4 Tdo 1005/2024-686
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněné B. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024 č. j. 3 To 33/2024-622, v trestní věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 1/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. M. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2024 č. j. 49 T 1/2024-568 byla obviněná B. M. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že v době kolem 14:30 hodin dne 9. 8. 2023, v místě jejího tehdejšího bydliště v bytě č. 10, ve třetím patře, v domě na ul. XY, XY, XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, ve stavu opilosti prosté těžkého stupně, a po přechozí vzájemné slovní rozepři, vzala z pracovní desky kuchyňské linky kuchyňský nůž o celkové délce 33 cm, s délkou čepele cca 20 cm, napadla bodáním tímto nožem poškozeného M.
B., kterého bodla střední silou do přední strany levého ramene, do levé paže a velkou silou do levé boční strany trupu, čímž mu způsobila bodnou ránu na přední straně levého ramene s vbodem délky 3 cm a bodným kanálem délky 2 cm pronikajícím do podkoží, bodnou ránu na levé paži a šikmou bodnou ránu na levé boční straně trupu v VIII. mezižebří v přední pažní čáře s vbodem délky 3 cm a bodným kanálem pronikajícím do dutiny břišní, v jejímž průběhu došlo k bodnému poranění dolního pólu sleziny, 3 cm nad dolním okrajem, s vbodem délky 1,5 cm, provázenou zakrvácením do dutiny břišní, přičemž v důsledku tohoto těžkého poranění bylo nezbytné provedení neodkladné operace, kdy poškozenému bylo zastaveno krvácení ze sleziny, přičemž v případě neposkytnutí vysoce odborné intenzivní lékařské péče a neodkladné operace, kdy mu bylo zastaveno krvácení ze sleziny, mohl být poškozený M.
B. v průběhu více hodin ohrožen na životě a takovéhoto jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 10. 2023 č. j. 15 T 171/2023-187, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2023, odsouzena pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 roků, který byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku, a byl jí dále uložen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, a to kuchyňského nože o délce 25 cm.
2. Za to a za sbíhající pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 10. 2023 č. j. 15 T 171/2023-187, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2023, byla podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o celkové délce 33 cm s délkou čepele 20 cm. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku jí bylo dále uloženo ochranné léčení protialkoholní ústavní formou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu uložený obviněné rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 10. 2023 č. j. 15 T 171/2023-187, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice škodu ve výši 96.691 Kč.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podala obviněná odvolání, kterým napadla výrok o vině. O tomto opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2024 č. j. 3 To 33/2024-622 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou zcela totožným skutkem, ale tento kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Současně pak zopakoval výrok o trestu i o náhradě škody. Tedy obviněné za spáchaný zvlášť závažný zločin a dále za sbíhající pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 10. 2023 č. j. 15 T 171/2023-187, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2023, uložil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí uložil trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o celkové délce 33 cm s délkou čepele 20 cm. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku jí pak uložil i ochranné léčení protialkoholní ústavní formou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu uložený obviněné rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 10. 2023 č. j. 15 T 171/2023-187, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné též uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice škodu ve výši 96.691 Kč.
4. Tento rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve rekapitulovala dosavadní průběh řízení a následně k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že jej uplatňuje ve variantě zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními a nedůvodným neprovedením navrhovaných důkazů. Odmítla závěry soudů o tom, že bylo vyvráceno její tvrzení stran toho, jak došlo ke zranění poškozeného. Zopakovala svoji verzi skutku, kdy sice připustila, že uchopila nůž a držela jej mezi svým tělem a poškozeným, ale popřela, že by aktivně bodala.
Naopak zdůraznila, že právě poškozený na ni neustále křičel, gestikuloval a přibližoval se k ní. Jediný důkaz o útoku obviněné je tak vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které je ovšem ve vztahu ke vzniku zranění (dynamice a mechanice) zcela irelevantní. Za podstatný důkaz, který ovšem nebyl proveden pak označila opětovný výslech poškozeného, který zaslal soudu dopis vyjadřující se k incidentu, kde mimo jiné uvedl, že nechce, aby obviněná trpěla za to, co neudělala.
V kontextu shora uvedeného pak připomněla pravidlo in dubio pro reo, jehož užití se zjevně domáhala. K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak konstatovala, že se soud dostatečně nevypořádal s variantou, že obviněná jednala v nutné obraně. K tomu připomněla, že opakované fyzické útoky poškozeného na obviněnou byly prokázány lékařskými zprávami a svědeckými výpověďmi. Dovolatelka tedy vzala nůž pro vlastní obranu ze strachu z dalšího útoku poškozeného, kdy je možné, že se jen bránila – dala ruce před sebe a snažila se obviněného odstrčit.
I kdyby tedy obviněná poranila poškozeného aktivně, tak neútočila na střed těla, ale jeho okrajové části a nejednalo se tedy o agresivní útok, ale spíše obranu. V souvislosti se shora uvedeným tedy navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024 č. j. 3 To 33/2024-622, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2024 č. j. 49 T 1/2024-568, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc znovu projednat a rozhodnout.
6. K podanému dovolání zaslal své písemné vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci řízení včetně jeho výsledku a námitek obviněné konstatoval, že jádro její argumentace nepřesáhlo meze běžné polemiky s rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Současně uvedl, že v obsahu provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními neshledal rozpor, k čemuž odkázal na bod 42. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Tvrzení o obraně obviněné se pak rozplynula pod tíhou oponentního vysvětlení v bodech 47. a 48. téhož rozsudku. K výhradám vůči rozsahu dokazování připomněl, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému návrhu na doplnění dokazování, ale je povinen vysvětlit proč mu nevyhověl. Této povinnosti Vrchní soud v Praze dostál v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku. Stejně tak neshledal opodstatněnou ani námitku nesprávného právního posouzení, neboť tezi o jednání v nutné obraně vystavěla obviněná výlučně na vlastních alternativních skutkových zjištěních, která byla spolehlivě vyvrácena. Státní zástupce se vyjádřil i k možnostem soudů hodnotit zranění a jeho příčiny na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž takový postup označil za běžnou a adekvátní praxi. Soudy nižších stupňů proto nikterak nepochybily. Závěrem připomněl, že obviněná na poškozeného zaútočila nožem již v minulosti za podobné konfliktní situace v ovlivnění alkoholem, za což byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody, a také osobnostní nastavení obviněné s dominujícími rysy impulzivity a agresivity podněcovanými alkoholem, jehož konzumaci preferuje. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
7. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
9. Zároveň nebylo možné nezmínit, že dovolací námitky obviněné jsou zásadně shodné s těmi, které uplatnila již v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje totožné výhrady, které vznesla již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací námitku. A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak Vrchní soud v Praze, se podstatou všech nyní vznesených námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro
skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
11. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněná setrvala na vlastní obhajovací verzi, kterou označila za nevyvrácenou. Nejvyšší soud ovšem její přesvědčení nesdílí. Naopak z odůvodnění rozsudků soudu prvního i druhého stupně zcela jednoznačně a přesvědčivě vyplynuly důvody, pro které možnost, že ke zraněním poškozeného došlo bez aktivního přičinění obviněné odmítly. Bylo prokázáno, že poškozený utrpěl rány s bodným kanálem cca 3 cm, způsobené nožem zajištěným u obviněné o délce 33 cm a s délkou čepele 20 cm. Vedle svědectví svědka M. K. a nepřímo i poškozeného, o tom svědčí především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. K tomu nejprve dovolací senát předesílá, že se jedná o důkaz zcela adekvátní pro prokázání mechanismu vzniku zranění a je plně v kompetencích znalců z tohoto oboru se k příčinám jím zkoumaných poranění vyjádřit. Pokud tedy znalec konstatoval, že tyto lze vysvětlit opakovaným bodnutím vůči tělu poškozeného, není důvod se o tento důkaz neopřít. V podrobnostech lze odkázat na bod 45. a 46. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, případně bod 7. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Zároveň obviněná toliko opakuje vlastní popěrnou verzi, aniž by však jakkoliv relevantně podložila svá tvrzení o extrémním rozporu skutkových zjištění v konfrontaci s provedenými důkazy. Je tedy zřejmé, že argumentace obviněné nepřesáhla meze prosté polemiky s hodnocením důkazů učiněným předchozími soudy a z tohoto důvodů proto nedosáhla ani limitů dovolacího přezkumu.
12. V rámci předestření své vlastní verze se pak obviněná dovolávala aplikace pravidla in dubio pro reo. Její požadavek však nebylo možno vyslyšet. Předpoklad uplatnění pravidla in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedeného patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě ovšem dvě rovnocenné verze vedle sebe neexistovaly, neboť verze obviněné byla spolehlivě vyvrácena. Dovolatelka pak svůj apel v rámci podaného dovolání podložila toliko vlastní verzí děje, aniž by ale reflektovala skutková zjištění přijatá soudem prvního stupně a potvrzená i soudem druhého stupně, tedy způsobem procesně neúčinným, a tudíž i neúspěšným.
13. Co se pak týče námitky nedůvodně neprovedeného podstatného důkazu spočívajícího v opětovném výslechu poškozeného, ani tato námitka nesplnila zákonné předpoklady dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vrchní soud v Praze totiž návrh obviněné reflektoval, avšak nevyhověl mu, přičemž toto své rozhodnutí také patřičně odůvodnil. Nezpronevěřil se tudíž svým povinnostem toto své zamítavé procesní rozhodnutí též odůvodnit. I z judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96) konstantně vyplývá, že soud není vázán důkazními návrhy stran a není tedy jeho povinností je všechny provést. Je však povinen vyložit důvody, které jej vedly k zamítnutí důkazního návrhu. Jak bylo již konstatováno, to Vrchní soud v Praze učinil, konkrétně v bodě 9. odůvodnění svého rozhodnutí. Ani tato námitka tedy neprolomila meze, jež by mohly vést k dovolacímu přezkumu. 14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Pod tento dovolací důvod obviněná podřadila námitku nesprávného právního posouzení spočívajícího v nesprávném zodpovězení otázky, zda se z její strany jednalo o nutnou obranu. Veškerou svou argumentaci svědčící pro jednání v nutné obraně ovšem obviněná založila nikoliv na skutkových zjištěních přijatých předchozími soudy, ale výhradně na vlastní alternativní verzi nastalého děje. Tím je ovšem tato hmotněprávní výhrada ve skutečnosti námitkou sekundární, odvozenou primárně z odlišného hodnocení důkazů a tím i jiného skutkového zjištění. Na tyto námitky již ale dovolací soud reagoval výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Problematikou případného jednání obviněné v nutné obraně se navíc vyčerpávajícím způsobem zabývaly oba předchozí soudy ve svých rozhodnutích. Konkrétně soud prvního stupně v bodě 48. a odvolací soud v bodech 8. až 10., když závěrem zcela jednoznačně prohlásil, že obviněná v nutné obraně jednat nemohla, jelikož ze strany poškozeného žádný útok vůči ní nenastal ani nehrozil. Obviněná tedy touto výtkou pouze formálně dovolací důvod označila, ale ve svém výsledku zjevně neopodstatněně.
16. Na základě všech výše uvedených zjištění a učiněných závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněné B. M. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jí vznesené námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů a ve zbylé části pak zjevně postrádaly opodstatnění. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, k čemuž souhlas stran řízení, tedy ani dovolatelky, není potřeba.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu