4 Tdo 1051/2012-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. října 2012 o
dovolání, které podal obviněný J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 20. 3. 2012 sp. zn. 7 To 22/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 3/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. H. o d m í t
á.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 3 T 3/2011
uznal obviněného J. H. vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140
odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 29. 9. 2010 v době kolem
06.20 hod. v Ch., ul. M. za domem na chodníku čekal na příchod poškozené M.
V., neboť věděl kdy a kudy z místa svého bydliště chodí do školy, tuto pod
smyšlenou záminkou vylákal na nedalekou travnatou mýtinu schovanou mezi
vzrostlými keři, kde ji se slovy „chcípni děvko” fyzicky napadl v úmyslu ji
usmrtit tím způsobem, že ji oběma rukama uchopil zepředu na krku, začal ji
rdousit, ve rdoušení pokračoval i po pádu poškozené na zem, přičemž poškozená
se snažila uvolnit z jeho sevření, aby se mohla nadechnout a volat o pomoc, což
se jí podařilo, avšak obviněný jí zakrýval ústa, aby nemohla křičet a
pokračoval ve rdoušení, posléze když se poškozená snažila zvednout ze země a
odstrkávala jej od sebe, ji bodl kuchyňským nožem jednostranně broušeným do
špičky o celkové délce 23,5 cm, který si s sebou donesl, do krku a do zad, čímž
způsobil poškozené jednak pohmoždění krku za vzniku kruhovitých oděrek a
krevních výronů kůže na hrtanu a na hraně dolní čelisti vlevo, jednak
bodnořezné poranění levé strany krku o délce a hloubce 2 cm, dvě bodné rány zad
a to levé lopatkové krajiny o délce a hloubce 1 cm, a vlevo při páteři o délce
a hloubce 0,5 cm, a poté, co se poškozené podařilo vymanit z jeho sevření, se
dala na útěk, kdy k dokonání činu nedošlo.
Za to byl obviněnému podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5
tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do
věznice s ostrahou podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Současně mu byl podle § 70
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – kuchyňského nože
jednostranně broušeného do špičky s plastovou stěrkou celkové délky 235 mm.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. krajský soud stanovil, že obviněný je povinen
zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, územní pracoviště Ch., se sídlem
E., Ch., částku ve výši 1.205,74 Kč.
Citovaný rozsudek napadli odvoláním obviněný a v jeho neprospěch státní
zástupce. Obě odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2012 sp. zn.
7 To 22/2012 podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání,
jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že
rozhodnutí spočívá ne nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nejprve rekapituloval části výpovědi poškozené, zjištěného skutkového
stavu a rozsah poškození zdraví poškozené a poté uvedl, že ze závěrů znaleckého
posudku, oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství jednoznačně vyplývá,
že poškozená nebyla ohrožena na životě, přestože dovolatel byl schopen její
život ohrozit. Tuto skutečnost potvrdil i znalec, jenž vypověděl, že pokud by
pachatel při útoku na krk poškozené měl v úmyslu ji nožem usmrtit, neměl by
problém to uskutečnit, když ji mohl snadno způsobit smrtelné zranění. Jednalo
se o lehká zranění poškozené nevyžadující hospitalizaci a dobu léčení ani na
sedm dnů. Argumentace soudu ohledně úmyslu obviněného je pro něj nepřijatelná,
neboť soud shledal úmysl dovolatele s častým použitím slova „kdyby” svědčící
pro možnou alternativu vývoje situace, která se však nestala nikoliv kvůli
obraně poškozené, ale jednoduše z toho důvodu, že dovolatel tak učinit nechtěl.
Obrana poškozené nebyla v žádném případě obranou přiměřenou, neboť při škrcení
namísto tlaku rukama na hrudník útočníka je při obraně života spíše obvyklé
použití veškerých prostředků, škrábání, kopání, úderů apod., tím spíše, je-li
útočník silnější a je navíc v dominantním postavení nad obětí, na níž působí i
svou vahou. Odtlačení obviněného poškozenou bylo potvrzeno i tím, že obviněný
neměl žádná zranění, která by odpovídala boji o život poškozené. Soud prvního
stupně se rovněž nevypořádal se zásadním důkazem, a to výsledkem zkoumání
znalkyně z oboru psychologie, která dospěla k závěru, že přímým záměrem
obviněného nebylo usmrcení poškozené, ale pouze její důrazné vystrašení či
spíše demonstrace síly, které mělo poškozenou donutit k tomu, aby s obviněným
navázala vztah. Tento závěr o motivaci dovolatele (podpořený i ostatními
důkazy) je zcela v rozporu s právní kvalifikací skutku učiněnou soudem prvního
stupně, když obviněný neměl přímý ani nepřímý úmysl poškozenou usmrtit.
Afektivní labilita zjištěná znalkyní může v okamžiku „zrušit myšlení” a jednání
obviněného tak úplně nebylo pod jeho vědomou kontrolou, když znalkyně výslovně
uvedla, že se neztotožňuje s motivací obviněného poškozenou usmrtit (viz strana
22 protokolu o hlavním líčení ze dne 9. - 10. 3. 2011). Obviněný se proto
domnívá, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu
vraždy, neboť nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozenou. Z výhružky usmrcení
pronesené pachatelem nelze bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit poškozenou
(srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 76/93). Dále poukázal na
rozhodnutí R 62/1973, podle kterého se trestný čin vraždy liší od trestného
činu ublížení na zdraví jen formou zavinění. U posouzení, zda se jedná o pokus
trestného činu vraždy nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví, je
rozhodující subjektivní stránka, a to k jakému následku směřoval úmysl
pachatele. Podle soudní znalkyně neměl dovolatel v úmyslu (ne úmyslu z právního
pohledu, ale jednalo se o cíl jednání dovolatele) usmrtit poškozenou, ale pouze
jí získat zpět jako partnerku či s ní vykonat pohlavní styk.
Podle dovolatele tak nalézací soud pominul závěr tohoto posudku jako jednoho z
nejpodstatnějších důkazů a zcela odlišně posoudil motivaci obviněného jako
směřující k usmrcení. Ten po útoku poškozenou objímal a utěšoval, což potvrdila
svědkyně D., která je oba při objímání zastihla, když dovolateli nebránilo nic
v tom, aby svůj údajný pokus vraždy dokonal. Tato svědkyně rovněž vypověděla,
že obviněný nečinil nic, čím by na poškozenou útočil. Právní kvalifikace skutku
je nesprávná, soud zcela pominul znalecké posudky z oboru soudního lékařství a
psychologie jako stěžejní pro určení právní kvalifikace a „sám si na základě
vlastní úvahy s použitím domněnek posoudil předmětný skutek”. Tento postup je
podle dovolatele nesprávný, jelikož je výrazný rozdíl mezi právní kvalifikací
vraždy a dokonaným ublížením na zdraví a správně měl být skutek hodnocen podle
ustanovení § 146 tr. zákoníku, jako přečin ublížení na zdraví. Rozsah útoků byl
toliko demonstrativní a provedený za účelem vystrašení poškozené, nikoli
vědomého usmrcení. V takové situaci nelze mechanicky argumentovat, že byly
útoky vedeny na krk či měkké tkáně a pouze shodou náhod nedošlo k fatálnímu
následku. Jde o závěry spekulativní a zcela odporující zásadě in dubio pro reo.
Nalézací soud do výroku o vině odsuzujícího rozsudku podle dovolatele také bez
jakýchkoli pochybností včlenil délku a hloubku bodných a bodnořezných ran
nalezených na těle poškozené, ačkoliv ani lékař neznal jejich přesný rozsah.
Pokud znalec i soud dovodili, že bodná zranění na zádech poškozené vznikla v
době, kdy poškozená vstávala ze země a obrátila se k dovolateli zády, vyvrací
takový závěr sama poškozená, která uvedla, že tzv. „štípnutí” na zádech cítila
dříve v době, kdy ležela na zádech, dovolatel ji škrtil a ona se s ním prala.
Jde o zcela evidentní rozpor bez časové návaznosti, jímž se žádný ze soudů
nezabýval. Dále je nepravděpodobné, že by poškozená při souboji s obviněným po
celou dobu neviděla žádný nůž, když jí měl obviněný způsobit bodnořezná
poranění na třech místech. Soudy obou stupňů také pominuly dialog mezi
dovolatelem a poškozenou, když dovolatel na dotaz poškozené co vlastně chce,
odpověděl, že sex, což nikterak nezapadá do vražedného běsnění obviněného
vylíčeného soudem. Dovolatel také poukazuje na to, že je při ohrožení života
poškozené zarážející, že si stihne při útěku od údajného vraha vzít svoje
osobní věci a posléze se zastaví a objímá se s útočníkem. Současně nesouhlasí
se závěry soudů obou stupňů, že na poškozenou čekal na místě, kde si byl vědom,
že ji zde může usmrtit.
Obviněný nesouhlasí ani s uloženým nepřiměřeně přísným trestem, jelikož byl za
pouhá povrchová zranění odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi roků, což
tvoří více než jednu třetinu jeho dosavadního života. Takové potrestání je v
rozporu s účelem trestu, kdy i podle znalkyně z oboru psychologie by byl pro
něj výchovnější trest odnětí svobody podmíněně odložený a to i s ohledem na
dosavadní beztrestnost dovolatele, neboť nebyl nikdy trestně stíhán ani řešen
pro přestupek.
Dovolatel proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i
usnesení Vrchního soudu v Praze a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání
obviněného vyjádřila v tom smyslu, že jde v podstatě o stejnopis jeho odvolání,
přičemž odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami
obviněného. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Vadami týkajícími se
„jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ se rozumí zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Zásah do skutkových
zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní
nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-
li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání.
Dovolací námitky podle státní zástupkyně směřují převážně do oblasti skutkových
zjištění. Ohledně subjektivní stránky stíhaného zločinu poukázala na
konstatování soudů, že o úmyslu obviněného usmrtit poškozenou svědčí jeho
počáteční prohlášení „chcípni děvko“, které aniž by řekl a podnikl cokoli
jiného, na což vázal pozdější obhajobu v podobě vystrašení poškozené či nucení
této k něčemu, začal ihned naplňovat činem. S ohledem na způsob rdoušení, byť
obviněný nemusel vyvinout největší možnou sílu, se pak zjevně nejednalo o
nějakou planou výhrůžku či demonstrativní výkřik, nýbrž o vážně myšlený závěr.
Tomuto záměru nasvědčuje i skutečnost, že poté, co se rdoušení ukázalo být díky
účinné obraně poškozené bezvýsledným, obviněný ve svém násilném jednání
neustal, ale vyndal si donesený nůž, jehož si poškozená ani nevšimla a aniž by
opět cokoli pronesl, celkem třikrát bodl poškozenou do krku a zad. I když šlo o
rány vedené nikoliv velkou intenzitou, je třeba podle státní zástupkyně vzít v
úvahu, že i v této fázi se poškozená útoku obviněného bránila a intenzita ran
byla též zmírněna oblečením poškozené. Avšak rány směřovaly proti exponovaným
místům na těle a rána do krku mohla mít jen při drobném pootočení hlavy
poškozené za následek vznik závažného zranění. Ze strany obviněného šlo o
cílený útok se zbraní způsobilou přivodit smrtelný následek, kdy právě souhrn
výše uvedených okolností včetně nikoliv vzpřímené polohy obou aktérů snížil
účinek jak dobrých fyzických možností obviněného tak i nebezpečného charakteru
použitého nástroje. Obviněný přitom musel v této druhé fázi být minimálně
srozuměn s tím, že i takový útok za použití nože může mít fatální následek. S
takto učiněným závěrem odvolacího soudu lze souhlasit.
Na závěr svého vyjádření státní zástupkyně shrnula, že podle dostupných
spisových materiálů nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním
posouzením jednání dovolatele a podané dovolání je tak neopodstatněné. Navrhla
je z toho důvodu odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň
souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek uvedených v
ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro
případ jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání obviněného J. H. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3.
2012 sp. zn. 7 To 22/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b)
tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale
výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou
výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo
tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj.
zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný
v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť
jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak
s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné
znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak
znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel
v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným
mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem
na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá)
ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto
musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první
alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci,
přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi
brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s
obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání obviněného J. H. shledal, že obviněný
sice podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání
však kromě námitek vůči nesprávnosti právního posouzení skutku fakticky
převážně brojí proti soudy učiněným skutkovým zjištěním s tím, že polemizuje s
rozsahem zjištěných bodných a bodnořezných ran na těle poškozené, s dobou
jejich vzniku, zpochybňuje skutečnost, že by poškozená neviděla kuchyňský nůž o
délce 23,5 cm, jímž jí tato zranění způsobil, rovněž motivaci jeho napadení
poškozené, kdy po ní pouze požadoval pohlavní styk, a pozastavuje se nad tím,
že se poškozená při jeho vražedném útoku stihla podle jeho vyjádření vrátit pro
svou kabelku a posléze se s ním objímat. Tyto výhrady obviněného se tedy
výlučně soustředily jen proti správnosti zjištění, jakým způsobem se dopustil
jednání, za něž byl pravomocně odsouzen. Je tak třeba zdůraznit, že tímto pouze
uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když jej konstruuje odlišně od
skutkového děje zjištěného oběma soudy. Je tedy zřejmé, že se nejedná o
námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkovému
stavu zjištěnému oběma soudy a z charakteru takovýchto námitek je evidentní, že
jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně
dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje
na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Předmětné námitky ovšem
uplatněný dovolací důvod nenaplňují a dovolací soud se jimi ani není oprávněn
zabývat, protože musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v předchozím
řízení oběma soudy nižších instancí, a to především jak je vyjádřen ve skutkové
větě odsuzujícího rozsudku.
Další námitka obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu však
po obsahové stránce již dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
bezesporu naplňuje, pokud obviněný uvádí, že ze skutkového stavu vyplývá, že
neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, jelikož ji chtěl pouze vystrašit, případně s
ní uskutečnit pohlavní styk, což potvrzuje i skutečnost, že pokud by měl v
úmyslu poškozenou usmrtit, nic by mu v tom nezabránilo.
K tomu je nejprve nutno připomenout, že podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku kdo
jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán
odnětím svobody na dvanáct až dvacet let.
Zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku je úmyslným
trestným činem, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka.
Úmyslné zavinění může spočívat v souladu s § 15 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu
přímém, kdy podle písm. a) tohoto ustanovení pachatel chtěl způsobem uvedeným v
trestním zákoníku porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo v
úmyslu nepřímém, kdy podle písm. b) téhož ustanovení pachatel věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle odst. 2 tohoto ustanovení
rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může
porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Z judikatury pak vyplývá, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze
činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu
jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z
pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a
lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu trestního spisu je patrné, že obviněný námitku o nedostatku
subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr.
zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu uplatňoval po celou dobu trestního řízení.
Nalézací soud se podle pokynu odvolacího soudu v odůvodnění svého odsuzujícího
rozsudku na straně 10 a 11 opakovaně zabýval zaviněním obviněného a shledal, že
jeho obhajoba byla vyvrácena všemi zjištěnými skutečnostmi, okolnostmi útoku i
způsobem jeho spáchání. Předchozí uvážení dovolatele a plánovitost jeho činu
spočívalo v tom, že se na napadení poškozené připravil opatřením si nože,
vybral si místo, o němž věděl, že zde bude poškozená procházet, neboť tudy
poškozená chodí do školy a odešel z domova tak, aby nikdo nic nepoznal. Zde na
ni čekal a zároveň měl připravenu záminku, díky níž ji vylákal na odlehlé
místo, které si zjevně předem vytipoval. Na tomto místě ji bez jakéhokoli
důvodu okamžitě fyzicky napadl s úmyslem ji usmrtit, což lze jednak odvodit z
pronesené výhrůžky „chcípni děvko”, po němž následoval útok škrcením a rovněž
ze zraňujícího nástroje, nože, jenž si za tímto účelem donesl. Po činu se
vrátil zpět domů, aby nikdo nic nepoznal, neboť věděl, kdy vstává jeho matka.
Na místě činu poškozenou nejprve rdousil a po aktivní obraně poškozené užil i
nůž, kterým ji nejméně třikrát nekontrolovaně bodl do krku a horní části zad,
tedy vědomě užil ostrého nástroje proti nejzranitelnější části těla. Závažnější
následek jeho jednání (eventuelně následek nejtěžší) nenastal jen s ohledem na
neočekávanou obranu poškozené a shodou všech okolností, i když k němu dojít
mohlo. Podle znaleckého posudku by totiž postačovalo, kdyby poškozená neopatrně
pohnula hlavou. K intenzivnějšímu rdoušení zřejmě nedošlo kvůli několika
vrstvám oblečení poškozené zakrývající její krk. Jeho útok byl od počátku
jednolitý a nepřerušený a jeho žádost o pohlavní styk přišla až ve chvíli, kdy
jeho útok ustal. V době činu byl střízlivý, při smyslech a je dostatečně
rozumově vybavený a muselo mu být přinejmenším zřejmé, že intenzivní rdoušení
či bodnutí kuchyňským nožem do krku poškozené jí může přivodit smrt a pro
případ, že k tomuto následku dojde, s ním byl srozuměn.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění
subjektivní stránky stíhaného zločinu. Aktivní obranu poškozené vyhodnotil jako
velmi intenzivní a účinnou, kdy v jejím důsledku v první fázi útoku povolil
stisk rukou obviněného při rdoušení, a to jednak při pádu na zem, jednak po
volání poškozené o pomoc. I tak bylo z vůle obviněného nepřerušované rdoušení
oběma rukama natolik silné (ačkoliv nedošlo ke krevním výronům či zlomenině
hrtanu nebo jazylky), že poškozená nemohla dýchat, kdy podle své výpovědi
musela vyvinout velkou, resp. všechnu sílu k odstrčení rukou obviněného. I když
byl obviněný lépe fyzicky disponován, poměrně efektivní způsob obrany poškozené
tuto výhodu částečně eliminoval, což potvrzují i závěry znalce z oboru soudního
lékařství, podle něhož násilí vůči krku nebylo velké intenzity. Na druhou
stranu z něj plyne nikoli bezprostřední ohrožení života poškozené. Tuto hranici
mezi ohrožením a bezprostředním ohrožením jejího života nicméně obviněný při
aktivní obraně poškozené zcela zjevně nemohl rozpoznat a do své vůle
zakomponovat. O jeho úmyslu usmrtit poškozenou svědčí i jeho počáteční
prohlášení „chcípni děvko“ v této fázi napadení, které aniž by řekl a podnikl
cokoli jiného, na což vázal svou pozdější obhajobu v podobě vystrašení
poškozené či nucení poškozené k něčemu jinému, začal ihned naplňovat činem. S
ohledem na způsob rdoušení se nejednalo o planou výhrůžku či demonstrativní
výkřik, nýbrž o vážně myšlený záměr, jemuž svědčí i to, že po díky obraně
poškozené bezvýsledném rdoušení vytáhl donesený nůž, jehož si poškozená
nevšimla, a aniž by opět cokoliv pronesl, celkem třikrát bodl poškozenou do
krku a zad ranami proti exponovaným místům na lidském těle vedené nikoliv
velkou intenzitou. U těchto je ale opět nutno vzít v úvahu, že se poškozená
atakům v této druhé fázi rovněž bránila a intenzitu ran zmírnilo oblečení
poškozené. Ze strany obviněného přitom nešlo o nějaké chaotické a
nekontrolované jednání, nýbrž o cílený útok se zbraní způsobilou smrtelný
následek přivodit, kdy souhrn zmíněných okolností včetně nikoliv vzpřímené
polohy obou aktérů snížil účinek dobrých fyzických předpokladů obviněného, tak
i nebezpečný charakter použitého nástroje, jež pro statečný odpor poškozené
nenalezly svého plného uplatnění.
Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně
vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít
dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen
proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi
odvolací soud dostatečně vypořádal. S poukazem na shora uvedené skutečnosti je
patrné, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej
zjistil soud nalézací, popřípadě soud odvolací a na základě podaného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda nedošlo
k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího
rozsudku a zda je soudy zjištěný skutkový stav dostatečnou oporou pro závěr, že
byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž
byl obviněný odsouzen. Pokud obviněný v dovolání v podstatě opakuje jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Soud prvního stupně rovněž náležitě posoudil obranu poškozené a zohlednil ji ve
vztahu k ostatním důležitým aspektům činu. Spekulace obviněného ohledně
nepřijatelnosti obrany poškozené, která podle něj neodpovídala jejímu boji o
život, je pak skutkového rázu, jíž nemůže úspěšně v dovolacím řízení uplatnit s
poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní
posouzení. Zavinění obviněného pak podrobně objasnil i soud odvolací, který
nadto v odůvodnění napadeného usnesení na straně 6 po zopakování všech již
nalézacím soudem zmíněných okolností pro závěr o předchozím uvážení obviněného
dodal, že předmětný čin spáchaný ve stadiu pokusu nelze posoudit ani jako
dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k jeho dokonání, za něž se
považuje situace, kdy si je pachatel vědom, že mu nic nebrání dokončit trestnou
činnost a ani mu nehrozí žádné nebezpečí, a přesto se rozhodne od dokonání
upustit. O dobrovolné upuštění se nejedná, pokud obviněný upustil od dalšího
jednání pod vlivem nepřekonatelné překážky, kterým v posuzovaném případě byla
aktivní obrana poškozené. Je proto zcela zjevné, že obviněný tuto svou námitku
znovu uplatnil i v dovolacím řízení jen proto, že není spokojen se závěry soudů
nižších stupňů.
Ze shora uvedeného je patrné, že obviněný opakovaně namítá nedostatek
subjektivní stránky stíhaného trestného činu, ačkoliv se jejím naplněním
dostatečně zabýval především soud prvního stupně, který velmi pečlivě hodnotil
všechny rozhodné okolnosti činu mající vliv na posouzení existence zavinění
dovolatele v podobě minimálně nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku, a to objektivní i subjektivní povahy, kdy za pohnutku činu
odvolací soud označil evidentně debaklovou situaci jejich vztahu. Pro tuto
úvahu odvolacího soudu svědčí i rozbor osobnostních vlastností obviněného
učiněný MUDr. P. Z., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie,
jež obviněného označil za integrovanou simplexní osobnost s rysy emoční
nestability, infantility a pithiatičnosti. Obviněný se nebyl schopen vyrovnat s
rozchodem s poškozenou a učinil vše pro to, aby ji usmrtil. V posuzované věci
byl jednoznačně prokázán úmysl obviněného směřující k následku zvlášť závažného
zločinu vraždy po předchozím uvážení ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ke
kterému však s ohledem na okolnosti nemající vliv na vůli obviněného dostatečně
zjištěné a odůvodněné soudy nižších instancí nedošlo. Nebylo proto naprosto
přijatelné skutek kvalifikovat jako dokonaný přečin ublížení na zdraví podle §
146 tr. zákoníku, jak se toho domáhal dovolatel.
Nad rámec dovolacího řízení je třeba k nesouhlasu obviněného H. se závěry obou
soudů ohledně jeho úmyslu a motivace usmrtit poškozenou, jež jsou v údajném
rozporu se závěry znaleckého posudku, z oboru klinické psychologie, v němž
soudní znalkyně PhDr. Yveta Mikulčicová předložila odlišné úvahy o úmyslu a
motivu obviněného, konstatovat, že závěry tohoto znaleckého posudku slouží
především k posouzení osobnosti, intelektu obviněného, jeho vztahu ke
spáchanému skutku, poskytnutí psychologického rozboru o možnosti vzniku mrákot
obviněného uplatňované jeho obhajobou atd. Otázka, kdo byl pachatelem stíhaného
trestného činu, o existenci jeho zavinění, motivu či pohnutky je však již
otázkou právní, jejíž posouzení náleží výlučně soudu, který je jako jediný
oprávněn rozhodnout o vině a trestu obviněného. Odborný znalecký posudek je
opatřován jako důkazní prostředek, kterým je nutno prokázat skutečnosti shora
uvedené a soud jej musí zhodnotit v celé šíři všech dalších provedených důkazů,
což učinil. Předloží-li znalec své vlastní úvahy a závěry v tomto směru,
překročí tím svou úlohu a poslání, takže tyto jeho závěry nemají ve srovnání s
ostatními důkazy provedenými soudem zásadní výpovídací hodnotu a soud z nich v
žádném případě není povinen vycházet. Tudíž ani dovolací soud neměl důvod se
těmito odlišnými úvahami znalkyně zabývat a činit z nich jiné závěry, než před
ním učinily soudy nižších stupňů.
Dovolatel taktéž pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. podřadil i námitku ohledně nepřiměřenosti trestu. Tato jím uplatněná námitka
však není hmotně právního charakteru, neboť obviněný v jejím rámci nenamítl
nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení,
ale pouze se dovolává toho, že mu měl být uložen přiměřený trest, což se v
posuzovaném případě podle něj nestalo. Obviněný by teoreticky mohl dovolání
podat vůči uloženému trestu z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., což se ale nestalo. Tímto dovolacím důvodem by mohl obviněný
ale napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu a to v
jasně vymezených intencích, tedy jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána
vinnou. K takovému pochybení v posuzovaném případě ale rozhodně nedošlo,
obzvláště vzhledem k užití institutu mimořádného snížení trestu pod dolní
hranici trestní sazby ve smyslu ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku ve
prospěch obviněného. Každopádně lze konstatovat, že výhrady dovolatele vznesené
vůči uloženému trestu nenaplnily podmínky jím uplatněného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. H. jako zjevně neopodstatněné podle
ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec