Six publiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) k čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (v textu též „kvalifikační směrnice“) I. Pokud nelze určité tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vy- vrátit listinnými či jinými důkazy a žadatel splní podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES, správní orgán je povinen z takového tvrzení vycházet. II. Pokud žadatel o mezinárodní ochranu zastává v rámci azylově relevantní sku- piny významné postavení, je správní orgán povinen k této skutečnosti přihlédnout a zaměřit se na to, zdali u takového žadatele neexistuje zvýšená pravděpodobnost pronásledování (oproti řadovým členům dané skupiny) právě z důvodu jeho vý- znamného postavení ve skupině. IH. Pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické názory žadatele či pohlaví ($ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) by- ly „výlučnou“ příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu „rozhodující“.
Six publiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) k čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (v textu též „kvalifikační směrnice“) I. Pokud nelze určité tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vy- vrátit listinnými či jinými důkazy a žadatel splní podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES, správní orgán je povinen z takového tvrzení vycházet. II. Pokud žadatel o mezinárodní ochranu zastává v rámci azylově relevantní sku- piny významné postavení, je správní orgán povinen k této skutečnosti přihlédnout a zaměřit se na to, zdali u takového žadatele neexistuje zvýšená pravděpodobnost pronásledování (oproti řadovým členům dané skupiny) právě z důvodu jeho vý- znamného postavení ve skupině. IH. Pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické názory žadatele či pohlaví ($ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) by- ly „výlučnou“ příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu „rozhodující“.
IV. b) (i) Standard a rozložení důkazního bře- mene ve věcech mezinárodní ochrany K $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel namítá, že žalovaný a krajský soud dostatečně nevzali v potaz jeho osobní situaci v zemi pů- vodu a že skutková zjištění o jeho osobních poměrech v zemi původu jsou v rozporu s rozhodnutím žalovaného, přičemž tento rozpor nebyl odstraněn ani krajským sou- dem. Žalovaný ve svém rozhodnutí mj. kon- statoval, že „žadatelova znalost islámské vě- rouky vzhledem k tomu, že měl vykonávat funkci imáma, byla ... nedostatečná, neboť neznal znění hadísu, který považoval za zá- kladní pro vymezení skupiny tzv. čistého is- lámu a také projevil omezené znalosti v sou- vislosti s islámskou problematikou, např. islámských zákonů šaría, které považoval Dro život muslima za určující“ Nejvyšší správní soud s tímto závěrem nesouhlasí, přičemž tento chybný úsudek žalovaného má navíc pro projednávaný případ zásadní význam. V této souvislosti vyvstává před Nejvyš- ším správním soudem otázka rozložení dů- kazního břemene v řízení o mezinárodní ochraně. Řízení o mezinárodní ochraně je ří- zením specifickým tím, že je v něm často nut- no rozhodovat za situace důkazní nouze (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, čj. 2 Azs 100/2007-64; ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89; a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007-63, vše dostupné na www.nssoud.cz), že jde o prospektivní roz- hodování (tj. posuzuje se riziko pronásledo- vání či vážné újmy v budoucnu), a tím, že nesprávné rozhodnutí má pro stěžovatele ob- zvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení o mezinárodní ochraně odpovídá i standard a rozložení důkazního břemene, jež jsou vychýleny ve prospěch žadatele o me- zinárodní ochranu. Pokud jde o břemeno tvrzení v řízení o azylu, to stíhá žadatele o azyl. Jak konstato- val Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007-63, www.nssoud.cz: „Je nesporné, že pokud by . stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčí- cí o tom, že došlo, nebo že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení SJ 12 zákona o azylu, pak není třeba se situací v jeho zemí původu do detailu zabývat ... V případě, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany však uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativní výčet důvodů pro udělení azylu ve smyslu ustano- vení f 12 zákona o azylu, pak je třeba žada- telem uváděné skutečnosti konfrontovat se zjištěními týkajícími se politického prostředí v zemi původu žadatele“ (důraz doplněn). Jistá procesní aktivita je ovšem požadová- na i po žalovaném, který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit, zdali žadatelem tvrzené skutečnosti jsou rele- vantní pro udělení azylu či doplňkové ochra- ny, a tvrzení žadatele podle toho klasifikovat. Z toho rovněž vyplývá, že by se žalovaný měl v průběhu pohovoru zdržet sugestivních a kapciózních otázek. Pokud jde o břemeno důkazní, to je již vý- razněji rozloženo mezi žadatele o mezinárod- ní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotli- vá fakta je povinen primárně žadatel, nicmé- ně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvrace- jí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný roz- hodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když ne- ní ani žadatel, ani žalovaný schopen doložit, či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žád- ným přesvědčivým důkazem. V takových pří- padech zůstává jediným důkazním prostřed- kem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti ža- datele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi ža- datele. Právě taková situace nastala v projed- návané věci v souvislosti s tvrzením stěžova- tele, že zastával ve své skupince souvěrců funkci imáma. K těmto otázkám se již opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 19. 8. 2005, čj. 4 Azs 467/2004-89, publikova- ném pod č. 1095/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud judikoval: „Uvede-li žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvedených v f 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu takovým způso- bem, aby byly odstraněny nejasnosti o žada- telových skutečných důvodech odchodu ze země původu.“ Ministerstvo vnitra tak ve vě- cech azylu nese odpovědnost za náležité zjiš- tění reálií o zemi původu (rozsudek Nejvyš- šího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 Azs 116/2005-58, www.nssoud.cz). Ohledně věrohodnosti tvrzení žadatele o azyl Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004-57, zveřejněný na www.nssoud.cz, v němž uvádí, že „... není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby proka- zoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak po- vinností správního orgánu, aby v pochyb- nostech shromáždil všechny dostupné důka- zy, které věrohodnost výpovědí žadatele 39 1749 o azyl vyvracejí či zpochybňují“. Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany dr- ží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, čj. 2 Azs 49/2008-83, www.nssoud.cz). Tento standard dále specifi- koval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, čj. 2 Azs 100/2007-64, www.nssoud.cz, když konstatoval, že „uvede- ným požadavkům však žalovaný nedostál, neboť stěžovatelovo tvrzení o možném posti- hu za dezerci z armády vyvrátil pouze v teo- retické rovině a vůbec se nezabýval tím, zda by tento závěr obstál také v praktickém ži- votě Konga. Žalovaný tak musí postavit na jisto, zda by na stěžovatele ustanovení zá- koníku o vojenské justici týkající se dezerce dopadlo či nikoli“ (důraz doplněn). V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007-63, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud dodal: „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá spe- cifika spočívající v pravidelné nedostateč- nosti důkazů prokazujících věrohodnost ža- datelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevy- vratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravdě- podobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správ- ního orgánu.“ (důraz doplněn; obdobně na- př. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89, dostup- ný na www.nssoud.cz). Specifikem azylového řízení je rovněž zá- sada, že při splnění daných podmínek se uplatňuje pravidlo „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“ C benefit of doubt“). Tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89, www.nssoud.cz: „Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních 40 lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení ža- datele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd, dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.“ (důraz doplněn). Výše uvedeným závěrům odpovídají i rele- vantní ustanovení zákona o azylu, kvalifikační směrnice a Příručky UNHCR ($ 195 - $ 204). Pokud jde o úpravu důkazního břemene v zákoně o azylu, ta je velmi skoupá. Ustano- vení $ 494 tohoto zákona pouze stanoví, že „žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen v průběhu řízení poskytovat minis- terstvu nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí“ (důraz doplněn). Za těchto okolností je nut- né $ 49a zákona o azylu vykládat eurokon- formně s kvalifikační směrnicí (srov. čl. 4 uve- dené směrnice). (...) Kvalifikační směrnice vstoupila v plat- nost dne 20. 10. 2004 a její transpoziční lhůta uplynula dne 10. 10. 2006. Z výše uvedeného plyne povinnost eurokonformního výkladu zákona o azylu i přímý účinek těch ustanove- ní kvalifikační směrnice, jež nebyla do záko- na o azylu řádně implementována (blíže srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, a ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008-48, oba dostup- né na www.nssoud.cz). Pokud jde o standard důkazního břeme- ne, Nejvyšší správní soud akceptoval test „přiměřené pravděpodobnosti“ pro zkoumá- ní „odůvodněnosti strachu z pronásledová- ní“ podle $ 12 písm. b) zákona o azylu (tj. pro definici uprchlíka) a test „reálného nebezpe- čí“ pro zkoumání „důvodnosti obav, že cizi- nec utrpí vážnou újmu“ pro zkoumání zása- dy non-refoulement obsažené v čl 3 Úmluvy: „Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu .. je dá- na tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedině- lý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v ci- vilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky ji- sté (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnos- ti“ představuje a fortiori i nižší důkazní stan- dard než standard „nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádou- címu důsledku v případech obdobných pří- padu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, mu- sí počítat jako se vcelku běžným jevem, a ni- koli jako s jevem toliko výjimečným. ... „Reál- ným nebezpečím“ (srov. rovněž f T4a odst. I zákona o azylu, jež užívá ve stejném význa- mu slovní spojení skutečné nebezpečí“) nut- no rozuměl, že ve významném procentu pří- padů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodob- ností postihnout i jeho. ... Test reálného ne- bezpečí“ je vůči stěžovateli přísnější než test „přiměřené pravděpodobnosti“ Ani test reál- ného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu nade vší pochybnosť, ani důkazního standardu užívaného v ze- mích common law v civilních věcech [,vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne' (balan- ce of probabilities)]. Rozdíl mezi testem „reálného nebezpečí“ a testem „přiměřené pravděpodobnosti“ spočívá v tom, že důkaz- ní standard „reálného nebezpečí“ se blíží dů- kaznímu standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard přiměřené pravděpo- dobnosti““ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že tento důkazní standard „přiměřené pravdě- podobnosti“ se aplikuje nejen v rámci celko- vé úvahy o pravděpodobnosti pronásledová- ní, ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl, která jsou posléze podkladem této celkové úvahy [souladně R v. Secretary of State for the Home Department, ex p Sívakumaran (1988) Imm AR 147, Kaja (1995) Imm AR 1, Karanakaran v. Secretary of State for the Ho- me Department (2000) Imm AR 271 a Yžidt- rim (2002) UKIAT 02813 (vše Spojené krá- lovství), Minister for Immigration and Ethnic Affairs v. Wu Shan Liang (1996) 185 CLR 259 a Rajalingam (1999) ECA 719 (Aus- trálie); BVerwG 9 C 91/89 (Německo)]. To znamená, že pokud je přiměřeně pravděpo- dobné, že daná událost proběhla tak, jak tvrdí žadatel o azyl, žalovaný musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti o me- zinárodní ochranu. Co tedy ze standardu „přiměřené pravdě- podobnosti“ při posuzování skutkového sta- vu plyne pro žalovaného? Lze konstatovat, že žalovaný nemůže ze svého posuzování vylou- čit tvrzené skutečnosti např. pouze proto, že nelze vyloučit jiný průběh událostí než ten předestřený žadatelem či že existuje alterna- tivní vysvětlení pro určité skutečnosti, které jsou stejně pravděpodobné. V konkrétně pro- jednávané věci tedy např. nelze vyloučit tyr- zení stěžovatele o existenci rizika, že bude na základě nezákonného postupu policie obvi- něn z domnělého trestného činu, úvahou, že pokud státní orgány považovaly žadatele za osobu obzvláště nebezpečnou, „měly dosta- tek příležitostí, aby mu tzv. podstrčením dro- gy k uvěznění dopomohly“, nebo že z dosa- vadní benevolence policie a KNB plyne, „že žadatelova obava z případného uvěznění má .. formu neopodstatněné domněnky“. Žalovaný může zcela vyloučit z celkového po- souzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim do- šlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celko- vého posouzení rizika pronásledování, kde jim bude přisouzena váha podle míry pravdě- podobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti. Jiná situace je, pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspek- tech své žádosti; v tomto případě (a pouze v tomto případě) může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a ne- 41 1749 musí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení. Lze tedy shrnout, že v první fázi správního řízení leží břemeno tvrzení na žadateli o me- zinárodní ochranu; tomu odpovídá i znění $ 49a zákona o azylu a čl. 4 odst. 1 věta první kvalifikační směrnice. Informace a skuteč- nosti, které musí k žádosti o mezinárodní ochranu žadatel doložit, jsou specifikovány v čl. 4 odst. 2 kvalifikační směrnice. Kromě výjimečných případů hraje v této fázi klíčo- vou roli pohovor s žadatelem o mezinárodní ochranu. Povinnosti v průběhu pohovoru jsou však již rozloženy mezi žadatele i žalova- ného. Žalovaný musí zajistit, aby pohovor splňoval požadavky uvedené v čl. 13 směrni- ce Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v člen- ských státech o přiznávání a odnímání posta- vení uprchlíka (dále jen „procedurální směr- nice“), a zejména musí umožnit žadatelům předložit v úplnosti důvody své žádosti, a to mj. vhodně kladenými a neutrálními otázka- mi. Žadatel je naopak povinen mj. předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu, odpovídat na otázky a jinak spolupracovat se žalovaným v průběhu pohovoru. Následně musí žalovaný nejprve posou- dit, které skutečnosti a tvrzení jsou pro kon- krétní žádost o mezinárodní ochranu rele- vantní. Poté, co označí relevantní skutečnosti a tvrzení, postupuje na základě získaných in- formací (z pohovoru i z jiných důkazů) žalo- vaný dvojím způsobem. Pokud je nesporné, že stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svěd- čící o tom, že došlo nebo že by potenciálně mohlo dojít k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu $ 12 či l4a zákona o azylu, či že je ža- datel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech jeho žádosti o mezinárodní ochra- nu, žalovaný se nemusí dále hodnocením jed- notlivých tvrzení a skutečností zabývat. Po- kud však žadatel nespadá ani do jedné z těchto dvou kategorií, musí žalovaný po- soudit jednotlivá tvrzení a skutečnosti souvi- sející s řízením o mezinárodní ochraně v sou- ladu s čl. 4 odst. 3 až 5 kvalifikační směrnice, přičemž je povinen vycházet z toho, že dů- 42 kazní břemeno je rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Tento závěr vyplývá jak z $ 49a zákona o azylu, tak z čl. 4 odst. 1 věty druhé kvalifikační směrni- ce. Na jedné straně tak žadatel musí v maxi- mální možné míře podložit svá vyjádření lis- tinnými či jinými důkazy, na druhé straně žalovaný musí použít veškeré prostředky, kte- ré má k dispozici, k zajištění nezbytných dů- kazů (včetně informací o zemi původu) pro danou žádost (viz čl. 4 odst. 3 kvalifikační směrnice), a to včetně těch důkazů, které svědčí ve prospěch žadatele. Povinnost člen- ského státu posoudit významné náležitosti žá- dosti ve spolupráci se žadatelem (čl. 4 odst. 1 věta druhá kvalifikační směrnice) pak může vyžadovat i vykonání doplňujícího pohovoru (resp. pohovorů). Ani maximální úsilí žadate- le a žalovaného však nemusí být vždy úspěš- né a řadu tvrzení žadatele nebude možné ni- jak doložit, ani vyvrátit. Pro taková tvrzení se obecně aplikuje důkazní standard „přiměře- né pravděpodobnosti“. Pokud je byť jen při- měřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, žalovaný nesmí toto tvt- zení prohlásit za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvod- něnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu. Pokud pak tvrzení žadatele splňuje podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, je žalovaný povinen z něho vycházet. V konečné fázi pak žalovaný posoudí všechny relevantní skutečnosti a okolnosti žádosti o mezinárodní ochranu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to podle standardu „příměřené pravděpodobnosti“ pro účely $ 12 písm. b) zákona o azylu a podle standardu „reálného rizika“ pro účely $ 14a zákona o azylu, přičemž v rozhodnutí je žalovaný povinen zohlednit čl. 4 odst. 3 až 5 kvalifikační směrnice. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že vyko- nával funkci imáma, Nejvyšší správní soud musí nejprve posoudit, zdali výše uvedené tvrzení žadatele splňuje podmínky stanovené v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. Pokud jde o první podmínku, Nejvyšší správní soud považuje za nesporné, že žadatel vynaložil skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil [čl. 4 odst. 5 písm. a) kvalifikační směrnice), což vyplývá z jeho žádosti o azyl ze dne 24. 4. 2006 i z obou následných pohovorů. Žadatel rovněž předložil všechny náležitosti, které měl k dispozici, a podal uspokojivé vysvětlení ohledně jiných chybějících náležitostí svého tvrzení [čl. 4 odst. 5 písm. b) kvalifikační směrnice|. Tudíž i druhá podmínka je splně- na. Pokud jde o třetí podmínku, Nejvyšší správní soud shledal prohlášení žadatele sou- vislým a hodnověrným a rovněž v souladu s dostupnými informacemi o zemi původu i s dalšími informacemi o případu žadatele [čl. 4 odst. 5 písm. c) kvalifikační směrnice). Stěžovatel zdůvodnil, v čem shledává rozdíl mezi tradičním a tzv. čistým islámem; uvedl, jak se dostal ke své víře a jakým způsobem se stalimámem - neboťho jako svého nástupce vybral jeho předchůdce R. M.; a prokázal do- statečnou znalost základních náboženských knih (a contrario věc sp. zn. 4 Azs 152/2004, kde stěžovatel, ač tvrdil, že je křesťanem, ne- věděl ani, co je Bible). Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatel má středoškolské vzdělání a je vyučeným elek- trosvářečem, a nikoliv vysokoškolským profe- sorem teologie. Skutečnost, že stěžovatel nemá povědomí o existenci výkladových právních škol šaría, že nezná přesné znění příslušného hadísu, nebo že některé informace o své víře má pouze z ústního podání, aniž by sám četl knihy, ze kterých jeho náboženské názory vy- chází, nelze vzhledem k výše uvedeným sku- tečnostem vykládat tak, že stěžovatel nemohl být imámem ve své skupince souvěrců. Další skutečností, která tento závěr podporuje, je fakt, že se modlitby konaly primárně v jeho domě; to dokládají i opakované kontroly ze strany policie v domě stěžovatele, což ani ža- lovaný nezpochybnil. Pokud jde o čtvrtou podmínku, stěžovatel přiletěl do České re- publiky dne 23. 4. 2006 a ještě téhož dne po- žádal o azyl (podle tehdejších právních před- pisů), a tudíž požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možném čase [čl. 4 odst. 5 písm. d) kvalifikační směrnice]. I tato podmínka je te- dy splněna. Stěžovatel splňuje i poslední pod- mínku - podmínku celkové věrohodnosti stěžovatele [čl. 4 odst. 5 písm. e) kvalifikační směrnice]. Nebylo zjištěno, že by stěžovatel po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany (tj. v rámci správního řízení, stejně jako v žalobě a kasační stížnosti) zamlčel ja- kékoli podstatné informace týkající se jeho žádosti, jeho tvrzení nejsou obecná a vágní, držel se jedné dějové linie a jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzi- stentní a za souladné s dostupnými informa- cemi o zemi původu. Jelikož jsou splněny všechny podmínky stanovené čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, včetně tohoto, že toto tvrzení nebylo zjištění- mi žalovaného vyvráceno či učiněno vysoce nepravděpodobným, nevyžaduje prohlášení stěžovatele, že vykonával funkci imáma, žád- né další důkazy. Žalovaný je tedy povinen ze skutečnosti, že stěžovatel zastával ve své sku- pině souvěrců pozici imáma, vycházet. Nejvyšší správní soud se tudíž se stěžova- telem ztotožňuje v tom smyslu, že žalovaný a krajský soud dostatečně nevzali v potaz stě- žovatelovu osobní situaci v zemi původu, ne- boť ze skutečnosti, že stěžovatel zastával v Ka- zachstánu funkci imáma tzv. čistého islámu, vyplývá několik zásadních důsledků (viz ní- že), které ani žalovaný ani krajský soud nezo- hlednili. Postupovali tedy v rozporu s čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice, který vyžaduje, aby žalovaný při posouzení žádosti o mezinárodní ochranu zohlednil konkrétní postavení a osobní situaci žadatele. IV. b) (ii Výjimečné postavení v rámci azylově relevantní skupiny a dostupnost vnitro- státní ochrany C.) Za prvé, vzhledem k tomu, že stěžova- tel zastával v Kazachstánu funkci imáma, ža- lovaný i krajský soud měli zkoumat, zdali vzhledem k tomuto specifickému postavení stěžovatele, které ho odlišuje od řadových příznivců tzv. čistého islámu, neexistuje v je- ho případě zvýšená pravděpodobnost proná- sledování oproti řadovým příznivcům tzv. čistého islámu. V prvé řadě platí, že žadatel o mezinárodní ochranu pro účely $ 12 písm. b) zákona o azylu nemusí dokazovat, že je ve vět- 43 1749 ším ohrožení než kdokoli jiný v jeho azylově relevantní skupině, pokud je tato skupina ja- ko celek terčem pronásledování. Tento závěr vyplývá z definice uprchlíka, která požaduje pouze existenci „odiivodněného strachu“ z pronásledování, a je v souladu i s judikatu- rou zahraničních soudů [rozhodnutí Sně- movny lordů ve věci R v. Secretary of State for the Home Department, ex p Adan, Subas- karan and Aitseguer (1999) Imm AR 521; rozhodnutí Federálního soudu Austrálie ve věcech E! Merhabi v. Minister for Immigrati- on and Multicultural Affairs (2000) FCA 42 a Ponnuduraí v Minister for Immigration and Multicultural Affairs (2000) FCA 91; roz- hodnutí kanadského Federálního odvolacího soudu ve věci Salibian v. Canada (Minister of Employment and Immíigration), (1990) 3 F.C. 250 (C.A.) bod 258; rozhodnutí novo- zélandského Refugee Status Appeals Authori- ty ve věci Refugee Appeal No. 71336/99, NZR- SAA (4.5. 2000), bod 12; a rozhodnutí Federálního odvolacího soudu USA pro 4. okruh ve věci Chen v Immigration and Na- turalization Service, 195 F3d 198 (4th Cir. 1999)j. Tento dílčí závěr se ale aplikuje pou- ze na posuzování podmínek pro udělení azy- lu podle $ 12 písm. b) zákona o azylu. Pro účely doplňkové ochrany je nutné vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva [a to nejen z již poněkud překonané ju- dikatury citované žalovaným (kauzy Vilvara- Jjah a Costello-Roberts), ale i z judikatury ak- tuální (např. Muslim proti Turecku, rozsudek z 26. 4. 2005, stížnost č. 53566/99; Said proti Nizozemí, rozsudek z 5. 7. 2005, stížnost č. 2345/02; N. proti Finsku, rozsudek ze dne 26. 7. 2005, stížnost č. 38885/02; Salah Sheekh proti Nizozemí, rozsudek z 11. 1. 2007, stíž- nost č. 1948/04; či Nnyanzi proti Spojenému království, rozsudek z 8. 4. 2008, stížnost č. 21878/06)]. Výše uvedený dílčí závěr ale neznamená, že pokud většině členů azylově relevantní skupiny (v projednávané kauze příznivců tzv. čistého islámu) pronásledování nehrozí, ne- hrozí automaticky pronásledování ani žadateli o mezinárodní ochranu, který v této skupině zastává význačné postavení (v projednávané 44 věci funkci imáma). Tento závěr potvrdil Nej- vyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, kde v souvislosti S posuzováním možného postihu členů hnutí MASSOB v Nigérii uvedl, že „... je patrné, že stěžovatel podle svých tvrzení, a také pro dlouhou nepřítomnost v zemi původu, není ani „méně prominentním členem“ hnutí MASSOB. Jedná se o běžného řadového čle- na hnutí, jehož postavení lze srovnávat s „anonymním sympatizantem, jak o něm hovoří zpráva britského ministerstva vnitra. Jakkoli tedy příslušnost k hnutí MASSOB mů- že být v Nigérii důvodem k zatčení, u řado- vého člena hnutí zatčení z tohoto důvodu nelze považovat za „přiměřeně pravděpo- dobné“. Řadoví členové hnutí MASSOB sice občas jsou zatýkání, ovšem pouze výjimeč- ně. Jejich zatýkání není běžné a je vcelku dost nepravděpodobné. U stěžovatele tak ne- ní přiměřeně pravděpodobné, že by byl po návratu uvězněn“. Nejvyšší správní soud te- dy explicitně rozlišoval mezi anonymními sympatizanty hnutí MASSOB, řadovými členy, méně prominentními členy a prominentními členy tohoto hnutí, přičemž u každé katego- rie členů hnutí MASSOB existuje jiná míra ri- zika jejich pronásledování. Lze tedy uzavřít, že pokud je žadatel o me- zinárodní ochranu „vyčleněn“ (singled-out) z potenciálně azylově relevantní skupiny, tj. zastává v hierarchii této skupiny významné postavení, žalovaný je povinen k této skuteč- nosti přihlédnout a zaměřit se na to, zdali u takového žadatele neexistuje zvýšená prav- děpodobnost pronásledování (oproti řado- vým členům) právě z důvodu jeho „vyčleně- ní“. Jakýkoliv jiný závěr by byl opět v rozporu s čl 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice, který vyžaduje, aby při posouzení žádosti o mezinárodní ochranu bylo zohledněno „konkrétní postavení a osobní situace ža- datele, včetně takových faktorů, jako jsou původ, pohlaví a věk, aby na základě osob- ní situace žadatele bylo možno posoudit, zda by jednání, kterým žadatel byl nebo mo- hl být vystaven, mohla být považována za pronásledování nebo vážnou újmu“ (důraz doplněn), i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (N. proti Finsku, rozsudek ze dne 26. 7. 2005, stížnost č. 38885/02, $ 164). Za druhé, skutečnost, že stěžovatel zastá- val funkci imáma, má dopad i na dostupnost účinné ochrany v zemi původu. Nejvyšší správní soud v předchozích kasačních stíž- nostech žadatelů o azyl (resp. o mezinárodní ochranu) z Kazachstánu konstatoval, že dostup- ná ochrana v zemi původu je obecně dostateč- ná a že stěžovatelé této ochrany nevyužili. Nic- méně v žádném z dosud projednávaných případů před Nejvyšším správním soudem nebyl stěžovatel v postavení imáma, a tudíž závěry z této prejudikatury nejsou bez další- ho (Viz níže) na projednávaný případ apliko- vatelné. (...) Pro posouzení otázky, zda stát je či není schopen zajistit ochranu před pronásledová- ním, či vážnou újmou, stanoví kvalifikační směrnice ve svém čl. 7 odst. 2 následující standard: „Má se zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 [stát; strany nebo organizace, které ovládají stát] učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobe- ní vážné újmy, mimo jiné zavedením účin- ného právního systému pro odhalování, stí- hání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“ (důraz doplněn). (..) Pokud jde o první podmínku stanovenou čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, ta vychází z premisy, že žádný stát není schopen zabrá- nit veškeré trestné činnosti. Stejně tak každý stát musí respektovat procesní práva ostatních dotčených osob (tedy i pronásledovatelů), resp. zastavit trestní řízení v případě nedostat- ku důkazů. Nicméně obecně účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jed- nání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy není vždy dostatečný. Pokud lze z dostupných informací o zemi pů- vodu dovodit, že v obecné rovině funkční systém právní ochrany není v praxi s to pro určitou specifickou skupinu (či jednotlivce) účinnou ochranu zajistit, nelze takový právní systém považovat za dostatečný, i kdyby pro většinu populace jinak dostatečný byl. Z tohoto důvodu je první podmínka sta- novená čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice do jisté míry modifikována slovem „zpravidla“ věl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Znění čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, podle něhož se má zpravidla za to, že ochrana je poskytová- na v případě učinění přiměřených kroků k zabránění pronásledování zavedením obec- ně účinného právního systému, neznamená, že takový právní systém bude vžďy považo- ván za dostatečnou ochranu, nýbrž pouze to, že zavedení obecně účinného právního systé- mu bude obvykle dostatečné [viz IM (Sujffici- ency of protection) Malawi (2007) UKAIT 00071 (Asylum and Immigration Tribunal, 11. 7. 2007, Spojené království)]. Slovo „zpra- vidla“ v čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice te- dy v projednávaném případě znamená, že pokud je žadatel o mezinárodní ochranu „vy- členěn“ (tj. zastává v hierarchii azylově rele- vantní skupiny významné postavení, viz výše), nelze vždy zavedení obecně účinného práv- ního systému pro odhalování, stíhání a trestá- ní jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy považovat za „přiměřený krok“ k zabránění pronásledová- ní nebo působení vážné újmy ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice; poskytovatelé ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1 téže směrnice musí v odůvodněných případech poskytnout ochranu zaměřenou specificky na danou sku- pinu či jednotlivce, tj. podniknout dodatečné specificky zaměřené či ve výjimečných přípa- dech i individuální kroky nad rámec zavede- ní obecně účinného právního systému. Po- kud se z informací o zemi původu prokáže, že se skutečně vyskytují nikoliv ojedinělé přípa- dy vykonstruovaných trestních obvinění vyznavačů tzv. čistého islámu, bylo by k zajiš- tění účinného systému ochrany třeba speciál- ních kontrolních a jiných opatření uvnitř po- licie, které by směřovaly k tomu, aby takové nezákonné praktiky policie přestaly. Jelikož žalovaný ani krajský soud (ne- správně) nepovažovali stěžovatele za imáma, specifickým postavením stěžovatele se z hle- diska standardu vnitrostátní ochrany vůbec nezabývaly. Je tedy na žalovaném, aby vzhle- dem k dostupným informacím o zemi půvo- 45 1749 du posoudil, zdali stěžovatel jakožto imám není vystaven větší pravděpodobnosti špatné- ho zacházení ze strany bezpečnostních složek, a tudíž se jedná o odůvodněný případ popsaný výše, kdy stát musí učinit další dodatečné kro- ky na jeho ochranu nad obecný standard sta- novený čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Pokud jde o druhou podmínku stanove- nou čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, žalova- ný (ani krajský soud) dostatečně nezkoumal, zdali měl stěžovatel k vnitrostátní ochraně vzhledem ke specifickým okolnostem jeho případu skutečně přístup a konstatoval, že „jelikož ... (stěžovatel) v zemi původu nevyu- žil dostupných právních mechanismů, které by mohly protizákonný postup policistů aj. příslušníků silových kazašských jednotek sankcionoval, nemůže .. (žalovaný) dojít k závěru, že by státní orgány cíleně chování těchto osob podporovaly či tolerovaly ..“. Tě- mito specifickými okolnostmi je v projedná- vaném případě nejen postavení imáma, ale i zdroj pronásledování. V projednávaném pří- padě totiž stěžovatel nenamítá, že mu hrozí pronásledování nestátními subjekty či subjek- ty státem tolerovanými či podporovanými, nýbrž tvrdí, že byl pronásledován ze strany státních orgánů, konkrétně policie a bezpeč- nostních složek, a že mu od těchto orgánů hrozí pronásledování i v budoucnu. Žalovaný i krajský soud jsou povinni k této skutečnosti přihlédnout, neboť povinnost pokusit se vy- hledat ochranu před pronásledováním či váž- nou újmou (resp. vyčerpat dostupné pro- středky ochrany) nejprve v zemi původu je nutné v případě pronásledování ze strany stá- tu (resp. osob státem podporovaných) posu- zovat odlišně od případů pronásledování ne- bo vážné újmy způsobených nestátními subjekty. V prvém případě je totiž nutné ob- zvláště obezřetně zvažovat, zdali výše instanč- ně postavené orgány či jiní poskytovatelé ochrany jsou schopni a ochotni poskytnout účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvali- fikační směrnice. Pokud tomu tak není, tak nelze po stěžovateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Je tedy na žalovaném, aby ve světle výše uvedených závěrů posoudil, zdali v případě 46 stěžovatele neexistuje vzhledem k jeho posta- vení imáma zvýšená pravděpodobnost aktů pronásledování oproti řadovým příznivcům tzv. čistého islámu; zdali (opět s přihlédnutím k jeho postavení imáma) je mu stát ochoten a schopen poskytnout účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice; a zdali má k této ochraně přístup. IV. b) (iii Kauzální nexus s důvody pronásle- dování V této souvislosti je nutné odlišit dva okruhy námitek stěžovatele vztahující se k souvislosti s důvody pronásledování. První okruh námitek směřuje proti povinnosti re- gistrace stěžovatelovy náboženské komunity v zemi původu, která je podle stěžovatele V rozporu se svobodou projevovat nábožen- ské vyznání ve smyslu čl. 9 Úmluvy. Tímto okruhem námitek se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že ačko- liv zde spojitost s důvodem náboženství je, požadavek na registraci náboženských sku- pin v Kazachstánu není do té míry diskrimi- nační, aby ho bylo možno považovat za pro- následování ve smyslu zákona o azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, čj. 8 Azs 23/2008-75, a roz- sudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, čj. 7 Azs 12/2008-98, oba dostup- né na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud nevidí žádný důvod pro odchýlení se od své ustálené judikatury, a tato námitka je tedy ne- důvodná. Druhý okruh námitek v projednávané vě- ci však poukazuje na bití ze strany policie při incidentu v roce 2006 a na hrozbu podstrče- ní drog ze strany policie či KNB. Ke kauzální spojitosti u nátlaku policie uvádí žalovaný, že „důvodem .. postupu (policie) byla snaha nezákonnými prostředky se na žadateli domo- ci jeho souhlasu k registraci či docházení do mešity“ a že „žádný z výslechů .. nebyl cílen výlučně na ... (stěžovatelovu) náboženskou orientaci“ (důraz doplněn). Tento závěr je však logicky chybný. Z výpovědi stěžovatele vyplývá, že své problémy s policií (domovní prohlídky, výslechy, výzvy prokurátora atd.) měl kvůli nerespektování kazašského zákona o povinné registraci náboženských organizací. Nicméně příčinou excesivního postupu poli- cie (který uznal i žalovaný) již nebylo poruše- ní zákona, ale primárně náboženská orienta- ce stěžovatele [pokud by chtěl žalovaný tvrdit, že kazašská policie bije při výsleších všechny osoby porušující jakýkoliv kazašský zákon (resp. snaží se nezákonnými prostřed- ky domoci dodržování jakéhokoliv zákona), bude muset takový závěr doložit]. I pokud by Nejvyšší správní soud akceptoval závěr žalo- vaného, že nezákonný postup policie nebyl veden výlučně z důvodu náboženské orienta- ce stěžovatele, test „výlučnosti“ je nesprávný. Pronásledovatelé jsou často vedeni více růz- nými motivy; to však neznamená, že daný ža- datel v takovém případě bez dalšího nesplňuje podmínku souvislosti s důvody pronásle- dování, a je tak diskvalifikován z definice uprchlíka. Pro naplnění podmínky souvislos- ti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, ná- rodnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické názory či pohlaví stěžovatele byly výlučnou příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu rozhodující pro způso- bení vážné újmy či odmítnutí poskytnout ochranu. Jinými slovy, žalovaný se musí v pro- jednávané kauze ptát: Byl by stěžovatel odve- den a zbit na stanici pro porušování zákona, kdyby nevyznával tzv. čistý islám? Pokud od- pověď zní ne, spojitost s náboženským pře- svědčením stěžovatele je dána a další (vedlej- ší) motivace pronásledovatelů je irelevantní (což samozřejmě ještě neznamená, že jsou na- plněny i další prvky definice uprchlíka). Žalovaný dále uváděl, že tvrzení stěžova- tele o možném podstrčení drog je nepodlo- žené, neboť s podobným jednáním policie neměl žalobce nikdy osobní zkušenost a tyto orgány ostatně měly dostatek příležitostí, aby mu „tzv. podstrčením drogy k uvěznění do- pomohly“. Jak již bylo uvedeno výše, z dosa- vadní absence osobní zkušenosti stěžovatele nelze bez dalšího dovozovat, že k podstrčení drog nemůže dojít v budoucnu; klíčové je po- soudit, zda vzhledem ke všem okolnostem případu (tj. zejména vzhledem k postavení stěžovatele, jeho předchozím potížím s bez- pečnostními orgány a na pozadí informací o zemi původu) je přiměřeně pravděpodob- né, že budou narkotika stěžovateli za tímto účelem (tj. pro perzekuci stěžovatele na zá- kladě - řečeno terminologií českého trestní- ho práva - zneužití pravomoci veřejného či- nitele) v budoucnu podstrčena. Tento závěr však lze učinit jen na základě přesně zaměře- né rešerše na informace o zemi původu [viz čl 4 odst. 3 písm. a) kvalifikační směrnice), žalovaný však vůbec nezkoumal, zda je taková nezákonná praxe u bezpečnostních orgánů v Kazachstánu rozšířena, zda jde o selhání jednotlivých policistů nebo o státem tolero- vanou praxi a komu případně podstrčení drog hrozí. Pokud jde o souvislost podstrčení drog s náboženským předsvědčením, žalova- ný rovněž nezkoumal, zda stěžovateli takové zacházení hrozí právě proto, že vyznává tzv. čistý islám. Tímto Nejvyšší správní soud ne- předjímá v tomto bodě žádný závěr, pouze konstatuje, že bez detailnějších informací o zemi původu je konstatování žalovaného, že policie měla dost času, aby stěžovateli dro- gy podstrčila a dosud tak neučinila (resp. že hrozba podstrčení drog nesouvisí s nábožen- ským přesvědčením stěžovatele), jen nepod- loženou spekulací. Lze tedy shrnout, že státní orgány Ka- zachstánu jsou oprávněny zákonným způso- bem vynucovat dodržování zákona o povinné registraci náboženských organizací (mj. do- movními prohlídkami a výslechy) a trestat v souladu se zákonem jeho porušení (pokuta- mi, příp. jinými zákonnými tresty). Přitom ne každé jednání kazašských státních orgánů při vynucování tohoto zákona, jež by bylo v ev- ropském právním prostoru nepřípustné, do- sahuje intenzity pronásledování či vážné újmy. Nicméně, pokud se prokáže dostatečně opakovaný vzorec používání násilí vůči vy- znavačům tzv. čistého islámu ze strany bez- pečnostních složek či používání nastrčených drog za účelem vznesení smyšleného trestní- ho obvinění a následného odsouzení pro zá- stupný trestný čin, může se již jednat o akty pronásledování ve smyslu $ 2 odst. 8 zákona o azylu, který je třeba vykládat ve světle čl. 9 47 1750 odst. 2 kvalifikační směrnice [v daném přípa- dě viz zejména čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) směr- nice, podle nichž jsou příkladem pronásledo- vání „právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskrimi- nační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem“, nebo „nepřiměřené nebo diskri- minační trestní stíhání nebo trestání“], či o vážnou újmu ve smyslu $ 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. (...) 1750 Daň z příjmů: přípustnost dodatečného daňového přiznání k $ 34 odst. 1 a $ 38p zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňo- vací období 2001 a 2002 k $ 27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Daňový subjekt, který neuplatnil odčitatelnou položku v podobě daňové ztráty z minulých zdaňovacích období ($ 34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z pří- jmů) v řádně podaném daňovém přiznání k dani z příjmů za příslušné zdaňovací období a kterému byla následně za toto období správcem daně doměřena daň, již nemůže po právní moci dodatečného platebního výměru správce daně uplatňovat tuto daňovou ztrátu v dodatečném daňovém přiznání na nižší daň, než byla stano- vena tímto dodatečným platebním výměrem. Takové dodatečné daňové přiznání je 2 podáno v rozporu s $ 38p citovaného zákona a jím zahájené řízení musí být dle $ 27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zastaveno.
Nurlan S. (Kazachstán) proti Ministerstvu vnitra o neudělení mezinárodní ochrany, o ka- sační stížnosti žalobce.
4. Skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení újmy se již nebude opakovat.
5. Uplatňují-li členské státy zásadu, podle které je povinností žadatele, aby žádost o mezinárodní ochranu zdůvodnil, a nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění těchto podmínek:
a) žadatel vynaložil skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil;
b) žadatel předložil všechny náležitosti, které měl k dispozici, a podal uspokojivé vysvětlení ohledně jiných chybějících náležitostí;
c) prohlášení žadatele byla shledána souvislými a hodnověrnými a nejsou v rozporu s dostupnými zvláštními i obecnými informacemi o případu žadatele;
d) žadatel požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možném čase, ledaže může prokázat dobrý důvod, proč tak neučinil;
e) byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele.“ (důraz doplněn)
Kvalifikační směrnice vstoupila v platnost dne 20. 10. 2004 a její transpoziční lhůta uplynula dne 10. 10. 2006. Z výše uvedeného plyne povinnost eurokonformního výkladu zákona o azylu i přímý účinek těch ustanovení kvalifikační směrnice, jež nebyla do zákona o azylu řádně implementována (blíže srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67 a ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Pokud jde o standard důkazního břemene, Nejvyšší správní soud akceptoval test „přiměřené pravděpodobnosti“ pro zkoumání „odůvodněnosti strachu z pronásledování“ podle § 12 písm. b) zákona o azylu (tj. pro definici uprchlíka) a test „reálného nebezpečí“ pro zkoumání „důvodnosti obav, že cizinec utrpí vážnou újmy“ pro zkoumání zásady non-refoulement obsažené v čl. 3 Úmluvy: „Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu … je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté (tzn. že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard „nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným. (…) „Reálným nebezpečím“ (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. (…) Test „reálného nebezpečí“ je vůči stěžovateli přísnější než test „přiměřené pravděpodobnosti“. Ani test „reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech [„vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ (balance of probabilities)]. Rozdíl mezi testem „reálného nebezpečí“ a testem „přiměřené pravděpodobnosti“ spočívá v tom, že důkazní standard „reálného nebezpečí“ se blíží důkaznímu standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82).
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že tento důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“ se aplikuje nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování, ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl, která jsou posléze podkladem této celkové úvahy [souladně R v. Secretary of State for the Home Department, ex p Sivakumaran [1988] Imm AR 147, Kaja [1995] Imm AR 1, Karanakaran v. Secretary of State for the Home Department [2000] Imm AR 271 a Yildirim [2002] UKIAT 02813 (vše Spojené království); Minister for Immigration and Ethnic Affairs v Wu Shan Liang (1996) 185 CLR 259 a Rajalingam [1999] FCA 179 (Austrálie); BVerwG 9 C 91/89 (Německo)]. To znamená, že pokud je přiměřeně pravděpodobné, že daná událost proběhla tak, jak tvrdí žadatel o azyl, žalovaný musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.
Co tedy ze standardu „přiměřené pravděpodobnosti“ při posuzování skutkového stavu plyne pro žalovaného? Lze konstatovat, že žalovaný nemůže ze svého posuzování vyloučit tvrzené skutečnosti např. pouze proto, že nelze vyloučit jiný průběh událostí než ten předestřený žadatelem či že existuje alternativní vysvětlení pro určité skutečnosti, které je stejně pravděpodobné. V konkrétně projednávané věci tedy např. nelze vyloučit tvrzení stěžovatele o existenci rizika, že bude na základě nezákonného postupu policie obviněn z domnělého trestného činu, úvahou, že pokud státní orgány považovaly žadatele za osobu obzvláště nebezpečnou, „měly dostatek příležitostí, aby mu tzv. podstrčením drogy k uvěznění dopomohly“, nebo že z dosavadní benevolence policie a KNB plyne, „že žadatelova obava z případného uvěznění má … formu neopodstatněné domněnky“. Žalovaný může zcela vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celkového posouzení rizika pronásledování, kde jim bude přisouzena váha podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti. Jiná situace je, pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti; v tomto případě (a pouze v tomto případě) může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení.
Lze tedy shrnout, že v první fázi správního řízení leží břemeno tvrzení na žadateli o mezinárodní ochranu; tomu odpovídá i znění § 49a zákona o azylu a čl. 4 odst. 1 věta první kvalifikační směrnice. Informace a skutečnosti, které musí k žádosti o mezinárodní ochranu žadatel doložit, jsou specifikovány v čl. 4 odst. 2 kvalifikační směrnice. Kromě výjimečných případů hraje v této fázi klíčovou roli pohovor s žadatelem o mezinárodní ochranu. Povinnosti v průběhu pohovoru jsou však již rozloženy mezi žadatele i žalovaného. Žalovaný musí zajistit, aby pohovor splňoval požadavky uvedené v čl. 13 Směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“) a zejména musí umožnit žadatelům předložit v úplnosti důvody své žádosti, a to mj. vhodně kladenými a neutrálními otázkami. Žadatel je naopak povinen mj. předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu, odpovídat na otázky a jinak spolupracovat se žalovaným v průběhu pohovoru.
Následně musí žalovaný nejprve posoudit, které skutečnosti a tvrzení jsou pro konkrétní žádost o mezinárodní ochranu relevantní. Poté, co označí relevantní skutečnosti a tvrzení, postupuje na základě získaných informací (z pohovoru i z jiných důkazů) žalovaný dvojím způsobem. Pokud je nesporné, že stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo nebo že by potenciálně mohlo dojít k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení § 12 či 14a zákona o azylu, či že je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech jeho žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný se nemusí dále hodnocením jednotlivých tvrzení a skutečností zabývat. Pokud však žadatel nespadá ani do jedné z těchto dvou kategorií, musí žalovaný posoudit jednotlivá tvrzení a skutečnosti související s řízením o mezinárodní ochraně v souladu s čl. 4 odst. 3 až 5 kvalifikační směrnice (citace viz výše), přičemž je povinen vycházet z toho, že důkazní břemeno je rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Tento závěr vyplývá jak z § 49a zákona o azylu, tak z čl. 4 odst. 1 věty druhé kvalifikační směrnice. Na jedné straně tak žadatel musí v maximální možné míře podložit svá vyjádření listinnými či jinými důkazy, na druhé straně žalovaný musí použít veškeré prostředky, které má k dispozici, k zajištění nezbytných důkazů (včetně informací o zemi původu) pro danou žádost (viz čl. 4 odst. 3 kvalifikační směrnice), a to včetně těch důkazů, které svědčí ve prospěch žadatele. Povinnost členského státu posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem (čl. 4 odst. 1 věta druhá kvalifikační směrnice) pak může vyžadovat i vykonání doplňujícího pohovoru (resp. pohovorů). Ani maximální úsilí žadatele a žalovaného však nemusí být vždy úspěšné a řadu tvrzení žadatele nebude možné nijak doložit ani vyvrátit. Pro taková tvrzení se obecně aplikuje důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“. Pokud je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, žalovaný nesmí toto tvrzení prohlásit za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu. Pokud pak tvrzení žadatele splňuje podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, je žalovaný povinen z něho vycházet.
V konečné fázi pak žalovaný posoudí všechny relevantní skutečnosti a okolnosti žádosti o mezinárodní ochranu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to podle standardu „přiměřené pravděpodobnosti“ pro účely § 12 písm. b) zákona o azylu a podle standardu „reálného rizika“ pro účely § 14a zákona o azylu, přičemž v rozhodnutí je žalovaný povinen zohlednit čl. 4 odst. 3 až 5 kvalifikační směrnice.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že vykonával funkci imáma, Nejvyšší správní soud musí nejprve posoudit, zda-li výše uvedené tvrzení žadatele splňuje podmínky stanovené v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. Pokud jde o první podmínku, Nejvyšší správní soud považuje za nesporné, že žadatel vynaložil skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil [čl. 4 odst. 5 písm. a) kvalifikační směrnice], což vyplývá z jeho žádosti o azyl ze dne 24. 4. 2006 i z obou následných pohovorů. Žadatel rovněž předložil všechny náležitosti, které měl k dispozici, a podal uspokojivé vysvětlení ohledně jiných chybějících náležitostí svého tvrzení [čl. 4 odst. 5 písm. b) kvalifikační směrnice]. Tudíž i druhá podmínka je splněna. Pokud jde o třetí podmínku, Nejvyšší správní soud shledal prohlášení žadatele souvislým a hodnověrným a rovněž v souladu s dostupnými informacemi o zemi původu i s dalšími informacemi o případu žadatele [čl. 4 odst. 5 písm. c) kvalifikační směrnice]. Stěžovatel zdůvodnil, v čem shledává rozdíl mezi tradičním a tzv. čistým islámem; uvedl, jak se dostal ke své víře a jakým způsobem se stal imámem – neboť ho jako svého nástupce vybral jeho předchůdce R. M.; a prokázal dostatečnou znalost základních náboženských knih (a contrario věc sp.zn. 4 Azs 152/2004, kde stěžovatel, ač tvrdil, že je křesťanem, nevěděl ani, co je Bible). Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatel má středoškolské vzdělání a je vyučeným elektrosvářečem a nikoliv vysokoškolským profesorem teologie. Skutečnost, že stěžovatel nemá povědomí o existenci výkladových právních škol šaría, že nezná přesné znění příslušného hadísu, nebo že některé informace o své víře má pouze z ústního podání, aniž by sám četl knihy, ze kterých jeho náboženské názory vychází, nelze vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vykládat tak, že stěžovatel nemohl být imámem ve své skupince souvěrců. Další skutečností, která tento závěr podporuje, je fakt, že se modlitby konaly primárně v jeho domě; to dokládají i opakované kontroly ze strany policie v domě stěžovatele, což ani žalovaný nezpochybnil. Pokud jde o čtvrtou podmínku, stěžovatel přiletěl do České republiky dne 23. 4. 2006 a ještě téhož dne požádal o azyl (podle tehdejších právních předpisů), a tudíž požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možném čase [čl. 4 odst. 5 písm. d) kvalifikační směrnice]. I tato podmínka je tedy splněna. Stěžovatel splňuje i poslední podmínku – podmínku celkové věrohodnosti stěžovatele [čl. 4 odst. 5 písm. e) kvalifikační směrnice]. Nebylo zjištěno, že by stěžovatel po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany (tj. v rámci správního řízení, stejně jako v žalobě a kasační stížnosti) zamlčel jakékoli podstatné informace týkající se jeho žádosti, jeho tvrzení nejsou obecná a vágní, držel se jedné dějové linie a jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu.
Jelikož jsou splněny všechny podmínky stanovené čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, včetně tohoto, že toto tvrzení nebylo zjištěními žalovaného vyvráceno či učiněno vysoce nepravděpodobným, nevyžaduje prohlášení stěžovatele, že vykonával funkci imáma, žádné další důkazy. Žalovaný je tedy povinen ze skutečnosti, že stěžovatel zastával ve své skupině souvěrců pozici imáma, vycházet.
Nejvyšší správní soud se tudíž se stěžovatelem ztotožňuje v tom smyslu, že žalovaný a krajský soud dostatečně nevzali v potaz stěžovatelovu osobní situaci v zemi původu, neboť ze skutečnosti, že stěžovatel zastával v Kazachstánu funkci imáma tzv. čistého islámu, vyplývá několik zásadních důsledků (viz níže), které ani žalovaný ani krajský soud nezohlednili. Postupovaly tedy v rozporu s čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice, který vyžaduje, aby žalovaný při posouzení žádosti o mezinárodní ochranu zohlednil konkrétní postavení a osobní situaci žadatele.
IV. b) (ii)
Výjimečné postavení v rámci azylově relevantní skupiny a dostupnost vnitrostátní ochrany
K § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel uvedl, že se v Kazachstánu vzhledem ke svému postavení nemohl účinně domáhat ochrany u policie, jakožto kompetentního orgánu státní moci k zajištění a udržení pořádku. Jak bylo uvedeno již výše, ze skutečnosti, že stěžovatel zastával v Kazachstánu funkci imáma tzv. čistého islámu, vyplývá několik zásadních důsledků, které ani žalovaný ani krajský soud nezohlednili. Těmito důsledky se nyní bude Nejvyšší správní soud zabývat.
Za prvé, vzhledem k tomu, že stěžovatel zastával v Kazachstánu funkci imáma, žalovaný i krajský soud měli zkoumat, zda-li vzhledem k tomuto specifickému postavení stěžovatele, které ho odlišuje od řadových příznivců tzv. čistého islámu, neexistuje v jeho případě zvýšená pravděpodobnost pronásledování oproti řadovým příznivcům tzv. čistého islámu. V prvé řadě platí, že žadatel o mezinárodní ochranu pro účely § 12 písm. b) zákona o azylu nemusí dokazovat, že je ve větším ohrožení než kdokoli jiný v jeho azylově relevantní skupině, pokud je tato skupina jako celek terčem pronásledování. Tento závěr vyplývá z definice uprchlíka, která požaduje pouze existenci „odůvodněného strachu“ z pronásledování, a je v souladu i s judikaturou zahraničních soudů [rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci R v. Secretary of State for the Home Department, ex p Adan, Subaskaran and Aitseguer [1999] Imm AR 521; rozhodnutí Federálního soudu Austrálie ve věcech El Merhabi v Minister for Immigration and Multicultural Affairs [2000] FCA 42 a Ponnudurai v Minister for Immigration and Multicultural Affairs [2000] FCA 91; rozhodnutí kanadského Federálního odvolacího soudu ve věci Salibian v. Canada (Minister of Employment and Immigration), [1990] 3 F.C. 250 (C.A.) bod 258; rozhodnutí novozélandského Refugee Status Appeals Authority ve věci Refugee Appeal No. 71336/99, NZRSAA (4.5. 2000), bod 12; a rozhodnutí Federálního odvolacího soudu USA pro 4. okruh ve věci Chen v Immigration and Naturalization Service, 195 F3d 198 (4th Cir. 1999)]. Tento dílčí závěr se ale aplikuje pouze na posuzování podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Pro účely doplňkové ochrany je nutné vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva [a to nejen z již poněkud překonané judikatury citované žalovaným (kauzy Vilvarajah a Costello-Roberts citované výše), ale i z judikatury aktuální (např. Muslim proti Turecku, rozsudek z 26. 4. 2005, stížnost č. 53566/99; Said proti Nizozemí, rozsudek z 5. 7. 2005, stížnost č. 2345/02; N. proti Finsku, rozsudek ze dne 26. 7. 2005, stížnost č. 38885/02; Salah Sheekh. proti Nizozemí, rozsudek z 11. 1. 2007, stížnost č. 1948/04; či Nnyanyi proti Spojenému království, rozsudek z 8. 4. 2008, stížnost č. 21878/06)].
Výše uvedený dílčí závěr ale neznamená, že pokud většině členů azylově relevantní skupiny (v projednávané kauze příznivců tzv. čistého islámu) pronásledování nehrozí, nehrozí automaticky pronásledování ani žadateli o mezinárodní ochranu, který v této skupině zastává význačné postavení (v projednávané věci funkci imáma). Tento závěr potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, kde v souvislosti s posuzováním možného postihu členů hnutí MASSOB v Nigérii uvedl, že „… je patrné, že stěžovatel podle svých tvrzení, a také pro dlouhou nepřítomnost v zemi původu, není ani „méně prominentním členem“ hnutí MASSOB. Jedná se o běžného řadového člena hnutí, jehož postavení lze srovnávat s „anonymním sympatizantem“, jak o něm hovoří zpráva britského ministerstva vnitra. Jakkoli tedy příslušnost k hnutí MASSOB může být v Nigérii důvodem k zatčení, u řadového člena hnutí zatčení z tohoto důvodu nelze považovat za „přiměřeně pravděpodobné“. Řadoví členové hnutí MASSOB sice občas jsou zatýkáni, ovšem pouze výjimečně. Jejich zatýkání není běžné a je vcelku dost nepravděpodobné. U stěžovatele tak není přiměřeně pravděpodobné, že by byl po návratu uvězněn.“ Nejvyšší správní soud tedy explicitně rozlišoval mezi anonymními sympatizanty hnutí MASSOB, řadovými členy, méně prominentními členy a prominentními členy tohoto hnutí, přičemž u každé kategorie členů hnutí MASSOB existuje jiná míra rizika jejich pronásledování.
Lze tedy uzavřít, že pokud je žadatel o mezinárodní ochranu „vyčleněn“ (singled-out) z potenciálně azylově relevantní skupiny, tj. zastává v hierarchii této skupiny významné postavení, žalovaný je povinen k této skutečnosti přihlédnout a zaměřit se na to, zda-li u takového žadatele neexistuje zvýšená pravděpodobnost pronásledování (oproti řadovým členům) právě z důvodu jeho „vyčlenění“. Jakýkoliv jiný závěr by byl opět v rozporu s čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice, který vyžaduje, aby při posouzení žádosti o mezinárodní ochranu bylo zohledněno „konkrétní postavení a osobní situace žadatele, včetně takových faktorů, jako jsou původ, pohlaví a věk, aby na základě osobní situace žadatele bylo možno posoudit, zda by jednání, kterým žadatel byl nebo mohl být vystaven, mohla být považována za pronásledování nebo vážnou újmu“ (důraz doplněn) i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (N. proti Finsku, rozsudek ze dne 26. 7. 2005, stížnost č. 38885/02, § 164).
Za druhé, skutečnost, že stěžovatel zastával funkci imáma, má dopad i na dostupnost účinné ochrany v zemi původu. Nejvyšší správní soud v předchozích kasačních stížnostech žadatelů o azyl (resp. o mezinárodní ochranu) z Kazachstánu konstatoval, že dostupná ochrana v zemi původu je obecně dostatečná a že stěžovatelé této ochrany nevyužili. Nicméně v žádném z dosud projednávaných případů před Nejvyšším správním soudem nebyl stěžovatel v postavení imáma, a tudíž závěry z této prejudikatury nejsou bez dalšího (viz níže) na projednávaný případ aplikovatelné.
Zákon o azylu v § 2 odst. 7 stanoví, že „za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním“.
Pro posouzení otázky, zda stát je či není schopen zajistit ochranu před pronásledováním, či vážnou újmou, stanoví kvalifikační směrnice ve svém čl. 7 odst. 2 následující standard: „Má se zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 [stát; strany nebo organizace, které ovládají stát] učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup“. (důraz doplněn).
K aplikaci čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, kde konstatoval, že tento článek musí být aplikován, ačkoliv nebyl explicitně transponován do zákona o azylu, a posléze dospěl na jeho základě k závěru, že v Kyrgyzstánu byl zaveden účinný právní systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy a že žadatelka měla k této ochraně přístup, což Nejvyšší správní soud opřel o dostupné informace o nakládání s oběťmi domácího násilí v Kyrgyzstánu.
Je tedy nutné zdůraznit, že čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice stanoví dvě podmínky pro existenci účinné ochrany v zemi původu. Poskytovatelé ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1 poskytují zpravidla účinnou ochranu tehdy, (1) pokud činí přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a (2) pokud stěžovatel má k této ochraně přístup. Obě podmínky musí být splněny kumulativně; v opačném případě není účinná ochrana dostupná.
Pokud jde o první podmínku stanovenou čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, ta vychází z premisy, že žádný stát není schopen zabránit veškeré trestné činnosti. Stejně tak každý stát musí respektovat procesní práva ostatních dotčených osob (tedy i pronásledovatelů), resp. zastavit trestní řízení v případě nedostatku důkazů. Nicméně obecně účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy není vždy dostatečný. Pokud lze z dostupných informací o zemi původu dovodit, že v obecné rovině funkční systém právní ochrany není v praxi s to pro určitou specifickou skupinu (či jednotlivce) účinnou ochranu zajistit, nelze takový právní systém považovat za dostatečný, i kdyby pro většinu populace jinak dostatečný byl.
Z tohoto důvodu je první podmínka stanovená čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice do jisté míry modifikována slovem „zpravidla“ v čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Znění čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, podle něhož se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována v případě učinění přiměřených kroků k zabránění pronásledování zavedením obecně účinného právního systému, neznamená, že takový právní systém bude vždy považován za dostatečnou ochranu, nýbrž pouze to, že zavedení obecně účinného právního systému bude obvykle dostatečné [viz IM (Sufficiency of protection) Malawi [2007] UKAIT 00071 (Asylum and Immigration Tribunal, 11. 7. 2007, Spojené království)]. Slovo „zpravidla“ v čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice tedy v projednávaném případě znamená, že pokud je žadatel o mezinárodní ochranu „vyčleněn“ (tj. zastává v hierarchii azylově relevantní skupiny významné postavení; viz výše), nelze vždy zavedení obecně účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy považovat za „přiměřený krok“ k zabránění pronásledování nebo působení vážné újmy ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice; poskytovatelé ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1 téže směrnice musí v odůvodněných případech poskytnout ochranu zaměřenou specificky na danou skupinu či jednotlivce, tj. podniknout dodatečné specificky zaměřené či ve výjimečných případech i individuální kroky nad rámec zavedení obecně účinného právního systému. Pokud se z informací o zemi původu prokáže, že se skutečně vyskytují nikoliv ojedinělé případy vykonstruovaných trestních obvinění vyznavačů tzv. čistého islámu, bylo by k zajištění účinného systému ochrany třeba speciálních kontrolních a jiných opatření uvnitř policie, které by směřovaly k tomu, aby takové nezákonné praktiky policie přestaly.
Jelikož žalovaný ani krajský soud (nesprávně) nepovažovali stěžovatele za imáma, specifickým postavením stěžovatele se z hlediska standardu vnitrostátní ochrany vůbec nezabývaly. Je tedy na žalovaném, aby vzhledem k dostupným informacím o zemi původu posoudil, zda-li stěžovatel jakožto imám není vystaven větší pravděpodobnosti špatného zacházení ze strany bezpečnostních složek, a tudíž se jedná o odůvodněný případ popsaný výše, kdy stát musí učinit další dodatečné kroky na jeho ochranu nad obecný standard stanovený čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice.
Pokud jde o druhou podmínku stanovenou čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, žalovaný (ani krajský soud) dostatečně nezkoumal, zda-li měl stěžovatel k vnitrostátní ochraně vzhledem ke specifickým okolnostem jeho případu skutečně přístup a konstatoval, že „jelikož … [stěžovatel] v zemi původu nevyužil dostupných právních mechanismů, které by mohly protizákonný postup policistů aj. příslušníků silových kazašských jednotek sankcionovat, nemůže … [žalovaný] dojít k závěru, že by státní orgány cíleně chování těchto osob podporovaly či tolerovaly…“. Těmito specifickými okolnostmi je v projednávaném případě nejen postavení imáma, ale i zdroj pronásledování. V projednávaném případě totiž stěžovatel nenamítá, že mu hrozí pronásledování nestátními subjekty či subjekty státem tolerovanými či podporovanými, nýbrž tvrdí, že byl pronásledován ze strany státních orgánů, konkrétně policie a bezpečnostních složek, a že mu od těchto orgánů hrozí pronásledování i v budoucnu. Žalovaný i krajský soud jsou povinni k této skutečnosti přihlédnout, neboť povinnost pokusit se vyhledat ochranu před pronásledováním či vážnou újmou (resp. vyčerpat dostupné prostředky ochrany) nejprve v zemi původu je nutné v případě pronásledování ze strany státu (resp. osob státem podporovaných) posuzovat odlišně od případů pronásledování nebo vážné újmy způsobených nestátními subjekty. V prvém případě je totiž nutné obzvláště obezřetně zvažovat, zda-li výše instančně postavené orgány či jiní poskytovatelé ochrany jsou schopny a ochotny poskytnout účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Pokud tomu tak není, tak nelze po stěžovateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel.
Je tedy na žalovaném, aby ve světle výše uvedených závěrů posoudil, zda-li v případě stěžovatele neexistuje vzhledem k jeho postavení imáma zvýšená pravděpodobnost aktů pronásledování oproti řadovým příznivcům tzv. čistého islámu; zda-li (opět s přihlédnutím k jeho postavení imáma) je mu stát ochoten a schopen poskytnout účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice; a zda-li má k této ochraně přístup.
IV. b) (iii)
Kauzální nexus s důvody pronásledování
Stěžovatel konzistentně uvádí, že Kazachstán opustil kvůli pronásledování z důvodu svého náboženského přesvědčení. Žalovaný naopak dospěl k závěru, že stěžovatel se neobává případného pronásledování kvůli náboženské víře, neboť obavy z možného podstrčení drog a neadekvátní postup policie nesouvisely s náboženským přesvědčením stěžovatele, a tudíž v jeho případě chybí kauzální nexus s důvody pronásledování taxativně uvedenými v § 12 písm. b) zákona o azylu. Závěr žalovaného převzal i krajský soud. Nejvyšší správní soud se s výkladem žalovaného a krajského soudu neztotožňuje.
V této souvislosti je nutné odlišit dva okruhy námitek stěžovatele vztahující se k souvislosti s důvody pronásledování. První okruh námitek směřuje proti povinnosti registrace stěžovatelovy náboženské komunity v zemi původu, která je podle stěžovatele v rozporu se svobodou projevovat náboženské vyznání ve smyslu čl. 9 Úmluvy. Tímto okruhem námitek se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že ačkoliv zde spojitost s důvodem náboženství je, požadavek na registraci náboženských skupin v Kazachstánu není do té míry diskriminační, aby ho bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, oba dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud nevidí žádný důvod pro odchýlení se od své ustálené judikatury a tato námitka je tedy nedůvodná.
Druhý okruh námitek v projednávané věci však poukazuje na bití ze strany policie při incidentu v roce 2006 a na hrozbu podstrčení drog ze strany policie či KNB. Ke kauzální spojitosti u nátlaku policie uvádí žalovaný, že „důvodem … postupu [policie] byla snaha nezákonnými prostředky se na žadateli domoci jeho souhlasu k registraci či docházení do mešity” a že „žádný z výslechů … nebyl cílen výlučně na … [stěžovatelovu] náboženskou orientaci” (důraz doplněn). Tento závěr je však logicky chybný. Z výpovědi stěžovatele vyplývá, že své problémy s policií (domovní prohlídky, výslechy, výzvy prokurátora atd.) měl kvůli nerespektování kazašského zákona o povinné registraci náboženských organizací. Nicméně příčinou excesivního postupu policie (který uznal i žalovaný) již nebylo porušení zákona, ale primárně náboženská orientace stěžovatele (pokud by chtěl žalovaný tvrdit, že kazašská policie bije při výsleších všechny osoby porušující jakýkoliv kazašský zákon (resp. snaží se nezákonnými prostředky domoci dodržování jakéhokoliv zákona), bude muset takový závěr doložit). I pokud by Nejvyšší správní soud akceptoval závěr žalovaného, že nezákonný postup policie nebyl veden výlučně z důvodu náboženské orientace stěžovatele, test „výlučnosti“ je nesprávný. Pronásledovatelé jsou často vedeni více různými motivy; to však neznamená, že daný žadatel v takovém případě bez dalšího nesplňuje podmínku souvislosti s důvody pronásledování a je tak diskvalifikován z definice uprchlíka. Pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické názory či pohlaví stěžovatele byly výlučnou příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu rozhodující pro způsobení vážné újmy či odmítnutí poskytnout ochranu. Jinými slovy, žalovaný se musí v projednávané kauze ptát: Byl by stěžovatel odveden a zbit na stanici pro porušování zákona, kdyby nevyznával tzv. čistý islám? Pokud odpověď zní ne, spojitost s náboženským přesvědčením stěžovatele je dána a další (vedlejší) motivace pronásledovatelů je irelevantní (což samozřejmě ještě neznamená, že jsou naplněny i další prvky definice uprchlíka).
Žalovaný dále uváděl, že tvrzení stěžovatele o možném podstrčení drog je nepodložené, neboť s podobným jednáním policie neměl žalobce nikdy osobní zkušenost a tyto orgány ostatně měly dostatek příležitostí, aby mu „tzv. podstrčením drogy k uvěznění dopomohly“. Jak již bylo uvedeno výše, z dosavadní absence osobní zkušenosti stěžovatele nelze bez dalšího dovozovat, že k podstrčení drog nemůže dojít v budoucnu; klíčové je posoudit, zda vzhledem ke všem okolnostem případu (tj. zejména vzhledem k postavení stěžovatele, jeho předchozím potížím s bezpečnostními orgány a na pozadí informací o zemi původu) je přiměřeně pravděpodobné, že budou narkotika stěžovateli za tímto účelem (tj. pro perzekuci stěžovatele na základě – řečeno terminologií českého trestního práva - zneužití pravomoci veřejného činitele) v budoucnu podstrčena. Tento závěr však lze učinit jen na základě přesně zaměřené rešerše na informace o zemi původu [viz čl. 4 odst. 3 písm. a) kvalifikační směrnice]; žalovaný však vůbec nezkoumal, zda je taková nezákonná praxe u bezpečnostních orgánů v Kazachstánu rozšířena, zda jde o selhání jednotlivých policistů nebo o státem tolerovanou praxi a komu případně podstrčení drog hrozí. Pokud jde o souvislost podstrčení drog s náboženským předsvědčením, žalovaný rovněž nezkoumal, zda stěžovateli takové zacházení hrozí právě proto, že vyznává tzv. čistý islám. Tímto Nejvyšší správní soud nepředjímá v tomto bodě žádný závěr, pouze konstatuje, že bez detailnějších informací o zemi původu je konstatování žalovaného, že policie měla dost času, aby stěžovateli drogy podstrčila a dosud tak neučinila (resp. že hrozba podstrčení drog nesouvisí s náboženským přesvědčením stěžovatele), jen nepodloženou spekulací.
Lze tedy shrnout, že státní orgány Kazachstánu jsou oprávněny zákonným způsobem vynucovat dodržování zákona o povinné registraci náboženských organizací (mj. domovními prohlídkami a výslechy) a trestat v souladu se zákonem jeho porušení (pokutami, příp. jinými zákonnými tresty). Přitom ne každé jednání kazašských státních orgánů při vynucování tohoto zákona, jež by bylo v evropském právním prostoru nepřípustné, dosahuje intenzity pronásledování či vážné újmy. Nicméně, pokud se prokáže dostatečně opakovaný vzorec používání násilí vůči vyznavačům tzv. čistého islámu ze strany bezpečnostních složek či používání nastrčených drog za účelem vznesení smyšleného trestního obvinění a následného odsouzení pro zástupný trestný čin, může se již jednat o akty pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 zákona o azylu, který je třeba vykládat ve světle čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice [v daném případě viz zejména s čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) směrnice, podle nichž jsou příkladem pronásledování „právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem“, nebo „nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání“], či o vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
IV. b) (iv)
Ostatní relevantní body pro kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V průběhu incidentu z roku 2006 byl stěžovatel odveden na polici a zbit, přičemž byl policisty údajně označen za „wahhábistu“. Pokud se ukáže toto tvrzení jako pravdivé, je žalovaný povinen ho vzít v úvahu. V rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatoval, že za odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu je v souladu s článkem 10 odst. 2 kvalifikační směrnice třeba pokládat i strach z pronásledování zapříčiněného politickým přesvědčením, jež je žadateli o mezinárodní ochranu připisováno státními orgány v jeho zemi původu. Tento závěr se samozřejmě vztahuje na všechny důvody pronásledování uvedené v § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy i na pronásledování z důvodu náboženství či příslušnosti k určité sociální skupině.
Žalovaný zamítl žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu rovněž z důvodu existence možnosti vnitřní ochrany (viz poslední věta § 2 odst. 8 zákona o azylu po novele č. 379/2007 Sb.; a čl. 8 kvalifikační směrnice) ve městě Uralsk, kde se stěžovatel na přelomu roku 2004/2005 skrýval. Jelikož se krajský soud k této otázce nevyjádřil, Nejvyšší správní soud pro případné posouzení možnosti vnitřní ochrany v dalším řízení pouze připomíná svou dosavadní judikaturu k této otázce, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publikovaný pod č. 1551/2008 Sb. NSS.
IV. c)
Ostatní kasační námitky
Pokud jde o námitku, že zákon o povinné registraci náboženských organizací, je v rozporu s kazašským právním řádem, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka je pro účely řízení o mezinárodní ochraně irelevantní; jádrem řízení o mezinárodní ochraně je posoudit existenci odůvodněného strachu z pronásledování a reálného nebezpečí vážné újmy (resp. aplikovatelnost ostatních typů ochrany zakotvených v zákoně o azylu), a nikoliv zkoumat souladnost zákona o povinné registraci náboženských organizací s kazašským právním řádem. Tato námitka je tedy nedůvodná.
Pokud jde o námitku, podle níž úředníci Výboru pro národní bezpečnost mohou na základě zákona o povinné registraci náboženských organizací provádět bez ohlášení domovní prohlídku v místech, kde se konají obřady neregistrovaných stoupenců jakéhokoliv náboženského hnutí, což je podle stěžovatele v rozporu s čl. 8 Úmluvy, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ne každé jednání, které by bylo případně ze strany Evropského soudu pro lidská práva shledáno jako porušení čl. 8 Úmluvy, dosahuje intenzity pronásledování. Definice pronásledování je zakotvena v § 2 odst. 7 zákona o azylu (po novele č. 379/2007 Sb. v § 2 odst. 8 zákona o azylu) a v čl. 9 kvalifikační směrnice. Z obou definic jednoznačně vyplývá, že provádění zákonných domovních prohlídek (byť bez ohlášení), nemůže samo o sobě dosáhnout intenzity pronásledování. Tato námitka je tudíž sama o sobě také nedůvodná. To ovšem nezbavuje žalovaného povinnosti posoudit tento aspekt při posuzování pronásledování na kumulativním základě, tj. „zda konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí dosáhly jednotlivě či ve svém souhrnu (kumulativně) takové intenzity, aby je bylo lze považovat [za pronásledování]” (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129, www.nssoud.cz).
Pokud jde o námitku stěžovatele, podle níž se krajský soud nevypořádal s definicí pronásledování uvedenou v § 2 odst. 7 zákona o azylu, z čehož stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v projednávaném případě sice došlo ze strany krajského soudu k nesprávnému posouzení právní otázky podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (konkrétně o nesprávné posouzení definice pronásledování), nicméně rozsudek krajského soudu je v tomto ohledu přezkoumatelný, a tudíž námitka opírající se o § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není důvodná.
Konečně stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu podle 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v tom, že krajský soud neposoudil, zda-li je Kazachstán bezpečnou zemí původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Tato námitka je lichá. Institut bezpečné země původu zakotvený v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země [srov. § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu: „Žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel … d) přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze“]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu [minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu] vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.
Skutečnost, že žalovaný neoznačil Kazachstán za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, je tak ve skutečnosti ku prospěchu stěžovatele. Pokud však stěžovatel z tohoto závěru implicitně dovozuje, že všichni žadatelé o mezinárodní ochranu z Kazachstánu mají nárok na azyl či na doplňkovou ochranu, či že neoznačením Kazachstánu jako bezpečné země původu vzniká presumpce ve prospěch žadatelů z této země, pak je takový závěr mylný. Neoznačení Kazachstánu za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu má pouze ten následek, že se neuplatní presumpce v neprospěch žadatelů o mezinárodní ochranu; nikoliv, že by měla nastoupit presumpce v jejich prospěch.
K § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel dále namítal, že žalovaný účelově vypustil informaci zastupitelského úřadu ČR v Kazachstánu, která potvrzuje, že zákon o povinné registraci náboženských organizací je od roku 2006 „tvrdě“ prosazován Výborem pro národní bezpečnost, a rovněž nevzal v potaž další relevantní zprávy o zemi původu (např. zprávu norské zpravodajské agentury Forum 18). Nejvyšší správní soud nepovažuje ani takto obecně formulovanou námitku za důvodnou. Pokud jde o informaci zastupitelského úřadu ČR v Kazachstánu, Nejvyšší správní soud již výše uvedl, že byť i rozhodné prosazování zákona o povinné registraci náboženských organizací ze strany Výboru pro národní bezpečnost samo o sobě nepředstavuje pronásledování, pokud se tak děje zákonnými prostředky. Totéž lze říci o jiných zprávách, které by potvrzovaly takové informace. Bylo by samozřejmě vhodnější, kdyby žalovaný tyto informace výslovně uvedl ve svém rozhodnutí, nicméně klíčové je v projednávané kauze jiné pochybení žalovaného – žalovaný totiž nezaměřil svoji rešerši ohledně informací o zemi původu dostatečně přesně, tj. na to, zda-li existuje nějaký rozdíl v nakládání s výše hierarchicky postavenými představiteli tzv. čistého islámu oproti nakládání s jeho řadovými příznivci. Toto pochybení však bylo zohledněno již výše.
V.
Shrnutí
Nejvyšší správní soud dospěl k následujícím závěrům. Za prvé, žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili skutkovou otázku, zda-li byl stěžovatel imámem tzv. čistého islámu. Za druhé, v důsledku tohoto pochybení žalovaný ani krajský soud při posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu dostatečně nevzali v potaz stěžovatelovu osobní situaci v zemi původu, neboť ze skutečnosti, že stěžovatel zastával v Kazachstánu funkci imáma tzv. čistého islámu, vyplývá několik zásadních důsledků, které žalovaný ani krajský soud nezohlednili. Žalovaný ani krajský soud zejména neposoudili, zda stěžovateli nehrozí větší riziko pronásledování oproti řadovým příznivcům čistého islámu, a zda-li v jeho konkrétním případě je dostupná ochrana v Kazachstánu dostatečná. Za třetí, žalovaný i krajský soud rovněž pochybili v tom, že neshledali kauzální souvislost mezi jednáním kazašských bezpečnostních složek a náboženským přesvědčením stěžovatele, a proto tímto směrem nezaměřili ani analýzu informací o zemi původu. Ostatní kasační námitky neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a s ohledem na tuto skutečnost napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s.ř.s). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu