4 As 9/2008

4 As 9/2008- 77 - text

4 As 9/2008 - 77

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Ca 32/2007 – 58,

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

1. Žalobkyně dne 18. září 2005 odvysílala na programu Nova v rámci série pořadů s názvem Big Brother od 20:00 do 21:55 hod. díl, ve kterém byla obsažena především nepatřičná demonstrace nadměrné konzumace alkoholu a prezentace kouření jako legitimní a žádoucí formy jednání mladých lidí, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky a určitých typů nemorálního jednání, které svádí dětské a dospívající diváky k nápodobě. Konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění.

2. Zařazením tohoto pořadu došlo k porušení povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.

3. Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem byla žalobkyni podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelka připomněla, že zahájila správní řízení z důvodu možných porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., která popsala v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Rpo/128/05-V, č. j. 3062, a zároveň tato provinění stručně rozvedla. Po zhodnocení vyjádření účastníka řízení stěžovatelka v bodě VI. odůvodnění rozhodnutí uvedla, že v následném řízení dospěla k závěru, že pořad série Big Brother vysílaný dne 18. září 2005 od 20:00 do 21:55 hod. porušil povinnost stanovenou v § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., tj. nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, když obsahoval: a) svádění ke šmírování bez morální distance; b) patologické formy komunikace; c) nevhodná prezentace sexuální tématiky; d) kouření a nadměrná konzumace alkoholu. K bodu a) stěžovatelka uvedla, že považuje šmírování za závadné jednání, které může ohrozit zejména mravní vývoj dětí a mladistvých především v tom směru, že děti nedokáží rozlišit, že se jedná pouze o „hru“. Podle názoru stěžovatelky nedokáží děti posoudit, že šmírování je proniknutí do intimity druhého člověka bez jeho vědomí a souhlasu, čímž je vystaven nebezpečí omezení jeho osobní svobody. Stěžovatelka považovala toto jednání za závadné také z toho důvodu, že sama žalobkyně prostřednictvím svého komentátora k takovému jednání vybízí, aniž by uvedla důvody, kdy může být toto jednání nebezpečné. Pod bodem b) spatřuje stěžovatelka závadnost jednání zejména v tom, že se v pořadu neobjevuje žádná korektivní pomoc sledujícím dětem. Nejde však jen o vulgární slova, ale o nadměrnou agresivitu, která se pak projevuje ve formě verbálního nebo neverbálního násilí. Děti vidí, že tímto způsobem mohou řešit problémy. Pro podporu své úvahy citovala z posudku založeného ve spise stanovisko dětského psychologa J. K. „Je zřejmé, že nejde jen o to, jaké výrazy jsou použity, příp. vypípány, ale jde o celkovou úroveň komunikace, které by děti vůbec neměly být svědky, a pokud, tak rozhodně s hodnocením, že se to nedělá. Je třeba si uvědomit, že pokud děti mezi sebou řeší konflikty, tak jsou za to přes den trestány, ale večer pak v televizi uvidí, že tak se řeší konflikty i mezi dospělými. Prezentování takového chování bez komentáře a hodnotícího rámce může vážně narušit morální vývoj dětí“. Stěžovatelka uvedla, že posoudila závadnost forem komunikace nejen z hlediska vulgárních výrazů, ale zejména z hlediska verbálního nebo neverbálního násilí a ponechala toto jednání navzdory nové právní úpravě jako jeden z důvodů porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Jednání v bodě c) spočívá zejména v tom, že D. slaví narozeniny a Big Brother mu dal jako dárek striptérku, která je oblečena jako sexy zdravotní sestřička a eroticky tančí kolem D.. Při tanci jej hladí, svléká a zároveň si odkládá svršky. Nakonec se jej jen v podprsence a kalhotkách smyslně dotýká. Následně mu M. v gratulaci přeje „hodně štěstí s takovýma děvčatama a hodně pití“. V následné debatě komentátor žalobkyně sdělil M., že by mohl hrát v reklamě na prezervativy, protože byl v tolika ženách, že si to ani nedovede představit. Dále byl tento bod naplněn tím, že komentátor žalobkyně uvedl, že podle studie mají Češi sex 3x týdně a dodal, že by ho zajímalo, kdo to dělá za něj. Podle stěžovatelky byla tato sexuální erotická témata prezentována v naprosto nevhodné rovině, byť byla posunuta do humorné polohy, neboť v nich není vůbec zhodnocena vývojová přiměřenost devíti či desítiletých dětí, které jsou pravidelnými a významnými diváky pořadu. Bod d) je naplněn tím, že se kouření a nadměrné požívání alkoholu objevuje v předmětném pořadu v dosud neprezentované podobě v souvislosti s „krádeží“ oblečení, kde jsou jako odměna předloženy cigarety. Podle stěžovatelky spočívá závadné jednání v tom, že za kouření, které je nežádoucím jednáním, nenásleduje trest, ale naopak předem slíbená odměna v podobě cigaret. Alkohol je zde přítomen v podobě dárku k D. narozeninám, kdy jeho množství (6 lahví vína a 3 lahve sektu jsou prezentovány jako výborný dárek, který přispívá v konečném důsledku k vytvoření dobré nálady všech soutěžících). Konzumace alkoholu a kouření se objevuje i v dalších scénách pořadu a může tak vzbudit dojem, že je samozřejmou a neodmyslitelnou součástí života mladých lidí. Stěžovatelka se k námitkám žalobkyně v odůvodnění svého rozhodnutí zabývala výkladem jednotlivých neurčitých pojmů tvořících skutkovou podstatu předmětného správního deliktu. Uvedla, že ve smyslu § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je dítětem a mladistvím každá osoba ve věku do osmnácti let bez dalšího přesnějšího vymezení. Dále se zabývala pojmy ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Podle stěžovatelky není nutné vykládat obsah slov vývoj, jakož i pojem fyzický, neboli tělesný, a pojem psychický, neboli duševní, neboť se dle jejího názoru jedná o pojmy obecně známé. Podala výklad pojmu morální, morálka, dobré mravy, možné ohrožení, definovala pojem možného ohrožení mravního vývoje dětí a mládeže a uvedla, že je nutné mravní vývoj dětí a mládeže pěstovat a chránit i při televizním vysílání, a to i s ohledem na celospolečenský kontext. Stěžovatelka zdůraznila, že je její povinností dohlížet, aby konkrétním pořadem nebo upoutávkou nemohla být způsobená odchylka od jedinečného vývoje osobnosti dítěte, a to jednotlivě nebo současně ve všech součástech jeho vývoje, tedy tělesné či duševní, která by se odrazila v jeho normách chování. Podotkla, že pojmem „pořad“ uvedeným v § 2 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb., rozumí každý jednotlivý díl Big Brothera. Pořadem se podle jejího názoru rozumí obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového a televizního vysílání. Dále stěžovatelka připomněla, že také městský soud v předchozím zrušovacím rozsudku shledal, že stěžovatelka není povinna si opatřit ve všech správních řízeních vedených s provozovateli televizního vysílání ohledně uložení pokuty za porušení zákazu stanoveného § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad mohl ohrozit, fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých, resp. že přizvání znalce za účelem odborného posouzení věci, je dle názoru soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě vysílaného pořadu ve vazbě na požadavky zákona nebylo možné učinit logické správní uvážení o takovém vlivu pořadu a šlo by o hraniční případ složitého správního úsudku. Stěžovatelka také zdůraznila, že žalobkyně byla v minulosti upozorněna na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., k němuž docházelo tím, že do vysílání zařadila v době od 6:00 do 22:00 hod. pořady, které mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých, a byla jí za takové porušení udělena pokuta - např. rozhodnutím sp. zn. Rpo/57/05, za odvysílání reportáže „Psí zápasy‘. Podotkla, že při opětovném rozhodování ve věci posoudila také novou úpravu provedenou zákonem č. 235/2006 Sb. a dodala, že žalobkyně měla pořad pod přímým dohledem, a je tedy za jeho obsah plně odpovědný. Stěžovatelka k výši pokuty uvedla, že jsou dány všechny zákonné podmínky pro uplatnění sankce v mezích zákona č. 231/2001 Sb., a proto podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. uložila žalobkyni pokutu ve výši 2 500 000 Kč. Připomněla, že byla omezena dolní a horní hranicí stanovenou zákonem a při stanovení výše pokuty byla vedena následujícími úvahami. K míře zavinění podotkla, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře kontrolováno provozovatelem. Vhodně zvoleným komentářem mohla korigovat možné ohrožení dětského diváka. Žalobkyně tak zařadila pořad v této podobě do vysílání vědomě a úmyslně. K rozsahu a dosahu vysílání uvedla, že žalobkyně je provozovatelem televizního vysílání s celoplošnou působností, (tj. více než 70% obyvatel ČR.) a má tedy i značný dosah vysílání co do počtu diváků. Podle stěžovatelky přinesla žalobkyni zvýšená sledovanost finanční prospěch, jehož konkrétní výši však nemohla prokázat, a proto tato skutečnost neměla na stanovení výše pokuty vliv. K závažnosti věci zdůraznila, že se jedná o prezentaci několika závadných prvků, konkrétně šmírování jako legitimní forma chování, nevhodné prezentace sexuální tématiky – v daném případě striptérka jako vhodný dárek k narozeninám, kouření jako legitimní a žádoucí forma jednání mladých lidí v daném případě ve spojení s odměnou za dobře provedenou „krádež“ a závadné formy komunikace (verbální i neverbální vulgarita) prezentované jako přijatelné jednání. K povaze vysílaného pořadu uvedla, že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný, což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje děti a mládeže obsahem tohoto pořadu. Stěžovatelka z těchto skutečností dospěla k závěru, že žalobkyně výše uvedeným jednáním porušila svou povinnost podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., čímž se dopustila správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., za který lze uložit pokutu ve výši od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč, a uložila mu pokutu ve výši 2 500 000 Kč. Ze spisu dále vyplývá, že proti napadenému rozhodnutí stěžovatelky podala žalobkyně včas žalobu, na základě níž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Ca 32/2007 – 58, aniž by při jednání prováděl jakékoli doplnění dokazování, zrušil stěžovatelčino napadené rozhodnutí pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a pro absenci předchozího upozornění na porušení povinnosti podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. s výše popsaným odůvodněním. Tento rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka předmětnou kasační stížností.

Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je dán tehdy, když soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo tehdy, když byl soudem sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Stěžovatelka v rámci kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítla, že vada spočívající v absenci analýzy pořadu ve spise je snadno odstranitelná výzvou k doložení analýzy pořadu, a není tak vadou dostačující ke zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelky, a proto je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud shledal, že námitka stěžovatelky je v tomto směru nedůvodná, protože městský soud opřel své úvahy o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatelky o jasně vymezené skutkové důvody, pro které nemohl přezkoumat rozhodnutí stěžovatelky po právní stránce.

Městský soud totiž popsal, z jakých důvodů nemohl posoudit námitku žalobkyně, že se předmětné jednání nestalo, případně bylo nesprávně vyhodnoceno, a nemohl tedy přezkoumat, zda jednání bylo správně podřazeno pod příslušnou skutkovou podstatu. Městský soud uvedl, že tak nemohl učinit proto, že z žádného důkazu nevyplývalo, v čem spočívalo předmětné jednání, neboť ve spise se nenacházela analýza pořadu s popisem jednaní podřazeným pod skutkovou podstatu správního deliktu, která měla doložit a prokázat skutkový stav.

Podle jeho názoru nebyl skutkový stav popsaný v napadeném rozhodnutí stěžovatelky dostatečně určitý, a to ani s přihlédnutím k popisu jednání uvedeném v oznámení o zahájení správního řízení. Nejvyšší správní soud shledal, že takto vyložené důvody, pro které městský soud zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky, jsou přezkoumatelné a dostatečné z hlediska požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí. Rozsudek městského soudu tedy není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedený závěr městského soudu je správný, neboť žádná ze spisu seznatelná okolnost nesvědčí o tom, že byl proveden důkaz prokazující řádně zjištěný skutkový stav. Spis totiž neobsahuje žádný údaj o provedeném dokazování ani v něm není založen žádný technický prostředek se záznamem pořadu (např. CD disk) nebo stenografický přepis pořadu, dokonce ani zmiňovaná „analýza pořadu“, která nejenže nebyla založena ve spise v době, kdy byl spis předložen městskému soudu, ale ani ze spisového přehledu či obsahu spisu nevyplývá, že by někdy byla jeho součástí.

Městský soud tedy neměl důvod předpokládat, že taková „analýza pořadu“ byla v řízení vypracována. K námitce stěžovatelky, že na analýzu pořadu je odkazováno v napadeném rozhodnutí, Nejvyšší správní soud uvádí, že je sice pravdou, že v napadeném rozhodnutí je zmiňováno, že stěžovatelka „analyzovala pořad“ a „při analýze jednání a při posuzování jeho závadnosti neprováděla nové důkazy„ a že „provedla analýzu vysílání“ a tato „analýza pořadu diagnostikovala možná provinění“, ale pojem „analýza“ je zde použit spíše ve významu „rozbor“ jednání než způsobem, z něhož by bylo patrné, že „analýza“ pořadu je zvláštní dokument obsahující popis skutkového děje.

Výtka stěžovatelky, že soudu by mělo být známo, že většina správních řízení je zahajována na základě analýzy, je zjevně nedůvodná právě vzhledem k neurčité specifikaci řízení, která jsou zahajována nutně na podkladě zvláštní analýzy a která nikoli, když i stěžovatelka připouští, že na základě analýzy jsou zahájena jen některá z nich, příp. většina řízení. Protože ze spisu nevyplývalo, že by v řízení byla vypracována stěžovatelkou zmiňovaná analýza, nelze po městském soudu požadovat, aby dovozoval, že i toto řízení bylo zahájeno na podkladě určitého dokumentu, o němž není ve spise výslovné zmínky, a vyzval účastníka řízení, aby takový dokument, předložil.

V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že popis skutku uvedený v napadeném rozhodnutí stěžovatelky je na samé hranici přezkoumatelnosti, protože je do značné míry neurčitý, obsahující spíše hodnotící soudy než popis konkrétného jednání, a z popisu skutku tak není zřejmé, v čem vytýkané jednání spočívalo. Značné pochybnosti o srozumitelnosti rozhodnutí zavdává již samotný výrok rozhodnutí ve vztahu k jeho odůvodnění. Zatímco ve výroku napadeného rozhodnutí je uvedeno, že předmětný díl porušil § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. tím, že obsahoval nepatřičnou demonstraci nadměrné konzumace alkoholu a prezentaci kouření jako legitimní a žádoucí formy jednání mladých lidí, pro děti nevhodnou prezentaci sexuální tématiky a určitých typů nemorálního jednání, které svádí dětské a dospívající diváky k nápodobě, tak v odůvodnění rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že žalobkyně v rozporu s § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. odvysílala svádění ke šmírování bez morální distance; patologické formy komunikace; nevhodná prezentace sexuální tématiky; kouření a nadměrná konzumace alkoholu, a toto jednání zevrubně popsala.

Skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí není vyložena souvislost mezi výrokem rozhodnutí a tvrzeními uvedenými v jeho odůvodnění do velké míry snižuje srozumitelnost rozhodnutí, stejně jako pouze kusý, nekonkrétní popis těch forem jednání, v nichž stěžovatelka spatřovala porušení zákonného ustanovení. Ve výroku rozhodnutí ani v odůvodnění totiž není uveden přesný popis konkrétních skutkových zjištění, z nichž by byl učiněn jasně formulovaný závěr, že tyto skutkové okolnosti naplňují popsané hodnotové soudy a předmětnou skutkovou podstatu.

Nejvyšší správní soud podotýká, že neposuzoval popis skutkového děje uvedeného v oznámení o zahájení řízení a nehodnotil tak z hlediska určitosti a srozumitelnosti popis jednání spočívající v „neosobní, komerčně zaměřené sexualitě“ a jemu podobné obraty. V této souvislosti pouze připomíná, že odůvodnění rozhodnutí by již z povahy věci mělo být srozumitelné a přesvědčivé.

Stěžovatelka pod stížnostním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítla, že městský soud nesprávně posoudil § 59 odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. stanovující podmínku předchozího upozornění na porušení zákonné povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., když dospěl k závěru, že takovým předchozím upozorněním nemůže být rozhodnutí stěžovatelky sp. zn. Rpo/57/05, kterým bylo žalobkyni za odvysílání reportáže „Psí zápasy“ uložena pokuta z důvodů porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud k této výtce připomíná, že § 59 zákona č. 231/2001 Sb. upravuje institut tzv. opatření k nápravě, který předchází udělení sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem.

Toto ustanovení výslovně uvádí, že „...jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.“ V odst. 2 a 3 téhož ustanovení je pak uvedeno, že „délka lhůty k nápravě podle předchozího odstavce musí být přiměřená charakteru porušené povinnosti, přičemž dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží.“ Smyslem a účelem tohoto institutu je nepochybně zajistit, aby provozovatel vysílání nebyl potrestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom, tj. z procesního hlediska vzato, aby prvním úkonem vůči provozovateli při nebylo oznámení o zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt.

Tímto institutem se tak z obecného pohledu realizuje preventivní funkce správního trestání. Zákonodárce i na tomto místě dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání provozovatele. Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba vnímat „upozornění“ v materiálním smyslu, tedy jako předání informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce.

Nejvyšší správní soud má za to, že v souladu s účelem a smyslem citovaných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. ve znění s účinností do 30. 5. 2006 nelze dovozovat, že by takové upozornění musela stěžovatelka činit u každé jednotlivé skutkové podstaty porušení téže zákonné povinnosti shledané u téhož provozovatele. Podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení § 59 odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., je tedy splněna tehdy, byl-li provozovatel vysílání žalovanou upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení této povinnosti došlo.

Povinnost předchozího upozornění podle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. totiž není vázána na konkrétní skutkové jednání provozovatele, nýbrž pouze na to, zda naplňuje příslušnou skutkovou podstatu, tedy v tomto případě porušení povinnosti nezařazovat v době od 6:00 do 22:00 hod. typy pořadů, které by mohly ohrozit fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007 - 120, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.

7. 2008, č. j. 4 As 38/2007 - 122, oba dostupné na www.nssoud.cz).

Nejvyšší správní soud dodává, že v souladu s tímto názorem vyznívá i judikatura městského soudu (např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. 28 Ca 81/2001 - 28), který tento právní názor zaujal ostatně i v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Ca 32/2007 – 58, když uvedl, že podmínka předchozího upozornění je splněna tehdy, byl-li provozovatel vysílání již v minulosti upozorněn Radou na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení došlo, a nic na tom nemění skutečnost, že pořad ze série reality show Big Brother je zcela odlišným typem pořadu ve srovnání s tím, k němuž se předchozí upozornění Rady vztahovalo.

V dané věci je tedy rozhodující, že stěžovatelka byla na porušení totožné povinnosti stanovené zákonem již v minulosti upozorněna, přičemž ze správního spisu vyplývá, že v posuzované věci tomu tak bylo. Nejvyšší správní soud nemá v posuzované věci pochyb o tom, že žalobkyně si byla vědoma toho, jak bude stěžovatelka hodnotit jednání prezentované v pořadu Big Brother, a proto tuto výtku stěžovatelky shledal důvodnou.

Přestože Nejvyšší správní soud přisvědčil výtce stěžovatelky, že žalobkyně byla před uložením pokuty upozorněna na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. rozhodnutím sp. zn. Rpo/57/05, dospěl k závěru, že městský soud správně zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 1 Afs 20/2004 – 51, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 – 93, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 781/2006 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.

2. 2007, č. j. 8 As 36/2005 - 75, vše dostupné na www.nssoud.cz), že předmětem posouzení v řízení o kasační stížnosti je především opodstatněnost výroku rozhodnutí soudu. Důvodem ke zrušení rozsudku je buďto skutečnost, že důvody, pro které soud rozhodnutí správního orgánu zrušil, nebyly jako celek důvody zákonnými, nebo je příp. takovým důvodem jiná skutečnost, pro kterou by rozsudek neobstál. Při opačném řešení (zrušení rozsudku tam, kde je výrok správný, a nesprávný je jeden z více jinak správných důvodů) by další postup městského soudu spočíval pouze v tom, že by vydal nový rozsudek se shodným výrokem a pouze částečně jiným odůvodněním.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že podle § 104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje jen proti důvodům rozhodnutí soudu, nepřípustná.

Nejvyšší správní soud upozorňuje, že v tomto případě se nemůže jeho právní názor projevit jako bezprostředně závazný pro městský soud, neboť nebyl zrušen jeho rozsudek a městský soud tak nepokračuje v řízení (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), a zákon s jeho výslovnou závazností při zamítnutí kasační stížnosti nepočítá ani pro žalovaný správní orgán, nicméně vyslovený právní názor je rozhodný pro pokračující řízení. Váha a argumentační síla takto vysloveného právního názoru spočívá v zákonné pozici Nejvyššího správního soudu vyplývající z ustanovení § 12 odst. 1 s. ř. s. Právní názor Nejvyššího správního soudu je proto nezbytné v pokračujícím řízení respektovat i tehdy, když není ze zákona přímo závazný. Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto jí nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a contrario ve spojení s § 120 s. ř. s.) Žalobkyně, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.), je neuplatnila a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by jí nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. července 2008

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu