4 Tdo 1018/2024

4 Tdo 1018/2024-290

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněné K. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 11 To 202/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn 2 T 33/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 2 T 33/2024, byla obviněná K. M. uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„dne 19. 12. 2019 kolem 17:00 hod otevřela vrátka u svého pozemku rodinného domu na adrese XY, kdy pak přes takto otevřená vrátka vyběhli z jejího pozemku tři psi většího vzrůstu na ulici a při svém pohybu mimo uzavřený prostor neměli na sobě košíky a ani je neměla obžalovaná bezpečně připevněné na vodítku, ač měla jako majitelka těchto psů dle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, prevenční povinnost, podle níž má každý povinnost počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví, kdy nechala psy pobíhat bez vodítka a nasazeného náhubku volně po ulici bez možnosti psy ovládat a reagovat na případně vzniklou nenadálou situaci, to vše v době, kdy před plotem jejího domu stál poškozený E. T., na kterého následně jeden z volně pobíhajících psů obžalované zaútočil v době, kdy se poškozený sklonil, a to na část hlavy, kdy poškozeného při tomto útoku kousl do oblasti nosu, následovalo silné krvácení, a v tomto stavu odjel na ošetření do Nemocnice XY, kde ošetření byla přítomna i obžalovaná a kde byl po prvotním ošetření poškozený následně převezen do XY v Praze na kliniku plastické chirurgie, kde bylo zjištěno, že došlo u poškozeného k tržně zhmožděné ráně uprostřed čela, tržně zhmožděnému ztrátovému poranění cca 75 % nosu, kdy chybělo pravé nosní křídlo, částečně i levé nosní křídlo, kožní část nosní přepážky, hrot a část hřbetu nosu a které si vyžádalo následné provedení pěti operačních zákroků, relativní klidový léčebný režim, léčbu psychiatrem z důvodu poúrazového syndromu, současný změněný vzhled poškozeného k jeho citelné újmě, a toto léčení přesáhlo dobu 6 týdnů a došlo k zohyzdění poškozeného, přičemž po zranění poškozeného přetrvává citlivost v oblasti nosu, dále je omezen ve spánku, kdy se mu těžce dýchá nosem“.

2. Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena dle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.

3. Dle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 411 97 518, sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 2 T 33/2024, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 11 To 202/2024 tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 11 To 202/2024, podala následně obviněná K. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněná nesouhlasí se skutkovým závěrem, že nechala psy pobíhat bez vodítka a nasazeného náhubku volně po ulici, kterýžto skutkový závěr reprodukoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Jediným důkazem, ze kterého bylo možno v daném směru vycházet, je výpověď poškozeného T., který vypověděl, že obviněná na psy volala, ale vůbec ji neposlouchali, a že se snažila psy zahnat zpět domů. Z výpovědi poškozeného tedy rozhodně nelze dovodit, že „nechala“ psy pobíhat nezabezpečené po ulici. Naopak je zřejmé, že na psy volala a snažila se je zahnat zpět, byť neúspěšně. Jedná se tak o skutkové zjištění zjevně rozporné s provedenými důkazy, konkrétně s výpovědí poškozeného. Jestliže tedy psi obviněné vyběhli z jejího pozemku vrátky, které otevřela, aby mohla jít k poškozenému, a jestliže nebylo prokázáno, že by psy vypustila vědomě, a bylo naopak prokázáno, že se uniklé psy snažila přivolat a zahnat zpět, pak je zcela neadekvátní, aby její nedbalostní jednání bylo kvalifikováno jako porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona.

6. Obviněná dále uvádí, že porušení prevenční povinnosti se v daném případě koncentruje výhradně do otevření branky za situace, kdy obviněná zřejmě nedostatečně zkontrolovala, ve kterých místech se nezabezpečení psi na jejím pozemku právě nacházejí a zda nehrozí, že by mohli při otevření branky vyběhnout na veřejné prostranství. Skutková zjištění soudu však neumožňují učinit závěr, že by obviněná alespoň v tomto směru jednala extrémně nedbale. Porušení prevenční povinnosti zde lze dovozovat výhradně z následku, totiž ze skutečnosti, že psi unikli ze soukromého pozemku na ulici. Pouze závažné a flagrantní porušení této povinnosti, které má pravidelně za následek újmu na životě a zdraví či na jiných chráněných objektech, může být kvalifikováno jako porušení důležité povinnosti. Tak tomu ovšem v daném případě není. Obviněná namítá, že únik psů z oploceného pozemku na veřejné prostranství, kde se volně pohybují lidé, může představovat nebezpečí pro jejich život nebo zdraví, avšak nelze vyvodit, že by k takovému následku často nebo s vysokou pravděpodobností docházelo. Proto jsou právní závěry nalézacího i odvolacího soudu o tom, že svým jednáním v rozsahu, v jakém bylo skutečně prokázáno, porušila důležitou povinnost, nepřiléhavé a neakceptovatelné.

7. Závěrem obviněná dodává, že pokud by byl skutek kvalifikován podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jak se toho domáhá, pak by bylo nutné její trestní stíhání zastavit pro zánik trestní odpovědnosti v důsledku uplynutí promlčecí doby podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že napadená rozhodnutí podle § 265k tr. ř. zruší a sám ve věci podle § 265l tr. ř. rozhodne tak, že trestní stíhání obviněné zastaví pro zánik trestní odpovědnosti podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatelka nesouhlasí se závěry soudů, které se týkají naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty daného přečinu, kdy je přesvědčena, že tento znak naplněn nebyl, a to z důvodu, že sám poškozený vypověděl, že se obviněná snažila psy zahnat zpět domů, což má z hlediska rozhodného skutkového děje podstatný význam, neboť to vylučuje, že by psy vědomě vypustila na ulici, a tam je nechala vědomě pobíhat. K této skupině výhrad státní zástupce uvádí, že by mohla mít význam jedině tehdy, pokud by bylo možno dovodit na jejím základě některou z vad předpokládaných v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v řešeném případě tedy v podstatě vadu zjevného rozporu. Státní zástupce má ovšem za to, že takovýto závažný rozpor týkající se skutečností podstatných z hlediska trestní odpovědnosti obviněné neexistuje. Přestože tzv. skutková věta není z hlediska obsahu provedených důkazů zcela přesná, jak v zásadě správně upozorňuje obviněná, nelze nepřesnost označit za zjevný rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Rozhodná skutková zjištění byla v projednávané věci prokázána bez jakékoliv pochybnosti.

9. Dovolatelka dále namítla, že porušení § 2900 občanského zákoníku zakotvujícího prevenční povinnost neznamená automaticky, že byla porušena povinnost důležitá ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Zde státní zástupce odkazuje zejména na bod 18 a násl. odsuzujícího rozsudku, kde je problematika důležité povinnosti řešena v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci činu s tím, že důležitá povinnost porušena byla. S názorem okresního soudu se ztotožňuje a nad rámec úvah okresního soudu doplňuje, že obviněná při zpochybňování naplnění znaku důležité povinnosti poněkud bagatelizuje skutkové okolnosti svého činu. Realita je ovšem taková, že obviněná svou neopatrností dopustila útěk celkem tří psů. Psi, a to včetně útočícího „Elvise“, byli zjevně neposlušní a obviněnou nerespektovali. Chovatelkou útočícího psa byla pouze po relativně krátkou dobu, přesto znala jeho problémovost, a tak nemohla spoléhat na to, že by pes respektoval její pokyny a nepředstavoval pro jiné lidi nebezpečí. Nutno zmínit též fakt, že obviněná měla již v minulosti s podobným chováním psů problémy. Na základě výše zmíněného se státní zástupce v souladu s názorem soudů rovněž domnívá, že prevenční povinnost byla v řešeném případě povinností důležitou a znak „důležité povinnosti“ ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku byl naplněn.

10. Vzhledem k výše uvedenému má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že k naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nedošlo, a proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

14. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné K. M.

15. Obviněná K. M. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

16. Obviněná ve svém dovolání vyslovila nesouhlas se závěry soudů, které se týkají naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty daného přečinu ve formě „důležité povinnosti“. Je přesvědčena, že tento znak naplněn nebyl, a to z důvodu nedostatečného skutkového zjištění věci. Obviněná zdůrazňuje, že nemůže obstát závěr obsažený ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, dle něhož nechala psy pobíhat bez vodítka a nasazeného náhubku volně po ulici, neboť z výpovědi poškozeného nic takového nevyplývá. Naopak z této výpovědi plyne, že se snažila psy zahnat zpět domů. Skutková zjištění jsou tak dle obviněné ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, konkrétně s výpovědí poškozeného.

17. Nejvyšší soud považuje za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů, zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi obviněné i výpovědi poškozeného, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, a že příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě výpovědi poškozeného, výpovědi svědkyně MUDr. Hronkové, znaleckého posudku znalce MUDr. Michala Berana, Ph.D., a dalších listinných důkazů. Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodná skutková zjištění, dle kterých nechala obviněná vyběhnout psy na ulici, přičemž jeden ze psů zaútočil na poškozeného a vážně ho poranil, byla prokázána bez jakékoliv pochybnosti.

18. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v projednávané věci poškozený jasně uvedl, že obviněná otevřela vrátka a v ten moment vyběhli tři větší psi a začali nekontrolovatelně lítat po silnici tam a zpátky, vůbec jí neposlouchali, nebyli na vodítku a neměli košík. Z výpovědi poškozeného tak lze jednoznačně dovodit, že vinou obviněné došlo k volnému pohybu psů na ulici. Není rozhodné, zda nechala psy volně pobíhat, či zda se je snažila zahnat zpět domů, podstatné je, že k útěku těchto psů a následnému zranění obviněného došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněné, která zanechala pootevřená vrátka. Nejvyšší soud dodává, že nezáleží na tom, že útěk psů či jejich puštění na ulici nebyl záměrem poškozené, ale že šlo o „pouhou“ nepozornost. Nezáleží ani na tom, že obviněná na psy volala a snažila se je zahnat zpět, byť neúspěšně. Úmysl jí totiž není kladen za vinu, nýbrž nedbalost, neboť nezachovala potřebnou míru opatrnosti, navíc za situace, kdy věděla, že pokud svého psa dostatečným způsobem nezajistí, může dojít v důsledku jeho nepředvídatelného chování k ublížení na zdraví jiného. V dané situaci však obviněná neučinila ničeho, aby k takové poruše na zdraví poškozeného nedošlo.

19. Obviněná K. M. ve svém dovolání uplatnila taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

20. Obviněná má za to, že pokud nebylo prokázáno, že by psy vypustila vědomě, a bylo naopak prokázáno, že se uniklé psy snažila přivolat a zahnat zpět, pak je neadekvátní, aby její nedbalostní jednání kolidující s prevenční povinností zakotvenou v ustanovení § 2900 občanského zákoníku bylo kvalifikováno jako porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku.

21. Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost, vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

22. Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci není pochyb o tom, že došlo k porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku, podle kterého vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. V posuzovaném případě měla přečin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněná spáchat stručně shrnuto tím, že otevřela vrátka u svého pozemku, když pak přes takto otevřená vrátka vyběhli z jejího pozemku tři psi většího vzrůstu na ulici a při svém pohybu mimo uzavřený prostor neměli na sobě košíky a ani je neměla obviněná bezpečně připevněné na vodítku, v důsledku čehož došlo k napadení poškozeného jedním z volně se pohybujících psů. Jedním z klíčových momentů pro rozhodnutí v dané věci je však posouzení otázky, zda obviněná popsaným způsobem porušila i důležitou povinnost uloženou jí podle zákona. Nejvyšší soud konstatuje, že zákon nevysvětluje, jakou povinnost pokládá ve smyslu citovaného zákonného ustanovení za důležitou a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou. Za porušení důležité povinnosti však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Dovodit porušení důležité povinnosti je namístě především tehdy, je-li výsledkem bezohledného, riskantního, hazardního, výrazně nezodpovědného chování pachatele, takže má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku.

23. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že porušení obecné prevenční povinnosti v daném případě lze bezesporu považovat za porušení důležité povinnost ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na okolnosti daného případu, a zejména s ohledem na vážné zranění poškozeného. Obviněná si při svém jednání měla počínat tak, aby nedošlo k újmě na zdraví a při otevírání branky měla být obezřetná a počínat si tak, aby její psi při otevření branky volně nevyběhli na veřejné prostranství. Ač byla chovatelkou psů, nedodržela potřebnou míru opatrnosti, která se po majiteli zvířete obvykle vyžaduje, a to za situace, když psa, který na poškozeného zaútočil, měla teprve několik dní a nemohla tak být dostatečně obeznámena s jeho povahou a chováním. Lze také poukázat na výpověď poškozeného, že psi absolutně nedbali pokynů obviněné a také na skutečnost, že počet psů již sám o sobě zvyšuje rizikovost situace a je navíc známo, že chování psů ve skupině je hůře předvídatelné a psi obtížněji zvladatelní. Je vhodné také připomenout, že obviněná měla již v minulosti s chováním svých psů problémy, když byla ve třech případech pokutována za přestupek spočívající v tom, že dostatečně nezabezpečila psa, který následně způsobil poranění další osobě. Jednání obviněné, která bez dostatečného zabezpečení psů otevřela branku na ulici, díky čemuž došlo k vypuštění psů většího vzrůstu, nad nimiž neměla žádnou kontrolu, a to navíc při vědomosti o neposlušnosti a nezvladatelnosti psů, svědčí o potenciální možnosti újmy na životě či zdraví, což zakládá pojmový prvek „důležité povinnosti“ ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku.

24. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná jednoznačně porušila prevenční povinnost vyplývající z ustanovení § 2900 občanského zákoníku, a to povinnost počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě, kterou lze v projednávaném případě považovat za povinnost důležitou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 581/2022).Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že kromě obecné prevenční povinnosti vyplývající ze shora citovaného ustanovení občanského zákoníku jednala obviněná také v rozporu i s povinnostmi konkrétně jí stanovenými v obecně závažné vyhlášce města XY č. 4/2018, kterou se stanovují pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezují prostory pro volné pobíhání psů, ve znění pozdějších předpisů (čl. 2/1, 2 a čl. 3/2), která platí i na území obce XY. Stěžejní námitce obviněné, podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stran nesprávného hmotněprávního posouzení v otázce naplnění znaku porušení důležité povinnosti, proto nešlo přisvědčit.

25. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná K. M. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

26. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné K. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu