4 Azs 276/2024- 32 - text
4 Azs 276/2024-33 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. N., zast. JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2024, č. j. OAM-548/ZA-ZA11-D07-2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, č. j. 55 Az 10/2024-26,
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2024, č. j. OAM-548/ZA-ZA11-D07-2024, rozhodl o tom, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný proto řízení zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je státem příslušným k projednání žádosti žalobce Litevská republika.
[2] Následnou žalobu Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 55 Az 10/2024-26, zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že žalovaný určil příslušnost k projednání žádosti žalobce na základě čl. 12 nařízení Dublin III, který zakládá příslušnost státu, jenž umožnil cizinci vstup nebo pobyt na území členských států EU. V případě žalobce byla tímto státem Litevská republika, která mu udělila dlouhodobé vízum (s dobou platnosti v délce 2 let) a svou příslušnost k posouzení žádosti akceptovala. Krajský soud, obdobně jako žalovaný, neshledal existenci systémových nedostatků litevského azylového řízení ani podmínek, které pro žadatele představují riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Žalovaný při posouzení této otázky vycházel z aktuální informace odboru azylové a migrační politiky žalovaného (dále jen „OAMP“). V souladu s judikaturou Soudního dvora EU i Nejvyššího správního soudu tak transferu žalobce nic nebránilo. Krajský soud se zabýval rovněž otázkou, zda byly dány důvody pro využití diskrečního oprávnění žalovaného k rozhodnutí o žádosti žalobce podle čl. 17 nařízení Dublin III, přičemž shledal, že nikoliv, a žalovaný nezneužil správního uvážení, jestliže tohoto oprávnění nevyužil.
[3] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V ní vyjádřil obavy o svoji bezpečnost v případě nuceného vycestování do země původu. Krajský soud podle jeho názoru pochybil, když nekriticky převzal závěry žalovaného o chodu policejních orgánů v Uzbekistánu. Kromě toho se domnívá, že v řízení nebylo vyvráceno, že by mu nehrozilo pronásledování při vycestování do Litevské republiky.
[4] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se musí vztahovat právě k tomuto rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/2003 48, anebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 47; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). V minulosti Nejvyšší správní soud též dovodil, že „aby vůbec byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského soudu.“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 63, č. 4051/2020 Sb. NSS.).
[5] V prvé řadě Nejvyšší správní soud podotýká, že rozhodnutím žalovaného byla konstatována nepřípustnost žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť k jejímu projednání není Česká republika příslušná na základě ustanovení čl. 3 nařízení Dublin III. Státem příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany je v případě stěžovatele podle čl. 12 nařízení Dublin III Litevská republika, která mu udělila dlouhodobé vízum. S ohledem na tuto skutečnost žalovaný fakticky nemohl posoudit existenci azylově relevantních důvodů včetně stěžovatelem tvrzené hrozící újmy v zemi původu, a ani stěžovatel mu proto nemůže takový postup důvodně vytýkat.
[6] K námitce ohledně absence posouzení potenciální hrozby pronásledování v Litvě Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel v žalobě netvrdil žádné skutečnosti, které by takovou hrozbu indikovaly, omezil se pouze na tvrzení, že v Litevské republice nemá žádné zázemí. Jak krajský soud uvedl, žalovaný se v souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III ve svém rozhodnutí zabýval existencí systémových nedostatků litevského azylového řízení a tamějšími podmínkami žadatelů o mezinárodní ochranu, přičemž vycházel z aktuální informace OAMP. Tento postup je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2022, č. j. 1 Azs 77/2022-18). V průběhu správního řízení stěžovatel uvedl pouze dva důvody, pro které nemůže být jeho žádost posuzována v Litvě, a sice že se mu tam jet nechce a nemá peníze na jízdenku. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel netvrdil nic ohledně systémových nedostatků azylového systému v Litvě. Ve vztahu k neexistujícímu zázemí stěžovatele v Litevské republice krajský soud uvedl, že na základě čl. 17 nařízení Dublin III mají členské státy diskreční pravomoc rozhodnout o žádosti, i když k tomu nejsou příslušné, a sice z humanitárních důvodů a důvodů solidarity, aby bylo možné sloučit rodinné příslušníky. Žalovaný se touto možností zabýval, když konstatoval, že stěžovatel je dospělý, samostatný a netrpí zdravotními omezeními, přičemž v České republice nemá žádné rodinné ani sociální vazby. V Litvě bude mít zajištěno ubytování a bude moci čerpat příslušné dávky, zajištěna mu bude rovněž cesta do Litvy. Žalovaný proto diskrečního oprávnění k rozhodnutí o žádosti stěžovatele nevyužil. Krajský soud uzavřel, že žalovaný tímto postupem nevybočil z mezí správního uvážení, ostatně stěžovatel ve správním řízení netvrdil, že má v České republice zázemí, naopak uvedl, že v Evropské unii nemá žádné rodinné ani jiné sociální vazby, mluví pouze uzbecky a v České republice se ocitl víceméně náhodou.
[7] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že bylo úkolem stěžovatele zcela konkrétními a srozumitelně formulovanými námitkami zpochybnit zákonnost rozsudku krajského soudu, nikoli rozhodnutí správních orgánů, což však neučinil, jestliže pouze obecně tvrdil, že se krajský soud, resp. žalovaný nezabývali potenciálním nebezpečím hrozícím mu v zemi původu a v zemi příslušné k projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Pouhý blíže neodůvodněný nesouhlas se závěry krajského soudu nesplňuje esenciální požadavky kladené na formulaci kasačních námitek. Za této situace lze uzavřít, že kasační stížnost se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), a proto podle § 104 odst. 4 téhož zákona není přípustná (srov. kupř. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2003, č. j. 6 Azs 44/2003 31, č. 738/2006 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/2009 43, ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 77, č. 2103/2010 Sb. NSS, a ze dne 2. 6. 2023, č. j. 4 As 191/2022 38).
[8] S ohledem na všechny tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) za použití § 120 s. ř. s. odmítl pro nepřípustnost. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[9] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodl o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť ve lhůtě k tomu stanovené kasační stížnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. ledna 2025
JUDr. Jiří Palla předseda senátu