4 Tdo 1009/2023-902
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o dovolání
obviněného Petra Šťastného, nar. 22. 5. 1987 v Českém Brodě, okr. Kolín, bytem
V Břízách 779, 280 02 Kolín 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
18. 7. 2023 č. j. 13 To 167/2023-866, v trestní věci vedené Okresním soudem v
Kolíně pod sp. zn. 4 T 1/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Petra
Šťastného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 5. 2023 č. j. 4 T
1/2023-843 byl obviněný Petr Šťastný (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“)
uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem
poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl
podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku,
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 15 (patnáct) měsíců, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu 24 (dvacet čtyři) měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byly poškozená V. S. S. Č., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY a poškozená I. E., s.
r. o., IČ XY, se sídlem XY odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu podal obviněný
odvolání, a to do výroku o vině i trestu. O tomto opravném prostředku rozhodl
Krajský soud Praze tak, že rozsudkem ze dne 18. 7. 2023 č. j. 13 To
167/2023-866 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v
celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal
obviněného (stejně jako nalézací soud) vinným přečinem podvodu podle § 209
odst. 1 a 3 tr. zákoníku a přečinem porušování cizích práv podle § 181 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v době od měsíce července roku 2018 do měsíce července roku 2020 na různých
místech v České republice jako jednatel firmy ReMont Group, s. r. o., IČ
05846897, neoprávněně použil oprávnění s evidenčním číslem XY, patřící J. Z., a
to bez jeho vědomí a souhlasu, čímž mu způsobil vážnou újmu na právech tím, že
proti němu bylo bezdůvodně vedeno správní řízení a tímto jednáním bylo
poškozeno jméno J. Z. a dále s tímto oprávněním vydaným pod evidenčním číslem
XY vydával revizní zprávy na elektrická zařízení a fotovoltaické elektrárny
rodinných domů, kdy tyto revizní zprávy jsou z tohoto důvodu neplatné a tímto
svým jednáním uvedl objednatele a smluvní partnery v omyl a způsobil tak škodu
na majetku společnostem V. S. S. Č., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY, ve výši 41
765 Kč a I. E., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY ve výši minimálně 70 629 Kč.
3. Za tyto činy pak krajský soud shodně s okresním soudem uložil
obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byly poškozená V. S. S. Č., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY a poškozená I. E., s.
r. o., IČ XY, se sídlem XY odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
4. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný
prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku připomněl
výrok napadeného rozhodnutí, podmínky přípustnosti dovolání a bod 7 a 10
odůvodnění napadeného rozsudku (citace těchto pasáží), které podle něj obsahují
právě vytýkané nesprávné právní posouzení. Souhrnně k nim uvedl, že jeho
jednání nemělo být posouzeno jako trestné činy, ale v souladu se zásadou
subsidiarity trestní represe maximálně jako protiprávní jednání v intencích
správního práva. K nesprávné kvalifikaci svého jednání jako poškození cizích
práv pak opětovně citoval příslušnou pasáž napadeného rozhodnutí, přičemž
dovodil, že došlo k nesprávnému posouzení subjektivní stránky trestného činu. V
rámci dokazování provedeného soudy absentuje skutečnost, že se obviněný
soustavně vyjadřoval tak, že společnost ReMont Group, s. r. o., měla garanta s
oprávněním k revizi příslušných zařízení. Skutečnost, že odsouzený nemohl z
důvodů nemožnosti dohledání současných statutárních zástupců právnické osoby
prokázat tohoto odpovědného garanta, nevyvrací jeho tvrzení o tom, že existuje.
I touto optikou je pak třeba nahlížet na zavinění obviněného, tedy je mu možno
klást za vinu toliko jeho nedbalostní formu, neboť – jak věrohodně vysvětlil –
k uvedení oprávnění náležející poškozenému J. Z. došlo tak, že opomněl vymazat
toto číslo z tzv. „mustru“, který si cvičně vytvořil při skládání zkoušek
revizního technika. Jedná se tedy o omyl a zjevnou písařskou chybu. Za
důležitou pak označil skutečnost, že samotné evidenční číslo oprávnění není na
formuláři revizí podstatné, což dovodil i ze zprávy TIČR. Sám obviněný měl pak
platné osvědčení k vykonávání revizí vyhrazených elektrických zařízení v
rozsahu E2A a do revizní zprávy bylo proto nepodstatné uvádět evidenční číslo
potřebného oprávnění. Dále soudům vytknul posouzení zásahu do práv poškozeného,
kdy má za to, že intenzita jejich porušení nebyla natolik závažná, aby bylo
nutné řešit ji v trestněprávní rovině. Skutečnost, že proti poškozenému bylo
vedeno správní řízení nebo že se musel dostavit k výslechu, automaticky
neznamená tak intenzivní újmu, aby bylo nutno použít trestněprávní prostředky.
Zároveň je vykreslení takového zásahu odůvodněno soudy vágně a ani z důkazní
situace trestněprávní rovina nevyplývá. Připomněl, že se poškozenému omluvil.
Má tedy za to, že nenaplnil znaky trestného činu poškození cizích práv a pokud
se dopustil trestněprávního jednání, pak dostačuje povolání k odpovědnosti
podle zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a navrhuje uplatnění
zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Totožný
závěr je podle názoru obviněného nutno přijmout ve vztahu k trestnému činu
podvodu, neboť i v tomto případě mělo být rozhodováno ve správním řízení a věc
posoudit podle zákona č. 406/2000 o energiích, konkrétně § 12a o porušení
pravidel. Věc tak měla být řešena podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupením věci
do správního řízení. Z důkazní situace nevyplývá, že by obviněný chtěl úmyslně
poškodit zadavatele nebo koncové zákazníky. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že
obviněný sice osvědčení měl, ale společnost neměla oprávnění provádět revize, a
tudíž jsou provedené revize neplatné. Stejně tak ze zprávy TIČR zdůraznil
především myšlenku, že pokud by společnost měla potřebné oprávnění a obviněný
by na základě tohoto oprávnění provedl revizi a pouze by došlo k
administrativní chybě při psaní čísla oprávnění, byla by tato platná. Soudy
však nereflektovaly skutečnost, že společnost měla garanta s oprávněním, jen
nebylo v silách obviněného jej označit, což však jeho tvrzení nevyvrací.
Zopakoval, že věc měla být řešena ve správním řízení, neboť v trestním by
obstála pouze za situace, kdy by obviněný sám neměl vzdělání a praxi v oboru,
zkoušky a práce nebyly vykonány. Předmětné oprávnění je pouhá registrace u
TIČR, a navíc obviněný byl přesvědčen, že jím společnost, za niž práce
vykonával, disponuje. Revidovaná zařízení byla správně, odborně a bezpečně
nainstalována a rovněž revize byla v pořádku. Dále uvedl hypotetickou situaci,
že pokud by obviněný tu samou revizi učinil jako fyzická osoba zadarmo,
trestného činu by se nedopustil. Soudům pak vytkl, že nevzaly v potaz výpověď
svědka M. ze společnosti I. E., s. r. o., který uvedl, že váhá, jestli je
správné považovat revize vydané obviněným za neplatné. Následně zopakoval, že
celá domnělá trestněprávní rovina je vztahována k absenci oprávnění. Obviněný
je ovšem osobou odborně způsobilou s dostatečnou praxí a zkouškami stvrzenými
osvědčením k vykonávání revizí. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
6. K podanému dovolání zaslal své písemné vyjádření státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen
„státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci řízení, námitek obviněného a
obecných východisek pro aplikaci zásady subsidiarit trestní represe, shrnul, že
v daném případě jsou naplněny všechny znaky trestných činů podvodu a
poškozování cizích práv a na straně obviněného neexistují okolnosti, které by
výrazně snižovaly společenskou škodlivost činu takovým způsobem, že by jeho
jednání neodpovídalo typickým případům těchto trestných činů. Především
zdůraznil, že obviněný naplnil svým jednáním i kvalifikační znak větší škody
podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku. Za hraniční věc pak nejde nyní posuzovaný
případ označit i s ohledem na délku doby, po kterou obviněný zneužíval
oprávnění poškozeného (dva roky). Co se týče poukazované omluvy poškozenému,
tento se vyjádřil tak, že v dopise se obviněný omluvil jednou větou a pak
uváděl nepravdy. Za nepřiléhavou označil také argumentaci, že jím provedené
revize mohly obstát, což vyvrací jak znalecký posudek, tak zpráva Technické
inspekce ČR. Co se týče námitek vůči nesprávnému posouzení subjektivní stránky
trestného činu, obviněný pouze opakuje obhajobu z předcházejících řízení.
Zároveň je neformuluje jako námitky nesprávného právního posouzení, ale jako
polemiku s rozsahem provedeného dokazování a jeho hodnocením. Obhajoba
dovolatele stran učinění písařské chyby byla vyvrácena. Stejně tak nebylo možné
uvěřit záměně osvědčení a oprávnění, neboť oprávněním on ani jím zastupovaná
společnost nedisponovali, natož po delší dobu a od osoby znalé problematiky a
pohybující se v oboru od vyučení, jak sám zdůrazňoval. S ohledem na shora
uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s
rozhodnutím v neveřejném zasedání i v případě jiného než navrhovaného výroku ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§
265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je
obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto
zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném
od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem
na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací
soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska,
zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny,
tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. V souvislosti s námitkami, které obviněný reklamoval v rámci
podaného dovolání a jež jsou prakticky shodné s obhajobou uplatněnou v
předcházejícím řízení, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci
dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již před soudy nižších stupňů a
tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání
neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS
17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná. Nejvyšší soud přesto
uvede k jednotlivým námitkám krátký a stručný komentář.
11. K argumentaci obviněného je nutno předeslat, že ačkoliv formálně
označil dovolací důvod nesprávného právního posouzení, pod který je obecně
možno podřadit jak výtky vůči subjektivní stránce trestného činu, tak vůči
kvalifikaci znaků přisouzených skutkových podstat (např. vážné újmy) či
aplikace subsidiarity trestní represe, dovolatel tak ale učinil až sekundárně,
a to na základě vlastního hodnocení důkazů, rozcházejícího se s tím, jak je
učinily předchozí soudy. Takový způsob uplatnění uvedeného dovolacího důvodu je
ovšem neúčinný a nezpůsobilý založit dovolací přezkum. Nejvyšší soud navzdory
tomu při svém postupu vzal výtky obviněného namířené proti důkaznímu řízení a
skutkovým zjištěním v úvahu, neboť obsahově spíše spadaly do kategorie
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., účinného od 1. 1. 2022,
byť jej obviněný v podaném dovolání výslovně jeho označením neuplatnil.
12. V této posuzované věci pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
provedené důkazní řízení lze označit za úplné a bezvadné, neboť soudy provedly
důkazy v rozsahu dostatečném pro posouzení viny obviněného, a to v jeho
prospěch i v neprospěch, tyto následně řádně vyhodnotily jednotlivě i ve
vzájemných souvislostech, a na takovém základě pak dospěly ke skutkovému
zjištění jež vyjádřily ve výrocích svých rozhodnutí. Tudíž se nikterak
nezpronevěřily zásadám stanoveným v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Naopak
svým zákonným povinnostem plně dostály, a to i ve vztahu k odůvodnění svých
rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř., (respektive § 134 odst. 2 tr. ř.).
Výsledek takto provedeného soudního řízení lze proto označit za úplný a
konzistentní.
13. Pokud jde o vlastní námitky obviněného, tak v jejich rámci toliko
vyložil vlastní představu ohledně hodnocení důkazů, avšak značně selektivně a
tendenčně. Úkolem soudů ovšem není dospět ke skutkovým zjištěním
korespondujícím s představami obviněného, ale zjistit skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, a na ten pak aplikovat příslušná ustanovení
hmotného práva. Obviněný vystavěl svoji obhajobu mimo jiné na tezi, že
společnost ReMont Group, s. r. o., měla garanta, který disponoval příslušným
oprávněním. Tato skutečnost, ovšem zůstala toliko v rovině tvrzení, nebyla
prokázána a soudy náležitě odůvodnily, proč této verzi neuvěřily (v
podrobnostech viz bod 24 a 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně
tak nelze přisvědčit ani vysvětlení obviněného, jakým způsobem se oprávnění
poškozeného objevilo na revizních zprávách. Touto obhajobou se již pečlivě
zabývaly soudy v předchozích řízeních a ve svých rozhodnutích náležitě
ozřejmily, proč jí nebylo možné uvěřit a v podrobnostech lze na tato rozhodnutí
rovněž plně odkázat (bod 28 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nebylo tedy
ani možné přisvědčit závěru o tom, že revizní zprávy jsou platné, neboť tato
otázka byla taktéž vyřešena, a to s negativním závěrem. K výpovědi svědka M.
nutno uvést, že tento si nebyl jist, zda jsou vydané revizní zprávy neplatné
nebo platné a toliko prezentoval své soukromé úvahy. V kontradikci s
jednoznačnými závěry znalce a Technické inspekce České republiky pak nemohl
názor tohoto svědka přijaté závěry zpochybnit, o což se obviněný v dovolání
opakovaně snaží.
14. V důsledku toho pak ztrácejí svoji oporu i výtky vůči subjektivní
stránce trestného činu, neboť naopak z dokazování vyplynulo, že obviněný si
musel být vědom, že on sám ani jím zastupovaná společnost (byl jejím jediným
jednatelem) nemají oprávnění k vystavení revizních zpráv a tento nedostatek
chtěl zamaskovat právě použitím evidenčního čísla oprávnění náležejícího
poškozenému J. Z., aby získal příslušné zakázky, čímž jednoznačně sledoval
majetkový prospěch jím zastupované společnosti a v konečném důsledku i prospěch
svůj. Tím zcela jednoznačně naplnil úmyslnou formu zavinění ve vztahu k oběma
trestným činům spáchaným v jednočinném souběhu, jimiž byl uznán vinným.
15. Obdobně zaujal Nejvyšší soud odmítavé stanovisko k námitkám
obviněného týkajícím se hodnocení újmy, kterou svým jednáním poškozenému J. Z.
způsobil. Na tomto místě musí dovolací senát konstatovat, že dovolatel naprosto
nekriticky, bez jakékoliv sebereflexe a bez ohledu na závěry vzešlé z
provedeného dokazování, bagatelizuje zásah do práv tohoto poškozeného. Dovolací
soud naopak přisvědčil soudům nižších stupňů, že způsob, jakým bylo zasaženo do
práv poškozeného, na něj musel působit značně úkorně, vyvolávat v něm obavy a
byl i reálně způsobilý zasáhnout do jeho pověsti a jména. Poškozený byl nucen
strpět správní řízení vedené proti němu, podrobit se výslechům, neboť revizní
zprávy, které obviněný vystavoval, nesly číslo jeho oprávnění. Takový zásah
nelze než označit za vážný, neboť měl výrazný dopad do profesního i soukromého
života poškozeného, a to nejen krátkodobý po dobu trvání všech řízení, ale též
do budoucna (viz bod 32 odůvodnění rozsudku okresního soudu; bod 10 odůvodnění
rozsudku krajského soudu). V tomto případě se nejedná o domněnky soudů, jak
namítl obviněný, ale o důvodný závěr, že následky, které byly takovým jednáním
způsobeny, nelze jednoduše a snadno odstranit a přetrvávají i po skončení
závadového jednání.
16. Stejně tak je nutno konstatovat, že obviněný vyjádřil nejen svým
jednáním, ale také jeho následným zlehčováním naprostý despekt k zákonným
požadavkům na bezpečnost a odbornost instalace a revize elektrických zařízení.
Zákon totiž zcela explicitně stanovuje podmínky pro osoby vystavující revizní
zprávy pro provoz elektrických zařízení, se kterými byl obviněný jako osoba
pohybující se celý profesní život v daném odvětví seznámen, ale jež záměrně
ignoroval. Jeho nynější obrana postavená právě na jeho profesních kvalitách je
jednak dvousečnou a mluví fakticky proti němu, a jednak je zcela nezpůsobilou
vyvolat zamýšlený efekt, neboť se jedná v podstatě o polemiku se zákonodárcem.
Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, je ovšem zákonem vázán a
nepřísluší mu polemizovat s vůlí a záměry zákonodárce, zejména když se týkají
technické funkčnosti a zároveň i bezpečnosti elektrických zařízení.
17. Souhrnně tak lze konstatovat, že soudy zcela důvodně vycházely ze
skutkového stavu, který vyplynul z jinak úplného dokazování a tento i správně
kvalifikovaly podle norem hmotného práva. Tím se ovšem i veškeré výtky formálně
naplňující namítaný dovolací důvod, resp. důvody, avšak vznesené až sekundárně
na základě vlastní verze skutku, která neodpovídá správně zjištěné verzi soudů,
zcela míjejí s limity dovolacího řízení a je nutné je odmítnout, neboť fakticky
nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
18. S jistou dávkou tolerance lze za námitku nesprávného právního
posouzení označit požadavek dovolatele na aplikaci zásady subsidiarity trestní
represe, ačkoliv i ten je obviněným odůvodněn vlastními variantami nastalého
skutkového děje. Přesto se jí Nejvyšší soud zabýval, avšak dospěl v souladu se
soudy nižších stupňů a vyjadřujícím se státním zástupcem k závěru o její zjevné
neopodstatněnosti. V této souvislosti se sluší připomenout stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb., které zcela jasně a
srozumitelně definuje předpoklady pro uplatnění této zásady. Zjednodušeně
řečeno, tato zásada najde své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně
prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde
okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik
nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů
obdobné povahy. V nyní posuzovaném případě ovšem nebyly takové okolnosti
shledány. Obviněný páchal tuto trestnou činnost po dobu dvou let, veden zištným
úmyslem, svým jednáním způsobil škodu přesahující hranici větší škody a naplnil
tak i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 tr.
zákoníku a v neposlední řadě způsobil poškozenému J. Z. přetrvávající a obtížně
napravitelnou újmu na jeho právech v pracovní i osobní sféře. Ani tuto námitku
obviněného tudíž Nejvyšší soud nemohl akceptovat.
19. Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud podané dovolání
obviněného Petra Šťastného v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř., neboť svůj předložený mimořádný opravný prostředek opřel
jednak o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř., a dále o výhrady, které postrádaly zjevně jakékoli
opodstatnění. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu