I. Rovněž v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je správní orgán povinen podle § 51 odst. 2 správního řádu z r. 2004 včas uvědomit žadatele o provádění důkazů mimo ústní jednání, a to mj. výslechem svědka, a umožnit tak žadateli,
aby byl výslechu přítomen. II. V souladu s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2012, Y a Z, C-71/11
a C-99/11, nelze po žadateli o udělení mezinárodní ochrany požadovat, aby předešel
svému pronásledování v zemi původu tím, že se vzdá veřejných projevů své víry
[čl. 2 písm. c) Směrnice Rady 2004/83/ES]. *) Od 21. 12. 2013 zrušena Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. ný názor“ ohledně řešení dané otázky de facto zcela odmítl šestý žalobní bod žalobců
(v němž namítali potřebu celkového řešení
doposud nezastavěné oblasti a snížení hodnoty zbývajících nezastavěných pozemků, ke
které dojde realizací projednávaného záměru). Podle stěžovatele není pravdou, že námitka znehodnocení pozemků byla poprvé
vznesena až v odvolání. Stěžovatel a ostatní
žalobci ji údajně vznášeli již při veřejném jednání dne 15. 9. 2011. [33] Stěžovatel tak zřejmě reaguje na závěr krajského soudu, podle něhož námitka
přetnutí sousedního pozemku a jeho znehodnocení prováděnou výstavbou byla poprvé uplatněna žalobcem e) až v odvolání, jež
bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím.
V tomto ohledu má ovšem krajský soud pravdu, neboť jak plyne z protokolu o veřejném
ústním jednání ze dne 15. 9. 2011, žalobce e)
se uvedeného jednání dokonce vůbec neúčastnil. Jeho námitky nejsou obsaženy ani
mezi námitkami účastníků řízení založenými
ve spise, jež byly písemně uplatněny před jednáním. Z těchto písemně uplatněných námitek, na něž protokol odkazuje, pak sice lze vy- číst, že někteří účastníci řízení (mezi nimi
i další z žalobců) namítali, přinejmenším
implicitně, znehodnocení jejich pozemků,
nikoliv však tímto konkrétním způsobem, tedy přetnutím pozemku žalobce e) plánovanou komunikací. Lze tak souhlasit s krajským
soudem, že uvedená námitka byla vznesena
opožděně a není možné ani její úspěšné
uplatnění v řízení před soudem (tím by došlo
k popření smyslu koncentrace územního řízení). Stěžovatel nicméně dezinterpretuje závěry krajského soudu, pokud tvrdí, že zamítl
zmíněný žalobní bod pouze z tohoto důvodu.
Obecnější námitkou, že území dotčené projednávaným záměrem mělo být řešeno jako
jeden celek, se totiž věcně zabýval a shledal ji
nedůvodnou. Ostatně stěžovatel si tuto skutečnost bezpochyby uvědomuje, neboť v kasační
stížnosti polemizuje rovněž s argumentací
uplatněnou krajským soudem při vypořádávání uvedené námitky. [34] Námitky týkající se koncentrace
předmětného správního řízení a povinnosti
stavebního úřadu nařídit v dané věci opakované veřejné ústní jednání jsou tedy nedůvodné. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
I. Rovněž v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je správní orgán povinen podle § 51 odst. 2 správního řádu z r. 2004 včas uvědomit žadatele o provádění důkazů mimo ústní jednání, a to mj. výslechem svědka, a umožnit tak žadateli,
aby byl výslechu přítomen. II. V souladu s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2012, Y a Z, C-71/11
a C-99/11, nelze po žadateli o udělení mezinárodní ochrany požadovat, aby předešel
svému pronásledování v zemi původu tím, že se vzdá veřejných projevů své víry
[čl. 2 písm. c) Směrnice Rady 2004/83/ES]. *) Od 21. 12. 2013 zrušena Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. ný názor“ ohledně řešení dané otázky de facto zcela odmítl šestý žalobní bod žalobců
(v němž namítali potřebu celkového řešení
doposud nezastavěné oblasti a snížení hodnoty zbývajících nezastavěných pozemků, ke
které dojde realizací projednávaného záměru). Podle stěžovatele není pravdou, že námitka znehodnocení pozemků byla poprvé
vznesena až v odvolání. Stěžovatel a ostatní
žalobci ji údajně vznášeli již při veřejném jednání dne 15. 9. 2011. [33] Stěžovatel tak zřejmě reaguje na závěr krajského soudu, podle něhož námitka
přetnutí sousedního pozemku a jeho znehodnocení prováděnou výstavbou byla poprvé uplatněna žalobcem e) až v odvolání, jež
bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím.
V tomto ohledu má ovšem krajský soud pravdu, neboť jak plyne z protokolu o veřejném
ústním jednání ze dne 15. 9. 2011, žalobce e)
se uvedeného jednání dokonce vůbec neúčastnil. Jeho námitky nejsou obsaženy ani
mezi námitkami účastníků řízení založenými
ve spise, jež byly písemně uplatněny před jednáním. Z těchto písemně uplatněných námitek, na něž protokol odkazuje, pak sice lze vy- číst, že někteří účastníci řízení (mezi nimi
i další z žalobců) namítali, přinejmenším
implicitně, znehodnocení jejich pozemků,
nikoliv však tímto konkrétním způsobem, tedy přetnutím pozemku žalobce e) plánovanou komunikací. Lze tak souhlasit s krajským
soudem, že uvedená námitka byla vznesena
opožděně a není možné ani její úspěšné
uplatnění v řízení před soudem (tím by došlo
k popření smyslu koncentrace územního řízení). Stěžovatel nicméně dezinterpretuje závěry krajského soudu, pokud tvrdí, že zamítl
zmíněný žalobní bod pouze z tohoto důvodu.
Obecnější námitkou, že území dotčené projednávaným záměrem mělo být řešeno jako
jeden celek, se totiž věcně zabýval a shledal ji
nedůvodnou. Ostatně stěžovatel si tuto skutečnost bezpochyby uvědomuje, neboť v kasační
stížnosti polemizuje rovněž s argumentací
uplatněnou krajským soudem při vypořádávání uvedené námitky. [34] Námitky týkající se koncentrace
předmětného správního řízení a povinnosti
stavebního úřadu nařídit v dané věci opakované veřejné ústní jednání jsou tedy nedůvodné. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
Žalobce podal dne 19. 3. 2009 v pořadí již
druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Jako
důvod uvedl zejména to, že konvertoval ke
křesťanství a v případě návratu do vlasti by
z tohoto důvodu byl zabit.
Rozhodnutím ze dne 8. 12. 2011 žalovaný
mezinárodní ochranu žalobci neudělil. Své
rozhodnutí opřel zejména o závěr, že žalobcem prezentovaná konverze, byť potvrzená
křestním listem a doložená několika fotografiemi pořízenými během samotného křtu, je
pouze účelová a vedená snahou přesvědčit
správní orgány, že v případě návratu žalobce
do země původu mu hrozí vážné nebezpečí.
Nebezpečí vystavení špatnému zacházení ve
smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)
v případě návratu žalobce do země původu žalovaný rovněž vyloučil a konstatoval také to, že
nehrozí žalobci vážná újma ve smyslu porušení mezinárodních závazků České republiky.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného
žalobou podanou u Krajského soudu v Brně,
který ji rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, čj. 41 Az
1/2012-52, zamítl. Námitky vznesené žalobcem neshledal krajský soud důvodnými
a v podstatě se ztotožnil se závěry žalovaného.
Krajský soud byl toho názoru, že se žalovaný případem žalobce podrobně zabýval,
a to v situaci, kdy byla podána v rozpětí několika let druhá žádost o udělení mezinárodní
ochrany a žalobce v této druhé žádosti uváděl
jiné skutečnosti pro udělení mezinárodní
ochrany než v žádosti první. V první žádosti
uváděl, že strach z návratu do vlasti pramení
z účasti na studentských protestech, následujícího zatčení a věznění; ve druhé žádosti žalobce sice uváděl, že Írán opustil ze stejných
důvodů, avšak jeho obavy z návratu se nově
zakládají na obavě z trestu smrti v důsledku
konverze z islámu na křesťanství.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
o druhé žádosti uváděl
jiné skutečnosti pro udělení mezinárodní
ochrany než v žádosti první. V první žádosti
uváděl, že strach z návratu do vlasti pramení
z účasti na studentských protestech, následujícího zatčení a věznění; ve druhé žádosti žalobce sice uváděl, že Írán opustil ze stejných
důvodů, avšak jeho obavy z návratu se nově
zakládají na obavě z trestu smrti v důsledku
konverze z islámu na křesťanství.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
Dle krajského soudu v tomto směru
správní orgán provedl rozsáhlé dokazování
a uskutečnil s žalobcem několik pohovorů,
a to za účelem zjištění, zda jsou žalobcova tvrzení o konverzi účelová, či nikoliv. Žalovaný
proto zjišťoval rozsah znalostí žalobce o křesťanství a vyslechl rovněž protoreje Mgr. F.,
který žalobce křtil. Krajský soud se shodl se
správním orgánem, že výpovědi žalobce a pana F. nejsou totožné, a to zejména ohledně
délky navštěvování kostela žalobcem před
pokřtěním, kdy právě v této délce se jejich výpovědi zásadně liší. Krajský soud též souhlasil s žalovaným, že v případě člověka, u něhož
je přestup na jiné náboženství (když předtím
vyrůstal ve společnosti, v níž jsou problémy
s konverzí značné) zcela zásadním životním
rozhodnutím, lze očekávat podrobnější znalosti zásad tohoto „nového“ náboženství.
V tomto směru výpověď žalobce vykazovala
deficity, i když tvrdil, že se o křesťanství, konkrétně o jeho pravoslavný směr, začal zajímat
už v době svého pobytu v Íránu, a to značně
intenzivně. Navíc byl žalobce pokřtěn již
v době, kdy probíhalo řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu, avšak o této
skutečnosti, což je s podivem, neinformoval
nikoho, ani krajský soud, který tou dobou
projednával jeho žalobu proti prvnímu rozhodnutí žalovaného, jímž byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta. Navíc o konverzi
žalobce údajně uvažoval již delší dobu před
samotným křtem. V tomto prvním řízení žalobce také nenavrhl žádné důkazy, a to např.
výslechem svého známého, který o konverzi
věděl, případně protoreje Mgr. F. apod. Krajský soud z toho dovodil účelovost jednání žalobce a dodal, že řízení o udělení mezinárodní ochrany je vždy zahájeno až poté, kdy
žalobci bezprostředně hrozí nebezpečí opustit území České republiky. Žalobce je tak veden pouze snahou legalizovat si pobyt na území České republiky.
již delší dobu před
samotným křtem. V tomto prvním řízení žalobce také nenavrhl žádné důkazy, a to např.
výslechem svého známého, který o konverzi
věděl, případně protoreje Mgr. F. apod. Krajský soud z toho dovodil účelovost jednání žalobce a dodal, že řízení o udělení mezinárodní ochrany je vždy zahájeno až poté, kdy
žalobci bezprostředně hrozí nebezpečí opustit území České republiky. Žalobce je tak veden pouze snahou legalizovat si pobyt na území České republiky.
Nevěrohodnost jednání žalobce umocňuje dle krajského soudu také to, že v rámci dřívějšího azylového řízení v Německu předložil podvržené dokumenty; navíc poté, co do
České republiky přicestoval, místo toho, aby
hned požádal o mezinárodní ochranu, se pokusil o nelegální přechod hranic právě do
Německa. Tyto skutečnosti, které se týkají
prvního žalobcova řízení o udělení mezinárodní ochrany, dle krajského soudu vyplývají
z usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 11. 2. 2009, čj. 5 Azs 89/2008-62. V tomto
smyslu krajský soud uzavřel, že tvrzení žalobce
v průběhu nynějšího řízení o udělení mezinárodní ochrany pokládá za účelová. Žalovaný
přitom musel vycházet zejména z výpovědi
samotného žalobce, což také učinil, navíc pak
tato výpověď byla konfrontována s pořízenou svědeckou výpovědí protoreje Mgr. F.
Právě i z porovnání těchto výpovědí vyplývá
účelovost jednání žalobce.
Krajský soud uvedl, že protorej Mgr. F.
rozhodně věděl, jak dlouhou dobu žalobce
před křtem kostel navštěvoval, zvláště když se
jednalo o cizince, o němž věděl, že chce legalizovat pobyt na území České republiky,
a když věděl, že konverze z islámu na křesťanství není běžným, každodenním jevem, ale
spíše něčím výjimečným. Rozhodně by se tedy nemohl splést, pokud jde o dobu navštěvování kostela žalobcem, v řádu měsíců.
Dle krajského soudu se žalovaný v rozhodnutí řádně zabýval i tím, zda žalobce
splňuje podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany dle § 13 nebo § 14 zákona o azylu.
Podle názoru krajského soudu se žalovaný podrobně zabýval i důvody pro možné
udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona
o azylu. V tomto směru si žalovaný obstaral
celou řadu listinných důkazů o situaci v Íránu
a s těmito listinnými důkazy žalobce seznámil. Krajský soud považoval informace obsažené v těchto podkladech za objektivní.
V nich uváděné skutečnosti a informace byly
zjišťovány demokratickými státy a krajský
soud se na jejich základě ztotožňuje s tím, že
není důvod, v případě návratu žalobce do země jeho původu, obávat se vážné újmy ve
smyslu zákona o azylu. Této vážné újmy se ne-
směru si žalovaný obstaral
celou řadu listinných důkazů o situaci v Íránu
a s těmito listinnými důkazy žalobce seznámil. Krajský soud považoval informace obsažené v těchto podkladech za objektivní.
V nich uváděné skutečnosti a informace byly
zjišťovány demokratickými státy a krajský
soud se na jejich základě ztotožňuje s tím, že
není důvod, v případě návratu žalobce do země jeho původu, obávat se vážné újmy ve
smyslu zákona o azylu. Této vážné újmy se ne-
třeba obávat také proto, že žalobce opustil
Írán na základě platného pasu s uděleným
platným českým vízem za účelem obchodním. Ze zprávy britského ministerstva vnitra
z června 2011 vyplývá, že po příletu do Íránu
by byl žalobce zkontrolován ohledně platnosti cestovního pasu; kontrolní systém odhalí,
zda osoba vstupuje na území Íránu nelegálně
nebo má se státními úřady nevyřízené záležitosti, což není případ žalobce. Česká republika navíc nesděluje při návratu cizinců do
vlasti, že zde byli žadateli o udělení mezinárodní ochrany. Jak přitom vyplývá ze zprávy
Ministerstva zahraničních věcí USA z dubna
2011, je právo na cestování do zahraničí v Íránu zaručeno.
Pokud pak jde o družku žalobce, i k ní se
žalovaný podrobně ve svém rozhodnutí vyjádřil a krajský soud s jeho hodnocením souhlasil. Jde-li o obavu žalobce ohledně konverze u muslimů, i s touto otázkou se žalovaný ve
svém rozhodnutí podrobně zaobíral, když
odkázal rovněž na zahraniční zprávy, z nichž
bylo zjištěno, že v praxi má taková osoba problémy zejména v rodině a odsouzení člověka
za odpadlictví je velmi zřídkavé; k poslednímu případu popravy mělo dojít v roce 1990,
navíc se jednalo o duchovního, což žalobce
není, a daná osoba byla odsouzena i za další
trestné činy. Soud tak uzavřel, že ani v tomto
případě žalobci nehrozí trest smrti, jak uvádí
v žalobě.
Dle krajského soudu byl skutkový stav žalovaným řádně zjištěn, žalovaný se případem
podrobně zabýval a věc správně posoudil,
a to zejména na základě velmi podrobných
a rozsáhlých pohovorů s žalobcem i výslechu
svědka Mgr. F.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku
krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatel je
především toho názoru, že žalovaný nehodnotil důkazy objektivně a přehlížel jejich celkové
souvislosti, pročež dospěl k závěru, že konverze stěžovatele je ryze účelová a stěžovatel sám
je nevěrohodný. Krajský soud toto hodnocení
bez jakékoli relevantní argumentace přejal.
Dle stěžovatele ze spisového materiálu vyplývají závěry o jeho zcela pochopitelném
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
vnitřním vývoji. Na území České republiky se
nepřetržitě nachází od roku 2007 a během té
doby konvertoval k pravoslaví. K tomuto kroku jej vedl niterný rozchod s islámem a jeho
hodnotami, přičemž toto své přesvědčení
projevoval i před odchodem z vlasti, a to účastí ve studentském hnutí, které nesouhlasilo
s vládnoucí islámskou doktrínou. V České republice se seznámil se svou družkou, která je
pravoslavného vyznání a která přispěla k vývoji jeho náboženského postoje. Tyto skutečnosti opomíjel žalovaný i krajský soud.
tě nachází od roku 2007 a během té
doby konvertoval k pravoslaví. K tomuto kroku jej vedl niterný rozchod s islámem a jeho
hodnotami, přičemž toto své přesvědčení
projevoval i před odchodem z vlasti, a to účastí ve studentském hnutí, které nesouhlasilo
s vládnoucí islámskou doktrínou. V České republice se seznámil se svou družkou, která je
pravoslavného vyznání a která přispěla k vývoji jeho náboženského postoje. Tyto skutečnosti opomíjel žalovaný i krajský soud.
Názor žalovaného o účelové konverzi nemá oporu v provedených důkazech. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že odpadlictví
je dle práva šaríja v Íránu trestáno i smrtí.
Obavy ze špatného zacházení či trestu smrti
tak jsou v daném případě objektivně odůvodněné. Je proto nepřiměřené, jak tendenčně
a zaujatě byly provedené důkazy hodnoceny
žalovaným. Je patrné, že žalovaný se zaměřil
na hledání sebemenších rozporů ve výpovědích stěžovatele, z nichž vyvozoval nepřiměřeně závažné závěry. Žalovaný tak např. poukazuje na výpověď protoreje Mgr. F., dle níž
měl stěžovatel, v rámci íránské komunity pravidelně navštěvující pravoslavný chrám, navštěvovat tento chrám zhruba dva měsíce před
křtem. Stěžovatel uvedl, že tak činil asi sedm
měsíců. Tento rozpor, pokud se vůbec o rozpor jedná, nelze považovat za natolik zásadní,
aby odůvodňoval závěr o účelovosti konverze. Tutéž výhradu má stěžovatel k závěru žalovaného o nedostatečných znalostech křesťanské věrouky, z nichž je dovozována účelovost
změny vyznání. Žalovaný tak sice na jednu
stranu připouští, že je obtížné stanovit v tomto směru objektivní měřítka, na druhou stranu mu to nebrání učinit ve vztahu k víře stěžovatele kategorický úsudek, na němž zakládá
své rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele je jeho odklon od islámu logicky vysvětlen již událostmi ve vlasti, důvody odchodu, vztahem
s družkou pravoslavného vyznání, příklonem
k farnosti Mgr. F. a křtem. Tyto skutečnosti,
při zdůrazňování nedostatečných znalostí stěžovatele, správní orgán účelově přehlíží.
Krajský soud nad rámec výše popsaného
k žalobním námitkám stěžovatele uvedl, že
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
o nevěrohodnosti stěžovatele svědčí též to,
že ke konverzi došlo v době řízení o kasační
stížnosti týkající se první žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Krajský soud se podivoval, proč stěžovatel nenavrhl provedení důkazu výslechem Mgr. F. před soudem. Tento
závěr krajského soudu hodnotí stěžovatel jako zcela irelevantní. Předmětem přezkumu je
dle soudního řádu správního pouze skutkový
stav, který zde existoval v době rozhodnutí
správního orgánu – došlo-li tedy ke konverzi
stěžovatele v pozdější době, je tato skutečnost z hlediska přezkumu rozhodnutí žalovaného naprosto irelevantní a bylo by nadbytečné v tomto směru formulovat žalobní
body a dokazovat tvrzení. Pokud stěžovatel
postupoval tak, že opakovaně požádal o mezinárodní ochranu, a to poukazem na změnu
podstatných okolností v jeho životě, jde o postup zákonem o azylu aprobovaný, který nemůže vést k závěrům o účelovosti.
ávního orgánu – došlo-li tedy ke konverzi
stěžovatele v pozdější době, je tato skutečnost z hlediska přezkumu rozhodnutí žalovaného naprosto irelevantní a bylo by nadbytečné v tomto směru formulovat žalobní
body a dokazovat tvrzení. Pokud stěžovatel
postupoval tak, že opakovaně požádal o mezinárodní ochranu, a to poukazem na změnu
podstatných okolností v jeho životě, jde o postup zákonem o azylu aprobovaný, který nemůže vést k závěrům o účelovosti.
Rovněž nelze účelovost stěžovatelovy konverze dovozovat z toho, že se v roce 2007, po
svém příjezdu do České republiky, pokusil
o nelegální přechod státní hranice do Německa. Tento fakt je z hlediska hodnocení azylově
relevantních důvodů zcela nepodstatný.
Stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí krajského soudu s tím, že rozhodnutí žalovaného
i krajského soudu jsou zatížena vadami, které
se dotýkají základních práv stěžovatele. Nesprávné skutkové závěry žalovaného a jeho
selektivní hodnocení důkazů mělo vliv na
rozhodnutí ve věci samé a náprava v tomto
směru nebyla sjednána ani krajským soudem.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti plyne, že souhlasí s rozhodnutím krajského soudu a má za to, že uplatněné stížní
námitky jsou nedůvodné. Žalovaný poukázal
na obsah správního spisu a stěžovatelovy výpovědi během správního řízení. Nejdůležitějším podkladem v řízení o udělení mezinárodní ochrany je přitom výpověď samotného
žadatele. Pokud ta není věrohodná, nelze shledat cizincem tvrzené důvody za azylově relevantní. V tomto směru žalovaný poukazuje na
to, že od stěžovatele by bylo možné očekávat,
vzhledem k jím podanému příběhu, znalost
minimálně základů křesťanské věrouky. Tako-
vé znalosti však nevykazuje, a to navzdory tomu, že náboženská konverze je významným
zlomem v životě člověka a stěží si lze představit, že k takovému přelomu člověk dospěje,
aniž by znal podstatu nového náboženství,
měl znalosti o Bibli, modlitbách apod. I z porovnání výpovědí stěžovatele a Mgr. F. vyplývají závažné rozpory, které svědčí o účelovosti konverze. Není přitom pravdou, že by
žalovaný pouze vyhledával sebemenší rozpory ve výpovědích stěžovatele; skutečný stav
věci byl zjištěn objektivně a nejsou dány důvody pro udělení kterékoli z forem mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
krajského soudu i rozhodnutí žalovaného,
kterému věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
apod. I z porovnání výpovědí stěžovatele a Mgr. F. vyplývají závažné rozpory, které svědčí o účelovosti konverze. Není přitom pravdou, že by
žalovaný pouze vyhledával sebemenší rozpory ve výpovědích stěžovatele; skutečný stav
věci byl zjištěn objektivně a nejsou dány důvody pro udělení kterékoli z forem mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
krajského soudu i rozhodnutí žalovaného,
kterému věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá zejména to, že žalovaný prováděné důkazy a v podstatě celou věc hodnotil selektivně a v tomto
smyslu také dospěl k závěru o celkové nevěrohodnosti stěžovatele a jeho konverze ke
křesťanství, jakož i k závěrům, že stěžovateli
v zemi původu nehrozí relevantní nebezpečí;
nápravu těchto pochybení však následně nezajistil ani krajský soud. V daném ohledu stěžovatel v kasační stížnosti naznačuje, že podstatnou
roli pro vyhodnocení jeho nevěrohodnosti
hrály údajné rozpory mezi jeho výpověďmi
ve správním řízení a výpovědí Mgr. F. Této
otázce, tedy údajným rozporům mezi uvedenými výpověďmi a vyhodnocení doby, po kterou navštěvoval bohoslužby, se přitom stěžovatel věnoval již v jednom z žalobních bodů.
K věci je třeba uvést, že v řízeních ve věci
mezinárodní ochrany hraje mimořádně důležitou roli věrohodná výpověď žadatele
a v tomto kontextu i jeho vlastní celková věrohodnost. Například již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, sp. zn.
5 A 746/2000, se mimo jiné uvádí, že „[p]ravdivost tvrzení žadatele a věrohodnost jeho
osoby jsou základem, z něhož se v azylovém
řízení nutně vychází“; k významu věrohodné
výpovědi žadatele lze komplexně odkázat kupř.
také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70,
č. 1749/2009 Sb. NSS. Lze rovněž odkázat na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004–57, v němž
se uvádí, že není povinností žadatele o azyl,
aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností
správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které
věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.
Taktéž lze připomenout, že řízení o mezinárodní ochraně je řízením specifickým tím,
že je v něm často nutno rozhodovat za situace
důkazní nouze (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2008, čj. 2 Azs
100/2007-64; ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs
50/2003-89; a ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs
103/2007-63), že jde o prospektivní rozhodování (tj. posuzuje se důvodnost strachu z pronásledování či riziko vážné újmy v budoucnu), a tedy že nesprávné rozhodnutí má pro
stěžovatele obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení o mezinárodní ochraně
odpovídá i standard a rozložení důkazního
břemene, jež jsou vychýleny ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.
0/2007-64; ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs
50/2003-89; a ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs
103/2007-63), že jde o prospektivní rozhodování (tj. posuzuje se důvodnost strachu z pronásledování či riziko vážné újmy v budoucnu), a tedy že nesprávné rozhodnutí má pro
stěžovatele obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení o mezinárodní ochraně
odpovídá i standard a rozložení důkazního
břemene, jež jsou vychýleny ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.
Jak vyplývá také již z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 8. 2004, čj. 4 Azs
152/2004–36, č. 903/2006 Sb. NSS, je obtížné, ne-li nemožné stanovit jakákoliv měřítka
hodnocení subjektivních znalostí člověka
o náboženství nebo víře, na druhou stranu
však lze jistou, alespoň minimální, povědomost o této víře od žadatele o mezinárodní
ochranu, který tvrdí, že zastává určitá náboženská přesvědčení, o která opírá své azylově
relevantní důvody, požadovat v těch případech a v tom rozsahu, které odpovídají osobním charakteristikám daného žadatele i charakteristikám prostředí, z něhož pochází.
Správní orgán se tedy věrohodností žadatele
o mezinárodní ochranu musí zabývat a věc
hodnotit v celkovém kontextu, kupř. zvážit
i tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu
o hloubce jeho víry, délce doby, po kterou danou víru vyznává, zapojení se do náboženského života příslušné komunity, vzít v úvahu jeho celkový prezentovaný duchovní vývoj
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
apod. V tomto smyslu není vyloučeno ani
provádění vhodných výslechů svědků a zjišťování rozsahu povědomí žadatele o příslušném
náboženství, jakkoli je třeba k hodnocení výsledků takového zjišťování vždy přistupovat
s nejvyšší možnou opatrností.
o hloubce jeho víry, délce doby, po kterou danou víru vyznává, zapojení se do náboženského života příslušné komunity, vzít v úvahu jeho celkový prezentovaný duchovní vývoj
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
apod. V tomto smyslu není vyloučeno ani
provádění vhodných výslechů svědků a zjišťování rozsahu povědomí žadatele o příslušném
náboženství, jakkoli je třeba k hodnocení výsledků takového zjišťování vždy přistupovat
s nejvyšší možnou opatrností.
Z uvedených hledisek, a po zvážení obsahu správního spisu, však dle názoru Nejvyššího správního soudu prozatím nebylo jednoznačně prokázáno, že by stěžovatel takové,
přinejmenším bazální znalosti, odpovídající
jeho tvrzenému azylovému příběhu, jeho
vzdělání, jazykovému vybavení, kulturnímu
prostředí, z něhož pochází, a jeho dosavadním zkušenostem s nově přijatým pravoslavným křesťanstvím, nevykazoval. Z porovnání
odpovědí, které stěžovatel podal při doplňujících pohovorech k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, vyplývá, že se jeho znalosti
křesťanské věrouky alespoň v některých
ohledech prohlubovaly. S ohledem na osobu
stěžovatele, který se prezentuje jako běžný,
řadový věřící, který pochází z cizího prostředí a čelí i jazykové bariéře, nelze prozatím jednoznačně, tak jak to učinil žalovaný a posléze
i krajský soud, konstatovat, že jeho povědomí
o otázkách týkajících se křesťanské víry je zcela nedostačující. Žalovaný dle náhledu Nejvyššího správního soudu v odůvodnění svého
rozhodnutí zdůrazňoval především „nesprávné“ výpovědi stěžovatele, aniž by hlubší pozornost věnoval i těm, které byly buďto správné, anebo sice nepřesné, ale lze je považovat
za „dostačující“ či „akceptovatelné“ z hlediska dokonce i řadového českého věřícího
(v této souvislosti lze zmínit i názor Mgr. F.,
který vyjádřil v rámci své výpovědi, a sice to,
že deficity ve znalosti Bible vykazuje řada
křesťanů). Cílem pohovorů v rámci řízení
o mezinárodní ochraně taktéž není podrobit
žadatele o mezinárodní ochranu „zkoušce“
z věrouky týkající se toho kterého náboženství. K uvedeným úvahám zdejší soud přiměřeně odkazuje na svou judikaturu týkající se
posuzování znalostí přívrženců tzv. čistého
islámu; viz zejména již citovaný rozsudek
čj. 5 Azs 66/2008-70. Taktéž lze přisvědčit stěžovateli, že jako jedna z rozhodujících skutečností z hlediska věrohodnosti stěžovatelovy
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
konverze ke křesťanství nemůže být hodnocen fakt, že stěžovatel o svém křtu nic nesdělil v průběhu řízení o kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem a nenavrhl
v tomto ohledu ani příslušné důkazy, neboť
toto řízení se skutečně týkalo stěžovatelovy
předchozí žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, která byla založena na zcela jiných
důvodech než žádost nyní posuzovaná.
ti stěžovatelovy
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
konverze ke křesťanství nemůže být hodnocen fakt, že stěžovatel o svém křtu nic nesdělil v průběhu řízení o kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem a nenavrhl
v tomto ohledu ani příslušné důkazy, neboť
toto řízení se skutečně týkalo stěžovatelovy
předchozí žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, která byla založena na zcela jiných
důvodech než žádost nyní posuzovaná.
Nejvyšší správní soud rovněž ověřil, že
jak z rozhodnutí žalovaného, tak z rozsudku
krajského soudu vyplývá, že věrohodnost stěžovatele a jeho konverze k pravoslaví byla
zpochybňována také právě s ohledem na rozpory mezi jeho výpověďmi a výpovědí protoreje Mgr. F. ze dne 17. 2. 2011, který byl vyslechnut jako svědek ve smyslu § 55 správního
řádu. Těmto rozporům se krajský soud věnoval na s. 15 a 16 svého rozsudku.
Po přezkoumání věci zdejší soud konstatuje, s níže uvedenou výhradou k použitelnosti tohoto důkazu ve správním řízení, že
i v případě hodnocení výpovědi Mgr. F., resp.
rozporů mezi touto výpovědí a výpověďmi
stěžovatele učiněnými během správního řízení, je třeba postup žalovaného považovat za
poněkud jednostranný. Rozpory mezi výpověďmi stěžovatele a Mgr. F. se totiž rozcházejí
v podstatě jen v otázce délky doby, po kterou
stěžovatel před křtem navštěvoval kostel. Žalovaný ponechal při hodnocení věci naopak
stranou výpověď Mgr. F., podle níž je stěžovatel autentickým věřícím.
Již uvedené nedostatky v hodnocení důkazů provedených žalovaným a na to navazující pochybení krajského soudu samy o sobě
vedou k závěru o tom, že jejich rozhodnutí nemohou obstát. V daném kontextu, a to i vzhledem k závažnosti, kterou žalovaný i krajský
soud připisovali uvedeným rozporům mezi
výpovědí stěžovatele a Mgr. F., je však třeba
rovněž konstatovat, že co se týká předmětného výslechu svědka, nebyla ve správním řízení dodržena procesní práva stěžovatele a tento
důkaz nebylo možné v neprospěch stěžovatele v řízení použít.
Jak vyplývá z § 9 zákona o azylu, použije
se na řízení vedená podle tohoto zákona
zhodnutí nemohou obstát. V daném kontextu, a to i vzhledem k závažnosti, kterou žalovaný i krajský
soud připisovali uvedeným rozporům mezi
výpovědí stěžovatele a Mgr. F., je však třeba
rovněž konstatovat, že co se týká předmětného výslechu svědka, nebyla ve správním řízení dodržena procesní práva stěžovatele a tento
důkaz nebylo možné v neprospěch stěžovatele v řízení použít.
Jak vyplývá z § 9 zákona o azylu, použije
se na řízení vedená podle tohoto zákona
správní řád, a to s výjimkou taxativně uvedených ustanovení. Jedním z těchto ustanovení
je také § 49 správního řádu obsahující právní
úpravu ústního jednání. Tato skutečnost,
s ohledem na to, že institut ústního jednání je
v rámci zákona o azylu nahrazen speciálním
institutem pohovoru dle § 23 zákona o azylu
(čímž je vyloučena obecná úprava dle správního řádu), se však nijak nedotýká povinnosti správních orgánů postupovat v řízení
o udělení mezinárodní ochrany dle § 51 odst. 2
správního řádu, dle něhož „[o] provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci
včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán
vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti
při dokazování.“ Jak vyplývá i z relevantní
komentářové literatury, na řízení o udělení
mezinárodní ochrany se plně aplikuje § 50
a násl. správního řádu o podkladech pro vydání rozhodnutí, včetně dokazování, a správní orgán tak musí dostát mj. i povinnosti dle
§ 51 odst. 2 správního řádu; správní orgán by
tak měl vždy žadatele informovat, že bude
provádět konkrétní důkaz (viz Jurman, M. In:
Kosař, D. a kol. Zákon o azylu: komentář.
1. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2010, s. 63).
K samotnému § 51 odst. 2 správního řádu
lze uvést, že „[p]ovinnost správního orgánu
informovat účastníky řízení předem o provádění důkazů je odvozena ze základních
zásad činnosti správních orgánů, a to zejména z § 4 odst. 3 [správního řádu], podle něhož musí správní orgán uvědomit dotčené
osoby s dostatečným předstihem o úkonu,
který učiní, pokud je to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu (úkonem správního orgánu je i provedení určitého důkazu), a také z § 4 odst. 4 [správního
řádu], podle kterého musí správní orgán
umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy“ (Vedral, J.
Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha :
BOVA POLYGON, 2012, s. 521).
Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne ze dne 13. 3. 2013,
čj. 1 As 157/2012-40, smyslem § 51 odst. 2
správního řádu je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění dů-
tého důkazu), a také z § 4 odst. 4 [správního
řádu], podle kterého musí správní orgán
umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy“ (Vedral, J.
Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha :
BOVA POLYGON, 2012, s. 521).
Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne ze dne 13. 3. 2013,
čj. 1 As 157/2012-40, smyslem § 51 odst. 2
správního řádu je umožnit účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění dů-
kazů, nebylo-li k jejich provedení nařízeno
ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit
s jejich obsahem (komplexně všemi vjemy
vnímat výpověď svědka, ohledávaný předmět
apod.) a v návaznosti na to se detailněji vyjádřit k důkazu. Účastník řízení tak může bezezbytku realizovat svá procesní práva, včetně
toho, že je oprávněn klást vyslýchanému svědku otázky, a konfrontovat ho tak se svojí skutkovou verzí. Splnění povinnosti stanovené
§ 51 odst. 2 správního řádu by tak v nynějším
případě představoval pouze takový postup,
pokud by žalovaný stěžovatele informoval
o dni konání výslechu svědka, a umožnil mu
tak účast při provádění tohoto důkazu.
Ze správního spisu ovšem vyplývá, že
o výslechu svědka, protoreje Mgr. F., nebyl
stěžovatel nijak informován, a nemohl tak ani
zvážit svou přítomnost u tohoto výslechu. Toto pochybení tak má za následek, že předmětný důkazní prostředek byl získán procesně vadným způsobem a za daných podmínek,
kdy se stěžovatel nevzdal svého práva účasti
při dokazování, jej nebylo možné v řízení jako důkazu v neprospěch stěžovatele použít.
Jak vyplývá např. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011, čj. 5 Ca
254/2008-57, tuto vadu řízení nelze zhojit ani
postupem dle § 36 odst. 3 správního řádu,
neboť toto ustanovení vyjadřuje právo účastníka seznámit se s podklady pro vydání meritorního rozhodnutí; smyslem § 36 odst. 3
správního řádu je tedy seznámit účastníka řízení s podklady rozhodnutí na základě již
ukončeného procesu dokazování, avšak nemůže sloužit k nápravě procesních vad, jichž
se při shromažďování důkazů správní orgán
dopustil. V nynějším případě ke zhojení
předmětného pochybení tak nemohla vést
ani možnost vyjádřit se k výpovědi Mgr. F. při
(doplňujícím) pohovoru dne 8. 11. 2011, kdy
žalovaný postupem dle § 36 odst. 3 správního řádu dal stěžovateli rovněž možnost se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že
žalovanému nijak neupírá právo konfrontovat stěžovatele s rozpory mezi jeho výpověďmi a výpověďmi předvolaného svědka (svěd-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ojení
předmětného pochybení tak nemohla vést
ani možnost vyjádřit se k výpovědi Mgr. F. při
(doplňujícím) pohovoru dne 8. 11. 2011, kdy
žalovaný postupem dle § 36 odst. 3 správního řádu dal stěžovateli rovněž možnost se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že
žalovanému nijak neupírá právo konfrontovat stěžovatele s rozpory mezi jeho výpověďmi a výpověďmi předvolaného svědka (svěd-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ků). Uvedené výslechy však musí být provedeny procesním postupem souladným se zákonem. Konkrétně se jedná o to, že stěžovatel
má právo poté, co je sám vyslechnut, být přítomen výslechu svědka (či svědků) a klást jim
otázky. Kromě toho, že tento požadavek vyplývá, jak bylo vyloženo, ze správního řádu,
nelze ponechat stranou ani principy spravedlivého procesu (včetně správního řízení) dle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
i právo na řádnou správu dle čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, které se uplatní
v každém správním řízení k přezkoumání žádosti o udělení mezinárodní ochrany vedeném příslušným vnitrostátním orgánem podle pravidel přijatých v rámci společného
evropského azylového systému (viz rozsudek
Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 11.
2012, M. M., C-277/11, body 75 až 95), a to případně i nad rámec výslovné úpravy stanovené tzv. procedurální směrnicí (směrnice Rady
2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání
postavení uprchlíka, resp. nová procedurální
směrnice Evropského parlamentu a Rady
2013/32/EU o společných řízeních o přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany).
Z principiálně stejných východisek vycházel Nejvyšší správní soud taktéž ve své judikatuře týkající se daňového řízení, na kterou zde lze přiměřeně odkázat. Konkrétně se
jedná kupř. o rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 3. 2009, čj. 5 Afs 51/2008-95,
v němž zdejší soud uvedl, že „[j]estliže správce daně provádí ze své iniciativy důkaz výslechem svědka, a přitom nerespektuje procesní práva daňového subjektu, má taková
procesní vada vždy za následek nepoužitelnost takto získaného důkazu v neprospěch
daňového subjektu pro hodnocení skutkové
stránky věci. To však ještě bez dalšího neznamená, že se ve všech případech jedná o takovou procesní vadu, která mohla mít ve smyslu
§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a pro niž měl
tedy krajský soud, je-li tato vada řádně vytýkána, žalobou napadené rozhodnutí zrušit.“
Z uvedené judikatury tak plyne, že daná
procesní vada nemusí vždy vést ke zrušení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
rozhodnutí správního orgánu; v daném případě však vyhodnocení rozporů mezi výpověďmi stěžovatele a Mgr. F. mělo poměrně
významnou úlohu v posouzení celkové věrohodnosti stěžovatele a jeho azylového příběhu, a proto představuje ve smyslu § 76 odst. 1
písm. c) s. ř. s. podstatné porušení ustanovení
před správním orgánem, které mohlo mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
musí vždy vést ke zrušení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
rozhodnutí správního orgánu; v daném případě však vyhodnocení rozporů mezi výpověďmi stěžovatele a Mgr. F. mělo poměrně
významnou úlohu v posouzení celkové věrohodnosti stěžovatele a jeho azylového příběhu, a proto představuje ve smyslu § 76 odst. 1
písm. c) s. ř. s. podstatné porušení ustanovení
před správním orgánem, které mohlo mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Je pravdou, že předmětnou procesní vadu stěžovatel v žalobě explicitně nevytkl; je
však třeba mít za to, že se jí dotýká širší žalobní argumentace stěžovatele, v jejímž rámci
rozporoval svou údajnou nevěrohodnost. Jak
již totiž bylo zmíněno, zabýval se stěžovatel
v žalobě otázkou tvrzených rozporů mezi jeho vlastní výpovědí a výpovědí Mgr. F., a tedy
také věrohodností své konverze k pravoslavnému křesťanství. Právě tato skutečnost je
klíčová, neboť jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84,
č. 2288/2011 Sb. NSS, je soud oprávněn a také
povinen zrušit rozhodnutí správního orgánu
pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních
bodů, resp. žalobních námitek; je třeba vzít
v úvahu také to, že judikatura akceptovala určitý nižší standard požadavků na přesnost vyjádření žalobního bodu v řízeních ve věcech mezinárodní ochrany a některá další specifika
těchto řízení s ohledem na závažnost rozhodnutí přijímaných v jejich rámci pro jednotlivce.
Nejvyšší správní soud se tak domnívá, že
za dané situace nemohl krajský soud rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumat v rozsahu
žalobních bodů, a toto rozhodnutí tak měl ve
smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušit. Přestože stěžovatel v kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu výslovně nenamítal,
že krajský soud měl z uvedeného důvodu rozhodnutí žalovaného zrušit, přihlédl Nejvyšší
správní soud k uvedené vadě řízení před krajským soudem v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s.,
neboť obdobně jako v řízení o žalobě ve vztahu k pochybení žalovaného, bránila tato vada
řízení před krajským soudem plnému přezkoumání napadeného rozsudku krajského
soudu v mezích uplatněných stížních námitek.
Bude tedy nutné, aby žalovaný v průběhu
dalšího řízení uvedenou procesní vadu odstranil a aby znovu, na základě všech zjištěných skutečností svědčících nejen v neprospěch stěžovatele (přičemž Nejvyšší správní
soud nepopírá, že jsou zde rovněž skutečnosti snižující věrohodnost stěžovatele – např. jeho předchozí nevěrohodná žádost o udělení
mezinárodní ochrany či pokus o nelegální
přechod hranice do Německa), ale i v jeho
prospěch, vyhodnotil, zda se v jeho případě
jedná o věrohodnou konverzi k pravoslavnému křesťanství, a zda tedy je stěžovatel autentickým, praktikujícím křesťanem, či nikoliv.
svědčících nejen v neprospěch stěžovatele (přičemž Nejvyšší správní
soud nepopírá, že jsou zde rovněž skutečnosti snižující věrohodnost stěžovatele – např. jeho předchozí nevěrohodná žádost o udělení
mezinárodní ochrany či pokus o nelegální
přechod hranice do Německa), ale i v jeho
prospěch, vyhodnotil, zda se v jeho případě
jedná o věrohodnou konverzi k pravoslavnému křesťanství, a zda tedy je stěžovatel autentickým, praktikujícím křesťanem, či nikoliv.
Pokud by se jednalo o konverzi reálnou,
věrohodnou, bylo by třeba tuto skutečnost
dále velmi pečlivě zvažovat v kontextu § 12
písm. b) zákona o azylu, tedy z hlediska možných důvodů pro udělení azylu spočívajících
v důvodném strachu z pronásledování na základě náboženství, jakkoli tyto možné důvody nastaly v převážné míře až po té, co stěžovatel opustil zemi původu (tzv. status
uprchlíka sur place). V této souvislosti se
Nejvyšší správní soud rovněž ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že žalovaný hodnotil
shromážděné důkazy o možném nebezpečí
pronásledování konvertitů ke křesťanství
v zemi původu stěžovatele selektivně a že
krajský soud se s takovým hodnocením bez
jakékoli podrobnější úvahy ztotožnil.
Je totiž třeba vzít v potaz, že nejen stěžovatelem uváděné zdroje zmiňované např. v „doplnění k žádosti o azyl“ ze dne 8. 12. 2011
(s nímž se žalovaný ovšem před vydáním svého rozhodnutí nemohl seznámit) či v „podnětu“ doručeném žalovanému dne 2. 11. 2010,
a materiály, které stěžovatel sice neuplatnil ve
správním řízení, ale předložil je v řízení o žalobě krajskému soudu, a k nimž se krajský
soud výslovně vůbec nevyjádřil, ale ani materiály, na které se odvolává ve svém rozhodnutí sám žalovaný a které jsou součástí správního spisu [tj. Informace norského Centra
informací o zemích původu (LANDINFO)
z 10. 6. 2009, obdobná zpráva ze dne 7. 7. 2011,
či výroční zpráva o svobodě vyznání za rok
2010 Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických], rozhodně nevylučují
nebezpečí pronásledování konvertitů ke
křesťanství v Íránu, včetně takových jeho forem, které zároveň dosahují silnější intenzity
vážné újmy (a zahrnují i její vůbec nejzávažnější formy – tj. mučení a dokonce uložení
trestu smrti).
žádosti
ntra
informací o zemích původu (LANDINFO)
z 10. 6. 2009, obdobná zpráva ze dne 7. 7. 2011,
či výroční zpráva o svobodě vyznání za rok
2010 Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických], rozhodně nevylučují
nebezpečí pronásledování konvertitů ke
křesťanství v Íránu, včetně takových jeho forem, které zároveň dosahují silnější intenzity
vážné újmy (a zahrnují i její vůbec nejzávažnější formy – tj. mučení a dokonce uložení
trestu smrti).
žádosti
Například ze zmíněné zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických vyplývá, že přinejmenším v letech
2008 až 2010 docházelo k zatýkání křesťanských konvertitů či tyto osoby byly vystaveny
různým významnějším příkořím ze strany oficiálních úřadů. Z uvedených Informací norského Centra informací o zemích původu
pak plyne, že křesťanští konvertité v Íránu nečelí hrozbě nejvážnějších represí či trestu
smrti (zprávy uváděné stěžovatelem v žalobě
naznačují nebezpečí zabití i po propuštění
z vazby, a to i ze strany nestátních původců
pronásledování), zpravidla za situace, kdy
svou víru nedávají veřejně najevo, dále nepůsobí v rámci tzv. domácích církví a popř.,
když v příslušném řízení před soudem své
odpadlictví od islámu popřou či odvolají.
V této souvislosti je ovšem nutno poukázat na
rozsudek Soudního dvora (velkého senátu)
ze dne 5. 9. 2012, Y a Z, C-71/11 a C-99/11,
bod 80, podle něhož „[č]lánek 2 písm. c)
směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom
smyslu, že obavy žadatele před pronásledováním jsou oprávněné, jestliže příslušné orgány s ohledem na osobní situaci žadatele
mají za to, že je důvodné domnívat se, že po
jeho návratu do země původu bude vykonávat náboženské akty, které jej vystaví skutečnému nebezpečí pronásledování. Při individuálním posuzování
směřující
k získání postavení uprchlíka uvedené orgány od žadatele nemohou důvodně očekávat,
že se těchto náboženských aktů vzdá.“ Jinak
řečeno, nelze po žadateli o mezinárodní
ochranu vyžadovat, aby předešel svému pronásledování v zemi původu tím, že se vzdá
projevů své víry, a to včetně projevů učiněných na veřejnosti. Přitom mj. ze zmiňované
Informace LANDINFO z 10. 6. 2009 jednoznačně vyplývá, že pokud konvertita své zřeknutí se islámu neodvolá, tedy „pokud jsou splje pro muslima
něna všechna kritéria,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
trestem za konverzi
mužského pohlaví
smrt“.
elze po žadateli o mezinárodní
ochranu vyžadovat, aby předešel svému pronásledování v zemi původu tím, že se vzdá
projevů své víry, a to včetně projevů učiněných na veřejnosti. Přitom mj. ze zmiňované
Informace LANDINFO z 10. 6. 2009 jednoznačně vyplývá, že pokud konvertita své zřeknutí se islámu neodvolá, tedy „pokud jsou splje pro muslima
něna všechna kritéria,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
trestem za konverzi
mužského pohlaví
smrt“.
Sám žalovaný ve svém rozhodnutí nepopírá, že v některých případech k odsouzení
za odpadlictví dochází („dochází k odsouzení člověka za odpadlictví jen velmi zřídka“);
konstatuje také, že k poslednímu případu popravy mělo dojít v roce 1990. Žalovaný však
pomíjí, že podle Informace norského Centra
informací o zemích původu ze 7. 7. 2011 a podle obdobné Informace z 10. 6. 2009 po roce
2005, kdy se stal prezidentem Íránu Mahmúd
Ahmadínežád (tuto funkci vykonával do roku
2013), se situace zhoršila i pro příslušníky náboženských menšin (včetně těch v Íránu „tradičních“), přičemž počet formálně vznesených obvinění v případě konvertitů vzrůstá;
během procesů jsou konvertité podle citovaných informací donucováni k prohlášení, že
svého aktu litují a přejí si vrátit se k islámu.
Citované zprávy také hovoří o jiných formách
trestání, než jsou popravy, a to odsouzení
k trestu odnětí svobody. V případě vazebního
stíhání má také docházet k mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. I v těchto ohledech je přitom možné opět odkázat
i na zmiňovanou zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických.
Uvedené skutečnosti žalovaný ve svém
rozhodnutí v podstatě pominul, a proto lze
jím provedené hodnocení důkazů považovat
za selektivní a neúplné. Obdobné hodnocení
je pak třeba vztáhnout i na rozhodnutí krajského soudu, přičemž ani žalovaný ani krajský
soud se nezabývali ani stěžovatelem uváděným problémem možného pronásledování
konvertitů ze strany soukromých osob, dle jeho tvrzení tolerovaným íránským režimem.
Jak již bylo také řečeno, krajský soud se nijak
nevypořádal s konkrétními tvrzeními, které
stěžovatel nad rámec skutečností, které uváděl ve správním řízení, prezentoval v žalobě
proti rozhodnutí žalovaného (a to ani z hlediska přípustnosti takových tvrzení).
Je třeba přitom připomenout, že za pronásledování se ve smyslu § 2 odst. 8 ve spojení
s § 12 zákona o azylu považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
ními tvrzeními, které
stěžovatel nad rámec skutečností, které uváděl ve správním řízení, prezentoval v žalobě
proti rozhodnutí žalovaného (a to ani z hlediska přípustnosti takových tvrzení).
Je třeba přitom připomenout, že za pronásledování se ve smyslu § 2 odst. 8 ve spojení
s § 12 zákona o azylu považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 014
pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Nejedná se tedy jen o hrozbu trestu smrti, nebo mučení, nelidské či ponižujících zacházení nebo trestání,
tedy o příkoří, která dosahují rovněž intenzity
vážné újmy, ale i např. o případné uvěznění,
diskriminační trestní stíhání apod., tedy závažná porušení lidských práv související v daném
případě s náboženským vyznáním. Právě
v tomto kontextu bude třeba v případě závěru
o věrohodnosti stěžovatelovy konverze ke
křesťanství relevantní důkazy, a to především
adresné, věrohodné a aktualizované informace o zemi původu, pečlivě znovu vyhodnotit.
Pokud by žalovaný po provedeném dokazování nakonec dospěl k závěru, který by musel být ovšem prokázán zcela jednoznačně, že
se jedná o konverzi účelovou, tedy pouze
předstíranou, je nezbytné se dále zabývat
otázkou, opět ve smyslu § 12 písm. b) zákona
o azylu, tím, zda stěžovateli ze strany možných původců pronásledování může být přestup ke křesťanství připisován a zda se íránské státní orgány či jiní možní původci
pronásledování mohou o tom, že byl stěžovatel pokřtěn, dozvědět. Z judikatury Nejvyššího správního soudu totiž plyne, že při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněný
strach z pronásledování, není důležité, zda
žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování,
jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje. Tedy za předpokladu, že původci pronásledování žadateli o mezinárodní
ochranu jeho náboženské přesvědčení připisují, není pro účely posouzení spojitosti mezi
pronásledováním a azylově relevantními důvody ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu
rozhodné, zda žadatel náboženské postoje,
pro které je pronásledován nebo pro které
mu pronásledování hrozí, skutečně zastává
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67,
č. 1713/2008 Sb. NSS). V návaznosti na již uvedené zdejší soud ovšem dodává, že v případě,
že stěžovatel není upřímným křesťanem, lze
po něm legitimně očekávat, že bude svůj
křest, k němuž fakticky bezesporu došlo,
X. Y. (Írán) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti stěžovatele.