Pro posouzení věrohodnosti tvrzení, že žadatel o mezinárodní ochranu byl pronásledován z důvodu konverze ke křesťanství [§ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu], by se měl správní orgán zaměřit při výslechu žadatele zejména na: (i) posouzení života žadatele před konverzí, (ii) samotnou konverzi, (iii) zhodnocení konverze žadatelem, (iv) žadatelovu znalost nového náboženství a (v) náboženskou aktivitu žadatele. Závěr opřený výlučně o dílčí mezery ve znalosti křesťanské věrouky
zpravidla není dostatečný.
Pro posouzení věrohodnosti tvrzení, že žadatel o mezinárodní ochranu byl pronásledován z důvodu konverze ke křesťanství [§ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu], by se měl správní orgán zaměřit při výslechu žadatele zejména na: (i) posouzení života žadatele před konverzí, (ii) samotnou konverzi, (iii) zhodnocení konverze žadatelem, (iv) žadatelovu znalost nového náboženství a (v) náboženskou aktivitu žadatele. Závěr opřený výlučně o dílčí mezery ve znalosti křesťanské věrouky
zpravidla není dostatečný.
[17] Lékařská zpráva vystavená dne 20. 3.
2014 lékařkou pobytového zařízení pro zajištění cizinců obsahuje posudek, že stěžovateli
nebylo zjištěno žádné závažné onemocnění
a je schopen případného návratu do vlasti.
Dále obsahuje sdělení, že stěžovatel zdravotní službu doposud nevyhledal.
[18] Protokolem ze dne 21. 3. 2014 byl zaznamenán pohovor se stěžovatelem, ve kterém rozvedl svůj azylový příběh. Stěžovatel
mimo jiné uvedl, že v roce 1976 byl povolán
na vojnu, na kterou nenastoupil, skrýval se
a v roce 1977 odjel do Španělska; následně
pobýval a pracoval v několika dalších státech.
V roce 1996 se z důvodu nemoci vrátil do Alžírska. V Alžírsku začala v prosinci 1996 občanská válka a stěžovatel vycestoval v roce
1997 do Řecka, kde, s výjimkou pracovních
cest do jiných zemí, pobýval. Stěžovatel konstatoval, že v roce 1977 sice dezertoval, ale
s tím spojené problémy se vyřešily, a proto se
mohl v roce 1996 vrátit zpátky. Stěžovatel zároveň předestřel, že po návratu v roce 1996
byl již katolíkem. Jeho život byl ale ohrožen,
protože někteří lidé o jeho přestupu věděli.
Když opouštěl v roce 1997 zemi, nebezpečí
pro svůj život spatřoval v probíhající občanské válce a nepřátelství mezi katolíky a muslimy, kteří chtěli katolíky zabít. Stěžovatel dále
vypověděl, že se v roce 2013 rozhodl opustit
Řecko, protože dostal od přátel nabídku, že
mu zajistí v Anglii léčení a pokusí se mu legalizovat pobyt. Při cestě do Anglie zůstal ale
v Praze, neboť se celkově zhoršil jeho zdravotní stav. Stěžovatel dále doplnil, že byl původně vyznáním muslim – sunnita. Na katolickou víru přestoupil v roce 1978 z vnitřního
přesvědčení; hodně četl a o přestupu uvažoval již v době studií. Za doby svého pobytu
v Alžírsku v roce 1996 měl stěžovatel problémy, protože lidé věděli o tom, že je katolík,
a usilovali mu o život, konkrétně za ním přišli
muslimští příslušníci armády a dvakrát nebo
třikrát ho bez zákonného důvodu či soudu zavřeli na dvacet dní do tábora. Stěžovatel k tomu dodal, že se neobrátil na policii s žádostí
o pomoc, protože její příslušníci jsou rovněž
muslimové a nemělo by to smysl. Poté se žalovaný stěžovatele tázal znalostními otázkami
na základy katolické věrouky a vybrané příběhy z Bible, a to jak ze Starého, tak z Nového
zákona. Stěžovatel pouze nevěděl odpověď
na otázky: Na jaké části se dělí Bible? Jak se
jmenoval apoštol, který Ježíše zradil? V prvním případě nepochopil otázku, v druhém si
nemohl vzpomenout a zbylé otázky byl schopen zodpovědět. Stěžovatel dále žalovanému
vysvětlil, že nepožádal o mezinárodní ochranu po příjezdu do České republiky, protože
nevěděl o této možnosti; učinil tak až po
svém zadržení, kdy dostal potřebné informace. Závěrem uvedl, že při návratu do vlasti by
byl ohrožen jeho život, protože je katolík.
Zdravotně se necítí dobře, má problémy
s očima, vysokým tlakem a kýlou. V budoucnosti by chtěl vést normální život, legalizovat
svůj pobyt, pracovat a založit rodinu.
[18] Protokolem ze dne 21. 3. 2014 byl zaznamenán pohovor se stěžovatelem, ve kterém rozvedl svůj azylový příběh. Stěžovatel
mimo jiné uvedl, že v roce 1976 byl povolán
na vojnu, na kterou nenastoupil, skrýval se
a v roce 1977 odjel do Španělska; následně
pobýval a pracoval v několika dalších státech.
V roce 1996 se z důvodu nemoci vrátil do Alžírska. V Alžírsku začala v prosinci 1996 občanská válka a stěžovatel vycestoval v roce
1997 do Řecka, kde, s výjimkou pracovních
cest do jiných zemí, pobýval. Stěžovatel konstatoval, že v roce 1977 sice dezertoval, ale
s tím spojené problémy se vyřešily, a proto se
mohl v roce 1996 vrátit zpátky. Stěžovatel zároveň předestřel, že po návratu v roce 1996
byl již katolíkem. Jeho život byl ale ohrožen,
protože někteří lidé o jeho přestupu věděli.
Když opouštěl v roce 1997 zemi, nebezpečí
pro svůj život spatřoval v probíhající občanské válce a nepřátelství mezi katolíky a muslimy, kteří chtěli katolíky zabít. Stěžovatel dále
vypověděl, že se v roce 2013 rozhodl opustit
Řecko, protože dostal od přátel nabídku, že
mu zajistí v Anglii léčení a pokusí se mu legalizovat pobyt. Při cestě do Anglie zůstal ale
v Praze, neboť se celkově zhoršil jeho zdravotní stav. Stěžovatel dále doplnil, že byl původně vyznáním muslim – sunnita. Na katolickou víru přestoupil v roce 1978 z vnitřního
přesvědčení; hodně četl a o přestupu uvažoval již v době studií. Za doby svého pobytu
v Alžírsku v roce 1996 měl stěžovatel problémy, protože lidé věděli o tom, že je katolík,
a usilovali mu o život, konkrétně za ním přišli
muslimští příslušníci armády a dvakrát nebo
třikrát ho bez zákonného důvodu či soudu zavřeli na dvacet dní do tábora. Stěžovatel k tomu dodal, že se neobrátil na policii s žádostí
o pomoc, protože její příslušníci jsou rovněž
muslimové a nemělo by to smysl. Poté se žalovaný stěžovatele tázal znalostními otázkami
na základy katolické věrouky a vybrané příběhy z Bible, a to jak ze Starého, tak z Nového
zákona. Stěžovatel pouze nevěděl odpověď
na otázky: Na jaké části se dělí Bible? Jak se
jmenoval apoštol, který Ježíše zradil? V prvním případě nepochopil otázku, v druhém si
nemohl vzpomenout a zbylé otázky byl schopen zodpovědět. Stěžovatel dále žalovanému
vysvětlil, že nepožádal o mezinárodní ochranu po příjezdu do České republiky, protože
nevěděl o této možnosti; učinil tak až po
svém zadržení, kdy dostal potřebné informace. Závěrem uvedl, že při návratu do vlasti by
byl ohrožen jeho život, protože je katolík.
Zdravotně se necítí dobře, má problémy
s očima, vysokým tlakem a kýlou. V budoucnosti by chtěl vést normální život, legalizovat
svůj pobyt, pracovat a založit rodinu.
[19] V protokolu ze dne 4. 6. 2014 jsou
uvedeny podklady, se kterými žalovaný stěžovatele ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu
téhož dne seznámil. Stěžovatel po seznámení
s podklady uvedl, že byl perzekvován proto,
že nebyl muslim, což „odnesla celá jeho rodina“. Informace ve zprávách, se kterými byl seznámen, neodpovídaly skutečnému životu
v Alžírsku, kde je stále u moci armáda. Stěžovatel rovněž doplnil, že pro svůj berberský
původ jej považuje vláda za nepřítele. Alžírská ústava uznává pouze islámské náboženství a nezaručuje svobodu vyznání a demokracii. Závěrem stěžovatel uvedl, že je starý,
necítí se dobře a je nemocný.
[19] V protokolu ze dne 4. 6. 2014 jsou
uvedeny podklady, se kterými žalovaný stěžovatele ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu
téhož dne seznámil. Stěžovatel po seznámení
s podklady uvedl, že byl perzekvován proto,
že nebyl muslim, což „odnesla celá jeho rodina“. Informace ve zprávách, se kterými byl seznámen, neodpovídaly skutečnému životu
v Alžírsku, kde je stále u moci armáda. Stěžovatel rovněž doplnil, že pro svůj berberský
původ jej považuje vláda za nepřítele. Alžírská ústava uznává pouze islámské náboženství a nezaručuje svobodu vyznání a demokracii. Závěrem stěžovatel uvedl, že je starý,
necítí se dobře a je nemocný.
[20] Kasační stížnost je důvodná. (...)
III.b) Pronásledování stěžovatele
[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou pronásledování stěžovatele
(§ 2 odst. 8 zákona o azylu), přičemž otázkou
změny náboženského vyznání, jako jednou
z částí skutkové podstaty v § 12 písm. b) zákona o azylu, se zabýval v samostatné části tohoto rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že žalovaný a krajský soud zcela pominuli skutečnost,
že za stěžovatelem přišli muslimští vojáci
a dvakrát nebo třikrát ho „zavřeli na dvacet
dní do tábora“. Žalovaný se měl tímto tvrzením zabývat a v rámci pohovoru zjistit podrobnější informace. Krajský soud navíc tvrzené pronásledování chybně posoudil jako
pouhý „nátlak“.
[24] Podle § 2 odst. 8 zákona o azylu
„[z]a pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských
práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování“.
[25] Podle § 12 písm. b) azylového zákona „[a]zyl se cizinci udělí, bude-li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že
cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště“.
[25] Podle § 12 písm. b) azylového zákona „[a]zyl se cizinci udělí, bude-li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že
cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště“.
[26] Jedním ze znaků azylového řízení je
důkazní nouze na straně žadatele, který běžně nemá k dispozici dostatečné podklady
k tomu, aby zcela prokázal svůj azylový příběh. Věrohodná výpověď žadatele je proto
dostatečným důkazním prostředkem, kterým
žadatel prokazuje pronásledování vlastní osoby. Pokud má správní orgán ohledně předestřeného příběhu pochybnosti, je na něm,
aby shromáždil všechny dostupné důkazy,
které věrohodnost výpovědí žadatele vyvracejí či zpochybňují (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
235/2004-57). Z uvedeného vyplývá, že
správní orgán musí dát předně žadateli při
pohovoru dostatečný prostor k tomu, aby
mohl předestřít podrobně svůj příběh, a to
včetně všech detailů, které jsou často důležitým vodítkem pro posouzení věrohodnosti
žadatele. Pokud správní orgán zjistí ve výpovědi určité rozpory, musí mít žadatel možnost tyto nesrovnalosti vysvětlit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 2. 2008, čj. 1 Azs 18/2007-55). Při samotném hodnocení věrohodnosti žadatele
pak správní orgán mimo azylový příběh žadatele, u kterého posuzuje míru detailu, specifičnost příběhu a jeho vnitřní soudržnost, bere v potaz i informace poskytnuté jinými
svědky a další externí informace jako například zprávy o zemi původu.
[27] Z protokolu ze dne 21. 3. 2014 je zřejmé, že se žalovaný při pohovoru omezil pouze na zjištění, že žadatel byl dvakrát nebo třikrát zadržen muslimskými vojáky v táboře
a že se neobrátil na policii, protože by mu její
muslimští příslušníci stejně nepomohli.
V rozhodnutí se žalovaný zabýval při posuzování podmínek pro udělení azylu dle § 12
písm. b) zákona o azylu pouze tvrzeními stěžovatele, že je Berber, že v Alžírsku není demokratický režim a že stěžovatel v 70. letech
dezercí porušil brannou povinnost. Přitom
uvedená tvrzení žalovaný vyvrátil odkazy na
jednotlivé zprávy o zemi původu. Krajský
soud k tomu konstatoval, že pronásledování
ze strany soukromých osob může být azylově
relevantní jen tehdy, pokud by státní orgány
neposkytovaly proti němu ochranu. Zároveň
uvedl, že stěžovatel považoval jednání vojáků
za nátlak a neobrátil se na státní orgány, ačkoli by byl takový postup možný. Uvedené závěry jsou ale v rozporu se zjištěným skutkovým
stavem.
[27] Z protokolu ze dne 21. 3. 2014 je zřejmé, že se žalovaný při pohovoru omezil pouze na zjištění, že žadatel byl dvakrát nebo třikrát zadržen muslimskými vojáky v táboře
a že se neobrátil na policii, protože by mu její
muslimští příslušníci stejně nepomohli.
V rozhodnutí se žalovaný zabýval při posuzování podmínek pro udělení azylu dle § 12
písm. b) zákona o azylu pouze tvrzeními stěžovatele, že je Berber, že v Alžírsku není demokratický režim a že stěžovatel v 70. letech
dezercí porušil brannou povinnost. Přitom
uvedená tvrzení žalovaný vyvrátil odkazy na
jednotlivé zprávy o zemi původu. Krajský
soud k tomu konstatoval, že pronásledování
ze strany soukromých osob může být azylově
relevantní jen tehdy, pokud by státní orgány
neposkytovaly proti němu ochranu. Zároveň
uvedl, že stěžovatel považoval jednání vojáků
za nátlak a neobrátil se na státní orgány, ačkoli by byl takový postup možný. Uvedené závěry jsou ale v rozporu se zjištěným skutkovým
stavem.
[28] Nejvyšší správní soud předně postrádá ve správním spisu detailní skutková zjištění ohledně tvrzeného pronásledování. Ačkoli
stěžovatel popsal konkrétní projev pronásledování z důvodu náboženského vyznání, žalovaný vůbec nezjistil další okolnosti pro jeho
posouzení. Nezabýval se tak například tím,
o jaké vojáky se jednalo (zda šlo o příslušníky
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
armády nebo o povstalce), jak se vojáci o náboženském vyznání stěžovatele dozvěděli,
zda stejným způsobem postihovali i jiné křesťany, z jakých konkrétních důvodů byl stěžovatel v táboře zadržen, o jaký tábor se jednalo, jaké v něm panovaly podmínky, jak bylo se
stěžovatelem při zadržení zacházeno, na základě čeho byl nakonec propuštěn či zda vojáci vystupovali jako soukromé osoby nebo
představitelé státní moci. Namísto toho se žalovaný omezil pouze na to, že vypořádal
obecná tvrzení stěžovatele, a nedostatečně
zjištěný skutkový stav nahradil informacemi
o zemi původu, aniž by posoudil individualizovaný azylový příběh stěžovatele.
[29] Ačkoli krajský soud vzal oproti žalovanému v potaz skutečnost, že stěžovatel mohl být zadržen muslimskými vojáky, učinil závěr, který neměl oporu ve spise, když uvedl,
že se jednalo o pronásledování soukromými
osobami, před nimiž mohly stěžovatele
ochránit státní orgány. Z pohovoru se stěžovatelem jednak nevyplývá, zda vojáci jednali
z vlastní iniciativy, či v rámci armády, a rovněž povaha věci – stěžovatel tvrdí, že byl opakovaně internován na dvacet dní v táboře –
vyvolává důvodné pochybnosti o tom, zda by
pronásledování v takovém rozsahu realizovali příslušníci armády čistě ze soukromého zájmu. Pokud by jejich iniciativa nebyla soukromá, nebyl by případný ani závěr, že se
stěžovatel mohl obrátit efektivně na policii,
protože původcem pronásledování by byly
orgány veřejné moci. V posuzovaném případě si ale není možné učinit o motivaci vojáků
úsudek, protože podklady ve správním spise
neobsahují dostatečná skutková zjištění.
[29] Ačkoli krajský soud vzal oproti žalovanému v potaz skutečnost, že stěžovatel mohl být zadržen muslimskými vojáky, učinil závěr, který neměl oporu ve spise, když uvedl,
že se jednalo o pronásledování soukromými
osobami, před nimiž mohly stěžovatele
ochránit státní orgány. Z pohovoru se stěžovatelem jednak nevyplývá, zda vojáci jednali
z vlastní iniciativy, či v rámci armády, a rovněž povaha věci – stěžovatel tvrdí, že byl opakovaně internován na dvacet dní v táboře –
vyvolává důvodné pochybnosti o tom, zda by
pronásledování v takovém rozsahu realizovali příslušníci armády čistě ze soukromého zájmu. Pokud by jejich iniciativa nebyla soukromá, nebyl by případný ani závěr, že se
stěžovatel mohl obrátit efektivně na policii,
protože původcem pronásledování by byly
orgány veřejné moci. V posuzovaném případě si ale není možné učinit o motivaci vojáků
úsudek, protože podklady ve správním spise
neobsahují dostatečná skutková zjištění.
[30] Krajský soud rovněž spatřoval nevhodně v postupu vojáků pouhý „nátlak“.
Stěžovatel užil během pohovoru pojem „nátlak“ při popisu pronásledování v tom smyslu, že se nejednalo o postup vojáků podle zákona nebo zadržení na základě soudního
rozhodnutí. Samotný zákon o azylu za pronásledování spatřuje i opatření, která působí
psychický nátlak (§ 2 odst. 8 zákona o azylu).
Za pronásledování ve smyslu § 12 zákona
o azylu přitom mohou být uznány i dílčí útoky, které sice samostatně nejsou azylově vý-
znamné, ale v souhrnu mohou být dostatečné
pro udělení azylu (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 6. 2012, čj. 6 Azs
4/2012-67). V případě, kdy byl pohovor se
stěžovatelem navíc tlumočen z francouzského jazyka, je nutné zohlednit i možné nepřesnosti překladu či významové odstíny jednotlivých pojmů, které mohou překladem nabýt
odlišný význam. Pochybnosti o správnosti
protokolace a tlumočení ostatně vyvolává např. i odpověď stěžovatele zachycená v protokolu ze dne 21. 3. 2014 (čl. 44 správního spisu), že muslimové věří v jednoho boha –
Mohameda. Nejvyšší správní soud pochybuje, že by stěžovatel pocházející z muslimské
země vůbec mohl takový nesmysl vyslovit.
[31] Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný svým postupem nezjistil skutkový stav tak,
aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§ 3
správního řádu). Zaměřil se totiž převážně
jen na zprávy o bezpečnostní situaci v Alžírsku, aniž by důkladně prověřil azylový příběh
stěžovatele. Krajský soud potom pouze přejal
závěry žalovaného, aniž by si sám vytvořil
úsudek o zjištěném skutkovém stavu. Kasační
námitka je proto důvodná.
III.c) Posouzení změny náboženského
vyznání
[32] Stěžovatel dále napadá způsob, jakým
žalovaný zjišťoval věrohodnost jeho výpovědi
ohledně konverze na křesťanství. Nesouhlasí
totiž s tím, aby jeho víra byla prokazována jen
prověřováním znalostí.
[32] Stěžovatel dále napadá způsob, jakým
žalovaný zjišťoval věrohodnost jeho výpovědi
ohledně konverze na křesťanství. Nesouhlasí
totiž s tím, aby jeho víra byla prokazována jen
prověřováním znalostí.
[33] Podle čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU
o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky
nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále
jen „kvalifikační směrnice“) „[p]ři posuzování důvodů pronásledování přihlíží členský stát k těmto hlediskům: pojem náboženství zahrnuje zejména zastávání teistických,
neteistických a ateistických přesvědčení,
účast nebo neúčast na formálních náboženských obřadech konaných soukromě nebo
veřejně, sám nebo společně s jinými, jiné náboženské akty nebo vyjádření názorů anebo
formu osobního nebo společenského chování založeného na jakémkoli náboženském
přesvědčení nebo přikázaného jakýmkoli
náboženským přesvědčením“.
[34] Ačkoli samotný zákon o azylu neobsahuje kritéria, podle nichž by bylo možné
zhodnotit věrohodnost
tvrzení žadatele
ohledně jeho konverze, jeho znění je ovlivněno harmonizací azylového práva mezi členskými státy Evropské unie. Významnou roli
pro výklad zákona o azylu tak hraje kvalifikační směrnice, která byla do zákona o azylu
zapracována a jejím úkolem bylo zejména
sjednocení výkladu některých azylově relevantních pojmů a stanovení základních požadavků pro udílení jednotlivých forem mezinárodní ochrany. K pojmu náboženství, které je
součástí skutkové podstaty § 12 písm. b) zákona o azylu, v čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační
směrnice výslovně uvádí hlediska, která mají
správní orgány při posuzování pronásledování z náboženských důvodů posuzovat.
[34] Ačkoli samotný zákon o azylu neobsahuje kritéria, podle nichž by bylo možné
zhodnotit věrohodnost
tvrzení žadatele
ohledně jeho konverze, jeho znění je ovlivněno harmonizací azylového práva mezi členskými státy Evropské unie. Významnou roli
pro výklad zákona o azylu tak hraje kvalifikační směrnice, která byla do zákona o azylu
zapracována a jejím úkolem bylo zejména
sjednocení výkladu některých azylově relevantních pojmů a stanovení základních požadavků pro udílení jednotlivých forem mezinárodní ochrany. K pojmu náboženství, které je
součástí skutkové podstaty § 12 písm. b) zákona o azylu, v čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační
směrnice výslovně uvádí hlediska, která mají
správní orgány při posuzování pronásledování z náboženských důvodů posuzovat.
[35] Rovněž Nejvyšší správní soud se v minulosti zabýval otázkou, jak je možné ověřit
věrohodnost tvrzení žadatele, že je vyznavačem křesťanství a pro svoji víru byl pronásledován. Ačkoli míra znalosti křesťanské věrouky může být v případě jednotlivých žadatelů
odlišná, neznalost Bible jako základního pramene křesťanství a významných křesťanských svátků vzbuzuje důvodné pochybnosti
o věrohodnosti tvrzení, že žadatel je křesťanem. Otázky ověřující základní znalosti nejsou při nedostatku jiných důkazních prostředků proto nemístným prostředkem
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 19. 8. 2004, čj. 4 Azs 152/2004-36,
č. 903/2006 Sb. NSS). Pokud žadatel tvrdí, že
je pro svoji víru pronásledován, musí věrohodně vyložit, v čem jeho víra spočívá, jak se
projevuje navenek a s kým dalším a jakým
způsobem ji praktikoval (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2005, čj. 2 Azs
128/2005-50). S ohledem na obtížnost hodnocení, zda je žadatel věřícím, musí přitom
správní orgán „věc hodnotit v celkovém kontextu, kupř. zvážit i tvrzení žadatele o mezi-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
národní ochranu o hloubce jeho víry, délce
doby, po kterou danou víru vyznává, zapojení se do náboženského života příslušné komunity, vzít v úvahu jeho celkový prezentovaný duchovní vývoj apod. V tomto smyslu
není vyloučeno ani provádění vhodných výslechů svědků a zjišťování rozsahu povědomí žadatele o příslušném náboženství, jakkoli je třeba k hodnocení výsledků takového
zjišťování vždy přistupovat s nejvyšší možnou opatrností“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, čj. 5 Azs
2/2013-26, č. 3085/2014 Sb. NSS).
[36] Žalovaný při pohovoru pokládal stěžovateli znalostní otázky ohledně křesťanské
věrouky a vybraných příběhů z Bible, na základě kterých chtěl ověřit, zda stěžovatel
opravdu konvertoval ke křesťanství – katolickému vyznání. V rozhodnutí potom vyjádřil
pochybnost ohledně stěžovatelovy konverze,
protože dospěl k závěru, že stěžovatel sice
zodpověděl otázky týkající se Starého zákona,
který je blízký i muslimům, ale nebyl schopen
nalézt odpovědi na otázky týkající se Nového
zákona, jejž uznávají křesťané. S ohledem na
znění čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice a judikaturu zdejšího soudu ale takový
závěr nemůže obstát.
[36] Žalovaný při pohovoru pokládal stěžovateli znalostní otázky ohledně křesťanské
věrouky a vybraných příběhů z Bible, na základě kterých chtěl ověřit, zda stěžovatel
opravdu konvertoval ke křesťanství – katolickému vyznání. V rozhodnutí potom vyjádřil
pochybnost ohledně stěžovatelovy konverze,
protože dospěl k závěru, že stěžovatel sice
zodpověděl otázky týkající se Starého zákona,
který je blízký i muslimům, ale nebyl schopen
nalézt odpovědi na otázky týkající se Nového
zákona, jejž uznávají křesťané. S ohledem na
znění čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice a judikaturu zdejšího soudu ale takový
závěr nemůže obstát.
[37] Jelikož příslušnost k náboženství je
otázkou vnitřního přesvědčení, může být určena pouze na základě výpovědi žadatele
a dále hodnocením vnějších projevů jeho jednání, které mohou být vodítkem k odhalení
tohoto vnitřního přesvědčení. V souladu
s čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice tak
nemohou být učiněny závěry ohledně konverze ke křesťanství toliko na základě znalostních testů, které ověřují encyklopedické znalosti, jež je ale možné lehce nabýt i bez
náboženského vyznání. Předmětem hodnocení konverze ke křesťanství musí být totiž
úplnost vnitřního přesvědčení k vyznávání
určitého náboženství a s ním spojené identita a způsob života (srovnej například Summary Conclusions on Religion-Based Refugee
Claims [online]. Baltimore Expert Roundtable.
Office of the United Nations High Commissioner for Refugees, 2003 [cit. 2015-06-17]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/3e5f2de44.html).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
[37] Jelikož příslušnost k náboženství je
otázkou vnitřního přesvědčení, může být určena pouze na základě výpovědi žadatele
a dále hodnocením vnějších projevů jeho jednání, které mohou být vodítkem k odhalení
tohoto vnitřního přesvědčení. V souladu
s čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice tak
nemohou být učiněny závěry ohledně konverze ke křesťanství toliko na základě znalostních testů, které ověřují encyklopedické znalosti, jež je ale možné lehce nabýt i bez
náboženského vyznání. Předmětem hodnocení konverze ke křesťanství musí být totiž
úplnost vnitřního přesvědčení k vyznávání
určitého náboženství a s ním spojené identita a způsob života (srovnej například Summary Conclusions on Religion-Based Refugee
Claims [online]. Baltimore Expert Roundtable.
Office of the United Nations High Commissioner for Refugees, 2003 [cit. 2015-06-17]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/3e5f2de44.html).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
[38] Pro úplné posouzení konverze ke
křesťanství by se tak měl správní orgán zaměřit zejména na: (i) posouzení života žadatele před konverzí, ke kterému se například vztahují otázky: Jaké bylo žadatelovo
původní náboženství? Jaké mělo pro něj význam? Jak žadatel praktikoval svoji víru?
Jak ovlivňovala jeho život? Jaký vztah měla
k původnímu náboženství žadatelova rodina a společnost, ve které vyrůstal? Kdy začal
uvažovat o konverzi ke křesťanství a proč?
Proč pro něj byl islám nedostatečný? Sdílel
s někým své myšlenky o křesťanství? Zná někoho, kdo rovněž konvertoval? (ii) samotnou konverzi, ke které se například vztahují otázky: Kdy, kde a jak se žadatel stal
křesťanem? Z jakých motivů? Jak se seznámil s křesťanstvím a čím ho zaujalo? Jak se
na konverzi připravoval? Jak dlouho proces
konverze trval? Co pro něj křesťanství znamená? Jak ovlivňuje jeho život? Byl pokřtěn?
Jak křest probíhal? (iii) zhodnocení konverze žadatelem, ke kterému se například
vztahují otázky: Co bylo těžké na změně náboženství? Jak se přitom cítil? Jaké důsledky
s sebou konverze přinesla? Jak na jeho konverzi reagovala jeho rodina, blízcí a společnost? Jak by mohl praktikovat křesťanství
v zemi původu? Na koho se může obrátit,
aby se mohl zapojit do křesťanské komunity
v zemi původu? Dokázal by si představit
manželství s křesťanem/křesťankou? (iv)
žadatelovu znalost nového náboženství,
jak ji dovodila i judikatura zdejšího soudu, například: Co ví o křesťanství? Jaký je rozdíl
mezi křesťanstvím a islámem? Co je pro něj
v křesťanství důležité? Zná nějaké modlitby?
Kdo je Ježíš? Jaký s ním má žadatel vztah?
Jak se jmenuje posvátná kniha křesťanů?
Vlastní žadatel Bibli? V jakém jazyce a skrz
jaká média přijímá žadatel nové informace
a nábožensky se vzdělává? Kde v Bibli je
možné číst o Ježíši? Jaké svátky uznávají
křesťané? Zná žadatel uspořádání církve, ke
které konvertoval? Zná žadatel jména některých duchovních církve? (v) náboženskou
aktivitu žadatele, ke které se například vztahují otázky: Jak byl žadatel nábožensky aktivní v zemi původu a dalších zemích, tj. jak
projevoval svoji víru? Jak často chodí do kos-
tela a jakých aktivit církve se účastní? Jakým způsobem se účastní bohoslužeb?
Účastní se jiných aktivit církve? Ví jeho rodina a přátelé o tom, že je křesťanem? Kdo jiný
o tom ví? Zná nějaké křesťany v zemi původu a v České republice? Byl v kontaktu s křesťany v zemi původu? Jak by byl nábožensky
aktivní, pokud by se musel vrátit do země
původu? Co pro něj znamená misionářství?
Vykonával někdy misionářskou činnost? Pokud by se vrátil do země původu, pokoušel
by se o misionářskou činnost? Jak by popsal
misionářskou činnost, tj. jakým způsobem
by někoho přesvědčil? Zjištěné skutečnosti
z jednotlivých oblastí by měl správní orgán
posoudit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti,
doplnit, pokud je to možné, o další důkazy
(například výslechy jiných svědků, zprávy
o situaci v zemi původu), učinit si úsudek
o žadatelově osobnosti a teprve na základě
všech těchto zjištění učinit závěr, zda je výpověď žadatele ohledně změny náboženského
vyznání věrohodná.
[38] Pro úplné posouzení konverze ke
křesťanství by se tak měl správní orgán zaměřit zejména na: (i) posouzení života žadatele před konverzí, ke kterému se například vztahují otázky: Jaké bylo žadatelovo
původní náboženství? Jaké mělo pro něj význam? Jak žadatel praktikoval svoji víru?
Jak ovlivňovala jeho život? Jaký vztah měla
k původnímu náboženství žadatelova rodina a společnost, ve které vyrůstal? Kdy začal
uvažovat o konverzi ke křesťanství a proč?
Proč pro něj byl islám nedostatečný? Sdílel
s někým své myšlenky o křesťanství? Zná někoho, kdo rovněž konvertoval? (ii) samotnou konverzi, ke které se například vztahují otázky: Kdy, kde a jak se žadatel stal
křesťanem? Z jakých motivů? Jak se seznámil s křesťanstvím a čím ho zaujalo? Jak se
na konverzi připravoval? Jak dlouho proces
konverze trval? Co pro něj křesťanství znamená? Jak ovlivňuje jeho život? Byl pokřtěn?
Jak křest probíhal? (iii) zhodnocení konverze žadatelem, ke kterému se například
vztahují otázky: Co bylo těžké na změně náboženství? Jak se přitom cítil? Jaké důsledky
s sebou konverze přinesla? Jak na jeho konverzi reagovala jeho rodina, blízcí a společnost? Jak by mohl praktikovat křesťanství
v zemi původu? Na koho se může obrátit,
aby se mohl zapojit do křesťanské komunity
v zemi původu? Dokázal by si představit
manželství s křesťanem/křesťankou? (iv)
žadatelovu znalost nového náboženství,
jak ji dovodila i judikatura zdejšího soudu, například: Co ví o křesťanství? Jaký je rozdíl
mezi křesťanstvím a islámem? Co je pro něj
v křesťanství důležité? Zná nějaké modlitby?
Kdo je Ježíš? Jaký s ním má žadatel vztah?
Jak se jmenuje posvátná kniha křesťanů?
Vlastní žadatel Bibli? V jakém jazyce a skrz
jaká média přijímá žadatel nové informace
a nábožensky se vzdělává? Kde v Bibli je
možné číst o Ježíši? Jaké svátky uznávají
křesťané? Zná žadatel uspořádání církve, ke
které konvertoval? Zná žadatel jména některých duchovních církve? (v) náboženskou
aktivitu žadatele, ke které se například vztahují otázky: Jak byl žadatel nábožensky aktivní v zemi původu a dalších zemích, tj. jak
projevoval svoji víru? Jak často chodí do kos-
tela a jakých aktivit církve se účastní? Jakým způsobem se účastní bohoslužeb?
Účastní se jiných aktivit církve? Ví jeho rodina a přátelé o tom, že je křesťanem? Kdo jiný
o tom ví? Zná nějaké křesťany v zemi původu a v České republice? Byl v kontaktu s křesťany v zemi původu? Jak by byl nábožensky
aktivní, pokud by se musel vrátit do země
původu? Co pro něj znamená misionářství?
Vykonával někdy misionářskou činnost? Pokud by se vrátil do země původu, pokoušel
by se o misionářskou činnost? Jak by popsal
misionářskou činnost, tj. jakým způsobem
by někoho přesvědčil? Zjištěné skutečnosti
z jednotlivých oblastí by měl správní orgán
posoudit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti,
doplnit, pokud je to možné, o další důkazy
(například výslechy jiných svědků, zprávy
o situaci v zemi původu), učinit si úsudek
o žadatelově osobnosti a teprve na základě
všech těchto zjištění učinit závěr, zda je výpověď žadatele ohledně změny náboženského
vyznání věrohodná.
[39] S ohledem na výše uvedené dospěl
zdejší soud k závěru, že žalovaný učinil v rozporu se zjištěným skutkovým stavem závěr
ohledně náboženského vyznání stěžovatele,
čímž porušil § 3 správního řádu. Žalovaný posuzoval náboženskou konverzi stěžovatele
jen formálně, tj. pokládáním znalostních otázek bez toho, aby se pokusil zjistit vnitřní přesvědčení stěžovatele, jeho náboženskou identitu, způsob života a další aspekty související
s konverzí ke křesťanství. Navíc dovozoval neznalost Nového zákona z pouhých dvou nezodpovězených otázek, ačkoli ostatní otázky
stěžovatel zodpověděl. Ve svých závěrech vycházel žalovaný ze zpráv o Alžírsku, ze kterých dovodil, že křesťané nejsou v Alžírsku
pronásledováni. Jak bylo ale uvedeno výše,
žalovaný se nevypořádal s tvrzeným pronásledováním stěžovatele ze strany muslimských vojáků. Ve spojitosti s nedostatečně
zjištěným skutkovým stavem ohledně náboženského vyznání stěžovatele tak žalovaný
nezjistil skutkový stav v dostatečné míře, aby
si mohl učinit úsudek ohledně udělení azylu
podle § 12 písm. b), případně doplňkové
ochrany dle § 14a zákona o azylu. Jelikož uve-
dené pochybení pominul i krajský soud, shledal Nejvyšší správní soudu i tuto kasační námitku důvodnou.
III.d) Ostatní námitky
[39] S ohledem na výše uvedené dospěl
zdejší soud k závěru, že žalovaný učinil v rozporu se zjištěným skutkovým stavem závěr
ohledně náboženského vyznání stěžovatele,
čímž porušil § 3 správního řádu. Žalovaný posuzoval náboženskou konverzi stěžovatele
jen formálně, tj. pokládáním znalostních otázek bez toho, aby se pokusil zjistit vnitřní přesvědčení stěžovatele, jeho náboženskou identitu, způsob života a další aspekty související
s konverzí ke křesťanství. Navíc dovozoval neznalost Nového zákona z pouhých dvou nezodpovězených otázek, ačkoli ostatní otázky
stěžovatel zodpověděl. Ve svých závěrech vycházel žalovaný ze zpráv o Alžírsku, ze kterých dovodil, že křesťané nejsou v Alžírsku
pronásledováni. Jak bylo ale uvedeno výše,
žalovaný se nevypořádal s tvrzeným pronásledováním stěžovatele ze strany muslimských vojáků. Ve spojitosti s nedostatečně
zjištěným skutkovým stavem ohledně náboženského vyznání stěžovatele tak žalovaný
nezjistil skutkový stav v dostatečné míře, aby
si mohl učinit úsudek ohledně udělení azylu
podle § 12 písm. b), případně doplňkové
ochrany dle § 14a zákona o azylu. Jelikož uve-
dené pochybení pominul i krajský soud, shledal Nejvyšší správní soudu i tuto kasační námitku důvodnou.
III.d) Ostatní námitky
[40] Stěžovatel dále uvádí, že se žalovaný
měl zabývat jeho námitkou ohledně dezerce
z armády. Jelikož tuto skutečnost ale stěžovatel nenamítal již v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, kasační námitka je
nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) a zdejší
soud k ní nepřihlédl. Pouze nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že dezerce byla jen důvodem pro stěžovatelův odchod z Alžírska v roce 1977. Později se
stěžovatel vrátil do Alžírska s tím, že problém
s dezercí se mezitím vyřešil. Přitom ani v žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel dezerci neuváděl jako důvod pro udělení
mezinárodní ochrany.
[40] Stěžovatel dále uvádí, že se žalovaný
měl zabývat jeho námitkou ohledně dezerce
z armády. Jelikož tuto skutečnost ale stěžovatel nenamítal již v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, kasační námitka je
nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) a zdejší
soud k ní nepřihlédl. Pouze nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že dezerce byla jen důvodem pro stěžovatelův odchod z Alžírska v roce 1977. Později se
stěžovatel vrátil do Alžírska s tím, že problém
s dezercí se mezitím vyřešil. Přitom ani v žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel dezerci neuváděl jako důvod pro udělení
mezinárodní ochrany.
[41] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že se nezabýval zdravotními potížemi
stěžovatele, které předestřel nově doloženými lékařskými zprávami, ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu či doplňkové
ochrany. Žalovaný a krajský soud vycházeli
z lékařské zprávy ze dne 20. 3. 2014, přičemž
zpráva nenasvědčovala tomu, že by byl na
tom stěžovatel zdravotně špatně. Stěžovatel
přitom tvrzení ohledně svého špatného zdravotního stavu nedoložil. Ačkoli byl nějakou
dobu zajištěn, nejpozději v řízení před krajským soudem tak učinit mohl a měl [§ 71
odst. 1 písm. e) s. ř. s.], tyto zprávy, vztahující
se k relevantnímu období před vydáním rozhodnutí žalovaného, musel mít již k dispozici. Pokud by v řízení před krajským soudem
navrhl za důkazy konkrétní lékařské zprávy,
posloužily by jako důkazy opaku k lékařské
zprávě ze dne 20. 3. 2014. Úloha Nejvyššího
správního soudu spočívá v zajišťování jednotnosti a zákonnosti rozhodování (§ 12 odst. 1
s. ř. s.) a v případné nápravě nesprávných rozhodnutí krajských soudů, nikoli v novém zjišťování skutkového stavu (§ 109 odst. 5 s. ř. s.).
Pokud se stěžovatel domnívá, že uvedené lékařské zprávy (ve vztahu k období po vydání
rozhodnutí žalovaného) jsou významné pro
posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nic mu nebrání v tom, aby je
předložil žalovanému v dalším řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 015
Abdelkader R. (Alžírsko) proti Ministerstvu vnitra o mezinárodní ochranu, o kasační stíž- nem [...] dotčené osobě přiměřené poučení
o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům
dotčené osoby potřebné“. Podle § 37 správního řádu pak v případě, kdy podání nemá předepsané náležitosti nebo trpí jinými vadami,
správní orgán pomůže podateli nedostatky
odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění
a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.