, neboť převedení dopravy
ze stávající trasy silnice první třídy a její přeřazení do sítě krajských silnic a s tím spojené
zúžení ochranného pásma umožní rozvoj souvisejících ploch . V textové části napadeného
územního plánu tedy není žádná část, kterou
by bylo třeba zrušit, i v případě aprobování
právního názoru krajského soudu o nezákonnosti vymezení koridoru republikového
významu bez opory v zásadách územního
rozvoje . Rozsudek krajského soudu tedy de
facto míří výhradně proti zmínkám o koridoru S8 v odůvodnění napadeného územního
plánu, přičemž procesní předpisy nepřipouštějí možnost napadnout pouze odůvodnění
správního aktu . Stěžovatel dále uvádí, kde se
v napadeném opatření obecné povahy nachází zmínky o koridoru S8, aby demonstroval,
že se jedná výlučně o odůvodnění . Odůvodnění napadeného územního plánu přitom
obsahuje dostatečné důvody pro vymezení
přeložky silnice i při odhlédnutí od zmínek
o koridoru S8 . Co se týče prostorového uspořádání křižovatek, z napadeného územního
plánu vyplývá, že jejich vymezení vychází
z jejich předpokládaného řešení vyplývajícího z technických podkladů, ovšem neznemožňuje jiné řešení, které bude odpovídajícím způsobem řešit dopravní vztahy v území .
Stěžovatel uzavřel, že pokud napadený
územní plán řešil převedení silniční dopravy
z centra města přeložkou silnice I/38, nemo-
hl abstrahovat od jejího zařazení do mezinárodní silniční sítě jako komunikace E59, přičemž pro tuto komunikaci používá politika
územního rozvoje kód S8 . Je tedy logické, že
tato komunikace S8 bude vedena po realizaci
přeložky silnice I/38 právě touto její novou
trasou, a nikoli stávající trasou protínající
střed města . Vymezení přeložky silnice I/38
nijak neomezuje Jihomoravský kraj v prověřování tzv . oddálené varianty a v jejím případném vymezení v zásadách územního rozvoje .
Pokud by tedy vůbec bylo možné uvažovat
o nezákonnosti vymezení koridoru S8 v napadeném územním plánu, měl krajský soud uvážit, zda v případě změny jeho odůvodnění by
byly dostatečné důvody pro zvolené řešení
vymezení přeložky silnice I/38 . Stěžovatel má
za to, že odůvodnění napadeného územního
plánu takové dostatečné důvody obsahuje,
a přeložka je tedy odůvodněna i potřebami
města Znojma samotného .
Navrhovatel reagoval na kasační stížnost
vyjádřením ze dne 4 . 5 . 2016 . Uvedl, že stěžovatelem poukazovaný nález Ústavního soudu
ve věci ÚP Rokytnice nad Jizerou je od nyní
posuzované věci zcela odlišný, a nelze tedy
závěry vyplývající z nálezu na nyní rozhodovanou věc přenášet . V této první věci se totiž
jednalo o přemrštěně formalistické požadavky na odůvodnění rozhodnutí o námitkách,
což však není namítáno ve věci nyní projednávané, kde důvodem zrušení části napadeného územního plánu bylo zjištěné porušení
kogentních norem stavebního zákona z roku
2006, což je třeba považovat za mnohem závažnější pochybení stěžovatele . Stěžovatel
zcela opomíjí fakt, že stavební zákon z roku
2006 v § 2 odst . 1 písm . h) striktně rozlišuje
mezi pojmem plocha nadmístního významu
a plocha republikového významu . V rámci
novely stavebního zákona z roku 2006 provedené zákonem č . 350/2012 Sb . zákonodárce
zcela úmyslně použil v § 43 odst . 1 pojem
„záležitosti nadmístního významu“, nikoli
„záležitosti republikového významu“, což
krajský soud přiléhavě doložil citacemi důvodové zprávy . Stavební zákon z roku 2006
předpokládá současnou existenci a hierarchické uspořádání tří stupňů nástrojů územ-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
ního plánování, a tedy povinnost respektovat
při vydávání územních plánů záměry vymezené v politice územního rozvoje v jejich podobě prověřené a konkretizované v zásadách
územního rozvoje . Navrhovatel poukázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci
ÚP Vysoká nad Labem, dále i na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu k otázce soudního přezkumu politiky
územního rozvoje, z nichž vyplývá, že kraje
nejsou automaticky povinny převzít do zásad
územního rozvoje záměr vymezený v politice
územního rozvoje bez jeho dalšího prověření
a konkretizace (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23 . 9 . 2009, čj . 9 Ao 1/2009-
-185, ze dne 18 . 11 . 2009, čj . 9 Ao 3/2009-59,
č . 2009/2010 Sb . NSS, a ze dne 16 . 3 . 2011,
čj . 4 Ao 6/2010-37, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18 . 4 . 2013, čj . 4 Aos
2/2012-80, a usnesení Ústavního soudu ze
dne 2 . 11 . 2010, sp . zn . Pl . ÚS 5/10, a ze dne
24 . 2 . 2015, sp . zn . Pl . ÚS 22/14) . Nelze tedy
dovozovat, že by bylo možné k tíži dotčených
vlastníků nemovitostí vymezovat v územním
plánu záměry republikového významu, aniž
by byly prověřeny a konkretizovány v zásadách územního rozvoje .
Navrhovatel dále polemizoval s tvrzením stěžovatele, že koridor přeložky silnice
I/38 navazuje na jeho vymezení v předchozí
územně plánovací dokumentaci, navíc se jedná o záměr zčásti již povolený v navazujících
řízeních a zčásti již dokonce vybudovaný,
resp . že důvodem zrušení byla pouze zmínka
v odůvodnění napadeného územního plánu,
že se jedná o součást koridoru S8 ve smyslu
platné politiky územního rozvoje . Za rozhodné považoval pouze to, že materiálně se
jedná o záležitost republikového významu,
tj . o kapacitní mezinárodní silnici . Trasování
koridoru přeložky se v průběhu předchozích
let opakovaně měnilo a i srovnání dřívějšího
a napadeného územního plánu vykazuje řadu
významných rozdílů ve vymezení tohoto koridoru .
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
Z odůvodnění
IV.
Posouzení kasační stížnosti
( . . .) [18] Nejvyšší správní soud se musel
především zabývat právní otázkou, zda odpůrce mohl podle § 43 odst . 1 stavebního
zákona z roku 2006 vymezit v napadeném
územním plánu koridor a plochy pro přeložku silnice I/38, která je součástí republikového koridoru silniční dopravy vymezeného
v politice územního rozvoje, přestože v rozhodné době nebyly vydány zásady územního
rozvoje Jihomoravského kraje, pokud to krajský úřad ve svém stanovisku dle § 50 odst . 7
stavebního zákona z roku 2006 z důvodu
významných negativních vlivů přesahujících
hranice obce nevyloučil .
[48] Uvedený závěr je důvodem nejen
pro zrušení napadeného rozsudku krajského
soudu, ale i důvodem pro zrušení napadeného opatření obecné povahy . Bylo by proto
nadbytečné zabývat se některými dalšími kasačními důvody stěžovatelů, které vesměs vycházejí z námitek podaných proti vydanému
opatření obecné povahy a s nimiž se v prvé
řadě musí následně vypořádat odpůrce . (…)
Odpůrce svým zastupitelstvem schválil dne 23 . 6 . 2014 opatření obecné povahy
č . 1/2014 – Územní plán Znojmo (dále jen
„napadený územní plán“) . Následně bylo
opatření obecné povahy vydáno a dle úředního záznamu nabylo účinnosti dne 31 . 7 . 2014 .
Navrhovatel podal dne 22 . 10 . 2015
u Krajského soudu v Brně návrh, kterým se
domáhal zrušení tohoto opatření obecné povahy v částech vymezujících plochy a koridor
pro přeložku silnice I/38 . Krajský soud rozsudkem ze dne 9 . 2 . 2016, čj . 63 A 6/2015-219,
tomuto návrhu zcela vyhověl . V první řadě
shledal důvodnou námitku, že napadený
územní plán vymezil koridor pro přeložku
silnice I/38, jakožto kapacitní komunikace S8
obsažené v politice územního rozvoje, aniž
by tato byla vymezena v zásadách územního
rozvoje . Z principu závaznosti vyšších forem
nástrojů územního plánování vůči formám
nižším, jak byl formulován v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23 . 9 . 2009,
čj . 1 Ao 1/2009-185, č . 1971/2010 Sb . NSS, ve
věci ÚP Vysoká nad Labem, vyplývá vedle
závaznosti ve smyslu pozitivním i závaznost
ve smyslu negativním, tj . nejsou-li nadmístní
záměry vymezeny v územně plánovací dokumentaci vyššího celku než obec, nesmí obec
ve svém územním plánu takový záměr vymezit . Zákonodárce novelou č . 350/2012 Sb . sice
tuto zásadu poněkud oslabil tím, že v § 43
odst . 1 větě druhé stavebního zákona z roku
2006 umožnil za určitých podmínek, aby se
určité záležitosti vyhrazené vyššímu nástroji
územního plánování staly součástí nástroje nižšího (zde územního plánu) . To je však
možné pouze za splnění dvou podmínek .
První je neexistence negativního stanoviska
nadřízeného orgánu územního plánování,
druhou podmínkou je dle krajského soudu
vertikální omezení . Toto omezení vyplývá
z hierarchie záležitostí územního plánování
na republikové (a mezinárodní a přeshraniční), nadmístní a místní . Každé z těchto úrovní pak odpovídá konkrétní nástroj územního
plánování, který ji řeší (politika územního
rozvoje, zásady územního rozvoje a územní
plán, potažmo regulační plán) . Mezi záležitostmi nadmístního a republikového význa-
mu je třeba přísně rozlišovat, podle krajského
soudu by bylo vhodnější pojmosloví stavebního zákona z roku 2006 nahradit pojmy celostátní – regionální – lokální . Ve smyslu § 43
odst . 1 věty druhé stavebního zákona z roku
2006 ve znění účinném od 1 . 1 . 2013 lze vymezit v územním plánu v případě, že to nevyloučí stanovisko krajského úřadu, záležitosti
nadmístního (regionálního) významu, nikoli
však záležitosti republikového (celostátního)
charakteru . Tento svůj názor krajský soud
podpořil i citací důvodové zprávy k zákonu
č . 350/2012 Sb .
Politika územního
rozvoje
schválená usnesením vlády ze dne 20 . 7 . 2009,
č . 929/2009, v článku 117 vymezuje silniční
koridor S8 Havlíčkův Brod – Jihlava – Znojmo – Hatě – hranice ČR/Rakousko (Wien) .
Tento záměr převzaly zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje, které byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21 . 6 . 2012, čj . 1 Ao 7/2011-526,
č . 2698/2012 Sb . NSS, ve věci ZÚR JMK s tím,
že součástí koridoru S8 je silnice I/38 vedená
přes území odpůrce . Odpůrce při pořizování
napadeného územního plánu vycházel ze zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje .
V odůvodnění napadeného územního plánu
se pak opakovaně uvádí, že přeložka silnice
I/38 navazuje na již vybudované části obchvatu města a respektuje dokumentaci předloženou v souvislosti s tímto záměrem ze strany
Ředitelství silnic a dálnic České republiky
a zároveň přebírá a zpřesňuje na území města
republikový koridor silniční dopravní infrastruktury S8 vymezený politikou územního
rozvoje . Krajský soud uzavřel, že takto odpůrce postupovat nemohl, neboť vymezil v napadeném územním plánu republikový koridor,
aniž by byl v době vydání územního plánu
zpřesněn zásadami územního rozvoje, které
v této době neexistovaly, neboť byly zrušeny
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve
věci ZÚR JMK . Toto pochybení nemohlo být
napraveno ani stanoviskem Krajského úřadu
Jihomoravského kraje ze dne 22 . 8 . 2013, podle něhož je vymezení přeložky silnice I/38
v souladu s republikovým koridorem S8 dle
politiky územního rozvoje, a krajský úřad
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
nevyloučil, aby tato záležitost nadmístního
významu byla vymezena v napadeném územním plánu . Krajský soud dále poukázal na to,
že toto stanovisko krajského soudu ve vztahu
k aplikaci § 43 odst . 1 poslední věty stavebního zákona z roku 2006 neobsahuje žádné
odůvodnění . Z hlediska transparentnosti
veřejné správy krajský soud považoval takový postup krajského úřadu za přinejmenším
nevhodný, i s ohledem na to, že v této době
probíhal proces pořizování zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, které dle
schváleného zadání měly mimo jiné zpřesnit
koridor S8 . Přestože odpůrce při vymezení
přeložky silnice I/38 v zásadě respektoval její
vymezení v dřívější územně plánovací dokumentaci (byť navrhovatel poukázal na určité
dílčí odchylky), jejím označením za součást
koridoru S8 dodal tomuto záměru zcela novou kvalitu . Pokud by ovšem přeložku takto
neoznačil, mohla by mít na posouzení zákonnosti napadeného územního plánu zásadní
vliv zásada kontinuity územně plánovací dokumentace . Krajský soud také poukázal na to,
že vymezení koridoru přeložky silnice I/38
v předchozím územním plánu bylo shledáno
zákonným v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18 . 1 . 2012, čj . 5 Ao 7/2011-
-40 . Pro shledání nezákonnosti napadeného
územního plánu v této části není překážkou
ani skutečnost, že vymezená komunikace je
již zčásti vybudována . Krajský soud rovněž
odmítl argument odpůrce, že byl povinen
s poukazem na rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 6 . 8 . 2015, čj . 63 A 5/2015-116,
jímž byl zamítnut návrh na zrušení územního plánu města Kuřim, i v případě absence
zásad územního rozvoje respektovat platnou
politiku územního rozvoje s tím, že v této
věci byla situace odlišná, neboť územní plán
města Kuřim nevymezil přímo republikový
koridor, nýbrž pouze územní rezervu na jeho
ochranu .
Proti rozsudku krajského soudu podal odpůrce (stěžovatel) kasační stížnost . V první
řadě poukázal na ústavněprávní východiska
soudního přezkumu územně plánovací dokumentace, jak je dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 7 . 5 . 2013, sp . zn . III . ÚS 1669/11,
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
č . 76/2013 Sb . ÚS, ve věci ÚP Rokytnice
nad Jizerou, tj . že státní moc, včetně soudů,
v rámci kontroly zákonnosti územního plánu vydaného zastupitelstvem obce v rámci
samostatné působnosti zasahuje do ústavně
zaručeného práva územně samosprávných
celků na samosprávu, a tato pravomoc proto
musí být vykonávána v souladu se zásadou
proporcionality . Krajský soud těmto požadavkům nevyhověl, neboť právo stěžovatele
na samosprávu vůbec nepoměřoval s právy
navrhovatele, jejichž porušení shledal . Naopak krajský soud zrušil napadený územní
plán pouze s odkazem na v podstatě formální
pochybení spočívající v tom, že přeložku silnice I/38 toliko v odůvodnění opatření obecné povahy ztotožnil s republikovým koridorem S8, čímž „určil novou kvalitu“ koridoru .
Proto považuje stěžovatel názor krajského
soudu za projev přepjatého formalismu .
Stěžovatel konkrétně napadá právní posouzení otázky, zda nezákonně vymezil koridor přeložky silnice I/38 jako kapacitní
komunikaci S8 dle politiky územního rozvoje při neexistenci zásad územního rozvoje
Jihomoravského kraje . Krajský soud pominul princip subsidiarity a princip kontinuity
v územním plánování . Výklad pojmů „nadmístní“ a „republikový“, který provedl krajský
soud, opomíjí jejich vymezení v § 2 odst . 1
písm . h) stavebního zákona z roku 2006 . Podle stěžovatele ze stavebního zákona z roku
2006 naopak vyplývá, že pojem „republikový “ je podmnožinou pojmu „nadmístní“ . Při
citacích z judikatury Nejvyššího správního
soudu krajský soud nevzal v úvahu, že tato
byla již do značné míry překonána pozdější
novelizací stavebního zákona z roku 2006 .
Krajský soud rovněž nevzal v úvahu teleologický výklad a rovněž opomenul související
ustanovení stavebního zákona z roku 2006,
konkrétně § 43 odst . 3, podle něhož územní
plán zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu s politikou územního
rozvoje, a § 50 odst . 7, dle něhož stanovisko
krajského úřadu musí posoudit soulad návrhu územního plánu s politikou územního
rozvoje . Krajský soud tuto závaznost politiky
územního rozvoje pro územní plány fakticky
neguje . Formalismus názoru krajského soudu
vyplývá i z jeho poznámky v bodu [165], že
pokud by nebyla v odůvodnění napadeného
územního plánu přeložka označena za součást republikového koridoru S8, s ohledem
na zásadu kontinuity územního plánování by
zřejmě její vymezení obstálo .
Krajský soud se nezabýval možností minimalizace zásahu do práva stěžovatele na samosprávu tím, že by z napadeného územního
plánu „odstranil “ pouze prvky způsobující
navrhovatelem tvrzenou nezákonnost . V takovém případě by totiž zjistil, že textová část
napadeného územního plánu neobsahuje
nic, co by spojovalo přeložku silnice I/38 se
sporným koridorem S8 . Naopak, přeložka silnice I/38 má dalekosáhlý význam pro město
Znojmo samotné, neboť převedení dopravy
ze stávající trasy silnice první třídy a její přeřazení do sítě krajských silnic a s tím spojené
zúžení ochranného pásma umožní rozvoj souvisejících ploch . V textové části napadeného
územního plánu tedy není žádná část, kterou
by bylo třeba zrušit, i v případě aprobování
právního názoru krajského soudu o nezákonnosti vymezení koridoru republikového
významu bez opory v zásadách územního
rozvoje . Rozsudek krajského soudu tedy de
facto míří výhradně proti zmínkám o koridoru S8 v odůvodnění napadeného územního
plánu, přičemž procesní předpisy nepřipouštějí možnost napadnout pouze odůvodnění
správního aktu . Stěžovatel dále uvádí, kde se
v napadeném opatření obecné povahy nachází zmínky o koridoru S8, aby demonstroval,
že se jedná výlučně o odůvodnění . Odůvodnění napadeného územního plánu přitom
obsahuje dostatečné důvody pro vymezení
přeložky silnice i při odhlédnutí od zmínek
o koridoru S8 . Co se týče prostorového uspořádání křižovatek, z napadeného územního
plánu vyplývá, že jejich vymezení vychází
z jejich předpokládaného řešení vyplývajícího z technických podkladů, ovšem neznemožňuje jiné řešení, které bude odpovídajícím způsobem řešit dopravní vztahy v území .
Stěžovatel uzavřel, že pokud napadený
územní plán řešil převedení silniční dopravy
z centra města přeložkou silnice I/38, nemo-
hl abstrahovat od jejího zařazení do mezinárodní silniční sítě jako komunikace E59, přičemž pro tuto komunikaci používá politika
územního rozvoje kód S8 . Je tedy logické, že
tato komunikace S8 bude vedena po realizaci
přeložky silnice I/38 právě touto její novou
trasou, a nikoli stávající trasou protínající
střed města . Vymezení přeložky silnice I/38
nijak neomezuje Jihomoravský kraj v prověřování tzv . oddálené varianty a v jejím případném vymezení v zásadách územního rozvoje .
Pokud by tedy vůbec bylo možné uvažovat
o nezákonnosti vymezení koridoru S8 v napadeném územním plánu, měl krajský soud uvážit, zda v případě změny jeho odůvodnění by
byly dostatečné důvody pro zvolené řešení
vymezení přeložky silnice I/38 . Stěžovatel má
za to, že odůvodnění napadeného územního
plánu takové dostatečné důvody obsahuje,
a přeložka je tedy odůvodněna i potřebami
města Znojma samotného .
Navrhovatel reagoval na kasační stížnost
vyjádřením ze dne 4 . 5 . 2016 . Uvedl, že stěžovatelem poukazovaný nález Ústavního soudu
ve věci ÚP Rokytnice nad Jizerou je od nyní
posuzované věci zcela odlišný, a nelze tedy
závěry vyplývající z nálezu na nyní rozhodovanou věc přenášet . V této první věci se totiž
jednalo o přemrštěně formalistické požadavky na odůvodnění rozhodnutí o námitkách,
což však není namítáno ve věci nyní projednávané, kde důvodem zrušení části napadeného územního plánu bylo zjištěné porušení
kogentních norem stavebního zákona z roku
2006, což je třeba považovat za mnohem závažnější pochybení stěžovatele . Stěžovatel
zcela opomíjí fakt, že stavební zákon z roku
2006 v § 2 odst . 1 písm . h) striktně rozlišuje
mezi pojmem plocha nadmístního významu
a plocha republikového významu . V rámci
novely stavebního zákona z roku 2006 provedené zákonem č . 350/2012 Sb . zákonodárce
zcela úmyslně použil v § 43 odst . 1 pojem
„záležitosti nadmístního významu“, nikoli
„záležitosti republikového významu“, což
krajský soud přiléhavě doložil citacemi důvodové zprávy . Stavební zákon z roku 2006
předpokládá současnou existenci a hierarchické uspořádání tří stupňů nástrojů územ-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
ního plánování, a tedy povinnost respektovat
při vydávání územních plánů záměry vymezené v politice územního rozvoje v jejich podobě prověřené a konkretizované v zásadách
územního rozvoje . Navrhovatel poukázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci
ÚP Vysoká nad Labem, dále i na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu k otázce soudního přezkumu politiky
územního rozvoje, z nichž vyplývá, že kraje
nejsou automaticky povinny převzít do zásad
územního rozvoje záměr vymezený v politice
územního rozvoje bez jeho dalšího prověření
a konkretizace (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23 . 9 . 2009, čj . 9 Ao 1/2009-
-185, ze dne 18 . 11 . 2009, čj . 9 Ao 3/2009-59,
č . 2009/2010 Sb . NSS, a ze dne 16 . 3 . 2011,
čj . 4 Ao 6/2010-37, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18 . 4 . 2013, čj . 4 Aos
2/2012-80, a usnesení Ústavního soudu ze
dne 2 . 11 . 2010, sp . zn . Pl . ÚS 5/10, a ze dne
24 . 2 . 2015, sp . zn . Pl . ÚS 22/14) . Nelze tedy
dovozovat, že by bylo možné k tíži dotčených
vlastníků nemovitostí vymezovat v územním
plánu záměry republikového významu, aniž
by byly prověřeny a konkretizovány v zásadách územního rozvoje .
Navrhovatel dále polemizoval s tvrzením stěžovatele, že koridor přeložky silnice
I/38 navazuje na jeho vymezení v předchozí
územně plánovací dokumentaci, navíc se jedná o záměr zčásti již povolený v navazujících
řízeních a zčásti již dokonce vybudovaný,
resp . že důvodem zrušení byla pouze zmínka
v odůvodnění napadeného územního plánu,
že se jedná o součást koridoru S8 ve smyslu
platné politiky územního rozvoje . Za rozhodné považoval pouze to, že materiálně se
jedná o záležitost republikového významu,
tj . o kapacitní mezinárodní silnici . Trasování
koridoru přeložky se v průběhu předchozích
let opakovaně měnilo a i srovnání dřívějšího
a napadeného územního plánu vykazuje řadu
významných rozdílů ve vymezení tohoto koridoru .
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
Z odůvodnění
IV.
Posouzení kasační stížnosti
( . . .) [18] Nejvyšší správní soud se musel
především zabývat právní otázkou, zda odpůrce mohl podle § 43 odst . 1 stavebního
zákona z roku 2006 vymezit v napadeném
územním plánu koridor a plochy pro přeložku silnice I/38, která je součástí republikového koridoru silniční dopravy vymezeného
v politice územního rozvoje, přestože v rozhodné době nebyly vydány zásady územního
rozvoje Jihomoravského kraje, pokud to krajský úřad ve svém stanovisku dle § 50 odst . 7
stavebního zákona z roku 2006 z důvodu
významných negativních vlivů přesahujících
hranice obce nevyloučil .
[19] Podle § 43 odst . 1 věty poslední stavebního zákona z roku 2006 „[z]áležitosti
nadmístního významu, které nejsou řešeny
v zásadách územního rozvoje, mohou být
součástí územního plánu, pokud to krajský
úřad ve stanovisku podle § 50 odst. 7
z důvodu významných negativních vlivů
přesahujících hranice obce nevyloučí “ . Podle § 2 odst . 1 písm . h) stavebního zákona
z roku 2006 se rozumí „plochou nadmístního, popřípadě republikového významu plocha, která svým významem, rozsahem nebo
využitím ovlivní území více obcí, popřípadě
území více krajů; v případě hlavního města
Prahy se za plochu nadmístního významu
považuje plocha celoměstského významu“ .
[19] Podle § 43 odst . 1 věty poslední stavebního zákona z roku 2006 „[z]áležitosti
nadmístního významu, které nejsou řešeny
v zásadách územního rozvoje, mohou být
součástí územního plánu, pokud to krajský
úřad ve stanovisku podle § 50 odst. 7
z důvodu významných negativních vlivů
přesahujících hranice obce nevyloučí “ . Podle § 2 odst . 1 písm . h) stavebního zákona
z roku 2006 se rozumí „plochou nadmístního, popřípadě republikového významu plocha, která svým významem, rozsahem nebo
využitím ovlivní území více obcí, popřípadě
území více krajů; v případě hlavního města
Prahy se za plochu nadmístního významu
považuje plocha celoměstského významu“ .
[20] Nejprve je třeba vyložit pojem záležitost „nadmístního“ významu použitý v § 43
odst . 1 stavebního zákona z roku 2006; zatímco navrhovatel a krajský soud zastávají názor,
že tento pojem je zcela odlišný od pojmu záležitosti „republikového“ významu, tj . jedná
se o dvě množiny prvků, které nemají společný průnik, stěžovatel má za to, že záležitosti
„republikového“ významu tvoří podmnožinu
pojmu záležitosti „nadmístního“ významu .
Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru
zastávanému stěžovatelem .
[21] Za použití doslovného výkladu je
možno dospět k závěru, že záležitosti republikového významu jsou podmnožinou (podka-
tegorií) pojmu záležitosti nadmístního významu . Plocha, která ovlivní území více krajů, je
totiž logicky zároveň plochou, která ovlivní
území více obcí [srov . formulaci § 2 odst . 1
písm . h) stavebního zákona z roku 2006] .
Naopak, pokud by zákonodárce zamýšlel vymezit obě kategorie jako alternativní, tj . vedle sebe, použil by např . formulace: Plochou
nadmístního významu [se rozumí plocha],
která svým významem, rozsahem nebo vy-
užitím ovlivní území více obcí, nejedná-li se
o plochu republikovou (srov . obdobnou formulaci např . v § 3 odst . 1 stavebního zákona
z roku 2006) . Tomuto závěru nijak nebrání
ve vykládaném ustanovení ani použití spojky
„popřípadě “, jejímiž synonymy jsou slova případně, eventuálně, respektive . Podle slovníku cizích slov pak pojem respektive znamená
popřípadě, vlastně, anebo, lépe řečeno (srov .
Linhart, J . Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov : Dialog, 2010, s . 322) . Je možné
tedy konstatovat, že použití spojky „popřípadě “ v § 2 odst . 1 písm . h) stavebního zákona
z roku 2006 ponechává možné obě výkladové varianty, tj . alternativní význam (nebo,
anebo) i význam upřesňující, vyjadřující
vztah celku a části, kategorie a podkategorie .
[21] Za použití doslovného výkladu je
možno dospět k závěru, že záležitosti republikového významu jsou podmnožinou (podka-
tegorií) pojmu záležitosti nadmístního významu . Plocha, která ovlivní území více krajů, je
totiž logicky zároveň plochou, která ovlivní
území více obcí [srov . formulaci § 2 odst . 1
písm . h) stavebního zákona z roku 2006] .
Naopak, pokud by zákonodárce zamýšlel vymezit obě kategorie jako alternativní, tj . vedle sebe, použil by např . formulace: Plochou
nadmístního významu [se rozumí plocha],
která svým významem, rozsahem nebo vy-
užitím ovlivní území více obcí, nejedná-li se
o plochu republikovou (srov . obdobnou formulaci např . v § 3 odst . 1 stavebního zákona
z roku 2006) . Tomuto závěru nijak nebrání
ve vykládaném ustanovení ani použití spojky
„popřípadě “, jejímiž synonymy jsou slova případně, eventuálně, respektive . Podle slovníku cizích slov pak pojem respektive znamená
popřípadě, vlastně, anebo, lépe řečeno (srov .
Linhart, J . Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov : Dialog, 2010, s . 322) . Je možné
tedy konstatovat, že použití spojky „popřípadě “ v § 2 odst . 1 písm . h) stavebního zákona
z roku 2006 ponechává možné obě výkladové varianty, tj . alternativní význam (nebo,
anebo) i význam upřesňující, vyjadřující
vztah celku a části, kategorie a podkategorie .
[22] Ve stavebním zákoně z roku 2006 se
tyto pojmy (nadmístní, republikový) nevyskytují pouze v citovaných ustanoveních . Poukázat lze i na přechodná ustanovení v § 187
stavebního zákona z roku 2006 . Podle jeho
odstavce 2 „[k]rajský úřad prověří územní
plány velkých územních celků z hlediska aktuálnosti jednotlivých záměrů a splnění kritérií jejich nadmístního významu. Záměry
vyhovující uvedeným hlediskům převezme
bez věcné změny do návrhu zásad územního rozvoje projednaných s dotčenými orgány. Územní plán velkého územního celku
a právní předpis, kterým byla vyhlášena
jeho závazná část, pozbývá platnosti dnem
nabytí účinnosti zásad územního rozvoje
pro území těmito zásadami řešené.“ Podle
odstavce 7 věty první pak „[d]o doby vydání
zásad územního rozvoje se považují za závaznou část územního plánu velkého územního celku rozvojové plochy nadmístního
významu, plochy a koridory umožňující
umístění staveb dopravní a technické infrastruktury nadmístního významu, vymezení
regionálních a nadregionálních územních
systémů ekologické stability, limity využití
území nadmístního významu a plochy pro
veřejně prospěšné stavby obsažené ve schváleném územním plánu velkého územního
celku; ostatní části řešení pozbývají platnosti
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“ . Důvodová zpráva ke stavebnímu zákonu z roku
2006 (tisk č . 998/0, Poslanecká sněmovna,
funkční období 2002–2006, digitální repozitář na www .psp .cz) k tomuto ustanovení uvádí: „Také územní plány velkých územních
celků (odstavec 2 tohoto ustanovení) neodpovídají dnešním potřebám a zpravidla
nežádoucím způsobem zasahují do kompetence obcí. Přitom ale obsahují řadu veřejně prospěšných staveb a jiných důležitých
záměrů, jejichž platnost trvá, a část řešení
musí být proto převzata do zásad územního
rozvoje, které má kraj podle odstavce 3 za
povinnost pořídit do tří let (v návaznosti na
dvouletou lhůtu pro politiku územního rozvoje). […] Protože do doby schválení zásad
územního rozvoje budou ještě platit staré
územní plány velkých územních celků, je potřeba ukončit platnost těch jejich částí, které
zasahují nadměrně do pravomocí obcí, a zároveň vyřešit, jak provádět změny těchto plánů v případech, kdy by ještě taková potřeba
z naléhavých důvodů nastala (odstavec 7).“
[22] Ve stavebním zákoně z roku 2006 se
tyto pojmy (nadmístní, republikový) nevyskytují pouze v citovaných ustanoveních . Poukázat lze i na přechodná ustanovení v § 187
stavebního zákona z roku 2006 . Podle jeho
odstavce 2 „[k]rajský úřad prověří územní
plány velkých územních celků z hlediska aktuálnosti jednotlivých záměrů a splnění kritérií jejich nadmístního významu. Záměry
vyhovující uvedeným hlediskům převezme
bez věcné změny do návrhu zásad územního rozvoje projednaných s dotčenými orgány. Územní plán velkého územního celku
a právní předpis, kterým byla vyhlášena
jeho závazná část, pozbývá platnosti dnem
nabytí účinnosti zásad územního rozvoje
pro území těmito zásadami řešené.“ Podle
odstavce 7 věty první pak „[d]o doby vydání
zásad územního rozvoje se považují za závaznou část územního plánu velkého územního celku rozvojové plochy nadmístního
významu, plochy a koridory umožňující
umístění staveb dopravní a technické infrastruktury nadmístního významu, vymezení
regionálních a nadregionálních územních
systémů ekologické stability, limity využití
území nadmístního významu a plochy pro
veřejně prospěšné stavby obsažené ve schváleném územním plánu velkého územního
celku; ostatní části řešení pozbývají platnosti
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“ . Důvodová zpráva ke stavebnímu zákonu z roku
2006 (tisk č . 998/0, Poslanecká sněmovna,
funkční období 2002–2006, digitální repozitář na www .psp .cz) k tomuto ustanovení uvádí: „Také územní plány velkých územních
celků (odstavec 2 tohoto ustanovení) neodpovídají dnešním potřebám a zpravidla
nežádoucím způsobem zasahují do kompetence obcí. Přitom ale obsahují řadu veřejně prospěšných staveb a jiných důležitých
záměrů, jejichž platnost trvá, a část řešení
musí být proto převzata do zásad územního
rozvoje, které má kraj podle odstavce 3 za
povinnost pořídit do tří let (v návaznosti na
dvouletou lhůtu pro politiku územního rozvoje). […] Protože do doby schválení zásad
územního rozvoje budou ještě platit staré
územní plány velkých územních celků, je potřeba ukončit platnost těch jejich částí, které
zasahují nadměrně do pravomocí obcí, a zároveň vyřešit, jak provádět změny těchto plánů v případech, kdy by ještě taková potřeba
z naléhavých důvodů nastala (odstavec 7).“
[23] Z tohoto ustanovení (§ 187 stavebního zákona z roku 2006) vyplývá spíše to,
že záležitosti nadmístního významu představují nadřazený pojem, jehož podmnožinu
(podkategorii) představují záležitosti republikového významu . Pokud by naopak měl být
správný výklad zastávaný krajským soudem
(a navrhovatelem), tedy že záležitosti republikového významu jsou samostatnou kategorií zcela odlišnou od kategorie záležitostí
nadmístního významu, pak by to vedlo k absurdnímu závěru, že dnem 1 . 1 . 2007, kdy nabyl účinnosti stavební zákon z roku 2006, by
pozbyly platnosti ty záměry vymezené v tehdejších územních plánech velkých územních
celků, které by byly republikového významu
(tj . např . i koridory dálnic a rychlostních sil-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
nic či silnic I . tříd, které jsou součástí celostátní silniční sítě), a nadále by byly platné pouze vymezené koridory silnic nižší kategorie,
které neovlivňují území více krajů (tj . např .
některé koridory silnic II . a III . třídy) . Takový závěr by byl ovšem zcela v rozporu se
záměrem zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě, který naopak zamýšlel pozbytí
platnosti těch záměrů, které byly vymezeny
v územních plánech velkých územních celků, přestože jejich charakter (význam) byl
pouze místní, tj . týkal se území pouze jedné
obce . Pozbytím platnosti územních plánů
velkých územních celků v částech vymezujících záležitosti pouze místního významu tak
byl uvolněn prostor obcím při pořizování
jejich územních plánů, aniž by byly vázány
územními plány velkých územních celků
mimo záležitostí nadmístního významu, kde
tato závaznost byla odůvodněná a potřebná .
Naopak výklad přijatý krajským soudem by
ve svém důsledku vedl k tomu, že od nabytí
účinnosti stavebního zákona z roku 2006 do
vydání (politiky územního rozvoje a následně) zásad územního rozvoje, tedy v případě
Jihomoravského kraje již v podstatě deset
let, by veškeré záležitosti „republikového“
významu nebylo možno umísťovat a povolovat, neboť by ztratily oporu jak v někdejších
územních plánech velkých územních celků,
tak by je nebylo ani možné vymezit v nově
pořizovaných územních plánech . To jistě nebylo záměrem zákonodárce .
[23] Z tohoto ustanovení (§ 187 stavebního zákona z roku 2006) vyplývá spíše to,
že záležitosti nadmístního významu představují nadřazený pojem, jehož podmnožinu
(podkategorii) představují záležitosti republikového významu . Pokud by naopak měl být
správný výklad zastávaný krajským soudem
(a navrhovatelem), tedy že záležitosti republikového významu jsou samostatnou kategorií zcela odlišnou od kategorie záležitostí
nadmístního významu, pak by to vedlo k absurdnímu závěru, že dnem 1 . 1 . 2007, kdy nabyl účinnosti stavební zákon z roku 2006, by
pozbyly platnosti ty záměry vymezené v tehdejších územních plánech velkých územních
celků, které by byly republikového významu
(tj . např . i koridory dálnic a rychlostních sil-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
nic či silnic I . tříd, které jsou součástí celostátní silniční sítě), a nadále by byly platné pouze vymezené koridory silnic nižší kategorie,
které neovlivňují území více krajů (tj . např .
některé koridory silnic II . a III . třídy) . Takový závěr by byl ovšem zcela v rozporu se
záměrem zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě, který naopak zamýšlel pozbytí
platnosti těch záměrů, které byly vymezeny
v územních plánech velkých územních celků, přestože jejich charakter (význam) byl
pouze místní, tj . týkal se území pouze jedné
obce . Pozbytím platnosti územních plánů
velkých územních celků v částech vymezujících záležitosti pouze místního významu tak
byl uvolněn prostor obcím při pořizování
jejich územních plánů, aniž by byly vázány
územními plány velkých územních celků
mimo záležitostí nadmístního významu, kde
tato závaznost byla odůvodněná a potřebná .
Naopak výklad přijatý krajským soudem by
ve svém důsledku vedl k tomu, že od nabytí
účinnosti stavebního zákona z roku 2006 do
vydání (politiky územního rozvoje a následně) zásad územního rozvoje, tedy v případě
Jihomoravského kraje již v podstatě deset
let, by veškeré záležitosti „republikového“
významu nebylo možno umísťovat a povolovat, neboť by ztratily oporu jak v někdejších
územních plánech velkých územních celků,
tak by je nebylo ani možné vymezit v nově
pořizovaných územních plánech . To jistě nebylo záměrem zákonodárce .
[24] Pokud krajský soud citoval z důvodové zprávy k novele stavebního zákona z roku
2006 provedené zákonem č . 350/2012 Sb .
k novelizovanému znění § 36 odst . 1 (bod
[152] rozsudku krajského soudu) a § 43
odst . 1 stavebního zákona (bod [153] téhož
rozsudku), pak lze uvést, že tato důvodová
zpráva závěr o záležitostech republikového
významu jako podkategorii záležitostí nadmístního významu sice nepotvrzuje (mezi
příkladmo uváděným výčtem záležitostí nadmístního významu není uvedená žádná záležitost a priori podřaditelná pod kategorii
záležitostí republikového významu), ale na
druhou stranu ani nevyvrací .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
[152] rozsudku krajského soudu) a § 43
odst . 1 stavebního zákona (bod [153] téhož
rozsudku), pak lze uvést, že tato důvodová
zpráva závěr o záležitostech republikového
významu jako podkategorii záležitostí nadmístního významu sice nepotvrzuje (mezi
příkladmo uváděným výčtem záležitostí nadmístního významu není uvedená žádná záležitost a priori podřaditelná pod kategorii
záležitostí republikového významu), ale na
druhou stranu ani nevyvrací .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
[25] Podobně nelze závěr krajského
soudu dovodit ani z jím citované judikatury
Nejvyššího správního soudu . Z rozsudku ve
věci ZÚR JMK, bodů [140] a [151] vyplývá
pouze to, že určitý záměr (jihozápadní a jižní
tangenta) byl shledán záležitostí nadmístního významu, nikoli však republikového významu . To, že určitý prvek je součástí větší
množiny, ještě neznamená, že musí být nutně
i součástí její dílčí podmnožiny . Tedy i tento
odkaz nemůže sloužit jako podklad pro závěr
učiněný krajským soudem .
[26] Pokud se jedná o odkaz krajského
soudu na hierarchii nástrojů územního plánování a na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ve věci ÚP Vysoká nad Labem, ani
v tomto nelze krajskému soudu přitakat . Je
sice pravda, že v tomto rozsudku Nejvyšší
správní soud vyslovil názor, že závaznost zásad územního rozvoje pro územní plán je jak
pozitivní (tj . obec je povinna převzít a dále
konkretizovat záležitosti vymezené zásadami
územního rozvoje), tak i negativní (tj . obec
nemůže samostatně vymezovat v územním
plánu záležitosti nadmístního významu, které nadřazená územně plánovací dokumentace nevymezila) . Nelze ovšem přehlédnout,
jak správně namítá stěžovatel, že právě v reakci na tento judikát Nejvyššího správního
soudu zákonodárce novelou stavebního
zákona z roku 2006 provedenou zákonem
č . 350/2012 Sb . právě takový postup obcím
umožnil s korektivem spočívajícím v možnosti krajského úřadu vymezení takového nadmístního prvku vyloučit v rámci stanoviska
podle § 50 odst . 4 stavebního zákona z roku
2006 z důvodu významných negativních vlivů přesahujících hranice obce .
[26] Pokud se jedná o odkaz krajského
soudu na hierarchii nástrojů územního plánování a na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ve věci ÚP Vysoká nad Labem, ani
v tomto nelze krajskému soudu přitakat . Je
sice pravda, že v tomto rozsudku Nejvyšší
správní soud vyslovil názor, že závaznost zásad územního rozvoje pro územní plán je jak
pozitivní (tj . obec je povinna převzít a dále
konkretizovat záležitosti vymezené zásadami
územního rozvoje), tak i negativní (tj . obec
nemůže samostatně vymezovat v územním
plánu záležitosti nadmístního významu, které nadřazená územně plánovací dokumentace nevymezila) . Nelze ovšem přehlédnout,
jak správně namítá stěžovatel, že právě v reakci na tento judikát Nejvyššího správního
soudu zákonodárce novelou stavebního
zákona z roku 2006 provedenou zákonem
č . 350/2012 Sb . právě takový postup obcím
umožnil s korektivem spočívajícím v možnosti krajského úřadu vymezení takového nadmístního prvku vyloučit v rámci stanoviska
podle § 50 odst . 4 stavebního zákona z roku
2006 z důvodu významných negativních vlivů přesahujících hranice obce .
[27] Nejvyšší správní soud má za to, že
zákonodárce touto novelizací doplnil princip
hierarchie a závaznosti vyšších úrovní nástrojů územního plánování o princip flexibility .
Je třeba zohlednit to, že pořízení a vydání
jednotlivých aktů územně plánovací dokumentace je jednak dlouhodobý proces, zpravidla trvající více let, jednak záměry územního plánování nejsou statické a podléhají
změnám . Územní plány jsou tak pravidelně
vyhodnocovány a měněny (§ 55 stavebního
zákona z roku 2006), a stejně tak podléhají
pravidelné revizi a aktualizaci i zásady územního rozvoje (§ 42 stavebního zákona z roku
2006) a politika územního rozvoje (§ 35 stavebního zákona z roku 2006) . Právní předpisy s touto dynamikou počítají a pracují s ní .
Podle § 54 odst . 5 stavebního zákona z roku
2006 tak platí, že „[o]bec je povinna uvést
do souladu územní plán s územně plánovací dokumentací následně vydanou krajem
a následně schválenou politikou územního
rozvoje. Do té doby nelze rozhodovat podle
částí územního plánu, které jsou v rozporu
s územně plánovací dokumentací následně
vydanou krajem nebo s politikou územního
rozvoje.“ Lze tedy konstatovat, že samotný
stavební zákon z roku 2006 počítá s tím, že
územní plán může obsahovat určité řešení
záležitostí nadmístního významu, které se
může následně dostat do rozporu s vymezením těchto záležitostí republikového významu obsaženým v později vydané politice
územního rozvoje nebo s vymezením záležitostí nadmístního významu (včetně záležitostí republikového významu) v následně
vydaných zásadách územního rozvoje, popř .
v jejich aktualizaci . Lze tedy dát za pravdu stěžovateli, pokud uvádí, že vymezení přeložky
silnice I/38 jakožto součásti koridoru silniční
dopravy S8 v jím vydaném napadeném územním plánu nijak neomezuje Jihomoravský
kraj, aby v pozdějších (dosud však stále nevydaných) zásadách územního rozvoje tento
koridor prověřil, konkretizoval a na základě
toho vymezil odlišným způsobem od řešení
přijatého odpůrcem . V takovém případě by
se zřejmě uplatnilo § 54 odst . 5 stavebního
zákona z roku 2006 a tato část napadeného
územního plánu by se stala neaplikovatelnou
a odpůrce by měl povinnost svůj územní plán
změnit takovým způsobem, aby byl v souladu
se zásadami územního rozvoje .
[27] Nejvyšší správní soud má za to, že
zákonodárce touto novelizací doplnil princip
hierarchie a závaznosti vyšších úrovní nástrojů územního plánování o princip flexibility .
Je třeba zohlednit to, že pořízení a vydání
jednotlivých aktů územně plánovací dokumentace je jednak dlouhodobý proces, zpravidla trvající více let, jednak záměry územního plánování nejsou statické a podléhají
změnám . Územní plány jsou tak pravidelně
vyhodnocovány a měněny (§ 55 stavebního
zákona z roku 2006), a stejně tak podléhají
pravidelné revizi a aktualizaci i zásady územního rozvoje (§ 42 stavebního zákona z roku
2006) a politika územního rozvoje (§ 35 stavebního zákona z roku 2006) . Právní předpisy s touto dynamikou počítají a pracují s ní .
Podle § 54 odst . 5 stavebního zákona z roku
2006 tak platí, že „[o]bec je povinna uvést
do souladu územní plán s územně plánovací dokumentací následně vydanou krajem
a následně schválenou politikou územního
rozvoje. Do té doby nelze rozhodovat podle
částí územního plánu, které jsou v rozporu
s územně plánovací dokumentací následně
vydanou krajem nebo s politikou územního
rozvoje.“ Lze tedy konstatovat, že samotný
stavební zákon z roku 2006 počítá s tím, že
územní plán může obsahovat určité řešení
záležitostí nadmístního významu, které se
může následně dostat do rozporu s vymezením těchto záležitostí republikového významu obsaženým v později vydané politice
územního rozvoje nebo s vymezením záležitostí nadmístního významu (včetně záležitostí republikového významu) v následně
vydaných zásadách územního rozvoje, popř .
v jejich aktualizaci . Lze tedy dát za pravdu stěžovateli, pokud uvádí, že vymezení přeložky
silnice I/38 jakožto součásti koridoru silniční
dopravy S8 v jím vydaném napadeném územním plánu nijak neomezuje Jihomoravský
kraj, aby v pozdějších (dosud však stále nevydaných) zásadách územního rozvoje tento
koridor prověřil, konkretizoval a na základě
toho vymezil odlišným způsobem od řešení
přijatého odpůrcem . V takovém případě by
se zřejmě uplatnilo § 54 odst . 5 stavebního
zákona z roku 2006 a tato část napadeného
územního plánu by se stala neaplikovatelnou
a odpůrce by měl povinnost svůj územní plán
změnit takovým způsobem, aby byl v souladu
se zásadami územního rozvoje .
[28] Je rovněž možno poukázat na § 43
odst . 3 větu první stavebního zákona z roku
2006, podle níž „[ú]zemní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje
a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování
v souladu se zásadami územního rozvoje
kraje a s politikou územního rozvoje“ a s tím
korespondující § 31 odst . 4 stavebního zákona z roku 2006, který uvádí, že „[p]olitika
územního rozvoje je závazná pro pořizování a vydávání zásad územního rozvoje,
územních plánů, regulačních plánů a pro
rozhodování v území“ . Pokud by platil názor krajského soudu, že záležitosti obsažené
v politice územního rozvoje mohou být řešeny územním plánem výlučně tehdy a v takovém rozsahu, jak byly prověřeny, zpřesněny
a vymezeny v zásadách územního rozvoje vydaných krajem, pak by odkaz v § 43 odst . 3
stavebního zákona z roku 2006 na povinnost
obce respektovat při vydání územního plánu
mimo jiné platnou politiku územního rozvoje, resp . i odkaz na územní plány v § 31 odst . 4
stavebního zákona z roku 2006, byly zcela
nadbytečné .
[28] Je rovněž možno poukázat na § 43
odst . 3 větu první stavebního zákona z roku
2006, podle níž „[ú]zemní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje
a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování
v souladu se zásadami územního rozvoje
kraje a s politikou územního rozvoje“ a s tím
korespondující § 31 odst . 4 stavebního zákona z roku 2006, který uvádí, že „[p]olitika
územního rozvoje je závazná pro pořizování a vydávání zásad územního rozvoje,
územních plánů, regulačních plánů a pro
rozhodování v území“ . Pokud by platil názor krajského soudu, že záležitosti obsažené
v politice územního rozvoje mohou být řešeny územním plánem výlučně tehdy a v takovém rozsahu, jak byly prověřeny, zpřesněny
a vymezeny v zásadách územního rozvoje vydaných krajem, pak by odkaz v § 43 odst . 3
stavebního zákona z roku 2006 na povinnost
obce respektovat při vydání územního plánu
mimo jiné platnou politiku územního rozvoje, resp . i odkaz na územní plány v § 31 odst . 4
stavebního zákona z roku 2006, byly zcela
nadbytečné .
[29] Výklad přijatý krajským soudem by
vedl ve svých důsledcích k tomu, že v případě absence zásad územního rozvoje, popř .
v případě nesouladu zásad územního rozvoje
s politikou územního rozvoje (např . pokud
by politika územního rozvoje vymezila nově
určitou záležitost republikového významu
a zásady územního rozvoje by dosud tuto záležitost nezpřesnily a nepřevzaly), by obce
dotčené takovouto záležitostí republikového
významu nemohly vydat územní plán . Nebylo by totiž možné vyhovět zároveň dikci stavebního zákona z roku 2006, který vyžaduje,
aby obce respektovaly při vydávání územního plánu platnou politiku územního rozvoje,
a zároveň i rigidnímu výkladu § 43 odst . 1 poslední věty citovaného zákona, podle nějž by
obce takovouto záležitost nemohly vymezit
ani se souhlasem krajského úřadu . Ani řešení
této „prekérní“ situace vymezením územní
rezervy by v mnoha případech nebylo použitelné, neboť řešení koridoru či plochy republikového významu zasahujících na území
obce zpravidla determinuje řešení dalších navazujících záležitostí, které je nutné v územním plánu regulovat . Proto ani odkázání obcí
v takové situaci na možnost provizorního řešení dané záležitosti územní rezervou nemusí být dostatečné . Kromě toho by byl takový
postup obce nehospodárný, neboť by bylo
zřejmé, že obec bude muset územní rezervu
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
v rámci změny územního plánu v návaznosti na vydání či aktualizaci zásad územního
rozvoje přeměnit na vymezení samotné záležitosti republikového významu, ačkoli by podoba daného záměru byla již zřejmá . Lze tedy
dát za pravdu stěžovateli v tom, že názor krajského soudu je projevem přepjatého formalismu . Úkolem soudní judikatury totiž není
činit již tak dosti těžkopádné procesy územního plánování ještě komplikovanějšími do
té míry, že požadavky z judikatury vyplývající
by byly prakticky nerealizovatelné, čímž by
mohly být v důsledku ohroženy samotné cíle
a úkoly územního plánování . To samozřejmě
nemůže být na překážku plnění primární
funkce soudního přezkumu opatření obecné
povahy v této oblasti, tj . poskytování ochrany
veřejným subjektivním právům jednotlivců
dotčených procesy územního plánování .
[29] Výklad přijatý krajským soudem by
vedl ve svých důsledcích k tomu, že v případě absence zásad územního rozvoje, popř .
v případě nesouladu zásad územního rozvoje
s politikou územního rozvoje (např . pokud
by politika územního rozvoje vymezila nově
určitou záležitost republikového významu
a zásady územního rozvoje by dosud tuto záležitost nezpřesnily a nepřevzaly), by obce
dotčené takovouto záležitostí republikového
významu nemohly vydat územní plán . Nebylo by totiž možné vyhovět zároveň dikci stavebního zákona z roku 2006, který vyžaduje,
aby obce respektovaly při vydávání územního plánu platnou politiku územního rozvoje,
a zároveň i rigidnímu výkladu § 43 odst . 1 poslední věty citovaného zákona, podle nějž by
obce takovouto záležitost nemohly vymezit
ani se souhlasem krajského úřadu . Ani řešení
této „prekérní“ situace vymezením územní
rezervy by v mnoha případech nebylo použitelné, neboť řešení koridoru či plochy republikového významu zasahujících na území
obce zpravidla determinuje řešení dalších navazujících záležitostí, které je nutné v územním plánu regulovat . Proto ani odkázání obcí
v takové situaci na možnost provizorního řešení dané záležitosti územní rezervou nemusí být dostatečné . Kromě toho by byl takový
postup obce nehospodárný, neboť by bylo
zřejmé, že obec bude muset územní rezervu
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
v rámci změny územního plánu v návaznosti na vydání či aktualizaci zásad územního
rozvoje přeměnit na vymezení samotné záležitosti republikového významu, ačkoli by podoba daného záměru byla již zřejmá . Lze tedy
dát za pravdu stěžovateli v tom, že názor krajského soudu je projevem přepjatého formalismu . Úkolem soudní judikatury totiž není
činit již tak dosti těžkopádné procesy územního plánování ještě komplikovanějšími do
té míry, že požadavky z judikatury vyplývající
by byly prakticky nerealizovatelné, čímž by
mohly být v důsledku ohroženy samotné cíle
a úkoly územního plánování . To samozřejmě
nemůže být na překážku plnění primární
funkce soudního přezkumu opatření obecné
povahy v této oblasti, tj . poskytování ochrany
veřejným subjektivním právům jednotlivců
dotčených procesy územního plánování .
[30] Navrhovatel v této souvislosti sice
logicky argumentuje judikaturou Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu k otázce
(nemožnosti) soudního přezkumu politiky
územního rozvoje a s tím souvisejícím závěrem o absenci přímého zásahu do práv a povinností třetích osob (usnesení Nejvyššího
správního soudu čj . 9 Ao 1/2009-185, čj . 9 Ao
3/2009-59 a čj . 4 Ao 6/2010-37, rozsudek Nejvyššího správního soudu čj . 4 Aos 2/2012-80
a usnesení Ústavního soudu sp . zn . Pl . ÚS 5/10
a sp . zn . Pl . ÚS 22/14), avšak ani tento argument nemůže zvrátit výše předestřenou nutnost výkladu § 43 odst . 1 stavebního zákona
z roku 2006 v tom smyslu, že obec může řešit ve svém územním plánu pro ni relevantní
záležitosti republikového významu vyplývající z platné politiky územního rozvoje, které
dosud nebyly zpřesněny a konkretizovány
v zásadách územního rozvoje, pokud krajský
úřad takovou možnost nevyloučí ve svém stanovisku podle § 50 odst . 4 stavebního zákona
z roku 2006 . Proto, aby záležitost vymezená
v politice územního rozvoje zasáhla do práv
a povinností jednotlivců, tj . např . aby mohl
být určitý záměr v území umístěn, musí být
převzat a konkretizován závazným správním
aktem, kterým jsou zásady územního rozvoje
nebo územní plán, vydávané formou opatření obecné povahy . Proti takovému správnímu
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
aktu se mohou dotčené osoby bránit u soudu
návrhem na zrušení opatření obecné povahy .
Pro úroveň ochrany práv dotčených vlastníků
nemovitostí proto nehraje žádnou roli to, zda
je tato záležitost nejprve konkretizována a vymezena v zásadách územního rozvoje a (fakultativně) teprve poté v územním plánu,
nebo zda je postupem podle § 43 odst . 1 věty
druhé stavebního zákona z roku 2006 konkretizována v územním plánu, aniž by byla předtím vymezena v zásadách územního rozvoje .
V obou případech je plný soudní přezkum vymezení takového záměru v územně plánovací
dokumentaci, včetně ochrany vlastnických
práv dotčených osob, plně zajištěn .
[30] Navrhovatel v této souvislosti sice
logicky argumentuje judikaturou Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu k otázce
(nemožnosti) soudního přezkumu politiky
územního rozvoje a s tím souvisejícím závěrem o absenci přímého zásahu do práv a povinností třetích osob (usnesení Nejvyššího
správního soudu čj . 9 Ao 1/2009-185, čj . 9 Ao
3/2009-59 a čj . 4 Ao 6/2010-37, rozsudek Nejvyššího správního soudu čj . 4 Aos 2/2012-80
a usnesení Ústavního soudu sp . zn . Pl . ÚS 5/10
a sp . zn . Pl . ÚS 22/14), avšak ani tento argument nemůže zvrátit výše předestřenou nutnost výkladu § 43 odst . 1 stavebního zákona
z roku 2006 v tom smyslu, že obec může řešit ve svém územním plánu pro ni relevantní
záležitosti republikového významu vyplývající z platné politiky územního rozvoje, které
dosud nebyly zpřesněny a konkretizovány
v zásadách územního rozvoje, pokud krajský
úřad takovou možnost nevyloučí ve svém stanovisku podle § 50 odst . 4 stavebního zákona
z roku 2006 . Proto, aby záležitost vymezená
v politice územního rozvoje zasáhla do práv
a povinností jednotlivců, tj . např . aby mohl
být určitý záměr v území umístěn, musí být
převzat a konkretizován závazným správním
aktem, kterým jsou zásady územního rozvoje
nebo územní plán, vydávané formou opatření obecné povahy . Proti takovému správnímu
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016
aktu se mohou dotčené osoby bránit u soudu
návrhem na zrušení opatření obecné povahy .
Pro úroveň ochrany práv dotčených vlastníků
nemovitostí proto nehraje žádnou roli to, zda
je tato záležitost nejprve konkretizována a vymezena v zásadách územního rozvoje a (fakultativně) teprve poté v územním plánu,
nebo zda je postupem podle § 43 odst . 1 věty
druhé stavebního zákona z roku 2006 konkretizována v územním plánu, aniž by byla předtím vymezena v zásadách územního rozvoje .
V obou případech je plný soudní přezkum vymezení takového záměru v územně plánovací
dokumentaci, včetně ochrany vlastnických
práv dotčených osob, plně zajištěn .
[31] Ani z hlediska ochrany veřejného
zájmu není důvodu činit rozdíl mezi vymezením záležitostí nadmístního významu, které
však nemají význam republikový, v územním
plánu bez jejich předchozího vymezení v zásadách územního rozvoje a mezi vymezením
v územním plánu záležitostí republikového
významu, které jsou součástí schválené politiky územního rozvoje, aniž by byly vymezeny
v zásadách územního rozvoje . V obou případech totiž záleží pouze na orgánech kraje,
jakým způsobem příslušnou nadmístní (republikovou) záležitost v zásadách územního
rozvoje vymezí, resp . rovněž orgány kraje mají
též možnost vymezení záležitostí nadmístního (republikového) významu obcí v územním plánu zamezit v rámci stanoviska dle
§ 50 odst . 4 stavebního zákona z roku 2006 .
Pokud se jedná o záležitost republikového
významu, ústřední správní úřady i vláda svou
úlohu splnily tím, že tuto záležitost vymezily
v politice územního rozvoje . U záležitostí republikového významu rovněž ústřední správní úřady, do jejichž působnosti tato záležitost
republikového významu spadá, mají zpravidla
rovněž postavení dotčeného orgánu i v procesu pořizování územního plánu . Tak je tomu
ostatně i v projednávaném případě, kdy se
konkrétně jedná o přeložku silnice I . třídy . Ve
vztahu k silnicím I . třídy a dálnicím je při pořizování územního plánu dotčeným orgánem
státní správy Ministerstvo dopravy dle § 40
odst . 2 písm . g) zákona č . 13/1997 Sb ., o pozemních komunikacích, které tedy v různých
Ústavního soudu č . 76/2013 Sb . ÚS (sp . zn . III . ÚS 1669/11) .