4 Tdo 1/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
února 2009 o dovolání obviněného S. B., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 5 To 76/2008, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 11/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného S. B.
o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 1. 7. 2008, sp. zn.
61 T 11/2008 byl obviněný S. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista za podmínek § 41 odst. 1 tr. zák.,
jehož se dopustil tím, že v přesněji nezjištěnou dobu od 16.15 hod. do 21.30
hod. dne 2. 3. 2007 v U. H., v bytě na N. M., z přesně nezjištěných důvodů,
ale pravděpodobně z důvodu zjištění odcizení finanční hotovosti a žárlivosti,
opakovaně fyzicky napadl údery rukou a kopy nohou na různé části těla, zejména
do hlavy a údery hlavou o podlahu místnosti, poškozené O. B. a L. B., O. B.
rovněž způsobil kuchyňským nožem rozsáhlá řezná poranění ve vlasové části
hlavy, a to v pravé temenní krajině svislou řeznou ránu délky 6 cm a v temenní
krajině rozsáhlou nepravidelnou ránu rozměrů 8 cm až 12 cm a dále rozsáhlé
hematomy na různých částech těla, zvláště v obličeji s výrazným otokem, v
důsledku čehož B. zejména v důsledku hemoragického (krvácivého) šoku při
nadměrné krevní ztrátě na místě zemřela a poškozený L. B. utrpěl v důsledku
opakovaného fyzického násilí vysoké intenzity rozsáhlá zranění, zejména
zlomeniny čelních a čelistních dutin, zlomeninu levé i pravé očnice, tříštivou
frakturu nosu, dvojnásobnou zlomeninu lícního oblouku, krvácení pod měkkou
plenu mozkovou v čelní a temenní krajině, rozsáhlé hematomy a frakturu krčku
pravého ramene s nutností hospitalizace na traumatologickém oddělení nemocnice
v U. H. s podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu přesahující
jeden měsíc a hospitalizace na traumatologickém oddělení nemocnice v U. H. s
podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu přesahující jeden měsíc a
hospitalizace do 3. 4. 2007, kdy život poškozeného nebyl bezprostředně ohrožen
pouze v důsledku včasně poskytnuté lékařské péče, přičemž výše uvedeného
jednání se obviněný dopustil přesto, že byl již opakovaně soudně trestán pro
trestnou činnost různého druhu, kdy zejména byl uznán Okresním soudem v
Uherském Hradišti rozsudkem sp. zn. 2 T 390/2002 ze dne 17. 9. 2002 ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. 5 To 472/2002,
vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k §
222 odst. 1 tr. zák., tedy zvlášť závažným úmyslným trestným činem a byl mu
uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl zařazen
do věznice s ostrahou, kdy z výkonu trestu byl propuštěn dne 28. 2. 2005, a
uznán vinným Okresním soudem v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 272/94 ze dne 11.
7. 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1995 sp.
zn. 8 To 236/95, mimo jiné trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., tedy zvlášť závažným trestným činem, a byl mu uložen trest odnětí svobody
v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a trest
vykonal dne 22. 12. 1996.
Za uvedený trestný čin mu byl podle § 219 odst. 2 tr. zák., ve smyslu §
42 odst. 1, odst. 2 a § 29 odst. 1 odst. 2 tr. zák. uložen výjimečný
trest odnětí svobody v trvání 22 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Dále byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu poškozenému Všeobecné
zdravotní pojišťovně ČR.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 1. 7.
2008 podal obviněný odvolání. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 5 To 76/2008 a to tak, že podle § 258
odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a to ve
výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl
tak, že obviněný se odsuzuje za pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1
tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se
obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1
tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a
dále za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k §
222 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve
smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu
v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 č.j. 1 T 111/2007-267, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 8. 2008, sp. zn.
6 To 370/2008 podle § 219 odst. 2 tr. zák., za použití § 42 odst. 1, odst. 2
tr. zák., § 29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák., k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 roků. Pro výkon trestu byl zařazen
do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 35 odst. 2 věta druhá tr.
zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze
dne 16. 6. 2008 č. j. 1 T 111/2007-267, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 6 To 370/2008, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V uvedené věci se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí a to jak soudu prvního
stupně, tak soudu odvolacího. Obviněný byl původně ve stejném rozsahu odsouzen
rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 1. 11. 2007 sp.
zn. 61 T 13/2007 (č. l. 506). Tento rozsudek byl k odvolání obviněného
přezkoumán Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím, který rozhodl
usnesením ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 5 To 111/2007 (č. l. 552) tak, že podle §
256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007 si podal
obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. Na jeho podkladě Nejvyšší soud
usnesením ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. 3 Tdo 557/2008 (č. l. 601) podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007
sp. zn. 5 To 111/2007 a rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze
dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T 13/2007. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. věta druhá
zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně, pobočka
ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle
§ 265l odst. 4 tr.ř. vzal obviněného do vazby.
Proti výše uvedenému v pořadí druhému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci coby
soudu odvolacího ze dne 10. 9. 2008 č.j. 5 To 76/2008-682 podal obviněný dne
2. 12. 2008 prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 724), přičemž
uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a
k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vznesl k
uplatněným dovolacím důvodům následující námitky.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel uvedl, že
ve vztahu k jeho osobě byla porušena ustanovení zákona o jeho přítomnosti v
hlavním líčení u nalézacího soudu, které se konalo dne 1. 7. 2008. Nalézací
soud byl seznámen s tím, že obviněný byl hospitalizován za účelem provedení
vážného operačního zákroku v nemocničním zařízení vězeňské služby v Praze.
Přesto soud doručil obviněnému prostřednictvím lékařů písemnost - žádost o
projednání věci v jeho nepřítomnosti. Obviněný uvádí, že mu tato žádost byla
vězeňskými lékaři prezentována cca 3 hodiny před plánovanou operací páteře, kdy
již byl pod vlivem tišících medikamentů. Pokud by ji nepodepsal, byla by
operace odložena. Tímto soud porušil zákon, když bylo obviněnému zabráněno
účastnit se hlavního líčení.
Dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. dovolatel shledává v
tom, že podle jeho názoru rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Soudy obou stupňů při hodnocení důkazů objasňovaly a ve
svých rozhodnutích poukazovaly pouze na okolnosti svědčící v neprospěch
obviněného. Závěry o vině však nejsou podloženy výsledky dokazování.
Nebyla jednoznačně prokázána subjektivní stránka trestného činu vraždy ve
stádiu pokusu v podobě úmyslu. Z důkazů, které měly soudy k dispozici a ze
kterých vycházely při svém rozhodnutí, nebylo možno dovodit ani úmysl nepřímý
podle § 4 písm. b) tr. zák. Při zkoumání, zda pachatel jednal v úmyslu
poškozené usmrtit, nestačí pouhé zjištění charakteru zranění poškozených, ale
je nezbytné vycházet ze všech okolností, za nichž k útoku došlo a teprve potom
učinit závěr o případné vině. Je nutno posuzovat motiv jednání pachatele, co
útokům předcházelo, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde
jsou životně důležité orgány, zda se na útok připravoval, zda použil nějaké
nástroje apod. Nebylo prokázáno, že by obviněný byl přinejmenším srozuměn s
možným následkem v podobě usmrcení některého z poškozených.
Obviněný má za to, že jeho jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu,
neboť neměl v úmyslu nikoho usmrtit a tento úmysl mu nebyl v řízení prokázán.
Soudy zcela opominuly ustanovení § 8 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák. Bylo
prokázáno, že obviněný sám od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného
činu upustil a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem a
učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo
chráněnému zájmu mohlo být ještě odstraněno. Obviněný byl ve stavu zmenšené
příčetnosti, čin spáchal pod vlivem osobních tíživých poměrů, přičinil se o
odstranění škodlivých následků činu, svého jednání upřímně litoval, sám čin
oznámil a napomáhal jeho objasnění. Soud též nepřihlédl k polehčujícím
okolnostem dle § 33 tr. zák. Užití výjimečného trestu je zcela v rozporu se
zákonem, bylo dostačující využití základní trestní sazby a institutu ochranného
léčení.
Pokud by se Nejvyšší soud neztotožnil s namítaným právním názorem, má dále
dovolatel za to, že skutek byl nesprávně posouzen jako pokus trestného činu
vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst.1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve
spojení s ustanovením § 41 odst. 1 tr. zák., tj. jako jednání zvlášť
nebezpečného recidivisty. Jednání mělo být kvalifikováno v případě poškozeného
B. toliko podle § 222 odst. 1 tr. zák. a v případě poškozené B. podle § 219
odst. 1 tr. zák., když obviněnému nebyl prokázán úmysl poškozené usmrtit. Soudy
měly navíc vzít v úvahu, že poškozená B. zemřela v důsledku její značné
podnapilosti a jejího onemocnění. Proto i jednání obviněného ve vztahu k
poškozené B. mělo být kvalifikováno toliko podle § 222 odst. 1 tr. zák. Soudy
pak nesprávně použily ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Od posledního
relevantního odsouzení obviněného uplynulo již 5 let, tudíž nemůže být dovozen
zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost. Obviněný byl v minulosti sice
odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., ale
podle dovolatele tento trestný čin nespadá mezi zvlášť závažné trestné činy
podle § 62 odst. 1 tr. zák. Použití institutu výjimečného trestu, resp. námitky
obviněného shora uvedené, tak odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) i písm. h) tr. ř.
Dále obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
namítl, že došlo k porušení zákazu reformatio in peius. Poukazuje na ustanovení
§ 265s odst. 2 tr. ř., dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek - části trestní pod. č. 22/99 a na nález
Ústavního soudu II. ÚS. 304/04. S odkazem na ně dovozuje, že uložením
souhrnného trestu rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci v trvání 24 let byl
porušen předmětný zákaz.
Taktéž dovolatel namítá, že v novém řízení u nalézacího soudu nebyly
respektovány právní názory dovolacího soudu vyslovené v usnesení, jímž byla
zrušena předchozí rozhodnutí v dané věci.
K poslednímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. dovolatel uvádí, že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí výrok o uložení
ochranného léčení podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák.
V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci i předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně
a přikázal věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného zaujal tato stanoviska.
Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak
obviněný na svém právu zkrácen nebyl. Projednání v jeho nepřítomnosti se
odehrálo na základě jeho svobodného rozhodnutí, které mohl obviněný (či jeho
obhájkyně) dodatečně kdykoli změnit a požádat o projednání v přítomnosti.
Argumentace ovlivnění medikamenty je irelevantní. Státní zástupce poukázal též
na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 8.
Stejně tak odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu ohledně námitek týkajících
se subjektivní stránky, kdy uvádí, že soudy hodnotily nejen způsob provedení
činu, ale i všechny rozhodné okolnosti případu i osobnost obviněného i jeho
předchozí ataky vůči jiným osobám. Zabývaly se též motivací i chováním
pachatele po útoku. Námitky týkající se subjektivní stránky státní zástupce
shledává nedůvodnými.
Rovněž tak se vyjadřuje k námitkám k posouzení jednání obviněného jako
zvlášť nebezpečného recidivisty. V ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák. sice není
trestný čin podle § 222 odst. 1 tr. zák. vyjmenován, tam však nejsou všechny
delikty označované zákonem za zvlášť závažné trestné činy. Primární ustanovení
představuje v daném ohledu § 41 odst. 2 tr. zák. Obviněnému lze přisvědčit, že
od jeho posledního relevantního odsouzení uplynulo 5 let, avšak z výkonu trestu
byl propuštěn teprve v únoru 2005 a již po dvou letech se dopustil opakovaně
zvlášť závažného násilného deliktu. Kromě toho se o pouhé tři dny dříve, než
spáchal zde vytýkané jednání, dopustil pokusu trestného činu ublížení na
zdraví, který je popsán v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti sp.
zn. 1 T 111/2007.
K námitce, že došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius, státní
zástupce uvádí, že námitka je zjevně nelogická a odkaz na citovaný nález
Ústavního soudu nepřípadný. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze
dne 16. 6. 2008 sp. zn. 1 T 111/2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 6 To 370/2008 byl obviněnému
uložen trest odnětí svobody ve výši 8 let. Spolu s trestem odnětí svobody v
trvání 22 let z předmětného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně,
by měl teoreticky vykonat celkem 30 let odnětí svobody, s přihlédnutím k
limitujícímu pravidlu podle § 36 tr. zák. nejvýše 25 let. Jestliže obviněnému
byl uložen trest v trvání celkem 24 let, je to příznivější, než pokud by zůstal
předešlý stav. Námitka dovolatele je tudíž zcela lichá.
K námitce uplatněné ke čtvrtému dovolacímu důvodu uvedenému dovolatelem podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce vyslovil, že je pochybné, zda tato
námitka směřuje ve prospěch obviněného, neboť směřuje k rozšíření trestní
represe. Dovolatel přehlíží skutečnost, že se nejedná o obligatorní výrok,
který by soud musel vyslovit vždy, když se pachatel dopustí trestného činu pod
vlivem alkoholu. Takové opatření musí soud učinit pouze v případech podle § 72
odst. 1 tr. zák. V případech podle § 72 odst. 2 tr. zák. takový výrok není
povinen učinit. U osoby obviněného je zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze
v jeho případě dosáhnout.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální
náležitosti, dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nejprve
bylo nutno posoudit otázku, zda v dovolání uváděné námitky, naplňují
dovolatelem uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání. Dovolatel namítá, že soud doručil obviněnému žádost o projednání
věci v jeho nepřítomnosti, když byl hospitalizován, v době cca tři hodiny před
plánovanou operací, kdy již byl obviněný pod vlivem tišících medikamentů s
tím, že věc mu byla prezentována tak, že pokud žádost nepodepíše, bude operace
odložena.
Ze spisového materiálu vyplývají následující skutečnosti. Obviněný byl
hospitalizován ve vězeňské nemocnici již od 15. resp. 18. 5. 2008. Jak vyplývá
z č.l. 611, 612, 614 a 615, soud dříve než nařídil hlavní líčení na termín 1.
7. 2008, učinil nejprve dne 9. 6. 2008 dotaz na možnost účasti obviněného u
hlavního líčení. Následujícího dne byla soudu doručena dopoledne faxem odpověď
s přílohou, tj. žádostí o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného,
podepsanou obviněným. Soud tudíž nařídil hlavní líčení na daný termín za
situace, kdy měl v rukou zmiňovanou listinu a důvodně předpokládal, že obviněný
s konáním hlavního líčení bez jeho účasti souhlasí. S argumentací dovolatele o
ovlivnění medikamenty při podpisu této listiny a tvrzením, že pokud žádost
nepodepíše, bude operace odložena, nelze v žádném případě souhlasit. Jak již se
podrobně vyslovil odvolací soud v odůvodnění na str. 8 svého rozhodnutí, na
nějž Nejvyšší soud též odkazuje, obviněný se nacházel pod lékařským dohledem a
nelze dovozovat, že nebyl schopen rozpoznat a chápat, co podepisuje a že neznal
význam dané žádosti. Ostatně takovouto žádost podal sám obviněný i ve věci sp.
zn. 1 T 111/2007 (dne 5. 5. 2008, č. l. 240) v řízení před Okresním soudem v
Uherském Hradišti. Obviněný měl konečně možnost svůj souhlas s konáním hlavního
líčení v jeho nepřítomnosti odvolat a dát soudu včas najevo, že se jej chce
zúčastnit. Jak plyne z protokolu o hlavním líčení, byla u soudního jednání
přítomna obhájkyně obviněného, která soudu nesdělila, že by obviněný chtěl být
účasten u jednání, ani nikterak nezpochybnila legálnost konání hlavního líčení
v jeho nepřítomnosti. V hlavním líčení nebyl žádnou ze stran navrhován nový
výslech obviněného a kromě doplnění dokazování nařízeného odvolacím soudem
nebyly navrhovány ani prováděny důkazy zcela nové, dříve neznámé. Z těchto
důvodů nemá Nejvyšší soud pochyb o vůli obviněného, kdy tento jasně a
srozumitelně vyjádřil souhlas, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho
nepřítomnosti. Nalézacímu soudu tudíž rozhodně nelze vytýkat, že postupoval v
souladu s vůlí obviněného a je zcela neseriozní zpětně tento zřejmý a
srozumitelný projev jeho vůle zpochybňovat. Danou námitku proto Nejvyšší soud
shledal nedůvodnou.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
K vzneseným námitkám podřazeným k tomuto dovolacímu důvodu nutno nejprve
konstatovat, že některé z nich jsou dovolatelem uplatňovány opakovaně, neboť
tytéž námitky zmiňoval již v prvém dovolání, o němž bylo rozhodováno Nejvyšším
soudem.
Pokud v úvodu dovolatel obecně vyslovil, že soudy nehodnotily důkazy správně,
když objasňovaly a poukazovaly pouze na okolnosti svědčící v jeho neprospěch, k
tomu lze pouze uvést, že se jedná o námitku procesního charakteru, nikoli
hmotně právního, jak vymezuje daný dovolací důvod, a nelze k ní proto vůbec
přihlížet.
Dále dovolatel namítá, že v řízení nebyla jednoznačně prokázána subjektivní
stránka trestného činu vraždy. Tato námitka není ve věci žádné novum, dovolatel
ji namítal již dříve v původním dovolání. Nejvyšší soud ve svém prvém
rozhodnutí soudu nalézacímu uložil, aby se subjektivní stránkou jednání
obviněného opětovně a důkladně zabýval a doplnil dokazování novým výslechem
znalce z odvětví soudního lékařství. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně se
v intencích usnesení Nejvyššího soudu otázce zavinění obviněného věnuje na
stranách č. 23 až 25 odůvodnění svého rozsudku, kde v podrobnostech uvádí, na
základě jakých důkazů a myšlenkových postupů dospěl k závěru o naplnění
subjektivní stránky trestného činu v posuzované věci. Nejvyšší soud se
ztotožňuje s názorem vysloveným nalézacím soudem a považuje za nadbytečné
opakovat a sumarizovat zde to, co již bylo obšírně rozebráno v odůvodnění
nalézacího rozsudku. Proto ve stručnosti konstatuje, že vzhledem k osobě
pachatele a jeho rozumové vyspělosti, brutálnímu způsobu a vysoké intenzitě
provedení útoku proti poškozeným, pravděpodobné pohnutce pachatele, jeho
následnému chování i předchozímu způsobu života, k výsledkům znaleckého
zkoumání má Nejvyšší soud za to, že zde není pochyb o tom, že obviněný, pokud
již jeho úmysl nesměřoval přímo k usmrcení poškozených, byl s touto variantou
zcela jistě srozuměn.
Dovolatel dále namítá, že soudy zcela opominuly ustanovení § 8 odst. 3 písm.
a), písm. b) tr. zák. Podle § 8 odst. 3 tr. zák. trestnost pokusu trestného
činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) upustil od dalšího jednání
potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo
zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo b) učinil o pokusu
trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému
tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Tvrzení
obviněného o tom, že poškozeným poskytl pomoc a že učinil oznámení příslušným
orgánům považuje Nejvyšší soud za zkreslování skutečnosti. Obviněný tvrdí
několik okolností a to, že od svého jednání upustil, poškozené zakryl ránu
ručníkem, poškozenému poskytl sklenku vody a přikryl jej dekou a že se jim
snažil přivolat pomoc. Taktéž tyto námitky nejsou nové. Dostatečně se jimi již
zabýval soud odvolací, zejména na stranách č. 14-15 odůvodnění svého rozsudku
ze dne 10. 9. 2008. Zde je třeba zmínit, že poškozený B. ve své výpovědi
zakrytí dekou popřel a poškozená B. byla namístě činu nalezena bez jakéhokoli
ovázání - překrytí ran a na místě činu nebyl nalezen ani zakrvácený ručník. I
kdyby obviněným uváděné okolnosti byly prokázány, což se nestalo, nebyly by
odpovídajícím jednáním, které by bylo schopno odstranit nebezpečí vzniklé
zákonem chráněnému zájmu. Taktéž tvrzení, že obviněný od svého jednání upustil,
nelze rozhodně přisvědčit. Naopak je zřejmé‚ (viz svědecké výpovědi na str. 8
-11 rozsudku nalézacího soudu), že obviněný svůj útok vůči poškozeným dokončil
a to nejpozději ve 21.30 hod., přičemž přesná doba není známa a poté si šel
lehnout. Teprve následující den cca kolem 3. hodiny ranní, tj. s časovým
odstupem celé řady hodin po způsobení výše popisovaných velmi závažných (v
prvém případě vedoucích k přímé smrti) zranění dvěma osobám, obviněný sdělil
dalším osobám skutečnost, že usmrtil ženu. Toto jednání v žádném případě nelze
považovat za oznámení ve smyslu § 8 odst. 3 písm. b) tr. zák.
V dalším dovolatel namítá, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem podle
§ 33 tr. zák. Pokud jde o užití výjimečného trestu, tak to je v rozporu se
zákonem, neboť dostačovalo užití sazby základní spolu s uložením ochranného
léčení. Dané námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Za posuzovaný trestný čin byl obviněnému uložen nalézacím soudem
výjimečný trest podle § 219 odst. 2 tr. zák. ve smyslu § 42 odst. 1, 2 a § 29
odst. 1 tr. zák. v trvání 22 let. Následně byl odvolacím soudem tento trest
zrušen a obviněnému byl za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest
odnětí svobody v trvání 24 let. Podle § 219 odst. 2 tr. zák. bude pachateli
trestného činu vraždy uložen trest odnětí svobody v trvání 12 až 15 let nebo
výjimečný trest. Podle § 29 odst. 1 se výjimečným trestem rozumí jednak trest
odnětí svobody nad 15 až do 25 let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Z
uvedeného je patrno, že obviněnému byl uložen druh trestu reglementovaný
ustanovením § 219 odst. 2 tr. zák. a jeho konkrétní výměra nepřevýšila hranici
stanovenou trestním zákonem. Podanou námitku je tudíž nutno označit za
nedůvodnou.
Následující námitkou obviněného zařazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. je tvrzení, že soudy skutek spáchaný obviněným nesprávně
posoudily jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 ve spojení s §
219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a jako jednání zvlášť nebezpečného
recidivisty ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného mělo
být ve vztahu k poškozenému B. kvalifikováno podle § 222 odst. 1 tr. zák., a ve
vztahu k poškozené B. podle § 219 odst. 1 tr. zák., resp. také podle § 222 tr.
zák., neboť nebyl prokázán úmysl obviněného poškozené usmrtit. Tato námitka
opětovně vychází z tvrzení o neprokázání úmyslu obviněného usmrtit poškozené, o
čemž již bylo hovořeno výše, kdy Nejvyšší soud již konstatoval, že se po
doplněném dokazování v tomto ohledu zcela ztotožňuje s názorem soudů nižších
stupňů a tudíž tuto námitku pokládá za nedůvodnou.
Co se týče námitky nesprávného použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák.,
obviněný zde zdůrazňuje, že nebyl naplněn zvýšený stupeň nebezpečnosti pro
společnost (materiální stránka), neboť od jeho posledního odsouzení uplynulo
již 5 let. Zamlčuje však tu zásadní okolnost, na niž upozorňuje státní zástupce
ve svém vyjádření, tj. že z výkonu trestu v dané věci byl propuštěn v roce
2005 a již po dvou letech se dopustil opakovaně zvlášť závažného násilného
trestného činu, tj. trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák. Nelze rozhodně
pominout také to, že pouhých několik dnů před posuzovaným jednáním a to 28. 2.
2007 se dopustil fyzického napadení své družky M. S., za což byl shledán vinným
trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu
pokusu, jako zvlášť nebezpečný recidivista (viz rozsudek Okresního soudu v
Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 sp. zn. 1 T 111/2007). Pokud je
poukazováno na to, že obviněný byl odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. a že
tento trestný čin nespadá mezi zvlášť závažné trestné činy podle § 62 odst. 1
tr. zák., nelze než připomenout ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák., vymezující
zvlášť závažné trestné činy tak, že jimi jsou nejen trestné činy uvedené v §
62, ale též ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí
svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně na osm let. Podle § 222 odst. 1
tr. zák. ten., kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán
odnětím svobody na dvě léta až osm let. Konečně Nejvyšší soud opakovaně
konstatuje, že problematikou, zda se obviněný dopustil činu jako zvlášť
nebezpečný recidivista, se již podrobně zabýval soud odvolací na stranách 17
až 19 odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud neshledává v použité
argumentaci nedostatků a tudíž na ni v plném rozsahu odkazuje. Pro úplnost je
též třeba uvést, že pokud dovolatel v rámci námitky tvrdí, že poškozená B.
zemřela v důsledku nemoci a její značné podnapilosti, lze jen odkázat na
znalecké vyjádření z hlavního líčení ze dne 1. 7. 2008, kde bylo znalcem
vysloveno, že poškozená by jednoznačně vykrvácela i v případě, že by u ní
nebyla zjištěna choroba - poškození jater a vysoká opilost (č. l. 628). Na
základě uvedeného shledává Nejvyšší soud také tuto námitku nedůvodnou.
Dovolatel dále namítá porušení zásady zákazu reformationis in peius. Jeho
porušení spatřuje v tom, že odvolací soud uložil obviněnému trest souhrnný,
když podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 sp. zn. 1 T 111/2007, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 8.
2008 sp. zn. 6 To 370/2008, jímž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v
trvání 8 let. Odvolací soud tak podle ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. změnil
dosavadní trest odnětí svobody v trvání 22 let v trest odnětí svobody 24 let za
současného zrušení zde uváděného trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Nejvyšší
soud i s přihlédnutím k dovolatelem uváděným ustanovením zákona a judikátům
považuje vznesenou námitku stěžovatele za nelogickou. Na prvém místě je nutno
zdůraznit, že soud postupoval podle zákona, tj. podle ustanovení § 35 odst. 2
tr. zák., v němž je stanovena povinnost soudu uložit souhrnný trest, jsou-li
pro to naplněny zákonné podmínky. Nebyl–li by uložen souhrnný trest, dovolatel
by se nacházel v situaci, kdy by podle uváděného rozhodnutí Okresního soudu v
Uherském Hradišti byl povinen vykonat 8 let odnětí svobody a podle nyní
přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně 22 let odnětí
svobody, tj. celkem 30 let odnětí svobody. S přihlédnutím k limitu
vyjádřenému v ustanovení § 36 tr. zák. by se pak mohlo jednat nanejvýš o trest
odnětí svobody v délce 25 let. Byl-li v posuzované věci obviněnému v konečném
výsledku uložen souhrnný trest v trvání 24 let, tj. ve výměře o rok nižší než
umožňuje zákon, nelze hovořit o zhoršení jeho postavení. Pro úplnost Nejvyšší
soud dodává, že dovolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu, resp. judikát
Nejvyššího soudu, neodpovídá posuzované situaci, neboť v případě dotčeném v
nálezu ÚS (Nález ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04, publ. in Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu č. jud. 117/2006 Usn. č. sešitu 41/2006)
nebyl odvolacím soudem ukládán souhrnný trest, nýbrž bez dalšího zrušen trest
uložený nalézacím soudem a uložen trest jiný a v případě judikovaném Nejvyšším
soudem (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 5 Tz 57/98,
publ. in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, č. 22/99,
ročník 1999) rovněž nebyl ukládán souhrnný trest, ale byl zde odvolacím soudem
zrušen rozsudek nalézacího soudu vynesený ohledně trestného činu ve formě
pokračování z důvodu zjištění dalších dosud neprojednaných dílčích útoků téhož
trestného činu. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na plná znění obou
rozhodnutí.
Pokud pak dovolatel namítá, že v novém nalézacím řízení nebyly respektovány
právní názory dovolacího soudu, tak tato námitka není podřaditelná pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod. Z
hlediska úplnosti však i přesto Nejvyšší soud konstatuje, že neshledává, že by
nalézací soud nepostupoval v intencích předmětného usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 5. 2008 sp. zn. 3 Tdo 557/2008, kdy, jak patrno z protokolu o hlavním
líčení ze dne 1. 7. 2008, nalézací soud provedl úkony a doplnil dokazování, tak
jak bylo Nejvyšším soudem uloženo, připojil a četl ve věci relevantní spisy
týkající se předchozí trestné činnosti obviněného, zejm. spisy Okresního soudu
v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 390/2002 a sp. zn. 2 T 272/1994 a v odůvodnění
se zabýval otázkami nastíněnými Nejvyšším soudem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je některý
výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle
zákona ho měl soud pojmout do výrokové části a to popřípadě i z důvodu, že
jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (Viz P. Š. a kol. Trestní řád
komentář, díl II., 6. vyd. C. H. B. 2008, str. 2097). K tomuto dovolacímu
důvodu dovolatel bez dalšího uplatňuje, že v rozhodnutí soudu chybí výrok
ohledně uložení ochranného léčení podle ustanovení § 72 odst. 2 písm. b),
odst. 3 tr. zák.
V prvé řadě je nutno vyslovit, že tato námitka ve své podstatě neodpovídá
smyslu podaného dovolání, jež má směřovat ve prospěch obviněného, neboť při
uložení ochranného léčení, aniž by došlo ke zmírnění trestu, rozšiřuje trestní
postih obviněného.
V § 72 tr. zák. jsou vymezeny v jednotlivých odstavcích odlišné situace. Za
naplnění podmínek stanovených v odstavci 1 soud ukládá ochranné léčení
obligatorně viz slova „soud uloží“, avšak to již neplatí pro situace vymezené v
odstavci 2 a 3, kdy soud tuto povinnost nemá, viz slova „soud může uložit“.
Navíc v hlavním líčení obhájce obviněného ani státní zástupce uložení tohoto
ochranného opatření nenavrhli (č.l. 630, 626, 497), obviněný to v odvolání ze
dne 16. 7. 2008 (č.l. 657 a násl.) taktéž neučinil. Z důkazů provedených
soudy nižších stupňů se podává, že obviněný byl opakovaně poučován o tom, že
nesmí požívat alkoholické nápoje při struktuře své osobnosti a kombinovat
alkoholické nápoje s léky. Obviněný byl charakterizován jako osoba velmi
dráždivá s vysokou agresivitou, která je požíváním alkoholu výrazně
prohlubována. Bylo konstatováno, že obviněný nemá zájem na ukončení požívání
alkoholických nápojů. Život obviněného na svobodě je velmi neuspořádaný. Nejsou
u něho předpoklady k vylepšení situace. Není osobností zcela deprivovanou, ale
nelze předpokládat zkvalitnění osobnosti nebo změnu životního stylu. Znalec z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a oboru zdravotnictví, odvětví
psychologie nenavrhl žádnou z forem ochranného léčení. (str. 15-16 odůvodnění
rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 61
T 11/2008). Z výše uvedeného se jeví, že uložení ochranného opatření
obviněnému by bylo zcela neefektivní. Dovolací důvod by zde byl naplněn tehdy,
jestliže by soud porušil povinnost pojmout určitý výrok do rozhodnutí, jak
však ale bylo vysvětleno, soud zde žádnou takovou povinnost neměl a Nejvyšší
soud proto i tuto námitku nepokládá za důvodnou.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli dovolatel napadl rozhodnutí
odvolacího soudu řadou námitek, tak některé z nich pod dovolací důvody nebylo
možné zařadit a pokud jde o námitky ostatní, tyto nebyly shledány důvodnými,
když některé byly vzneseny opakovaně, a Nejvyšší soud se k nim vyjádřil již
dříve v rámci svého předchozího rozhodnutí.
Konečně je třeba vyslovit, že v posuzované věci se nejedná ani o případ, kdy
jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního
rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90
Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS
578/04).
Je zřejmé, že soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své
rozhodnutí. a Nejvyšší soud tak podané dovolání shledal zjevně
neopodstatněným, neboť námitky prezentované dovolatelem nebyly důvodné.
Vzhledem k tomu, že některé námitky dovolatel uplatňoval již v předchozích
opravných prostředcích, a tyto tak byly řešeny v řízení předcházejícím,
Nejvyšší soud odkazuje rovněž na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů i
usnesení Nejvyššího soudu, jímž rozhodl o předchozím dovolání.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde – li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo
proto dovolání obviněného S. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec