4 Tdo 100/2015-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015
o dovolání obviněných J. M. a S. A. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014, v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2009, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013, sp. zn. 1 T
2/2009, byli obvinění J. M. a S. A. T. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty
výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
„po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu pro sebe a jiného získat neoprávněný
finanční prospěch obž. S. A. T., jako osoba podnikající podle živnostenského
zákona pod obchodním jménem MAK-CZECH TRADE v oblasti zprostředkování víz a J. M., jako pracovník pověřený firmou Kühne&Nagel, spol. s r.o., Praha 4, Zelený
pruh 1560/99, 140 00, IČ: 45787115, k zajišťování přeprav, minimálně v průběhu
let 2002-2004 předstírali vůči firmě Kühne&Nagel, spol. s r.o., zajišťování víz
pro pracovníky Armády České republiky pro jízdy do zahraničních misí a přestože
takové služby nikdy společností MAK-CZECH TRADE pro firmu Kühne&Nagel
poskytnuty nebyly, přesto v uvedené době společnosti Kühne&Nagel za tyto služby
vyúčtovali celkem částku 5.352.200,- Kč, přičemž obžalovaný M. z této částky za
fiktivní služby vybral z pokladny společnosti Kühne&Nagel, spol. s r.o., částku
ve výši 4.764.050,- Kč a zbývající částka ve výši celkem 461.250,- Kč byla k
žádosti obžalované převedena postupně na účet její matky B. T., a to: částka
129.250,- Kč bankovním převodem dne 23.2.2004, částka 148.250,- Kč bankovním
převodem ze dne 12.3.2004, částka 60.750,- Kč bankovním převodem ze dne
30.4.2004 a částka 123.000,- Kč bankovním převodem dne 4.5.2004, z toho částku
460.000,- Kč obžalovaná T. později předala do rukou obžalovaného M. a k
oklamání společnosti Kühne&Nagel, spol.
s r.o., k tomu společně vyhotovili
fiktivní faktury v počtu nejméně 63ks, a to v případech: na částku 34.000,-
Kč, na částku 27.000,- Kč, na částku 27.000,- Kč, na částku 66.000,- Kč, na
částku 45.000,- Kč, na částku 38.000,- Kč, na částku 50.000,- Kč, ze dne
28.5.2003 na částku 67.000,- Kč, ze dne 27.2.2003 na částku 18.000,- Kč, ze
dne 23.4.2003 na částku 57.000,- Kč, ze dne 30.4.2003 na částku 20.000,- Kč,
ze dne 21.5.2003 na částku 62.000,- Kč, ze dne 21.5.2003 na částku 35.000,-
Kč, ze dne 15.5.2003 na částku 61.000,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku
67.000,- Kč, ze dne 16.6.2003 na částku 78.200,- Kč, ze dne 13.6.2003 na
částku 89.300,- Kč, ze dne 16.6.2003 na částku 89.300,- Kč, ze dne 13.6.2003
na částku 79.450,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne
30.6.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 30.6.2003 na částku 79.800,- Kč, ze
dne 30.6.2003 na částku 112.800,- Kč, ze dne 24.7.2003 na částku 62.000,-
Kč, ze dne 25.7.2003 na částku 60.000,- Kč, ze dne 3.7.2003 na částku
79.800,- Kč, ze dne 3.7.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 24.7.2003 na částku
30.200,- Kč, ze dne 12.8.2003 na částku 60.000,- Kč, ze dne 12.8.2003 na
částku 59.400,- Kč, na částku 90.000,- Kč, na částku 85.000,- Kč, na částku
62.500,- Kč, na částku 18.000,-Kč, na částku 150.000,- Kč, na částku
75.000,- Kč, na částku 183.500,- Kč, na částku 177.000,- Kč, na částku
125.000,- Kč, na částku 140.000,- Kč, na částku 164.500,- Kč, na částku
145.700,- Kč, na částku 97.000,- Kč, na částku 160.000,- Kč, na částku
139.800,- Kč, na částku 112.800,- Kč, na částku 128.800,- Kč, na částku
108.100,- Kč, na částku 14.500,- Kč, na částku 136.300,- Kč, na částku
136.300,- Kč, na částku 129.100,- Kč, na částku 14.100,- Kč, ze dne 4.3.2004
na částku 20.000,- Kč, ze dne 4.3. 2004 na částku 64.800,- Kč, ze dne 4.2. 2004 na částku 136.800,- Kč, ze dne 20.3.2004 na částku 20.000,- Kč, ze dne
20.3.2004 na částku 28.200,- Kč, ze dne 27.5.2004 107.000,- Kč , ze dne
23.2.2004 na částku 129.250,- Kč, ze dne 12.3.2004 na částku 148.250,- Kč, ze
dne 30.4.2004 na částku 60.750,- Kč, ze dne 4.5.2004 na částku 123.000,- Kč,
tj. faktury na částku celkem 5.225.300,- Kč, k čemuž obžalovaná T.
vyhotovila i
příjmové pokladní doklady ze dne 7.8.2002 na částky 6.750,- Kč, 11.750,- Kč,
21.150,- Kč, 35.250,- Kč, ze dne 24.10.2002 na částky 16.750,- Kč, 35.250,- Kč,
a dále doklady ze dne 28.1.2003 na částku 34.000,- Kč, ze dne 5.2.2003 na
částku 27.000,- Kč, ze dne 24.2.2003 na částku 27.000,- Kč, na částku 50.000,-
Kč, na částku 38.000,- Kč, na částku 45.000,- Kč, na částku 66.000,- Kč, ze
dne 16.6.2003 na částku 78.200,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 67.000,- Kč,
ze dne 13.6.2003 na částku 89.300,- Kč, ze dne 16.6.2003 na částku 89.300,-
Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 79.450,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku
80.000,- Kč, ze dne 30.6.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 30.6.2003 na
částku 79.800,- Kč, ze dne 30.6.2003 na částku 112.800,- Kč, ze dne 15.5.2003
na částku 61.000,- Kč, ze dne 21.5.2003 na částku 35.000,- Kč, ze dne
21.5.2003 na částku 62.000,- Kč, ze dne 30.4.2003 na částku 20.000,- Kč, ze
dne 23.4.2003 na částku 57.000,- Kč, ze dne 27.2.2003 na částku 18.000,- Kč,
ze dne 28.5.2003 na částku 67.000,- Kč, ze dne 24.7.2003 na částku 30.200,-
Kč, ze dne 3.7.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 3.7.2003 na částku 79.800,-
Kč, ze dne 25.7.2003 na částku 60.000,- Kč, ze dne 25.7.2003 na částku
62.000,- Kč, ze dne 12.8.2003 na částku 59.400,- Kč, ze dne 12.8.2003 na
částku 60.000,- Kč, tj. v částce celkem 1.921.150,- Kč, prostředky tímto
způsobem na společnosti Kühne&Nagel, spol. s r.o., vylákané dosud poškozené
společnosti nevrátili, čímž jí způsobili škodu ve výši celkem 5.352.200,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. M. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku
za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody
v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon
uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
Za uvedené jednání byla obviněná S. A. T. odsouzena podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl
výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle
§ 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu podnikání v oboru zprostředkování obchodu a služeb na dobu
5 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit
společně a nerozdílně poškozené společnosti Kühne&Nagel, spol. s r.o. se sídlem
Praha 4, Zelený pruh 1560/99, 140 00, IČ: 45787115 škodu ve výši celkem
5.352.200,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013, sp. zn. 1 T 2/2009,
podali obvinění J. M. a S. A. T. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014, tak, že je podle § 256
tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014,
podal následně obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající
se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g), k) a l) tr. ř. Obviněný
v dovolání namítl, že rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu § 30 tr. ř., neboť
byly dány důvody pro vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně z
projednávání předmětné trestní věci. V rámci probíhajícího hlavního líčení
totiž polohlasem pronášela takové výroky adresované převážně přísedícím, že po
důkladném seznámení se s obsahem zvukového záznamu je lze vyhodnotit jakožto
skutečnosti nasvědčující její podjatosti a jejichž citaci v patnáctibodovém
seznamu připojil. Dále namítl, že v přítomnosti dosud nevyslechnutého svědka F.
(finančního ředitele poškozené společnosti) soudkyně probírala písemné důkazy,
související s postavením poškozené společnosti, přičemž pronášela komentáře o
tom, že „v tomto státě to má poškozený horší, než obžalovaný“, bylo mu také
doporučováno, že jeho výpověď před soudem by měla plus minus kopírovat jeho
výpověď z přípravného řízení, byl informován
i o tom, co tvrdí obhajoba a proč. Podobně tomu bylo u svědkyň Š., D., P. a
dalších, které byly na počátku svého výslechu poučeny, že mají zopakovat to, co
řekly v přípravném řízení. Na základě výše uvedeného dovolatel vyjádřil názor,
že ve věci rozhodl v prvním stupni vyloučený orgán ve smyslu § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř. Dále uvedl, že odvolací soud se k námitce obhajoby s touto
otázkou dostatečně nevypořádal, když jen uznal, že výroky byly skutečně
nevhodné. Podobné výroky a postupy jsou dle názoru obviněného důvodem
pochybností nestranného poměru soudkyně k projednávané věci nebo k osobám,
jichž se úkon přímo dotýká. Tyto výroky přímo nesouvisely s naplňováním účelu
trestního řízení, soudkyně k nim nebyla ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny
oprávněna a bylo tak jimi zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil, byl dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci namítl, že z odůvodnění
soudů obou stupňů jim vyplývá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé
a že tak z provedeného dokazování nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že
se skutek stal tak jak je v rozsudku uvedeno a že se na jeho spáchání podíleli
způsobem uvedeným ve výroku o jejich vině. Rovněž poukázal na nesprávný postup
nalézacího i odvolacího soudu, při kterém byly bez dostatečného zdůvodnění
zamítnuty jeho důkazní návrhy, bez kterých nelze adekvátně posoudit vinu či
nevinu a na které v textu svého dovolání v návaznosti na tvrzení jejich
důkazního významu poukazují, když byly prováděny pouze důkazy svědčící verzi
obžaloby, a to i přesto, že obhajobou navrhované a odmítnuté důkazy měly jistou
vypovídací potenci. Dovolatel setrval na svém tvrzení, že z žádného z
provedených důkazů přesvědčivě nevyplynulo, že by jednal po dohodě s obviněnou
T., veden společným úmyslem vlastního i jejího obohacení, a to při uplatňování
fiktivních faktur se záměrem poškodit společnost KN. Dále uvedl, že nebyla
přesvědčivě vyvrácena jeho obhajoba, že jen plnil pokyny svého nadřízeného Ing. F., když vyzvedával v hotovosti finanční prostředky u banky, případně od
spoluobviněné T. a tyto mu předával, přičemž takto předaná hotovost se v žádném
případě ani neblížila částce, kterou mu poškozená obchodní společnost měla
vyplatit. Dále se (ve shodě se svým postojem z předcházejících fází předmětného
trestního řízení) zabýval hodnotícími úvahami, směřujícími k podpoře jeho
tvrzení - že s ohledem na přesnou míru informovanosti vedení poškozené obchodní
společnosti o rozsahu poskytování jejích služeb, týkajících se dopravy
pracovníků České armády a zajišťování jejich víz pro jízdy na zahraniční mise,
nebylo možno v uvedeném směru na její straně vyvolat omyl, a to pak zvláště za
stavu, že se opakované platby za tyto služby pohybovaly ve vysokých částkách v
hotovosti, což bylo neobvyklé, a dále za stavu, že takové finanční částky měly
být schvalovány a vypláceny i vícekrát během jednoho týdne. Proto se jako dle
jeho názoru pravděpodobnější jeví jeho verze, že se jednalo o transakce na
pokyn či minimálně s vědomím společnosti, konkrétně pak jeho nadřízeného Ing. F. Ten by podle dovolatelova názoru v případě platnosti verze obhajoby nevedl
komunikaci s Ministerstvem obrany, na základě které byl podvod odhalen. Opakovaně konstatoval, že se v průběhu dokazování nepodařilo žádným způsobem
doložit, že by do účetní evidence poškozené společnosti KN bylo dodatečně
zasahováno s tím, že dostatečný prostor pro její pozměnění měli např. její IT
pracovníci, vybavení přístupovými oprávněními k jeho počítači a jejichž
svědectví také neúspěšně navrhoval. Proto pokud soudy svoje zjištění opírají
mj.
o skutečnost, že se měl dovolatel snažit znesnadnit odhalení svého podvodu
svou falešnou komunikací s Ministerstvem obrany, kterou připravoval na
služebním počítači, pak jsou takové skutkové závěry relativizovány právě touto
skutečností. Taktéž soudům vytýká, že písmoznalecké posouzení pravosti jeho
podpisu na údajných kopiích účetních dokladů bylo bez racionálního odůvodnění
odmítnuto, přestože namítal, že na těchto dokladech nemůže být jeho pravý
podpis. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž uvedl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je třeba označit za
neúplný, neboť zde absentuje přesný popis skutku, a to jeho jednotlivých
dílčích útoků, zejména jak byly jednotlivé částky vylákány a převzaty, kdy, od
koho a proti jakému příjmovému dokladu a kdo a jak byl přitom uveden v omyl.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, a aby věc
přikázal Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014,
podala obviněná S. A. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. Obviněná v
dovolání namítla, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval vyloučený
soudce. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze dávala již od počátku
hlavního líčení najevo, že se ztotožnila se vznesenou obžalobou a v tomto duchu
celé hlavní líčení včetně dokazování vedla. Předsedkyně senátu v rámci
probíhajícího hlavního líčení pronášela hlasité komentáře na adresu obviněné a
předjímala závěry a skutečnosti, které měly být objasněny právě v rámci
hlavního líčení. Citaci výroků adresovaných převážně přísedícím v
patnáctibodovém seznamu připojila. Dále namítla, že při provádění výslechu
svědků předsedkyně senátu soudu prvního stupně volila postup, který neodpovídá
postupu v souladu s trestním řádem, neboť byly při zahájení výslechu
informovány v tom smyslu, že budou vyslýchány ke stejné věci jako v přípravném
řízení a že by tedy měly vypovídat totožně jako před policejním orgánem. Dále
soudkyně již za přítomnosti ještě nevyslechnutého svědka F. probírala písemné
důkazy, související s postavením poškozené společnosti, byl informován i o tom,
co tvrdí obhajoba a proč. Podobně tomu bylo u svědkyň Š., D., P. a dalších,
které byly na počátku svého výslechu poučeny, že mají zopakovat to, co řekly v
přípravném řízení. Na základě výše uvedeného obviněná vyjádřila názor, že ve
věci rozhodl v prvním stupni vyloučený orgán ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř. Dále uvedla, že odvolací soud se k námitce obhajoby s touto otázkou
dostatečně nevypořádal, když jen uvedl, že výroky byly nevhodné. Dalším
dovolacím důvodem, který obviněná uplatnila, byl dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci namítla, že z odůvodnění soudů obou
stupňů jim vyplývá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a dále, že
zde existují vážná procesní pochybení, kterými bylo zasaženo do práva obviněné
na spravedlivý proces. Dovolatelka rovněž poukázala na svoji setrvalou
obhajobu o tom, že se v jejím případě jednalo o zneužití bianco faktur, které
vystavila na žádost Ing. F., a soudům vytkla, že se takovým jejím tvrzením
dostatečně nezabývaly. Na tomto argumentačním podkladě pak namítla, že nebylo
prokázáno naplnění subjektivní stránky jejího jednání. Další skutkovou výhradu
také uplatnila, pokud uvedla, že soudy rezignovaly na správné vyčíslení výše
škody, jestliže nezohlednily skutečnost, že se na jejím způsobení nemohla
podílet v rozsahu těch faktur, které nevystavila. Podle jejího názoru soudy v
uvedeném směru také nezohlednily, že částka 459.000 Kč byla omylem poukázána na
účet její matky a prostřednictvím J. M. vrácena Ing. F. a nemůže jí tak být
přičítána k tíži. Při zpochybnění přisouzených skutkových okolností jejího
jednání, jakož i rozsahu jeho následku pak namítla, že nebylo prokázáno, že by
se ke škodě poškozené obchodní společnosti obohatila.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4.
2014, sp. zn. 5 To 3/2014 a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého
práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula
dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatelé mají na základě
výše citovaných výroků a popsaného postupu předsedkyně senátu za to, že ve věci
rozhodl v prvém stupni vyloučený orgán ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dále uvádějí, že odvolací soud se k námitce obhajoby s touto otázkou dostatečně
nevypořádal, když jen uznal, že výroky byly skutečně nevhodné. Při takto
podloženém důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba
zdůraznit, že vychází ze dvou kumulativně stanovených podmínek: jednak že ve
věci rozhodl vyloučený orgán a jednak že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává
dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta. V této souvislosti pak lze ve vztahu k podmínce
posledně uvedené konstatovat, že podle jí dostupného spisového materiálu nebylo
a ani nemohlo být o námitce podjatosti vůči předsedkyni senátu 1 T Městského
soudu v Praze JUDr. Veronice Čeplové za podmínek § 31 odst. 1 tr. ř., popř. podle § 31 odst. 3 tr. ř. rozhodováno, neboť taková námitka, opřená o tvrzené
důvody pro její vyloučení, nebyla ze strany žádného z dovolatelů ani jejich
obhájců uplatněna. Byly-li v obou dovoláních citované výroky jmenované
předsedkyně senátu proneseny v rámci proběhlého hlavního líčení, ukončeného
odsuzujícím rozsudkem ze dne 8. 11. 2013, pak podle jejího zjištění, učiněného
prostřednictvím intervenujícího dozorového státního zástupce, byly slyšitelné
nejen členkám označeného senátu, ale i oběma stranám předmětného trestního
procesu. Je tedy zřejmé, že oběma dovolatelům byly případné důvody pro
vyloučení jmenované předsedkyně senátu známy již v původním řízení
bezprostředně z průběhu hlavního líčení, aniž by byl k jejich znalosti potřebný
následný poslech zvukového záznamu tohoto procesního úkonu. Co se týká
dovolatele J. M., který svoji námitku podjatosti jmenované předsedkyně senátu
uplatnil poprvé až při odůvodnění svého dovolání, ačkoliv se s tvrzenými důvody
pro její vyloučení seznámil již v rámci řízení před soudem I. stupně, pak je
zřejmé, že nesplnil formální podmínku, ke které se uplatnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. váže, a proto ani není procesně
legitimován k jeho použití. Tentýž závěr se vztahuje i na dovolatelku S. A. T.,
která svoji odvolací argumentaci sice zaměřila na tvrzení hlasitých komentářů
předsedkyně senátu na její adresu a dále jí vytýkala, že předjímala závěry,
které měly být objasněny v rámci hlavního líčení. V této souvislosti však
vyslovila pouze domněnku, že takovým způsobem mohlo dojít k ovlivňování členů
senátu, aniž by na uvedeném podkladě nejen vznesla námitku podjatosti ve smyslu
§ 30 tr. ř., ale současně ji i odůvodnila takovým způsobem, který by vyvolával
důvodné pochybnosti o nestrannosti jmenované předsedkyně senátu při projednání
a rozhodování předmětné trestní věci.
Je tedy zřejmé, že v daném případě
nesplnil žádný z dovolatelů formální podmínku pro uplatnění uvedeného
dovolacího důvodu. Tak tomu je nejen ve vztahu k již výše uváděným komentářům
předsedkyně senátu, ale i ve vztahu k dále namítanému způsobu provádění
výslechů výše jmenovaných svědků, ze kterého nevyplývá nic jiného, než výtka
porušení procesních ustanovení, aniž by se daly dovodit důvody jejího vyloučení
ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Je tedy zřejmé, že - nehledě na výše uvedenou
formální překážku uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. - by podle § 30 odst. 1 tr. ř. jmenovaná soudkyně musela být vyloučena buď
pro svůj poměr k osobám a nebo pro svůj poměr k věci. Takto však dovolatelé
neargumentují a tedy by důvody věcného přezkoumání těch jejich výhrad, které
při odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. použili,
nebyly dány ani tehdy, pokud by formální podmínka jeho uplatnění byla splněna.
Dovolatelé dále uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
avšak prezentované námitky obou dovolatelů nejsou způsobilé ke svému věcnému
projednání, neboť po stránce věcné nenaplňují jimi uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejich věcným přezkoumáním se však nelze
zabývat ani tehdy, pokud by byly uplatněny s odkazem na výjimečné podmínky
takového postupu, spočívající na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními
soudů a jimi provedenými důkazy, jak oba dovolatelé deklarují. Ve skutečnosti
však z podstatného obsahu jejich skutkových výhrad, zaměřených na zpochybnění
správnosti vyhodnocení ve věci provedeného dokazování toliko vytýká, že se v
důsledku vadného hodnotícího postupu nepřiklonily k jejich obhajobě o jiné, než
přisouzené verzi skutkového děje, tak jak bylo výše uvedeno, když dovolatel J. M. na její podporu navíc připojuje svoje vlastní hodnotící úvahy. Jejich
argumentace v uvedeném směru je tak omezena pouze na vyjádření vlastního názoru
na způsob, jakým byla odmítavá tvrzení jejich obhajoby v rámci uskutečněného
hodnotícího procesu posouzena, přičemž v uvedeném směru přehlížejí, že se tak
stalo v kontradikci s výsledky veškerého ve věci provedeného dokazování. Za
takového stavu věci je zřejmé, že dovolatelé neuplatnili žádné námitky, kterými
by jiným způsobem, než tím, který již použili ve svých předcházejících
odvoláních, kvalifikovaně zpochybnili míru akceptovatelnosti odůvodnění těch
přijatých skutkových závěrů, kterého se jim ze strany odvolacího soudu dostalo,
a to zejména z toho pohledu, že by skutková zjištění postrádala obsahovou
spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, a že by byla opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Zpochybnění správnosti
právního posouzení zjištěného a následně i přisouzeného skutkového podkladu
výroku o vině z hlediska znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pak vyplývá z té části použité dovolací
argumentace obviněného J. M., která je označena jako dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř., s tím, že dovolatel z důvodů dále uvedených
shledává výrok o vině neúplným. Konkrétně namítá, že ve výroku o vině z
rozsudku soudu I. stupně absentuje přesný popis skutku, a to jeho jednotlivých
dílčích útoků, zejména jak jím byly jednotlivé částky vylákány a převzaty, kdy,
od koho a proti jakému příjmovému dokladu a kdo a jak byl přitom uveden v omyl. Nelze mu však přisvědčit. Jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině je
totiž formulováno tak, aby vystihovalo ta opatřená skutková zjištění o jeho
společných trestných aktivitách s dovolatelkou A. S.
T., která odpovídají
jejich spolupachatelskému vztahu, založenému na jejich vzájemné dohodě na
získání neoprávněného finančního prospěchu z majetku oklamané obchodní
společnosti KN a uskutečněné předstíráním fiktivních, a tedy v reálu
neproběhlých obchodních kontaktů tohoto obchodního subjektu se společností MCT
a toliko formálně pokrytých jimi společně vyhotovenými účetními doklady ať již
ve formě faktur či příjmových pokladních dokladů tak, aby pokrývaly jimi
postupně vylákané finanční částky v celkové výši 5.352.200 Kč. Při takto
vyjádřené podstatě jejich společného jednání, blíže rozvedené jak v přesném
popisu tzv. skutkové věty výroku o vině a ještě podrobněji konkretizované v
odůvodnění odsuzujícího rozsudku zejména v tom směru, jak se ten který ze
spolupachatelů podílel na uskutečnění společného trestného záměru, je bez
pochyby zřejmé, že v daném případě byly naplněny znaky skutkové podstaty
zločinu podvodu podle jim přisouzené právní kvalifikace. Rozpor v popisu
skutkové věty výroku o jejich vině nelze shledávat ani z hlediska vyjádření
výše způsobené škody, který namítá dovolatelka S. A. T., pokud má za to, že s
dovolatelem J. M. byla uznána vinnou ze způsobení škody ve výši 5.225.300 Kč a
ve výroku o náhradě škody jí byla uložena solidární platební povinnost ve výši
5.352.200 Kč. Vycházejíc však z popisu skutkové věty výroku o vině v porovnání
se zněním navazujícího výroku o náhradě škody, pak jde v obou rozsudečných
výrocích o částku 5.352.200 Kč. Dovolatel J. M. dále uvedl, že soudy při úvaze
o výši škody nezohlednily zákonnou povinnost jednatele jednat s péčí řádného
hospodáře, objednávky služeb nebyly evidovány elektronicky, ale pouze založeny
ve složce v papírové formě a za stavu, že nebyly ze strany jednatelů
kontrolovány, lze tak dovodit jejich spoluodpovědnost za vzniklou škodu. V
souladu s judikatorním řešením nabízející se otázky přerušení příčinné
souvislosti mezi přisouzeným jednáním a způsobenou škodou (srov. R 37/1975), je
však třeba v této souvislosti uvést, že (nejen) jemu přisouzené jednání bylo
takové povahy, že by bez jeho působení k trestnému následku nebylo došlo a že
tedy kauzální nexus mezi ním a způsobeným škodlivým následkem byl dán i tehdy,
i kdyby se na něm podílela ještě další příčina. Za poslední kvalifikovanou
námitku lze pak považovat tu, jejímž prostřednictvím vyjádřila dovolatelka S. A. T. svoje přesvědčení, že při výměře uloženého trestu odnětí svobody nebyla
adekvátně zohledněna téměř osmiletá délka trestního řízení a doba, která
uplynula od spáchání trestného činu. Takovou námitkou jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice nevýslovně poukazuje na vadný způsob aplikace ustanovení § 39
odst. 3 tr. zákoníku, na straně druhé neuvádí žádné důvody, pro které by bylo
na místě, aby bylo v daném případě použité ustanovení o mimořádném snížení
trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku) uplatněno ještě
ve větším rozsahu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. M. a S. A. T.
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm.
b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obvinění J. M. a S. A. T. ve svých dovoláních uplatnili tři dovolací důvody, a
to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř., obviněný J. M.
dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s
možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které
musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je
dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen
senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §
30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán,
který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené
rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává
dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním
učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci
vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho
vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen,
ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal
rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla
kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než
meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na
dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na
vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7.
vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157).
K posouzení důvodnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolací soud uvádí, že byla naplněna druhá z jeho
kumulativních podmínek, tj. dovolateli byl dodržen pořad práva, tedy okolnost
svědčící pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci z důvodu
podjatosti byla dovolateli před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Tento uplatněný důvod dovolání směřuje proti předsedkyni senátu Městského soudu
v Praze JUDr. Veronice Čeplové, přičemž obviněná S. A. T. vznesla námitku
podjatosti předsedkyně senátu ve svém odvolání (č.l. 7533) a při odvolacím
řízení dne 2. 4. 2014 (č.l. 7563) a obviněný J. M. vznesl námitku podjatosti
předsedkyně senátu v rámci odvolacího řízení dne 2. 4. 2014 (č.l. 7563).
Námitku podjatosti JUDr. Veroniky Čeplové oba obvinění opět uplatňují v
dovolání s tím, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze v rámci
probíhajícího hlavního líčení pronášela hlasité komentáře na adresu obviněné a
předjímala závěry a skutečnosti, které měly být objasněny právě v rámci
hlavního líčení a tímto postupem mohlo docházet k ovlivňování členů senátu v
jejich neprospěch. Při provádění výslechu svědků pak předsedkyně senátu soudu
prvního stupně volila postup, který neodpovídá postupu v souladu s trestním
řádem, neboť byli při zahájení výslechu informováni v tom smyslu, že budou
vyslýcháni ke stejné věci jako v přípravném řízení a že by tedy měli vypovídat
totožně jako před policejním orgánem.
Z obsahu trestního spisu sp. zn. 1 T 2/2009 (konkrétně ze záznamu hlavního
líčení ze dne 4. 11. 2013 uloženého na digitálním nosiči) Nejvyšší soud
zjistil, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Veronika Čeplová v
rámci hlavního líčení skutečně pronesla výroky uvedené v rámci dovolání
obviněné S. A. T. pod body 1.-15. a rovněž při zahájení výslechu svědků byli
tito informováni v tom smyslu, že budou vyslýcháni ke stejné věci jako v
přípravném řízení a že by tedy měli vypovídat totožně.
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že pokud se jedná o procesní námitky
k chování předsedkyně senátu, jejím výrokům a způsobu vedení hlavního líčení,
nemá vrchní soud po poslechu záznamu hlavního líčení za to, že by jednala
výslovně v rozporu s trestním řádem, byť některé z jejích projevů je možno
hodnotit jako nevhodné. Je zjevné, že před výslechem svědků tyto řádně ve
smyslu § 100, 101 tr. ř. poučila a pokud uváděla, že mají vypovídat shodně jako
v předchozím stádiu trestního řízení, z dalšího průběhu výslechu vyplývá, že to
bylo součástí poučení o trestněprávních následcích křivé výpovědi. Předsedkyně
senátu svědecké výpovědi nesměrovala podle svého uvážení, ale nechala svědky
plynule vypovědět a posléze jim kladla dotazy, což umožnila i procesním
stranám. Dále vrchní soud konstatoval, že v určitých směrech nepřiměřené
chování předsedkyně senátu v průběhu hlavního líčení neovlivnilo jeho výsledek,
kdy rozhodnutí o vině a trestu bylo učiněno na podkladě řádně provedených a
objektivně hodnocených důkazů, jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. S tímto
názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje.
Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je soudce z vykonávání úkonů trestního
řízení vyloučen, lze-li u něj mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými
osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Důvodem pro vyloučení soudce s ohledem na podmínky uvedené v § 30 odst. 1 tr.
ř. může u věci, která mu byla svěřena k projednání, být jeho poměr k této věci,
v důsledku něhož vzniká pochybnost, že v ní nemůže nestranně rozhodnout.
Okolnosti, na jejichž základě takový poměr k věci vznikne, nejsou definovány, a
ani je není možné jakkoli konkretizovat, neboť takový poměr může vzniknout z
mnoha různých důvodů a může mít příčinu v celé škále okolností, pro něž se
soudce stane k této věci neobjektivním. Takovou skutečností může být např. jeho
osobní podíl na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení. Vyloučení
soudce může nastat v uvedených souvislostech i proto, že soudce získal poznatky
o věci jiným způsobem, než v rámci jednání v řízení, v němž rozhoduje. Za
okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu
§ 30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen
z ničím nepodložených předpokladů dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít
jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní skutečnosti nasvědčující, že
takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně
rozhodovat.
Východiskovou tezí takového posouzení je právní názor, jenž Nejvyšší soud
vyslovil ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 3 Tz 7/2012, podle
kterého základním kritériem pro uplatnění důvodů pro vyloučení soudce je
posouzení, zda lze vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako
principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v
ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.
Pro tento závěr lze vycházet ze smyslu ustanovení § 30 tr. ř., jímž je v
trestním řízení provedení ústavní zásady vyjádřené v čl. 81 Ústavy, že soudní
moc vykonávají nezávislé soudy, a která je garantována mimo jiné nestranností
soudního rozhodování. Nestrannost vyjadřuje postavení subjektu, kterému je
svěřeno rozhodování, a to bez zájmu na výsledku, a je jí zajišťován i zájem na
spravedlivém rozhodování. Pro její dodržení nestačí, že se soudce subjektivně
necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům nebo věci, ale objektivně nahlíženo,
musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/2004).
Vyloučení soudce z výše uvedeného důvodu může založit pouze taková konkrétní
skutečnost, která by svědčila pro závěr, že právě pro tuto konkrétní skutečnost
není soudce schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Je třeba konstatovat,
že při rozhodování posuzované věci nemůže být nestranný soudce, který v rámci
hlavního líčení při čtení výpovědi obviněného pronáší takové výroky a
komentáře, ze kterých vyplývá, že se ztotožňuje s podanou obžalobou či je
dokonce přesvědčen o vině obviněného před tím, než provedl potřebné důkazy a ty
hodnotil dle § 2 odst. 6 tr. ř. (…“že teda samozřejmě není vinna“…, …“takže
přestože to nebude valné, tak se radši domluvila“…, …“no tak tím spíš“…, …“no
to je teda taky prohlášení“…, …“to je teda komik“…, …“jak to, dyť říkala, že to
ztratila, tak proč ji to zajímá“…, …“teda to je…mně se to nechce číst“…, …“to
snad není možný“…) a který informuje svědky v tom směru, že by měli vypovídat
totožně jako v přípravném řízení (svědkyně D., P., Š., P.).
Z uvedeného je zřejmé, že nelze hodnotit výroky předsedkyně senátu Městského
soudu v Praze pouze jako nevhodné či nepřiměřené a postup při provádění
výslechu svědků jako zcela v souladu s trestním řádem, neboť v daném případě má
její poměr k věci zcela konkrétní podobu a je dostatečně pádným důvodem
podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudkyně přistupovat k věci a
úkonům jí se týkajícím objektivně a nestranně. Z výše uvedeného plyne, že
uvedená soudkyně si nejen učinila názor na posuzovanou věc již na počátku
hlavního líčení, když předjímala závěry a skutečnosti, které měly být objasněny
právě v rámci hlavního líčení, za přítomnosti ještě nevyslechnutého svědka
probírala písemné důkazy, související s postavením poškozené společnosti, při
výslechu svědků uváděla, že by jejich výpověď měla plus mínus kopírovat to, co
řekly v přípravném řízení, nýbrž tyto okolnosti nabyly významu ve vztahu k
hodnocení důkazní a skutkové základny, z níž posléze vycházela, v důsledku
čehož, objektivně nahlíženo, existují oprávněné pochybnosti o její nestrannosti
(§ 30 odst. 1 tr. ř.). Dovolání obviněných J. M. a S. A. T. je tedy v této
části opodstatněné.
Nejvyšší soud se dále nezabýval námitkami obviněných, které uvedli pod
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř., protože jde o námitky, které směřují proti rozhodnutím soudů,
která byla učiněna v řízení trpícím nezhojitelnou vadou, pro kterou napadená
rozhodnutí nemohou obstát. Jejich přezkum Nejvyšším soudem by proto byl
předčasný.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných J. M. a S. A. T. zrušil
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014. Podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud
přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl; zejména se pak zabýval se zřetelem na shora uvedené ustanoveními § 30
odst. 1 a § 262 tr. ř.
Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním
názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen
respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal